ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.149.2017:31
sp. zn. 6 Azs 149/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: A. B., zastoupený Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. března 2017, č. j. KRPA-79327-16/ČJ-2017-000022, ve znění opravného
usnesení ze dne 6. března 2017, č. j. KRPA-79327-31/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2017, č. j. 2 A
32/2017 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný zahájil dne 4. března 2017 řízení o správním vyhoštění žalobce. Téhož dne
rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
na dobu 90 dnů. Žalovaný konstatoval, že žalobce se nachází na území České republiky nejméně
od 24. února 2017 neoprávněně. Dále vyšel z bohaté trestní minulosti žalobce, kterou považuje
za závažné narušení veřejného pořádku. Žalobce však své minulé protiprávní jednání popřel,
navíc nepravdivě uvedl, že si nechal vyhotovit cestovní doklad. Proto žalovaný shledal nebezpečí,
že by se žalobce rozhodnutí o správním vyhoštění nepodrobil a území České republiky
by dobrovolně neopustil. Zároveň žalovaný vyloučil použití mírnějších opatření podle §123b
zákona o pobytu cizinců pro jejich neúčelnost. Dne 6. března 2017 vydal žalovaný opravné
usnesení se všemi identifikačními údaji žalobce, z nichž některé v původním vyhotovení
rozhodnutí v důsledku administrativního pochybení chyběly.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí o zajištění žalobou k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Vzal za prokázané,
že žalobce se opakovaně dopouštěl porušování právních předpisů na území České republiky
a Švýcarské konfederace, která jej zařadila na seznam nežádoucích osob a zakázala mu vstup
na území státu Schengenského prostoru, a že se na území České republiky zdržoval neoprávněně
od doby, kdy mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu. Tvrzení žalobce, že žije ve společné
domácnosti se svojí dcerou, označil městský soud za účelové. Městský soud nepřehlédl
ani to, že žalobce vědomě zapíral trestnou činnost, jíž se dopustil v minulosti, a nepravdivě
uváděl, že již učinil kroky k získání cestovního dokladu. Za nepodložené považoval městský soud
tvrzení žalobce, že poté, co mu byla uložena povinnost opustit území České republiky, skutečně
vycestoval. Žalobce nelze dle názoru městského soudu považovat ani za rodinného příslušníka
občana Evropské unie, neboť jeho manželství s českou státní občankou bylo rozvedeno a o děti,
které se v tomto manželství narodily, žalobce skutečně nepečuje. Na závěr městský soud
připomněl, že žalovaný mohl vycházet pouze ze skutečností, které mu byly ke dni rozhodnutí
o zajištění žalobce známy. Žalobce však možnosti uvést všechny skutečnosti, jež považoval
za relevantní, nevyužil, neboť na řadu otázek žalovaného odmítl odpovídat.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhal jejího zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, případně
též zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému. V prvé řadě
napadl nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, který je dle názoru stěžovatele tvořen
často nepřehlednými větnými celky, které postrádají podmět a přísudek a neustále se opakují.
Městský soud navíc porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jeho zástupci nedal
prostor pro přednesení žaloby, vyjádření ani přednesení závěrečného návrhu.
[4] Městský soud se dle stěžovatele nedostatečně vypořádal s uplatněnými žalobními
námitkami. Stěžovatel trvá na tom, že žalovaný řádně nezdůvodnil užití zajištění jako krajního
prostředku a nesprávně zjistil skutkový stav. Tyto okolnosti stěžovatel namítal již v žalobě,
městský soud však převzal závěry žalovaného a argumentaci stěžovatele odmítl,
aniž by se v potřebném rozsahu zabýval vztahem mezi stěžovatelem a jeho dětmi. Stěžovatel
dále zdůraznil, že k zajištění cizince lze přistoupit jen tehdy, nelze-li uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování. Městský soud se však možností uložení zvláštních opatření prakticky
nezabýval.
[5] Z obsahu rozhodnutí žalovaného nevyplývá nezbytnost zajištění stěžovatele
coby krajního prostředku. Žalovaný měl zkoumat, zda je takový postup skutečně nezbytný
a zda by užití méně omezujících opatření skutečně nesplnilo svůj účel, tedy respektovat ústavní
požadavek zdrženlivosti ve věcech omezování osobní svobody a zásadu proporcionality.
Dle názoru stěžovatele neměl žalovaný důvod označit tvrzení stěžovatele o soužití s dcerou
za účelové. Skutečnost, že stěžovatel odmítl odpovídat na otázky žalovaného týkající se možnosti
uložení povinnosti složit finanční záruku, nelze klást k jeho tíži. Zástupce stěžovatele navíc
do protokolu jasně uvedl, že navrhuje složení finanční záruky do výše 50 000 Kč, následně
však nebyl ke složení záruky vyzván.
[6] Rozhodnutí žalovaného i městského soudu považuje stěžovatel za nepřiměřené z hlediska
dopadu do svého soukromého a rodinného života. Stěžovatel je otcem tří dětí – českých občanů
– se kterými má velmi úzký citový vztah. Z tohoto důvodu nemůže být stěžovatel vyhoštěn, účel
zajištění by tedy nebylo možné realizovat. Stěžovatel trvá na tom, že sdílí společnou domácnost
se svojí dcerou, která byla připravena tuto skutečnost prokázat v řízení před soudem, nedostala
k tomu však příležitost.
[7] Stěžovatel rovněž městskému soudu vytkl, že zcela ignoroval rozhodnutí Ředitelství
služby cizinecké policie ze dne 20. března 2017 č. j. CPR-6740-3/ČJ-2017-9303-01-V236,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území České republiky a věc
byla správnímu orgánu I. stupně vrácena k dalšímu řízení. K samotné povinnosti opustit území
stěžovatel uvedl, že tato povinnost je splněna již samotným překročením hranic České republiky
na území jiného státu, což stěžovatel učinil. Důkazní břemeno k vyvrácení jeho tvrzení
přitom leží na žalovaném. Na závěr stěžovatel namítl porušení základních zásad správního řízení.
[8] Ke kasační stížnosti stěžovatel přiložil kopie protokolů o výslechu své ženy a dcery
proběhnuvších v rámci řízení o povinnosti stěžovatele opustit území České republiky.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Ačkoli lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že některé pasáže odůvodnění rozsudku
městského soudu jsou obtížně srozumitelné, nepovažuje Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí
za nesrozumitelné v rozsahu zakládajícím jeho nepřezkoumatelnost. Obdobnými neduhy ostatně
trpí i kasační stížnost. „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí
soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nesrozumitelné
je dále takové rozhodnutí, které je vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních
hodnoceních téhož skutkového stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. ledna 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107). Takovými vadami však rozsudek městského soudu
netrpí, neboť je z něj patrné, jak městský soud o žalobě stěžovatele rozhodl i proč tak učinil.
[12] Stejně tak nelze rozsudek městského soudu považovat za nedostatečně odůvodněný.
„Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny“ (viz již citovaný rozsudek č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů může též spočívat v opomenutí
některé z žalobních námitek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111). Povinností soudu však není vyvracet jednotlivě vznesené žalobní
námitky, pokud je jeho rozhodnutí logicky odůvodněno tak, že dostatečně podporuje závěry,
k nimž soud dospěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
N 26/52 SbNU 247). Krajský soud se s námitkami stěžovatele vypořádal, a byť možná
neodpověděl výslovně na každé z dílčích žalobních tvrzení, z odůvodnění rozsudku jako celku
je zřejmé, proč žalobu nepovažoval za důvodnou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. července 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, a contrario).
[13] Stěžovatel dále namítal porušení svých procesních práv v řízení před městským soudem,
zejména práva se (prostřednictvím svého zástupce) vyjádřit. Z přepisu záznamu z jednání
před městským soudem, které proběhlo dne 7. dubna 2017, vyplývá, že po zahájení jednání byla
čtena žaloba, vyjádření žalovaného a replika stěžovatele, následovalo dokazování správním
spisem žalovaného. V závěru zástupce stěžovatele odkázal na svá předchozí písemná vyjádření
a na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dále poukázal na postavení stěžovatele
jako rodinného příslušníka občana Evropské unie. Zástupce žalovaného odkázal na písemné
vyjádření ve věci, načež městský soud vyhlásil rozsudek.
[14] Na základě uvedeného nelze říci, že by stěžovateli, respektive jeho zástupci městský soud
nedal žádný prostor pro vyjádření. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59 vyplývá, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí [§109 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] se nejedná tehdy, pokud by výrok soudu byl
stejný i za situace, kdy by k vadě řízení nedošlo. Tento závěr dopadá i na projednávaný případ.
Zástupci žalobce bylo po skončení dokazování uděleno slovo (§49 odst. 8 s. ř. s.), neuvedl
však žádné skutečnosti, které by nevyplývaly ze žaloby. Z protokolu o jednání před městským
soudem je dále zřejmé, že na začátku jednání se žaloba přečetla – ačkoli ji tedy podle všeho
nepřednesl zástupce žalobce, veškerá v ní obsažená tvrzení před městským soudem zazněla.
Postup městského soudu tedy sice nebyl zcela v souladu s postupem předpokládaným zákonem
(srov. §118 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
aplikovaný na základě §64 s. ř. s.), to však nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
zejména uvážíme-li koncentraci žalobních námitek v řízení (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.).
Tvrzení, že městský soud dceři stěžovatele neumožnil prokázat soužití s otcem,
je potom zcela neopodstatněné, neboť stěžovatel výslech své dcery jako svědka v řízení
před městským nenavrhoval.
[15] Nejvyšší správní soud dále souhlasí s městským soudem, že §75 odst. 1 s. ř. s. bránil
zohlednit zrušení rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území České republiky,
k němuž došlo až po zajištění stěžovatele. Podle citovaného ustanovení totiž při přezkoumávání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
V době rozhodování žalovaného bylo rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit území
pravomocné (odvolání proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek – viz §169 odst. 3
zákona o pobytu cizinců) a jako aktu orgánu veřejné moci mu svědčila presumpce správnosti.
V tomto ohledu dále Nejvyšší správní soud schvaluje úvahu žalovaného, který se nespokojil
s pouhým tvrzením stěžovatele, že z České republiky vycestoval. Takto obecné tvrzení
totiž vyvolává pochybnosti o své pravdivosti, které stěžovatel mohl alespoň zmírnit uvedením
státu, do něhož vycestoval. Pokud však v tomto ohledu se žalovaným nijak nespolupracoval
(odmítl uvést jakoukoli podrobnost), nelze žalovanému vytýkat nedostatečně zjištěný skutkový
stav. Žalovaný v tomto směru ani nenesl důkazní břemeno, neboť obecně platí, že důkazní
povinnost určitou skutečnost prokázat tíží toho, kdo ji tvrdí. Po nikom, ani po správním orgánu,
přitom nelze požadovat, aby prokázal, že nějaká skutečnost nenastala. Žalovaný sice má
povinnost ve správním řízení zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), to však neznamená, že by nesl
odpovědnost za zcela pasivní přístup stěžovatele.
[16] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaný oprávněn zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil
úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle §119 odst. 1 písm. a) bodu
2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož žalovaný řízení o správním vyhoštění zahájil, lze cizinci
uložit správní vyhoštění až na 10 let, je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území
závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá,
že již při rozhodování o zajištění cizince si musí žalovaný učinit předběžnou úvahu,
zda bude správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné, a to i ve vztahu k případné
nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince (rozsudek ze dne
15. dubna 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. listopadu 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS).
[17] Nejvyšší správní soud má za to, že napadená rozhodnutí v tomto ohledu obstála. Městský
soud i žalovaný se poměry stěžovatele zabývali. Správně vyzdvihli jeho opakovanou trestnou
činnost, dobu, kterou celkově strávil výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody
i skutečnost, že jej Švýcarská konfederace zařadila na seznam nežádoucích osob. Zároveň
však nepřehlédli, že je stěžovatel otcem tří českých občanů. Takový příbuzenský vztah,
který požívá ochrany čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sice může být
okolností bránící správnímu vyhoštění stěžovatele, musí však převážit nad důvody,
pro něž by bylo nutné ukončit pobyt stěžovatel na území České republiky. Přitom je třeba mít
na paměti, že rozhodování o zajištění cizince probíhá zpravidla v časové tísni, což žalovanému
ve značné míře znemožňuje zjistit skutkový stav a nutí jej vycházet prakticky pouze z tvrzení
cizince.
[18] Toho si byl vědom i městský soud, když stejně jako žalovaný dospěl k závěru,
že zde existuje riziko další trestné činnosti ze strany stěžovatele, které nemusí vyvážit
ani postavení stěžovatele jako otce občanů České republiky. Městský soud vzal v úvahu
i to, že stěžovatel postupně měnil svá tvrzení ohledně rozsahu péče o své děti, které byly
po rozvodu manželství stěžovatele svěřeny do výchovy matce, což jejich důvěryhodnost
bezesporu snižuje. Hodnocení vztahu stěžovatele k jeho dětem by si jistě vyžádalo doplnění
dokazování, při rozhodování o zajištění stěžovatele pro ně však žalovaný neměl prostor.
[19] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v době, kdy žalovaný rozhodoval o zajištění
stěžovatele, zjištěný skutkový stav jeho správní vyhoštění nevylučoval. Žalovaný ani městský soud
rodinné poměry stěžovatele ve svém rozhodnutí neopomněli, pročež je tato kasační námitka
nedůvodná.
[20] Co se zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území České republiky
podle §123b zákona o pobytu cizinců týče, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel
poté, co jej žalovaný o možnosti uložení těchto opatření poučil, odmítl na otázky žalovaného
dále odpovídat. Po skončení výslechu sice zástupce stěžovatele užití těchto opatření navrhl,
žalovaný však vycházel z tvrzení stěžovatele (či spíše z jeho mlčení), na jejichž základě se užití
těchto opatření nejevilo příliš efektivním. Zároveň se žalovaný mohl oprávněně domnívat,
že dosavadní chování stěžovatele svědčí o jeho despektu vůči právnímu řádu České republiky
a že spoléhat se na splnění jakékoli uložené povinnosti z jeho strany by bylo neopodstatněné.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že zajištění stěžovatele bylo za daných skutkových
okolností v souladu se zákonem. Kasační stížnost tedy neshledal důvodnou, pročež ji ve smyslu
poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2
s. ř. s.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu