ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.29.2017:27
sp. zn. 7 Afs 29/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Photon SPV 11 s.r.o.,
se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem
se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. 11 A 18/2015 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále také „městský soud“), kterým byla dle §87
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřoval v nevydání rozhodnutí ministra
financí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle §260 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“).
[2] Předmětem sporu v projednávané věci je, zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu
tím, že nerozhodl o hromadném prominutí daně nebo příslušenství ohledně solárního odvodu
podle §260 odst. 1 daňového řádu a otázka, zda stěžovatel prokázal, že mu v důsledku solárního
odvodu hrozí ekonomická likvidace.
[3] Městský soud při svém posouzení vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu,
ze které dovodil povinnost stěžovatele osvědčit kumulativní splnění podmínek nastavených
rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 41. Důkazy předložené
stěžovatelem však podle názoru soudu neosvědčily, že vybavení pro svou činnost (výrobu
elektrické energie) pořídil za podmínek v dané době obvyklých, ani že jednorázové i průběžné
náklady vynaložil za standardních tržních podmínek, či že podnikatelský záměr stěžovatele
odpovídá obvyklým standardům v odvětví výroby solární elektřiny. Stěžovatel nadto nevyužil
ani instrumenty podle §156 a §157 daňového řádu. Nemůže se proto podle názoru soudu účinně
domáhat zásahovou žalobou vydání rozhodnutí podle §260 daňového řádu. Soud neshledal
ani rozpor mezi rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs
171/2015 - 41, a usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3448/15.
II.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel považuje rozsudek za nepřezkoumatelný. Městský soud se totiž k některým
jeho námitkám vyjádřil zcela nedostatečně a některé námitky pak nevypořádal vůbec.
[6] V dalším stížním bodu stěžovatel uvedl, že městský soud nebyl oprávněn odchýlit
se od usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. Stejně tak nebyl soud oprávněn na věc aplikovat závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 41, neboť tento rozsudek
je v rozporu s citovaným usnesením rozšířeného senátu. K tomu, aby byl překonán názor
vyjádřený v předmětném usnesení rozšířeného senátu, by bylo třeba aktivovat rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu.
[7] Stěžovatel dále tvrdil, že městský soud neměl argumentovat usnesením Ústavního soudu
ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3448/15. Toto nebylo stěžovateli známo a jde tak o zásah
do „fair procesu“. Předmětné usnesení Ústavního soudu je nadto zcela irelevantní, neboť vychází
ze zcela jiné důkazní situace.
[8] Pokud soud zamítl žalobu s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal přiměřenost nákladů
na pořízení elektrárny, nezohlednil stěžovatelovo tvrzení, že tento požadavek je nezákonný
a nesplnitelný. Stěžovatel předložil veškeré účetní doklady a je vyloučeno, aby tyto nechával
posoudit znalcem či jiným odborníkem. Zpochybnění přiměřenosti nákladů bylo na žalovaném.
[9] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil za sporné, zda se stěžovatel může
úspěšně prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem domáhat vydání
rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť se jedná
o nenárokové rozhodnutí. Skutečnost, že ministr financí nevydal ve věci solárních odvodů takové
rozhodnutí, je nadto způsobilá zasáhnout do práv stěžovatele pouze v případě, že na jeho straně
rdousící efekt existuje, a tudíž by patřil do potencionálního okruhu adresátů rozhodnutí
o prominutí. Institut hromadného prominutí daně podle názoru žalovaného představuje krajně
nevhodný způsob řešení případného rdousícího efektu solárního odvodu. Judikatura Nejvyššího
správního soudu není v otázce způsobu řešení rdousícího efektu rozporná. Na usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3448/15, městský soud odkázal pouze
podpůrně. Závěry daného usnesení jsou na nyní projednávanou věc aplikovatelné. Požadavky
plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu nepovažuje žalovaný za nezákonné
a nesplnitelné. Stěžovatel sice v rámci soudního řízení předložil množství účetních dokladů,
nepokusil se ovšem o rozbor svého podnikatelského plánu po technické stránce, co se týče
použitých materiálů, vhodnosti zvolených lokalit, požitých technologií, materiálu apod. V tomto
ohledu stěžovatel nemůže svoje důkazní břemeno přenášet na žalovaného. Odůvodnění
napadeného rozsudku považuje žalovaný za dostatečné. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že vázán dispoziční zásadou, kterou je ovládáno řízení
o kasační stížnosti, posuzoval správnost pouze těch závěrů městského soudu, které stěžovatel
v kasační stížnosti napadl.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
městského soudu. Nejvyšší správní soud se proto zabýval nejprve tímto kasačním důvodem.
[15] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok
na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[16] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci,
o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[17] Napadený rozsudek vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Městský soud v napadeném
rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatel nedostál požadavkům na „potenciálně
úspěšnou zásahovou žalobu“ ve smyslu rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 1 Afs 171/2015 - 41 (dále jen „rozsudek sp. zn. 1 Afs 171/2015“). K tvrzením stěžovatele,
že městský soud se nezabýval některými jeho argumenty, Nejvyšší správní soud obecně
připomíná, že městský soud neměl povinnost vypořádat každou dílčí žalobní námitku, pokud
proti žalobě postavil právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí.
Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní
závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Právě takový postup městský soud zvolil, když zamítnutí žaloby postavil
na nesplnění podmínek nastavených judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nadto z judikatury
Nejvyššího správního soudu, o kterou se opíral i městský soud, implicitně plynou i odpovědi
na některé z námitek, kterými se podle stěžovatele soud nezabýval (např. námitka, že není
rozhodná individuální situace stěžovatele). Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil kasační
námitce poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že městský soud nebyl oprávněn aplikovat
závěry rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015, neboť tyto jsou v rozporu s usnesením rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, publ.
pod č. 3000/2014 Sb. NSS (dále jen „usnesení sp. zn. 1 Afs 76/2013“).
[19] Ani s touto námitkou se kasační soud neztotožnil. Je nutné zdůraznit, že závěry
uvedených rozhodnutí nejsou rozporné, jak tvrdí stěžovatel. Rozsudek sp. zn. 1 Afs 171/2015
je doplněním a obohacením předchozí rozhodovací praxe soudů ve věci solárního odvodu. Tento
závěr zdejší soud učinil v rozsudku ze dne 1. 11. 2016, č. j. 8 Afs 192/2016 - 75 (dále
jen „rozsudek sp. zn. 8 Afs 192/2016): „Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že rozšířený senát v usnesení
ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57, skutečně za stávající právní úpravy institut prominutí daně označil
za nejpřiléhavější prostředek k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona,
leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce. Tento názor byl však vysloven při posuzování,
zda lze konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup
plátce daně podle §237 daňového řádu a v soudním řízení, které na ně navazuje. V řízení před rozšířeným
senátem nebyl prostor pro řešení likvidačních účinků a uvedené řešení bylo pouze zdůrazněno při posuzování
využitelnosti jiných institutů (srov. nadpis „Posouzení dopadů solárního odvodu prostřednictvím jiných institutů“),
kterými by bylo možno zmírnit dopady rdousícího efektu. V rozsudku ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 76/2013-
68, který na usnesení rozšířeného senátu navazoval, první senát Nejvyššího správního soudu shodně jako rozšířený
senát uvedl, že je primárně na zákonodárci, aby v zákoně stanovil orgánu veřejné moci pravomoc zcela nebo
částečně prominout předmětnou daň. Nad rámec závěrů rozšířeného senátu první senát Nejvyššího správního
soudu doplnil, že při nečinnosti zákonodárce přichází v úvahu také aplikace ustanovení §260 daňového řádu,
které zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru financí, pokud jde o daně, které spravují
ministrem řízené správní orgány. V řízení vedeném pod sp. zn. 1 Afs 171/2015 Nejvyšší správní soud
na uvedené závěry navázal. K řízení vedenému před rozšířeným senátem uvedl, že rozšířený senát byl vázán
skutkovým a právním půdorysem posuzované věci a vlastní pravomocí řešit pouze předloženou spornou právní
otázku, nemohl se vymknout do jiných daňových povinností daňového subjektu a jeho ekonomické situace.
Za těchto okolností rozšířený senát pouze „modeloval možnost eliminace likvidačních účinků odvodu“. Tento popis
odpovídá průběhu řízení před rozšířeným senátem. Závěry rozšířeného senátu poté doplnil první senát v tom směru,
že vyvrátil dojem, který nesprávně nabyli (aniž by takový závěr z usnesení rozšířeného senátu plynul) například
stěžovatelé, a sice že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí podle §260 daňového řádu. První senát dodal, že není
věcí soudní moci diktovat veřejné správě konkrétní způsoby naplnění jejích ústavních povinností; daňová exekutiva
má sama možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků i jinými prostředky; bylo by předčasné
hodnotit, zda lze prostřednictvím posečkání úhrady jiných daní zvoleného daňovou exekutivou dosáhnout ústavně
žádoucího stavu. Jinými slovy tím Nejvyšší správní soud vyjádřil, že je na uvážení daňové exekutivy, jakými
prostředky naplní povinnosti pro ni plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11; prominutí daně je jen nezávazným návrhem takového prostředku a je možné, že ústavně
žádoucího efektu bude dosaženo i při využití institutu posečkání úhrady jiných daní. Stěžovatelé se proto mýlí,
domnívají-li se, že Nejvyšší správní soud žalovaného zavázal povinností vydat rozhodnutí podle §260 daňového
řádu a že žalovaný je nečinný, nevydal-li toto rozhodnutí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41, také nelze dovodil, že by Nejvyšší správní soud za nejpřiléhavější
prostředek k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím
způsobem na jednotlivce, označil posečkání úhrady jiných daní podle §156 a 157 daňového řádu. Ve výše
popsaném vývoji judikatury Nejvyšší správní soud neshledal změnu, nýbrž pouze její doplnění, jsoucí důsledkem
množících se žádostí o vydání rozhodnutí podle §260 daňového řádu. Připuštění posečkání úhrady jiných daní
jako možného prostředku, jímž lze dosáhnout Ústavním soudem stanovených povinností, nebylo v rozporu
se závěry usnesení rozšířeného senátu. Jednalo se pouze o obohacení institutů zvažovaných v usnesení rozšířeného
senátu, které lze při individuálním posuzování dopadů solárního odvodu využít, o institut další. Tato úvaha byla
navíc učiněna nad rámec sporné právní otázky předložené rozšířenému senátu.“ Závěry uvedeného rozsudku
plně přebírá zdejší soud i pro nyní projednávanou věc. V citovaném rozsudku se zdejší soud
zabýval i otázkou nutnosti aktivace rozšířeného senátu zdejšího soudu, k čemuž uvedl, že „Z výše
uvedeného rovněž plyne, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41,
nedospěl k právnímu názoru, který by byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiném rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu proto nebyl v tehdejším řízení
důvod.“ To stejné platí i pro nyní posuzovanou věc.
[20] Městský soud tudíž nepochybil, pokud na věc aplikoval výše citovanou judikaturu,
vč. rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015. Ostatně v intencích výše
rekapitulovaného rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015 návazně postupoval
Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 6. 1. 2016, č. j. 1 Afs 116/2015 - 30, ze dne
30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 66/2016 - 34, a č. j. 4 Afs 65/2016 - 33, ze dne 22. 8. 2016,
č. j. 9 Afs 110/2016 - 39, či ze dne 7. 9. 2016, č. j. 7 Afs 91/2016 - 31. Podotknout dále
lze, že rozsudek sp. zn. 1 Afs 171/2015 byl podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti němu (usnesení Ústavního soudu ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3448/15 – k tomu viz dále). Závěry rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015
proto pro nyní posuzovanou věc plně přebírá i nyní rozhodující senát.
[21] V citovaném rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 Nejvyšší správní soud vytyčil podmínky,
úspěšnosti zásahové žaloby domáhající se vydání rozhodnutí ministra financí podle §260
daňového řádu ve věci solárních odvodů. Mj. vyslovil, že: „pokud se výrobce elektřiny ze slunečního
záření dostane do situace individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může
požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci a nastane-li
takový účinek, rozhodne o posečkání úhrady jiné daně. Garance patnáctileté návratnosti investice do solární
elektrárny (zákonem proponovaná) totiž neznamená právo každého jednotlivého podnikatele v oboru výroby
elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze,
že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být
u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností
unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele,
mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. […]
Nejvyšší správní soud stále sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů. Je si rovněž vědom,
že za současného stavu prozatím nelze předjímat, zda k dosažení ústavně žádoucího stavu, tedy k tomu,
aby v těch případech, v nichž je to vskutku odůvodněné, byl případný likvidační efekt solárního odvodu
eliminován, postačí uplatnit pouze institut posečkání s úhradou jiné daňové povinnosti. Je dobře možné,
že vzhledem k rámcovým ekonomickým podmínkám a s ohledem na to, jaký typ osob v oboru výroby elektřiny
ze solárního záření převážně podniká, postačí toliko uplatnění institutu posečkání úhrady jiné daně. Pokud
by tomu tak bylo, nebylo by možno veřejné správě vytýkat nevydání „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu, neboť by to s ohledem na konkrétní rámcové ekonomické podmínky nebylo nezbytné. Takové
hodnocení by v současné věci bylo pouze hypotetické. Stěžovatel totiž ani nevyužil konkrétní ochrany, kterou
mu §156 a §157 daňového řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany
konkrétního subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu.
Je tak nyní na stěžovateli aby tvrdil a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jeho hospodaření osvědčil,
že solární odvod pro něho přestavuje zátěž, která jej ohrožuje v jeho ekonomické existenci. Stěžovatel musí
především osvědčit, že při své činnosti doposud postupoval s péčí řádného hospodáře. To především znamená
doložit, že si pořídil vybavení pro svou činnost (typicky solární panely) za podmínek v dané době obvyklých
a že i v jiných ohledech jednorázové i průběžné náklady jeho činnosti byly vynaloženy, resp. jsou vynakládány
za podmínek na trhu obvyklých; totéž obdobně musí být samozřejmě doloženo i o způsobu a podmínkách
financování stěžovatele z vnějších zdrojů. Dále to znamená osvědčit, že samotný rozsah a další parametry
jeho podnikatelského záměru odpovídaly a i nyní odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví
(např. pro svůj malý rozsah neumožňují v přiměřené míře využít ekonomického efektu úspor z rozsahu;
podstatným mohou být i specifické lokální, klimatické nebo jiné podmínky místa, v němž se solární panely
nacházejí, anebo i nevhodné nastavení jiných ekonomických parametrů na okraji obvyklého spektra projektů
obecně považovaných za slibné a skýtající rozumnou naději na rentabilitu a životaschopnost). Konečně je třeba
osvědčit, že stěžovatel se poctivě pokusil využít všech „konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované
solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat jeho životaschopnost. Je tedy především povinen
doložit, že využil instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jím
placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo
poskytnuto, ani tak to nestačí k zachování jeho životaschopnosti. Teprve osvědčil-li by stěžovatel výše uvedený
komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu
jsou v jeho případě takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu o takovém obsahu, který situaci stěžovatele umožní řešit způsobem zajišťujícím naději
na zachování jeho ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný,
tedy pokud by exekutiva nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného nežádoucího stavu a z jejího
dosavadního postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by než, aby takové účinné prostředky nalezl soud.“
[22] Nejvyšší správní soud tudíž nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že k prokázání
přiměřenosti a obvyklosti nákladů na solární elektrárnu postačilo, pokud městskému soudu
předložil svoje kompletní účetní doklady a bylo na žalovaném, aby zpochybnil přiměřenost
jím vynaložených nákladů. Z výše citovaného rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 naopak explicitně
plyne, že stěžovatel (tj. nikoli žalovaný) je povinen prokázat v rozsudku uvedený komplex
rozhodných na sebe navazujících konkrétních skutečností. Kde shodnému závěru zdejší soud
dospěl ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 8 Afs 192/2016, když uvedl: „Usilují-li stěžovatelé
o to, aby byl zohledněn rdousící efekt solárního odvodu na jejich podnikání, žádají beneficium ze strany státu.
Je proto na nich, aby jednak tvrdili relevantní důvody pro poskytnutí takového dobrodiní a současně aby ke svým
tvrzením předložili důkazní prostředky. Důkazní povinnost tak spočívá na stěžovatelích, kteří se beneficia
při úhradě solárního odvodu domáhají.“ Mezi skutečnosti, které je provozovatel solární elektrárny
(zde stěžovatel) povinen prokázat, patří podle rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 i obvyklost
a přiměřenost nákladů vynaložených, resp. vynakládaných na fotovoltaickou elektrárnu
(na její pořízení a provoz). K prokázání těchto okolností pak z podstaty věci nemohou postačit
pouze účetní doklady provozovatele solární elektrárny. Tyto totiž samy o sobě nevypovídají
ničeho o obvyklosti a přiměřenosti investovaných prostředků. Jaké důkazní prostředky
pak provozovatel solární elektrárny využije za účelem unesení svého důkazního břemene, záleží
čistě na jeho vůli. Ani ze stěžovatelem citovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 8. 2016,
č. j. 9 Afs 110/2016 - 35, nelze dovozovat, že by v této situaci postačilo předložení „prostého“
účetnictví. Zdejší soud naopak v tomto rozsudku uvedl, že obvyklost a přiměřenost
investovaných nákladů může provozovatel doložit např. svým podnikatelským záměrem, v rámci
kterého jsou vyhodnoceny všechny relevantní faktory ovlivňující podnikání v daném odvětví.
[23] Důvodem pro zrušení napadeného rozsudku není ani skutečnost, že soud v rozsudku
zmínil usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3448/15. Městský soud
totiž na tomto rozhodnutí Ústavního soudu nestavěl nosné důvody svého rozhodnutí,
nýbrž jím podepřel svůj názor o nutnosti aplikace rozsudku ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015.
I pokud by Ústavní soud uvedené usnesení nevydal, bylo by možno postupovat podle citovaného
rozsudku zdejšího soudu. Zrušení rozsudku městského soudu pouze z tohoto důvodu by na věci
nic nezměnilo. Městský soud by pouze vypustil citaci uvedeného usnesení. Takový postup
by byl v rozporu se zásadou ekonomie řízení.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu