ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.130.2017:9
sp. zn. 7 As 130/2017 - 9
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
4. 4. 2017, č. j. 1 Ad 11/2016 - 42,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 1 Ad 11/2016 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/16427-911, Ministerstvo práce
a sociálních věcí zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky
– krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 45750/2015/AAE , kterým
jí nebyla přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze
a současně požádala o ustanovení zástupce. Usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 1 Ad 11/2016 – 42,
městský soud zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce.
[3] V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že z hlediska majetkových poměrů
žalobkyně splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, tedy splňuje první
z předpokladů pro ustanovení zástupce. Proto se dále zabýval otázkou, zda je ustanovení
právního zástupce nezbytně zapotřebí k ochraně práv žalobkyně. Z obsahu žaloby je zřejmé,
jaké rozhodnutí a z jakého důvodu napadá, co žalobkyni vedlo k podání žaloby a čeho chce svým
podáním dosáhnout. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně se dostatečně kvalifikovaným způsobem
obrátila na soud a svými vlastními úkony učinila vše, co mohla k ochraně svých práv učinit. Navíc
v řízení o žalobě není povinností účastníka řízení být zastoupen advokátem. Nadto městský soud
uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně podala u městského soudu více žalob,
a to ve věcech, které jsou si po skutkové i právní stránce velmi blízké . V několika z těchto věcí
již bylo soudem rozhodnuto, přičemž soud vždy rozhodoval výhradně na základě žaloby podané
samotnou žalobkyní, aniž by bylo třeba žalobu jakkoliv doplňovat či upřesňovat. Při ústních
jednáních byla vždy žalobkyně osobně přítomna a veškerá aktiv ita při jednání byla omezena
na stručné konstatování, že žalobkyně trvá na písemném vyhotovení žaloby. S ohledem
na uvedené dospěl městský soud k závěru, že v případě žalobkyně není ustanovení právního
zástupce nezbytně zapotřebí k ochraně jejích práv a to i při zvážení vyššího věku a zdravotního
omezení žalobkyně.
III.
[4] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost. V ní namítala, že přestože má vysokoškolské vzdělání, jen stěží je schopna v 78 letech
nastudovat sociální a správní právo tak, aby mohla reagovat na veškeré právní skutečnosti
při soudním jednání. Dále vyjádřila obavu, že při soudním jednání by mohl být porušen právní
princip rovnosti účastníků, pokud by neměla právní pomoc s výkladem právních předpisů.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že netrv al na povinném zastoupení
stěžovatelky advokátem v řízení o kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury zdejšího soudu
není třeba trvat na podmínce povinného zastoupení v situaci, kdy je předmětem kasačního
přezkumu rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na ustanovení zástupce (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný
pod č. 486/2005 Sb. NSS, ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, ze dne 25. 4. 2007,
č. j. 9 As 3/2007 – 77, ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, a ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 As
64/2012 - 14).
[8] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením právní otázky splnění
zákonných podmínek pro ustanovení zástupce ze strany městského soudu.
[9] Podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeh o práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové v ýdaje zástupce
a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
[10] Zákon tedy předpokládá splnění dvou podmínek pro ustanovení zástupce. První
podmínkou je splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, druhou nezbytnost
ochrany práv účastníka řízení. Skutečnost, že stěžovatelka splňuje předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, je v daném případě nesporná. Městský soud však neshledal splnění druhé
podmínky, když dospěl k závěru, že zastoupení není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatelky,
jelikož tato je schopna se kvalifikovaně hájit a zajistit si náležitou obran u svých práv v řízení.
[11] Nejvyšší správní soud se s posouzením městského soudu neztotožňuje. Požadavek
komplexního posouzení skutkových okolností při rozhodování soudu o návrhu na ustanovení
zástupce účastníku řízení vyplývá z konstantní judikatury zdejšího soudu. V rozsudku ze dne
29. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, publ. pod č. 492/2005 Sb. NSS , Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že „[r]ozhoduje-li soud o návrhu na ustanovení zástupce účastníka pro řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§35 odst. 7 s. ř. s.), zabývá se komplexně tím, zda je takového zastoupení třeba
k ochraně práv tohoto účastníka řízení. Založí-li své rozhodnutí o zamítnutí návrhu pouze na tom, že v daném
řízení není zastoupení podle zákona povinné a v důsledku zásady koncentrační nelze žalobní body již podané
žaloby rozšiřovat, zatěžuje řízení vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. V rozsudku ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 6 As 23/2013 – 9, pak svůj závěr formuloval do právních vět: „ Při rozhodování o žádosti
o ustanovení zástupce pro řízení ve věcech důchodového pojištění a sociálního zabezpečení musí soud komplexně
posoudit konkrétní okolnosti daného případu a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vzít
v úvahu mimo jiné zastoupení druhé strany sporu, obtížnost procesních postupů, obtížnost řešených právních
otázek, složitost dokazování, vzdělání a zkušenosti stěžovatele, jeho profes i, schopnost argumentace ve sporu
a důležitost sporu pro stěžovatele. V případě uplatňování ochrany základního práva na přiměřené hmotné
zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a sv obod) zpravidla platí, že jde
o spor, jehož výsledek je pro žalobce existenčně důležitý, přitom na straně druhé stojí specializovaný správní orgán,
jenž v těchto typech řízení pravidelně jako žalovaný vystupuje a disponuje nesrovn atelně vyšší mírou odbornosti
a zkušenosti se soudním řízením správním. Proto je zpravidla namístě žalobci, splňuje -li předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků (§35 odst. 8 s. ř. s.) a není -li schopen se sám účinně hájit, zástupce
na jeho žádost ustanovit.“
[12] Stěžovatelka u městského soudu uplatňuje ochranu svého základního práva na pomoc
v hmotné nouzi (čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) nezbytnou k zajištění základních
životních podmínek. V daném případě se jedná o spor, jehož výsledek je pro stěžovatelku
existenčně důležitý (starobní důchod jakožto primární příjem nepokrývá ani náklady na bydlení),
přitom na straně druhé stojí specializovaný správní orgán, jenž v těchto typech řízení pravidelně
jako žalovaný vystupuje a disponuje vyšší mírou odbornosti a zkušenosti se soudním řízením
správním. Přestože vzdělání stěžovatelky a argumentační schopnosti zřejmé z podání
v souvislosti s tím, že stěžovatelka již má zkušenost s vedením soudních sporů v podobných
věcech, přisvědčují tomu, že by se mohla v dané problematice orientovat, nelze na základě těchto
okolností dospět k závěru, že stěžovatelka již nepotřebuje k ochraně svých práv právní pomoc.
Rovněž tak tomuto závěru nenasvědčuje městský m soudem uváděná skutečnost, že v jiných
řízeních soud vždy rozhodoval výhradně na základě žaloby podané samotnou stěžovatelkou
a že při ústních jednáních se veškerá aktivita stěžovatelky omezila na stručné konstatování, že trvá
na písemném vyhotovení žaloby. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tím, že městským
soudem zmiňovaná řízení jsou si po skutkové a právní stránce velmi blízká. Tato řízení se liší
v tom, že jde o různé dávky pomoci v hmotné nouzi za různé měsíce. Při posuzování nároku
na různé dávky pomoci v hmotné nouzi v jednotlivých měsících totiž správní orgán hodnotí jiné
rozhodné skutečnosti (příjmy, náklady na bydlení, snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním,
celkové sociální a majetkové poměry) z jiného období (rozhodné období určuje §10 zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů). Nadto zákon
o pomoci v hmotné nouzi umožňuje pružně reagovat na aktuální příjmovou situaci žadatele
o dávku a společně posuzovaných osob prostřednictvím institutu podstatného poklesu příjmu,
jehož existenci je třeba při každé žádosti o dávku zvažovat. Vzhledem k tomu, že rozhodné
skutečnosti pro posouzení nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi nemusí být v různých
měsících shodné, není možné dospět k závěru, že stěžovatelka bude nyní schopna identifikovat,
v čem spočívá právní problém. Okolnost, že stěžovatelka vede jiné spory týkající se dávek
pomoci v hmotné nouzi, také žádným způsobem nenasvědčuje, že stěžovatelka bu de schopna
rozpoznat a vznést námitky porušení procesních postupů a procesních práv. Přestože
je stěžovatelka vysokoškolsky vzdělaná, je třeba vzít v úvahu její vysoký věk a zdravotní omezení,
které přisvědčují nezbytnosti kvalifikovaného právního zastoupení (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 5. 2016, č. j. 6 As 84/2016 – 12, a ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 As
82/2016 - 13).
[13] V posuzovaném případě tak podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka splňuje
druhou podmínku §35 odst. 8 s. ř. s ., a sice že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně
jejích práv. Pokud je naplněna rovněž první podmínka citovaného ustanovení (předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků), soud takové osobě zástupce ustanoví i v případě,
že se jedná o řízení, v němž není právní zastoupení obligatorní.
[14] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadené usnesení městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu