ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.315.2017:37
sp. zn. 6 Azs 315/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobce: F. M., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha
1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 11. srpna 2016,
č. j. MV-92518-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. září 2017, č. j. 59 A 75/2016 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta, se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 13. dubna 2015 žádost o povolení k trvalému pobytu na území České
republiky. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) žádost rozhodnutím ze dne 9. června 2015, č. j. OAM-5522-18/TP-2015 zamítl
podle §75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), jelikož žalobce nesplnil podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu na území
České republiky (§68 zákona o pobytu cizinců). Žalovaná toto rozhodnutí na základě
odvolání žalobce zrušila pro vady řízení, jež mu předcházelo (rozhodnutí ze dne 13. ledna 2016,
č. j. MV-123383-4/SO-2015).
[2] Rozhodnutím ze dne 22. dubna 2016, č. j. OAM-5522-31/TP-2015 správní orgán prvního
stupně žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu opět ze stejného zákonného důvodu zamítl.
Při posuzování doby nepřítomnosti žalobce na území České republiky vyšel z přechodových
razítek vyznačených v jeho cestovním dokladu a výslech žalobce nepovažoval za nutný.
[3] Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím
zamítla. Zdůraznila, že cestovní doklad žalobce je veřejnou listinou a za situace, kdy není
prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno. Bylo v zájmu žalobce,
aby si při každém překročení státních hranic do cestovního dokladu nechal zaznamenat vstupní
či výstupní razítko. Žalobce však nebyl schopen vyvrátit domněnku, že doba jeho nepřítomnosti
na území odpovídá záznamům v cestovním dokladu, a dle názoru žalované by k tomu nepřispěl
ani jeho výslech. V závěru rozhodnutí žalovaná též uvedla, že při rozhodování podle §75 odst. 1
zákona o pobytu cizinců není třeba posuzovat dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného
života žadatele.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále jen „krajský soud“) – poté, co jí nepřiznal odkladný účinek – v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalobce měl bez ohledu na to, zda jej žalovaná formálně
vyslechla či nikoli, možnost uvést jakékoli skutečnosti, jimiž by zpochybnil dobu svého pobytu
mimo území České republiky vyplývající z cestovního dokladu. Jelikož tak neučinil,
nelze žalované vyčítat, že vycházela právě z přechodových razítek. Přiměřenost zásahu
do soukromého a rodinného života žalobce nebyla žalovaná oprávněna zkoumat. Krajský soud
nicméně podotkl, že vzhledem k tomu, že rodiče, manželka i děti žalobce žijí v Kosovu, nemůže
být zásah do jeho rodinného života v důsledku neudělení povolení k trvalému pobytu
nepřiměřený.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas blanketní
kasační stížnost, kterou na výzvu Nejvyššího správního soudu doplnil o důvody a též o návrh
na přiznání odkladného účinku. Krajský soud se dle jeho názoru nevypořádal se žalobními
námitkami dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel ve správním řízení navrhl
provedení důkazu výslechem své osoby, aby se mohl vyjádřit k jednotlivým obdobím
své nepřítomnosti na území České republiky. Provedení takového výslechu je běžnou praxí
správních orgánů. Správní orgán prvního stupně však před svým rozhodnutím žalobce
neseznámil s konkrétními obdobími, k nimž by se mohl vyjádřit. Krajský soud se navíc zcela
nedostatečně vypořádal s odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Napadený rozsudek i správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné i ve vztahu k posouzení
přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele. To, že zákon
s jejím posouzením výslovně nepočítá, ještě neznamená, že je lze zcela opomenout, jak vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2016, č. j. 1 Azs 81/2016 - 33.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná se obsáhleji vyjádřila pouze k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Odkázala na své vyjádření k žalobě a navrhla kasační stížnost zamítnout.
[7] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalované k případné replice žalobci; ten na ně již
nereagoval.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel navrhl přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti až v rámci jejího doplnění, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu
doručeno dne 6. listopadu 2017. Tímto dnem začala běžet pořádková třicetidenní lhůta
k rozhodnutí o takovém návrhu [§107 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Nejvyšší správní soud o věci
rozhodl bezodkladně, ještě před uplynutím této lhůty, a proto se tento návrh stal
bezpředmětným.
[10] Podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni podání žádosti
stěžovatele o povolení k trvalému pobytu (čl. IV odst. 1 zákona č. 314/2015 Sb., kterým se mění
zákon č. 325/1999 Sb.) se povolení k trvalému pobytu vydá cizinci na žádost po pěti letech
nepřetržitého pobytu na území. Do této doby se započítává též doba pobytu na území
na dlouhodobé vízum a na povolení k dlouhodobému pobytu (§68 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců) a období nepřítomnosti cizince na území v průběhu této doby pobytu, pokud tato jednotlivá období
nepřítomnosti nepřesáhla 6 po sobě jdoucích měsíců a pokud ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců, a dále období
nepřítomnosti cizince na území, které nepřesáhlo 12 po sobě jdoucích měsíců, pokud byl cizinec pracovně vyslán
do zahraničí. Nepřetržitost pobytu je dále zachována, pokud jedno období nepřítomnosti cizince na území nebylo
delší než 12 po sobě jdoucích měsíců ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné
onemocnění anebo studium nebo odborné školení, přičemž toto období se do doby pobytu podle odstavce 1
nezapočítává (odst. 3 citovaného ustanovení).
[11] Žalovaná z údajů uvedených v cestovním dokladu stěžovatele dovodila, že po dobu
platnosti dlouhodobého víza uděleného stěžovateli a navazujícího povolení k dlouhodobému
pobytu, nebyl na území České republiky přítomen celkem 394 dnů (tedy více než 10 měsíců),
z čehož jedno období nepřítomnosti trvalo nepřetržitě více než šest měsíců (od 22. června 2013
do 25. dubna 2014). Nejen, že tuto dobu nelze započítat do doby pobytu stěžovatele, kterou je
třeba vzít v potaz při posuzování splnění podmínek pro povolení trvalého pobytu
a která tak nedosáhla požadovaných pěti let, ale především pobyt stěžovatele tím, že stěžovatel
pobýval mimo Českou republiku déle než 10 měsíců v souhrnu a zároveň déle než šest měsíců
po jedno nepřerušené období, ztratil onen podstatný znak nepřetržitosti (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. července 2016, č. j. 10 Azs 148/2015 - 37). Na podkladu skutkových
zjištění žalované tak lze souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel podmínku nepřetržitého
pětiletého pobytu na území České republiky v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu
nesplňoval.
[12] Stěžovatel po celou dobu řízení obecně namítal, že vstupní a výstupní razítka vyznačená
v jeho cestovním dokladu neodpovídají skutečnosti, respektive že v některých případech
překročení hranic takové razítko neobdržel. Odvolával se na rozsudek ze dne 11. prosince 2015,
č. j. 5 Azs 157/2015 - 31, v němž Nejvyšší správní soud vytkl správním orgánům, že cizince
nevyzvaly, aby vysvětlil důvody své nepřítomnosti na území České republiky a neposkytly
mu možnost prokázat, po jakou dobu zde skutečně pobýval.
[13] Stejně jako krajský soud je však Nejvyšší správní soud přesvědčen, že nyní projednávaný
případ je skutkově odlišný a závěry vyslovené v citovaném rozsudku nelze mechanicky přejímat.
Ve věci sp. zn. 5 Azs 157/2015 cizinec v odvolacím řízení tvrdil a prokázal, že byl v období
své nepřítomnosti zdravotně indisponován v zemi původu, jeho cestovní doklad navíc obsahoval
i některá nečitelná razítka, která správní orgány ignorovaly. Oproti tomu stěžovatel údaje
vyplývající z razítek nijak konkrétně nezpochybnil, pouze se bez uvedení jakýchkoli podrobností
domáhal provedení výslechu své osoby. Stěžovateli nicméně byly skutečnosti zjištěné správním
orgánem prvního stupně známy již od vydání v pořadí prvního (následně zrušeného)
rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti a měl tedy více než dostatečný časový prostor pro to,
aby alespoň v odvolacím řízení seznámil žalovanou se svojí verzí skutkového děje. Článek 12
Schengenského hraničního kodexu [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399
ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční
pohyb osob] umožňuje vyvrátit domněnku doby pobytu vyplývající z přechodových razítek,
vyžaduje však předložení věrohodných důkazů. Obecné tvrzení stěžovatele, že jeho cestovní
doklad nemusel být opatřen razítkem při každém opuštění České republiky či návratu,
v tomto směru nemůže postačovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. listopadu 2017, č. j. 8 Azs 78/2017 - 32). To, že by cestovní doklady cizinců nemusely být
v některých případech přechodovými razítky opatřovány, navíc může svědčit i v neprospěch
stěžovatele, který mohl mimo Českou republiku pobývat i po delší dobu, než jaká vyplývá
z jeho cestovního dokladu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2017,
č. j. 4 Azs 249/2016 - 25).
[14] K první kasační námitce tedy lze uzavřít, že stěžovatel se ani nepokusil zpochybnit údaje
vyplývající z jeho cestovního dokladu – pouze obecně tvrdil, že nemusejí odpovídat skutečnosti.
Žalované proto v žádném případě nelze vytýkat, že o zjištěném skutkovém stavu neměla
žádné pochybnosti a další dokazování výslechem stěžovatele nepovažovala za nutné
(k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 30. září 2016,
č. j. 4 Azs 169/2016 - 46). Krajský soud se s příslušným žalobním bodem vypořádal
zcela přezkoumatelně a vzhledem k obecné argumentaci stěžovatele dostatečně, a proto kasační
stížnost v tomto směru není důvodná.
[15] Stěžovatel se dále domáhá posouzení dopadů rozhodnutí žalované do svého soukromého
a rodinného života. Krajský soud, stejně jako před ním žalovaná, vycházel z toho, že zákon
o pobytu cizinců s posuzováním přiměřenosti dopadů rozhodnutí vydaného podle §75 odst. 1
nepočítá, a tudíž je není třeba provádět. K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že skutečnost,
že zákon o pobytu cizinců v daném případě výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenosti
dopadů rozhodnutí podle §75 odst. 1 do rodinného a soukromého života, na rozdíl
od jiných typů rozhodnutí, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady
takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné.
S tímto typovým hodnocením lze souhlasit, ostatně i dle judikatury Nejvyššího správního soudu
neudělení povolení k pobytu obecně znamená mnohem menší zásah do soukromého života
cizince, než je tomu v případě rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění či správního
vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2011, č. j. 7 As 112/2011 - 65).
Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu
vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost
dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. srpna 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30). Veřejná moc může do osobní
sféry jednotlivce zasáhnout, pokud tím sleduje legitimní cíl, a v rozsahu nezbytném a přiměřeném
tomuto cíli, a jestliže stěžovatel takovou námitku v řízení vznesl, měla na ni žalovaná
alespoň stručně obsahově reagovat.
[16] Nejvyšší správní soud nicméně poznamenává, že ze správního spisu ani z vyjádření
stěžovatele nevyplývají žádné okolnosti, pro něž by bylo možné zrušení povolení stěžovatele
k přechodnému pobytu považovat za nepřiměřené. Manželka, děti i rodiče stěžovatele žijí
v Kosovu, což zásah do jeho rodinného života prakticky vylučuje.
[17] Žalovaná tedy tím, že se dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele vůbec nevěnovala, nezatížila své rozhodnutí vadou, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. I kdyby bylo vhodnější, pokud by na námitku stěžovatele
stručně, ve výše uvedeném rozsahu, reagovala, nutno uvést, že smyslem přímé aplikace Úmluvy je
zabránit nepřiměřeným zásahům do soukromého či rodinného života cizince, nikoli rušit správní,
příp. soudní rozhodnutí jen proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody,
které by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány. Krajský soud se navíc rodinnými
poměry stěžovatele zabýval (v rozsahu zcela odpovídajícím obecně formulovaným žalobním
bodům). Proto je i tato námitka stěžovatele nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu §110
odst. 1 s. ř. s., zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
[20] Jelikož Nejvyšší správní soud o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nerozhodoval (srov. bod [9] odůvodnění tohoto rozsudku), vrací žalobci zaplacený
soudní poplatek za tento návrh ve výši 1 000 Kč, a to ve lhůtě podle §10a odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu