ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.143.2017:75
sp. zn. 7 As 143/2017 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) Ing. Z. K., b) Ing. M. P.,
zastoupen JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha,
c) Ing. D. V., zastoupen JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova
1568/23, Praha, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) RNDr. F. Č., II) J. D.,
III) Ing. J. Š., IV) J. S., V) V. V., VI) Ing. P. S., VII) J. S., VIII) M. N., IX) RNDr. A. K., Ph.D.,
X) S. H., XI) H. P., XII) J. M., XIII) J. Č., XIV) Mgr. K. L. XV) RNDr. E. Š., XVI) V. D.,
XVII) J. J., XVIII) K. L., XIX) V. Č., XX) Ing. V. B., XXI) B. N., XXII) Ing. P. S.,
XXIII) PhDr. H. K., XXIV) J. H., XXV) B. H., XXVI) E. S., XXVII) M. K., XXVIII) M. B.,
XXIX) K. B., XXX) A. S., XXXI) A. T., XXXII) P. B., XXXIII) P. S., XXXIV) A. H.,
XXXV) B. V., XXXVI) D. L., XXXVII) I. B., XXXVIII) Ing. J. R., CSc., XXXIX) L. K.,
XL) Z. T., XLI) J. T., XLII) B. K., XLIII) P. P., XLIV) Ing. L. K., XLV) RNDr. J. S.,
XLVI) S. K., XLVII) M. S., XLVIII) Ing. T. R., XLIX) P. S., L) Stavební bytové družstvo
"SEVERNÍ MĚSTO", se sídlem Lodžská 568/14, Praha 8, LI) SVJ X, LII) "G. o.s.", se sídlem
X, LIII) P., a.s., se sídlem Bítovská 1227/60, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce b) a
žalobce c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 6 A 179/2014 - 193,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 6 A 179/2014 - 193,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. S-
MHMP 1081688/2013/SUP/Li, č. j. MHMP 1019491/2014, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b) a c) na náhradě nákladů řízení
o žalobě částku celkem 30 731 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti celkem částku 18 365 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta.
V. Žalobce a) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
VI. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
VII. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad městské části Praha 8, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“), na základě žádosti
osoby zúčastněné na řízení LIII) rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013, č. j. MCP8 147816/2012,
sp. zn. MCP8 030679/2012/OV.Pet, povolil umístění stavby nazvané „Obytný soubor P.“
na pozemích p. č. X v katastrálním území T. (dále také „stavba“).
[2] Stavba je v rozhodnutí popsána jako obytný soubor o dvou částech, jižní a severní,
se společnými dvěma podzemními podlažími propojenými rampou, rozdělený na sekce A až E
(sekce A a B budou mít deset nadzemních podlaží, z toho jedno ustoupené, sekce C, D, E budou
mít čtyři nadzemní podlaží), čítající 103 bytů včetně technologického a provozního zázemí,
2 nebytové prostory, mateřské centrum, 2 nebytové jednotky (ateliéry), 130 parkovacích míst
v podzemních garážích, 15 parkovacích míst při ulici X, celková hrubá podlažní plocha
max. 11 992 m
2
, zastavěná plocha max. 2 338 m
2
.
[3] Žalovaný k odvolání žalobců (a dalších účastníků územního řízení) rozhodnutím ze dne
17. 7. 2014, č. j. MHMP 1019491/2014, sp. zn. S-MHPM 1081688/2013/SUP/Li, částečně
změnil prvostupňové rozhodnutí (v části týkající se vzdálenosti stavby od sousedních pozemků
a dále změnil použitý termín „telefonní přípojka“ na termín „rozvod telefonního vedení“),
ve zbytku rozhodnutí o umístění stavby potvrdil (dále také „rozhodnutí o odvolání“).
II.
[4] Žalobci a), b) a c) podali proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze.
V žalobě namítli, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. Jejich námitky stran
nesouladu s územně plánovací dokumentací správní orgány vypořádaly nedostatečně a nesprávně.
Správní orgány dále porušily zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti postupů správních
orgánů. V této souvislosti žalobci odkázali na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
17. 8. 2004, č. j. MHMP/73590/2004/OST/No, ve kterém byla podstatně menší stavba v rámci
daného místa shledána nepřípustnou. V dalším žalobním bodě žalobci uvedli, že umísťovaná
stavba nerespektuje charakter a strukturu okolní zástavby a požadavky na zachování pohody
bydlení, kvality prostředí a hodnoty území. I tyto námitky dle žalobců správní orgány vypo řádaly
nedostatečně a nesprávně. V rámci dalšího žalobního bodu žalobci konstatovali, že v rozporu
s požadavky vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění účinném pro rozhodné období (dále
jen „vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. Prahy“) nejsou prostory pro zařízení na shromažďování
komunálního odpadu vymezeny uvnitř domu, nýbrž vně. Žalobci nesouhlasili ani se závěrem
správních orgánů, že umísťovaná stavba splňuje požadavky minimálního odstupu staveb podle
čl. 8 odst. 2 a 9 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Žalobci dále poukazovali na to,
že rozhodnutí o umístění stavby je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, na základě jaké
dokumentace má být stavba umístěna. Ve výroku je pouze sděleno, že stavba bude umístěna
tak, jak je zakresleno v ověřené grafické příloze. Výrok je tudíž neurčitý, neboť v něm není
specifikováno, kdy, kým a pod jakým číslem byla daná příloha vypracována. Dále žalobci brojili
proti nedodržení procedury ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období
(dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“).
[5] Městský soud v Praze rekapitulovanou žalobu zamítl shora označeným rozsudkem ze dne
28. 2. 2017. Městský soud nepřisvědčil námitce, že se správní orgány nedostatečně zabývaly
souladem stavby s územně plánovací dokumentací, resp. územním plánem. Soud citoval pasáže
z rozhodnutí správních orgánů a dospěl k tomu, že správní orgány se předmětnými tvrzeními
žalobců o nedodržení podmínek umístění stavby do daného území zabývaly dostatečně a své
závěry přezkoumatelně odůvodnily. Obdobně nahlížel soud i na námitky poukazující
na nedostatečnost argumentace správních orgánů stran souladu stavby s charakterem a strukturou
okolní zástavby a zachováním pohody bydlení, kvality prostředí a hodnoty území. Ani při jejich
vypořádání správní orgány nepochybily, a městský soud proto jejich odůvodnění jako dostatečné
a přezkoumatelné převzal. Soud se odmítl věcně zabývat tvrzeným porušením čl. 50 odst. 3
vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy vyvolaným tím, že prostory pro zařízení na shromažďování
komunálního odpadu nejsou vymezeny uvnitř stavby, nýbrž vně. Soud uvedl, že žalobci nejsou
vlastníky nemovitých věcí přímo sousedících s pozemkem, na kterém má být zařízení
na shromažďování komunálního odpadu umístěno. Nejsou proto dotčeni na vlastnických
právech, a nemohou se domáhat vypořádání dané námitky soudem. Městský soud se odmítl
věcně zabývat i tvrzeným porušením §20 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj ze dne
10. 11. 2006, č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění účinném
pro rozhodné období (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) z důvodu, že na území hlavního
města Prahy platí vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Důvodnými neshledal městský soud
ani tvrzení žalobců o nedodržení minimálního odstupu staveb podle čl. 8 odst. 2 a 9 vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, jakož ani námitky poukazující na neurčitost výroku rozhodnutí
o umístění stavby a nedodržení procedury podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Městský soud shledal odůvodnění správních rozhodnutí za dostatečné a přezkoumatelné .
III.
[6] Proti rozsudku městského soudu podali žalobce b) a žalobce c) (dále též „stěžovatelé“)
společnou kasační stížnost.
[7] Stěžovatelé v kasační stížnosti primárně poukazovali na nepřezkoumatelnost rozsudku
a správních rozhodnutí. Stěžovatelé v žalobě (jakož i ve správním řízení) namítali, že území,
do kterého má být umístěna stavba, je územím stabilizovaným, v němž je zapovězen významný
územní rozvoj; je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury
bez možnosti rozsáhlé stavební činnosti [příloha č. 1, oddíl 8, odst. 3 změny Z 1000/00
Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy schváleného usnesením Zastupitelstva
hl. m. Prahy č. 10/05 dne 9. 9. 1999, jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou
vyhláškou hl. m. Prahy č. 32/1999 Sb. (dále též „územní plán“)]. Předmětnou stavbu nelze
označit za zachování, dotvoření nebo rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Z důvodu,
že území je kompozičně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření struktury. Rehabilitací by pak
bylo znovunavrácení funkcí stávajícím objektům, nikoliv však odstranění dosavadní dvoupodlažní
budovy mateřské školy, resp. jeslí, která má být nahrazena předmětnou stavbou . V rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů nebyly uplatněné námitky přezkoumatelným způsobem
vypořádány. I přes tento fakt městský soud odůvodnění správních orgánů v zásadě pouze
převzal. To stejné platí i pro námitky, že územní plán zapovídá významný rozvoj, resp. rozsáhlou
stavební činnost, že stavba je umísťována do území s ochranou zeleně a stavbu by bylo možné
do daného území umístit jen výjimečně. Nepřezkoumatelnost rozsudku způsobuje dále to,
že městský soud pominul vypořádat žalobní námitku cílící na porušení zásady legitimního
očekávání. Stěžovatelé v žalobě (stejně jako ve správním řízení) poukazovali na to, že v daném
místě nebylo v minulosti povoleno umístění podstatně menší (šestipodlažní) stavby. Nyní
posuzovaným rozhodnutím však bylo povoleno umístění stavby dvanáctipodlažní. V dalším
stížním bodě stěžovatelé vytkli městskému soudu, že nesprávně vypořádal jejich tvrzení
o nesouladu stavby s charakterem a strukturou okolní zástavby, resp. s požadavky na zachování
pohody bydlení, kvality prostředí a hodnoty území. Stěžovatelé v žalobě namítali, že předmětná
stavba nesplňuje požadavky stanovené v §90 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „stavební zákon“),
v čl. 4 odst. 1, v čl. 13 odst. 1 a v čl. 22 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy a §20 odst. 1
vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavba nerespektuje charakter a uspořádání stávající zástavby, která je
tvořena vysokými bytovými domy s malou zastavěnou plochou a nízkými objekty občanské
vybavenosti a rodinnými domy s velkou zastavěnou plochou. Umísťovaná stavba násilně
kombinuje oba prvky, neboť má značnou zastavěnou plochu i výšku. Stavba nerespektuje ani
urbanistickou povahu místa, když má zcela jiný tvar a rozměr než jakákoliv stávající budova.
S těmito tvrzeními se městský soud vypořádal pouze tak, že citoval rozhodnutí správních orgánů,
aniž by reagoval na konkrétní žalobní námitky. Správní uvážení provedené správními orgány je
nadto nedostatečné a nelogické. Závěry správních orgánů o tom, že danou rozsáhlou stavbou
dojde ke zjemnění sídliště a vytvoření vhodného přechodu mezi panelovými a rodin nými domy,
jsou podle stěžovatelů zcela nelogické a absurdní. Stěžovatelé rovněž vytkli městskému soudu,
že se odmítl meritorně zabývat jejich žalobní námitkou stran nesprávného umístění zařízení
na shromažďování komunálního odpadu. Podle stěžovatelů je nerozhodné, že nejsou vlastníky
nemovitostí přímo sousedících s pozemkem, na kterém má být dané zařízení umístěno. Nádoby
na odpad umístěné na komunikaci vedoucí kolem domů, ve kterých bydlí stěžovatelé, se mohou
dotýkat jejich práv. Stěžovatelé rovněž zpochybnili tvrzení soudu, že na věc nelze aplikovat
vyhlášku č. 501/2006 Sb. Stěžovatelé dále namítli nedodržení odstupových v zdáleností
umísťované stavby se sousedními objekty podle čl. 8 odst. 2 a 9 vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Poukazovali na nedostatečně odůvodněné závěry o dodržení
odstupových vzdáleností. Podle stěžovatelů byly nesprávně určeny minimální odstupy mezi
sousedními objekty. Soud se nadto nezabýval Technickou zprávou Ing. J. R., CSc., která závěry
stěžovatelů o nedodržení odstupových vzdáleností podporuje. Dále uvedli, že rozhodnutí
o umístění stavby je nepřezkoumatelné z důvodu, že z jeho výroku není zřejmé, na základě jaké
konkrétní dokumentace má být stavba umístěna. Konečně namítli nedodržení procesů ve smyslu
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle stěžovatelů bylo nutno na posuzovaný
záměr hledět jako na záměr nový, kterýžto podléhá komplexnímu posouzení podle zákona o
posuzování vlivů na životní prostředí. Stejně tak namítali, že je nerozhodné, jak podstatnou
či nepodstatnou změnou záměr prošel, neboť výjimky z nutnosti posouzení záměru se vztahují
výhradně k záměrům již realizovaným.
[8] Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu, jakož i rozhodnutí správních orgánů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatelé požádali i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Usnesením
ze dne 7. 6. 2017, č. j. 7 As 143/2017 - 55, zdejší soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[11] Žalobce a), který nepodal kasační stížnost, ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl,
že realizací stavby může dojít k nenávratnému narušení statiky stávajících bytových domů.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl.
VI.
[12] Ke kasační stížnosti se dále vyjádřila osoba zúčastněná na řízení LIII). Podle ní byla
kasační stížnost podána opožděně. K obsahu kasační stížnosti pak sdělila, že městský soud
posoudil správně námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o umístění stavby,
nesouladu s územně plánovací dokumentací i odstupových vzdáleností. Dále konstatovala,
že z pouhé výšky a hmoty stavby nelze dovozovat, že by nezapadla do stávajícího prostředí.
Stavbu je nutné hodnotit v celém kontextu. Zařízení na shromáždění komunálního odpadu
se bude nacházet v separátním přístřešku, a dojde proto k zamezení šíření nepříznivých vlivů.
Městský soud se adekvátně vypořádal i s namítanou absencí podkladu pro posouzení vlivu stavby
na životní prostředí. Osoba zúčastněná na řízení LIII) dále brojila proti přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Poukázala i na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. II. ÚS 310/04, a uvedla, že přiznáním odkladného účinku jí vzniká újma. Osoba
zúčastněná na řízení LIII) proto navrhla, aby bylo usnesení o přiznání odkladného účinku
zrušeno. Pokud k tomu Nejvyšší správní soud nepřistoupí, požádala o podání právního výkladu,
zda platí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, kterým byl přiznán odkladný
účinek žalobě, a zda běží lhůta platnosti rozhodnutí o umístění stavby podle §93 odst. 1
stavebního zákona. Požádala o co nejrychlejší rozhodnutí ve věci z důvodu vysokých a nadále
vznikajících nákladů spojených s realizací stavebního záměru.
VII.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána v zákonné lhůtě
(§106 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek byl zástupci stěžovatelů doručen dne 24. 4. 2017.
Kasační stížnost pak byla podána k poštovní přepravě dne 5. 5. 2017.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, resp. na nepřezkoumatelnost správních
rozhodnutí.
[16] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů (zde
městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „ z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvole né právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“ Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož
lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro n edostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodněn í soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. “
[17] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav
vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím o důvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil (srov. rozsudky zdejšího ze dne
28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 - 31, ze dne 19. 9. 2016, č. j. 5 As 12/2016 - 23). Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006
Sb. NSS, je rozsudek nepřezkoumatelný i tehdy, pokud krajský soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu opomene přezkoumat jednu ze žalobních námitek. Obdobně
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, uvedl, že krajský
soud je povinen se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami; opomene-li
se krajský soud zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu ne ž
jeho rozhodnutí zrušit. Argumentem a minori ad maius pak musí být shledán nepřezkoumatelným
rozsudek za situace, kdy správní soud řádně nepřezkoumá stěžejní námitku účastníka řízení
(srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.). Rovněž
i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího
odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást
práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané
věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. I. ÚS 60/01). Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů. I
jejich povinností je řádně vypořádat námitky účastníků řízení. Z odůvodnění správních
rozhodnutí musí rovněž vyplývat, z jakého důvodu považoval správní orgán uplatněné námitky
účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené. Pokud takto správní orgán (vč. odvolacího
orgánu, kterému taková povinnost vyplývá z §89 odst. 2 správního řádu) nepostupuje, vede to ke
zrušení jeho rozhodnutí správním soudem (vedle výše uvedené judikatury srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 2 As 73/2012 - 20, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.). Zmínit lze i judikaturu
vztahující se ke správnímu uvážení a jeho přezkumu správními soudy. Z ní vyplývá, že správnímu
soudu nepřísluší zasahovat do oprávnění správních orgánů (na základě svých odborných znalostí)
posoudit podmínky rozhodné pro umístění stavby. Aby však správní soud mohl posoudit, zda
správní orgány nevybočily ze zákonných mezí, resp. nezneužily své uvážení, je třeba, aby
rozhodnutí správních orgánů byla řádně odůvodněna . Pokud správní orgán takto nepostupoval,
může to rovněž vést ke zrušení jeho rozhodnutí (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne
30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008 - 48, ze dne 25. 6. 2009, č. j. 5 As 49/2008 - 62, ze dne 13. 8. 2014,
č. j. 2 As 91/2014 - 36 atp.).
[18] Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda správní orgány, resp. městský soud výše
uvedeným povinnostem dostály.
[19] Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatnili řadu námitek, ve kterých vytýkali městskému
soudu, že opomněl vypořádat uplatněné žalobní námitky, popř. že je vypořádal s poukazem
na zcela nedostačující odůvodnění správních orgánů.
[20] Předně stěžovatelé namítali, že správní orgány nedostatečně odůvodnily splnění
podmínek stanovených v územně plánovací dokumentaci, resp. v územním plánu. Konkrétně
nesouhlasili s tím, jak se správní orgány vypořádaly s jejich tvrzeními, že v daném stabilizovaném
území je možné provádět (ve smyslu přílohy č. 1, oddílu 8, odst. 3 shora označené změny
územního plánu) pouze zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury, nadto
bez možnosti rozsáhlé stavební činnosti. V rozhodnutích správních orgánů obou stupňů nebyly
uplatněné námitky přezkoumatelným způsobem vypořádány. I přes tento fakt městský soud
odůvodnění správních orgánů v zásadě pouze převzal.
[21] V uvedených námitkách zdejší soud stěžovatelům přisvědčil.
[22] Z označených ustanovení územního plánu vyplývá, že „Ve stabilizovaném území není
stanovena míra využití území; z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace
stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. “ (příloha č. 1, oddíl 8, odst. 3
změny územního plánu), resp. že „Stabilizované území je zastavitelné území, které je tvořeno stávající
souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný
rozvoj.“ (oddíl 16, odstavec 37 téže přílohy).
[23] Jak přitom vyplývá z obsahu správního spisu, stěžovatelé v územním řízení a následně
v odvolacím řízení (srov. např. rozsáhlou argumentaci stěžovatelů na stranách 9 až 11 odvolání)
konstantně poukazovali na nesplnění uvedených podmínek stanovených v územním plánu pro
stabilizované území, do kterého má být stavba umístěna. Mj. uváděli, že území, do kterého má být
stavba umístěna, je územím stabilizovaným, ve kterém je možno provádět pouze zachování,
dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Předmětnou stavbu však nelze označit
za zachování, dotvoření nebo rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Z důvodu, že území je
kompozičně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření struktury. Rehabilitací by pak bylo možno
rozumět znovunavrácení funkcí stávajícím objektům. Za rehabilitaci nelze považovat odstranění
dosavadní dvoupodlažní budovy (mateřské školy, resp. jeslí) a její nahrazení předmětnou
rozsáhlou stavbou. Územní plán nadto zapovídá provádět v daném území rozsáhlou stavební
činnost, resp. významný rozvoj.
[24] Správní orgány se však jejich argumentací řádně nezabývaly. Stavební úřad k ní
v rozhodnutí v podstatě uvedl, že stavba je v souladu s územním plánem (stavba je umístěna
v polyfunkčním území SV – všeobecně smíšené, ve kterém není stanovena míra využití území),
jehož obsah shrnul, a dále uvedl, že „Není zřejmé, zda území dotčené stavbou je tzv. stabilizované, neboť
stabilizovaná území nejsou ve výkresech územního plánu vyznačena. V pojmech vyhlášky
č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy není specifikováno, co je rozsáhlá stavební činnosti či významný rozvoj. Z tohoto
hlediska nelze rozpor s územním plánem potvrdit.“ Nutno dodat, že na jiném místě územního
rozhodnutí stavební úřad uvedl, že „[ú]zemí, na které stavba navazuje, je podle územně plánovací
dokumentace stabilizované, tedy významný rozvoj území nelze předpokládat “.
[25] Žalovaný pak považoval uvedené odůvodnění v územním rozhodnutí za dostatečné.
Zopakoval, že stavba je umístěna v polyfunkčním území SV – všeobecně smíšené, ve kterém není
stanovena míra využití území. Dodal, že stavba je umístěna do stabilizovaného území, které je
definováno jako „zastavitelné území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou
strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj.“ Obecně uvedl, že ve stabilizovaném
území není stanovena míra využití území (z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování,
dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební
činnosti), k čemuž bez dalšího dodal, že „To však neznamená, že by v něm nesmělo docházet k zástavbě
nezastavených pozemků, či k náhradě menších stávajících objektů většími. Výrazy „rozsáhlá stavební činnost“ či
„významný rozvoj“ nejsou v pojmech příslušných právních předpisů definovány, v tomto případě je však předmětem
záměru jedna budova, která nahradí již nefunkční stavbu bývalé občanské vybavenosti. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem odvolací orgán konstatuje, že záměr je s územním plánem v souladu.“
[26] Z odůvodnění správních rozhodnutí tedy nevyplývá, z jakého důvodu lze předmětnou
stavbu považovat za „zachování“, „dotvoření“, či „rehabilitaci“ stávající urbanistické struktury.
Správní orgány ani nevyložily obsah uvedených pojmů, aby mohly řádně posoudit, zda pod ně lze
předmětný záměr podřadit (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 - 58, ze dne 26. 9. 2007, č. j. 5 As 78/2006 - 95,
ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 As 19/2009 - 103 atp.). Stavební úřad si nebyl jistý ani tím, zda se
jedná o stabilizované území, žalovaný pak sice shledal, že se o takové území jedná, uplatněné
námitky však řádně nevypořádal. Nedostatečně pak správní orgány odůvodnily rovněž námitky
poukazující na nemožnost „rozsáhlé stavební činnosti“ v dané lokalitě, resp. nemožnost jejího
„významného rozvoje“ ve smyslu shora citovaných ustanovení územního plánu.
[27] Jak správně uváděli stěžovatelé, namísto původní stavby o 2 podlažích (se zcela jinou
funkcí) bude umístěn dům o 12 podlažích, jehož zastavěná plocha má činit 2 337 m
2
,
což převyšuje zastavěnou plochu několika velkých panelových domů v blízkém okolí atp. Bylo
proto lze očekávat, že se správní orgány budou (na základě uplatněných námitek) důkladně
zabývat tím, proč nelze stavbu považovat za „rozsáhlou stavební činnost“, resp. proč její realizací
nedojde k „významnému rozvoji“ dané lokality. Takto však správní orgány nepostupovaly.
[28] Jinými slovy, z rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, na základě čeho správní orgány
dospěly k závěru, že předmětná stavba (obytný soubor o dvou částech, se společnými dvěma
podzemními podlažími propojenými rampou, rozdělený na sekce A až E, z nichž některé budou
mít dvanáct podlaží, o celkové hrubé podlažní ploše téměř dvanáct tisíc metrů čtverečních
a o zastavěné ploše více než dva tisíce metrů čtverečních, obsahující více než 100 bytů, 145
parkovacích stání atp.), nebude uvedené limity stanovené v územním plánu překračovat.
Odůvodnění:
m, které v rozhodnutích uvedly správní orgány, by bylo možno odůvodnit umístění
v podstatě jakékoliv stavby do daného území. Umožňuje-li však územní plán stavbu umístit
pouze za splnění určitých podmínek, je třeba, aby se správní orgán důkladně zabýval tím, zda tyto
byly v daném konkrétním případě splněny. Stejně tak je třeba, aby správní orgán vypořádal
námitky, ve kterých účastníci řízení splnění stanovených podmínek zpochybňují. Jen tak může
jeho rozhodnutí při následném soudním přezkumu obstát.
[29] Nedostatečnou shledal zdejší soud i argumentaci správních orgánů stran umístění stavby
do území s ochranou zeleně (strana 12 odvolání stěžovatelů). Stěžovatelé v průběhu správního
řízení namítali, že obytný soubor nelze do daného území umístit, neboť pozemky, na kterých má
být postaven, jsou ve výkresu č. 31 územního plánu zaneseny jako území se zvýšenou ochranou
ploch zeleně. Stavební úřad k takovým tvrzením uvedl v zásadě pouze tolik, že vyznačená plocha
zvýšené ochrany zeleně je pouze směrným prvkem, nikoliv závazným prvkem, př ičemž dotčený
orgán ve svém stanovisku neuvedl žádnou podmínku ochrany zeleně. Žalovaný pak uvedl,
že ačkoliv dané území je ve směrné části územního plánu označeno jako území se zvýšenou
ochranou zeleně, neznamená to, že do něj nemůže být umístěna stavba, jejíž fun kční využití je
v souladu se závaznou částí územního plánu.
[30] Správní orgány tak fakticky postupovaly jako by daný regulativ byl pro věc bez významu,
neboť je obsažen nikoliv v závazné, nýbrž ve směrné části územního plánu. Městský soud pak
odůvodnění správních orgánů převzal. Jak však vyplývá např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne
28. 5. 2009, č. j. 7 As 41/2008 - 201, „Směrná část územně plánovací dokumentace představuje doprovodnou
část závazné části územně plánovací dokumentace a stavební úřad ji musí brát v úvahu, neboť i ona je podkladem
rozhodování v území, jak vyplývá ze stavebního zákona. Může se však od ní z racionálních a legitimních důvodů
odchýlit, pokud zdůvodní svůj způsob řešení, zejména s ohledem na požadavky závazné části a smysl a účel
obsahu územně plánovací dokumentace. […] Pokud tak neučiní, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z
něj nelze seznat, zda také směrná část byla podkladem rozhodování v území, či zda ji stavební úřad ignoroval. V
této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, č. j. 2 Ao 2/2006 -
62, dostupné na www.nssoud.cz, v němž byl vyjádřen právní názor, že z obsahu stavebního zákona jasně plyne,
že podkladem územního rozhodnutí je celá územně plánovací dokumentace, bez ohledu na to, zda se jedná
o její závaznou či směrnou část a také na usnesení ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 Ao 2/2007 - 42, dostupné
na www.nssoud.cz.“ Nutno dodat, že náležité odůvodnění bylo namístě již z toho důvodu,
že předmětná stavba na rozdíl od stavby původní zabírá násobně větší plochu zeleně, na což
stěžovatelé rovněž v řízení upozorňovali.
[31] Důvodná je rovněž námitka, že správní orgány řádně nezdůvodnily splnění podmínek
pro výjimečnou přípustnost umístění dané stavby (strana 13 odvolání stěžovatelů). Stěžovatelé
poukazovali na to, že stavba je umísťována do území všeobecně smíšeného, které je podle
přílohy č. 1, oddílu 4, odstavce 2a změny územního plánu územím sloužícím „pro umístění
polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu , kulturu, veřejné
vybavení, sport a služby všeho druhu, kde žádná z funkcí nepřesáhne 60 % celkové kapacity území vymezeného
danou funkcí.“ Dle stejného ustanovení pak v případech, kdy přesáhne jedna z funkcí 60 % celkové
kapacity území vymezeného danou funkcí (jako je tomu v nyní projednávaném případě), jde
o stavbu „výjimečně přípustnou“. Podle části II, odstavce 1.1. Metodického pokynu k Územnímu
plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy pak platí, že „výjimečně přípustnou“ stavbou je stavba,
která „nemusí zcela odpovídat hlavní funkční náplni v území. Jde o funkce, jejichž poloha, množství a kapacita
může charakter území narušit. Jejich umístění je vždy nutno individuálně posuzovat ve vztahu k místním
podmínkám.“
[32] Z odůvodnění správních rozhodnutí nelze dovodit, že by výjimečná přípustnost stavby
ve smyslu výše uvedeného byla zkoumána.
[33] Stavební úřad na straně 17 rozhodnutí k tomu uvedl pouze, že „Vzhledem k značně
převyšující bytové funkci je nutno v území všeobecně smíšeném záměr posuzovat jako výjimečně přípustný. “
Žalovaný pak k odvolací námitce, ve které stěžovatelé poukazovali na absenci zdůvodnění
přípustnosti dané stavby a na související judikaturu, v rozhodnutí o odvolání uvedl, že stavební
úřad výjimečnou přípustnost stavby řádně posoudil na straně 17 rozhodnutí. Dále pak žalovaný
sdělil, že navrhovaná budova bude z převážné části využívána pro bydlení, což je nejpříznivější
funkce z možností daných územním plánem na ploše všeobecně smíšené.
[34] Ačkoliv lze souhlasit s tím, že bytová stavba může mít jiný dopad na území než jiné
stavby (např. stavby určené pro obchod, výrobu atp.), nevyplývá z dané argumentace, že by byly
zkoumány místní podmínky ve smyslu výše uvedeného. Bytová stavba sice může být z určitého
hlediska považována za nejpříznivější, z jiného hlediska (např. z hlediska velkého nárůstu
související dopravy způsobené obyvateli nového bytového domu, z hlediska zalidnění daného
území atp.), však může mít zcela rozdílný dopad na dané území. Dostatečné odůvodnění by bylo
lze očekávat i z toho důvodu, že Městská část Praha 8, jejíž stanovisko byl stavební úřad
z důvodu výjimečné přípustnosti stavby povinen si vyžádat, vyjádřila se stavbou nesouhlas.
I přes tuto skutečnost ovšem městský soud nedostatečnou argumentaci správních orgánů označil
za dostatečnou a přezkoumatelnou.
[35] Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatelů poukazující na rozpor s územně plánovací
dokumentací, resp. s územním plánem nebyly vypořádány v souladu se shora citovanou
judikaturou. Správní orgán I. stupně se uplatněnými námitkami vznesenými v územním řízení
zabýval nedostatečně a žalovaný toto jeho pochybení v rámci odvolacího řízení (ke zcela
konkrétním námitkám stěžovatelů) nenapravil. I jeho povinností přitom bylo řádně vypořádat
uplatněné námitky, popř. napravit vady v řízení před správním orgánem I. stupně ( §89 odst. 2
a §90 správního řádu). Městský soud pak nedostatečnou argumentaci správních orgánů
(bez náležitého vlastního doplnění) převzal a odůvodnil jí nedůvodnost žalobních námitek
(ve kterých stěžovatelé poukazovali na nedostatečnost a nesprávnost argumentace správních
orgánů). Takový postup nemohl zdejší soud aprobovat. Již z tohoto důvodu bylo nutno shledat
důvodnost kasační stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, ze dne 14. 4. 2016,
č. j. 9 Azs 28/2016 - 31, či ze dne 19. 5. 2016, č. j. 9 Azs 12/2016 - 28).
[36] Uvedené závěry lze vztáhnout i na vypořádání dalších námitek ze strany městského soudu
a žalovaného.
[37] Stěžovatelé v kasační stížnosti dále namítali, že ve správním řízení (a rovněž v žalobě)
upozorňovali na nedostatečné vypořádání námitek poukazujících na porušení zásady legitimního
očekávání a předvídatelnosti postupů správních orgánů.
[38] V této souvislosti poukazovali na několik dřívějších rozhodnutí stavebního úřadu
a žalovaného, zejména pak na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (tj. žalovaného v nyní
projednávané věci) ze dne 17. 8. 2004, č. j. MHMP/73590/2004/OST/No, kterým dříve
nepovolil na daném místě umístění šestipodlažní bytové budovy, a to mj. z důvodu, že odporuje
urbanisticko-architektonickým požadavkům na řešení území. K tomu stěžovatelé citovali
z označeného rozhodnutí. Mj. citovali argumentaci žalovaného v označeném rozhodnutí, který
v něm uvedl, že šestipodlažní dům lze „obtížně pokládat za pozvolný přechod od sídlištní zástavby
k zástavbě rodinné […].“ Tento dům „ztrácí vztah k jižní rodinné zástavbě, od níž se liší o 3 - 4 podlaží
výškou i svým celkovým objemem“. Stěžovatelé tedy poukazovali na fakt, že žalovaný nepovolil
umístění podstatně menšího domu, což zdůvodnil mj. absencí vazby na stávající zástavbu,
resp. jeho výškou a objemem. Stěžovatelé v této souvislosti rozporovali i názor stavebního úřadu,
že důvodem pro vydání negativního rozhodnutí ve věci předchozího záměru nebyla velikost
stavby.
[39] Jak vyplývá z rozhodnutí stavebního úřadu, ten k argumentaci stěžovatelů uvedl,
že důvodem vrácení věci k novému projednání nebyla velikost řešeného projektu, nýbrž formální
nedostatky a nevypořádání všech námitek (k tomu ovšem viz stěžovateli citovanou část daného
rozhodnutí). Žalovaný se pak k dané otázce vznesené stěžovateli na stranách 4, 5, 8 a 9 odvolání
nevyjádřil vůbec. Těmito tvrzeními, které byly uvedeny na několika místech v žalobě, se pak
nezabýval ani městský soud, jak stěžovatelé správně připomínají v kasační stížnosti.
[40] Zdejší soud v obecné rovině dodává, že dřívější nepovolení umístění určité stavby
samozřejmě automaticky nevyvolává nemožnost vydání územního rozhodnutí pro jinou stavbu.
Povinností správních orgánů (tím spíše žalovaného ke zcela konkrétní odvolací námitce) je však
uvést, z jakých důvodů lze nyní posuzovanou stavbu (na rozdíl od stavby dříve nepovolené)
umístit. Jen tak lze posoudit, zda došlo či nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání
a předvídatelnosti postupů správních orgánů.
[41] Stěžovatelé dále namítali, že stavba nerespektuje požadavky na zachování pohody bydlení,
kvality prostředí a hodnoty území a došlo tak k porušení §90 stavebního zákona a čl. 4 odst. 1,
čl. 22 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy a §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
[42] Podle §90 písm. c) stavebního zákona v územním řízení stavební úřad mj. posuzuje,
zda je záměr žadatele v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních
předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území.
[43] Podle čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. platí, že „[p]ři umísťování staveb a jejich začleňování
do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný
rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění
staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí
a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným
provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost
a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách. “
[44] Podle §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. „[v] souladu s cíli a úkoly územního plánování
a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové vymezování pozemků, stanovování
podmínek jejich využívání a umisťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území.“
[45] Nejvyšší správní soud i zde souhlasí se stěžovateli, že argumentaci správních orgánů stran
pohody bydlení nelze označit za dostatečnou a přezkoumatelnou, a městský soud jí proto nemohl
bez dalšího převzít.
[46] Jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, který
byl zveřejněn i ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 850/2006 Sb.: „Pohodou bydlení“ lze podle jedné
z možných definic, která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí
v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně (viz Marek Hanák, Pohoda bydlení, Právní rádce - internetová verze,
28. 4. 2005, http://pravniradce.ihned.cz/). Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět
souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů,
resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení ; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména
kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních
podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů
a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů
a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny
ve vzájemných souvislostech (z obdobně pojaté definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj,
viz Marek Hanák, cit. dílo). Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“
přiklání k druhé z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním principům
zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod),
nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna,
nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má
stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat […].“ Z citovaného rozsudku dále vyplývá,
že ani skutečnost, že jsou dodrženy limity zdravého životního prostředí, neznamená,
že jsou automaticky splněny požadavky na pohodu bydlení. Povinností správních orgánů je
se řádně vypořádat s konkrétními tvrzeními účastníků o porušení pohody bydlení, a to i přes fakt,
že stanoviska dotčených orgánů jsou kladná. Posouzení, zda stavba nepřípustně snižuje pohodu
bydlení, není otázkou obsahu závazných stanovisek, nýbrž je věcí autonomního posouzení
stavebním úřadem po zhodnocení všech relevantních okolností. Uvedené závěry pak přebírá
i pozdější judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozsudek ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 8 As 27/2012 - 113, a na něj navazující judikaturu.
[47] Nejvyšší správní soud z rozhodnutí stavebního úřadu zjistil, že ten námitky stěžovatelů
(poukazující na ohrožení pohody bydlení z důvodu navýšení hlukové a emisní zátěže, zhoršení
světelných podmínek, dalšího znečištění ovzduší, snížení doby oslunění atp.) vypořádal obecnou
citací definice pohody bydlení vyňaté z citovaného rozsudku č. j. 2 As 44/2005 - 116 a dodal,
že „Vzhledem k tomu, že budou splněny odstupové vzdálenosti a stanoviska a vyjádření dotčených orgánů jsou
kladná, nemůže záměr narušit a zhoršit životní podmínky. Z hlediska ochrany veřejného zdraví byl návrh kladně
projednán s Hygienickou stanicí hl. m. Prahy“. I na stranách 16 a 17 odvolání uplatnili stěžovatelé řadu
námitek týkajících se narušení pohody bydlení (z důvodu navýšení hlukové a emisní zátěže,
zhoršení světelných podmínek, dalšího znečištění ovzdu ší, snížení doby oslunění atp.), které dále
konkretizovali (např. ve vztahu k hlukové zátěži stěžovatelé poukazovali na to, že , předmětné
území je již v současné době nadlimitně zatíženo hlukem, a nelze proto do něj umísťovat další
stavby). Žalovaný tyto námitky však v podstatě vypořádal poukazem na (nedostatečné)
odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, resp. stanoviska dotčených orgánů.
[48] Správní orgány se tedy řádně nezabývaly namítaným porušením pohody bydlení, resp.
uplatněnými námitkami. Pouze konstatovaly, že jsou dodrženy odstupové vzdálenosti a vyjádření
dotčených orgánů jsou kladná. Správní orgány neprovedly (ačkoliv odkázaly na rozsudek
č. j. 2 As 44/2005 - 116) uvedeným rozsudkem požadované zkoumání intenzity narušení
jednotlivých činitelů ovlivňujících pohodu bydlení samostatně i ve vzájemných souvislostech.
Ani odkaz správních orgánů na závazná stanoviska dotčených orgánů sám o sobě nepostačí
(viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 As 24/2015 - 24, ze dne 5. 6. 2014,
č. j. 9 As 95/2012 - 131, či ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 - 163). Stejně tak nezohlednily
specifika dané oblasti. Ostatně na ty poukazoval zdejší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 1 As 35/2016 - 38, který se rovněž týkal stěžovatelů. Výše požadované důkladné vypořádání
uplatněných námitek bylo o to naléhavější, že správním orgánům bylo známo, že v daném území
má být umístěno několik dalších bytových domů (např. bytové domy P., investor Troja Real a.s.),
které dané území logicky dále zatíží (např. právě hlukem).
[49] Stěžovatelé dále brojili proti závěrům správních orgánů o urbanisticko-architektonické
vhodnosti umísťované stavby. Podle §90 písm. b) stavebního zákona v územním řízení stavební
úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu mj. s požadavky na ochranu architektonických
a urbanistických hodnot v území. Podle čl. 13 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hm. m. Prahy,
„U staveb umísťovaných do prostředí již existující zástavby musí urbanistické a architektonické řešení vhodným
způsobem reagovat na charakter a strukturu této zástavby.“ Stěžovatelé na stranách 3 až 8 odvolání
namítali, že stavba je svým hmot ovým uspořádáním v daném území zcela novým prvkem a nadto
má mít poměrně velkou zastavěnou plochu a zároveň i velkou výšku, přičemž má být umístěna
do zástavby, které je budova spojující obě tyto charakteristiky zcela cizí (stávající rodinné domy
a stavby občanské vybavenosti mají velkou zastavěnou plochu a jsou nízké; stávající panelové
domy jsou vysoké a mají malou zastavěnou plochu). Správní orgán však i přesto předmětnou
stavbu (která má mít celkem dvanáct podlaží) označuje za prvek „ zjemňující strohé funkcionalistické
sídliště“, který bude vytvářet „vhodný přechod“ mezi zástavbou panelových a rodinných domů. Lze
souhlasit se stěžovateli, že lze pochybovat (za situace, kdy správní orgán své závěry ani řádně
neodůvodňuje) o tom, zda objekt, který má větší zastavěnou plochu než rodinné domy a má více
nadzemních podlaží než bytové domy, tyto svým objemem a výškou zjemňuje a tvoří mezi těmito
žádoucí přechod. Náležité odůvodnění bylo na místě již z toho důvodu, že žalovaný ve svém
předchozím rozhodnutí č. j. MHMP/73590/2004/OST/No šestipodlažní budovu označil
za nesouladnou s architektonicko-urbanistickou povahou daného místa. Aby se správní uvážení
vyjádřené v nyní přezkoumávaných rozhodnutích nedostalo do kolize se zásadou legitimního
očekávání a zásadou logického uvažování, je třeba, aby bylo náležitě odůvodněno (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu dne 24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004 - 43, ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 1 As 16/2008 - 48, ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, či ze dne 6. 4. 2017,
č. j. 2 Azs 36/2017 - 33). Takto však správní orgány nepostupovaly, přičemž městský soud jejich
závěry i v tomto ohledu bez dalšího přebírá.
[50] Městskému soudu je dále nutné vytknout i jeho tvrzení o nepřípustnosti žalobci vznesené
námitky stran shromažďování komunálního odpadu vně budovy (neboť jimi vlastněné bytové
jednotky přímo nesousedí s pozemkem, na kterém bude dané zařízení umístěno, a nejsou proto
dotčeni na svých právech).
[51] Zdejší soud přitakává stěžovatelům v tom, že imise z přístřešku
pro umístění komunálního odpadu (ve kterém bude shromažďován komunální odpad ze všech
více než 100 bytů), jež má být podle územního rozhodnutí umístěn vně dané stavby, se mohou
šířit i na pozemky v blízkém okolí. Jinak řečeno, nelze vyloučit, že i vlastníci dalších nemovitostí
v blízkém okolí předmětné stavby (vč. stěžovatelů) mohou být dotčeni umístěním zařízení
na shromažďování komunálního odpadu vně budovy. Podpůrně lze poukázat na konstantní
judikaturu týkající se definice účastníků územního řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo
k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním
rozhodnutím přímo dotčeno [§85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Slovy zdejšího soudu:
„Rozhodující je tedy posouzení, zda stěžovatel je vlastníkem sousedních pozemků a zda může být jeho vlastnické
právo územním rozhodnutím přímo dotčeno, přičemž je nutné zdůraznit, že ústavně konformním výkladem
citovaného ustanovení je pouze výklad extenzivní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005,
sp. zn. III. ÚS 609/04). První předpoklad je třeba vykládat v souladu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, tak, že sousedním pozemkem není pouze pozemek mající společnou
hranici s pozemkem, na kterém má být stavba realizována (tzv. mezující pozemek), nýbrž je sousedství třeba
chápat šířeji, neboť účinky stavby se neprojevují jen v hranicích stavebního pozemku. Sousední nemovitostí
se rozumí i pozemek, který s plánovanou stavbou bezprostředně nesousedí, ba dokonce může být od stavby
i značně vzdálen (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 As 57/2014 - 41). Druhým
předpokladem pro naplnění definice účastníka řízení je potence plánované stavby přímo se dotknout vlastnického
práva či jiného práva stěžovatele k pozemku nebo stavbě. Vymezení okruhu účastníků územního řízení vyžaduje
s ohledem na konkrétní okolnosti případu komplexní posouzení situace v území a zohledn ění nejrůznějších vlivů,
neboť v úvahu přichází u vlastníků sousedních staveb a pozemků dotčení nejrůznějšího druhu. K přímému dotčení
může dojít zejména v důsledku imisí. Těmi se obecně rozumí „výkon vlastnického práva, kterým se s ohledem
na konkrétní okolnosti neoprávněně zasahuje do cizího vlastnického práva nebo jiného práva nad míru
přiměřenou poměrům“ a typicky spočívají v dotčení hlukem, prachem, pachem, kouřem, světlem či vodou
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č j. 7 As 17/2013 - 25,
publ. pod č 2932/2013 Sb. NSS).“ (rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 As 3/2016 - 54).
[52] Nutno dodat, že stavební úřad námitky stěžovatelů poukazující na to, že podle čl. 50
odst. 3 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy lze zařízení pro shromažďování komunálního
odpadu umístit mimo dům pouze v případech, kdy „v domě nelze vymezit prostor pro vlastní zařízení
na shromažďování komunálního odpadu“, vypořádal tak, že na pozemku p. č. X v k. ú. T. je navržen
přístřešek na odpad, tudíž je stavba v souladu s vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Žalovaný
pak k obdobné odvolací námitce pouze poukázal na snazší dostupnost pro obyvatele domu a pro
vozidla zajišťující odvoz odpadu. Jádro argumentace správních orgánů se ovšem míjí s námitkou
poukazující na porušení čl. 50 odst. 3 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, podle něhož lze
takové zařízení umístit mimo dům pouze v případech, kdy v domě nelze vymezit prostor pro
vlastní zařízení na shromažďování komunálního odpadu.
[53] Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s tím, jak se žalovaný a následně městský
soud vypořádali s námitkou o porušení výše citovaného §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
Městský soud (podobně jako žalovaný) pouze kuse uvedl, že daná vyhláška nemá na území
hlavního města Prahy platnost, neboť tam platí vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy. Stěžovatelé
však poukazovali na to, že vyhlášku č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy lze na území hlavního města
Prahy aplikovat subsidiárně. Městský soud (a ani žalovaný) se však takovou námi tkou nezabýval.
Je třeba doplnit, že stavební úřad ve svém rozhodnutí připustil subsidiární aplikaci vyhlášky
č. 501/2006 Sb. (v případech, kdy nelze aplikovat vyhlášku č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy).
[54] Obdobnými vadami trpí rozsudek městského soudu a rozhodnutí správních orgánů
i ve vztahu k vypořádání dalších námitek.
[55] Stěžovatelé důvodně namítali, že městský soud se nevypořádal s jejich poukazem
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 11 Ca 250/2011 (ze kterého
stěžovatelé dovozovali, že správní orgány nesprávně posoudily otázku protilehlých stěn a od toho
se odvíjející odstupovou vzdálenost mezi jednotlivými objekty ). Městský soud se rovněž
nevypořádal s poukazem žalobců na nesprávně určenou výšku stěny domu č. p. X, což
stěžovatelé dokládali Technickou zprávou Ing. J. R., CSc. Ani relevantností této zprávy se
městský soud nezabýval. Ve vztahu k dalším námitkám týkajícím se odstupových vzdáleností pak
městský soud (poměrně složité a nepřehledné) závěry správních orgánů pouze přebírá a
nevypořádává jádro argumentace stěžovatelů. I v tomto ohledu tedy nelze jeho odůvodnění
považovat za řádné. Ani z rozhodnutí správních orgánů pak nelze jednoznačně dovodit, zda byly
či nebyly dodrženy stanovené odstupové vzdálenosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 vyhláš ky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, který stanoví „jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna
obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných
odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 3 až 6. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro
jednotlivé stavby umísťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových. “ Stěžovatelé např.
poukazovali na to, že námitku o nedodržení odstupové vzdálenosti mezi domem na ulici X [ve
kterém bydlí žalobce c)] a západní částí umísťovaného domu, v rámci níž namítali, že výška stěny
této západní části je 30,7 m, a proto by měl být zachován minimálně stejn ě velký odstup (čl. 8
odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy), žalovaný vypořádal s tím, že z „nezpochybnitelných
čísel“ vyplývá, že výška stěny je 26,04 m. Z jakých nezpochybnitelných čísel žalovaný čerpal a
z jakých důvodů je třeba považovat výšku uváděnou stěžovateli za nesprávnou, z odůvodnění
jednoznačně dovodit nelze. Ani závěry správních orgánů o tom, že není třeba, aby byly
zachovány odstupové vzdálenosti mezi jednotlivými částmi umísťované stavby, nelze s ohledem
na obsah námitek považovat za řádně odůvodněné. I v námitkách poukazujících na
nepřezkoumatelnost závěrů týkajících se odstupových vzdáleností tedy zdejší soud stěžovatelům
přisvědčil. Městský soud i zde převzal nedostatečnou argumentaci správních orgánů.
[56] Přehlédnout nelze ani způsob, jakým městský soud vypořádal námitky poukazující
na nutnost nového komplexního posouzení podle zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí. Stěžovatelé v odvolacím řízení (jakož i v žalobním řízení) namítali, že ve zjišťovacím
řízení byla posuzována jiná než aktuálně umísťovaná stavba (závěr zjišťovacího řízení se týká
stavby o zastavěné ploše 2 177 m
2
a v územním řízení bylo povoleno umístění stavby o zastavěné
ploše 2 337 m
2
). Stejně tak stěžovatelé namítali, že je nerozhodné, jak podstatnou či nepodstatnou
změnou záměr prošel, neboť výjimky z nutnosti posouzení záměru se vztahují výhradně
k záměrům již realizovaným. Podle stěžovatelů bylo nutno na posuzovaný záměr hledět jako
na záměr nový, kterýžto podléhá komplexnímu posouzení podle zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí. Tyto námitky žalovaný (a následně městský soud) vypořádal v podstatě
s poukazem na písemnost odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 13. 2. 2012,
sp. zn. S-MHMP-0114203/2012/OOP/VI, resp. v ní uvedenou argumentaci, že původní závěry
zjišťovacího řízení zůstávají v platnosti. Takové vypořádání ovšem opět zcela míjí jádro námitek
stěžovatelů, kteří mj. namítali, že výjimky z nutnosti posouzení záměru se vztahují výhradně
k záměrům již realizovaným (což v daném případě podle nich splněno není), resp. poukazovali na
nutnost nového komplexního posouzení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Obdobně byla vypořádána i námitka poukazující na neurčitost výroku územního rozhodnutí
(z důvodu, že v něm chybí konkrétní specifikace grafické přílohy – datum jejího vydání, autor,
specifická značka atp.). Žalovaný v podstatě uvedl pouze tolik, že účastníci územního řízení
podali velké množství námitek, což nekoresponduje s jejich tvrzením, že nevěděli, podle jaké
dokumentace má být stavba umístěna. Žalovaný se však výslovně nevěnoval tomu, zda výrok, tak
jak je konstruován, je či není neurčitý. Neuvedl, zda podle jeho názoru postačí, že grafická příloha
nebyla v rozhodnutí o umístění stavby identifikována dnem jejího vydání, číslem jednacím atp.
K tomu se explicitně i přes konkrétní námitky (ve kterých stěžovatelé poukazovali i na dřívější
rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 A 115/2012 - 57 týkající se neurčitost výroku
rozhodnutí o umístění stavby) nevyjádřil ani městský soud.
[57] Z výše uvedených důvodů nemůže rozsudek městského soudu obstát. Jelikož (s ohledem
na popsané vady v řízení před žalovaným) by městský soud v novém řízení nemohl učinit
nic jiného, než rozhodnutí žalovaného zrušit, Nejvyšší správní soud současně se zrušením
napadeného rozsudku zrušil i rozhodnutí žalovaného (rozhodnutí o odvolání) a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, ve kterém výše vytčené vady napraví [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s.]. Ke zrušení rozhodnutí stavebního úřadu zdejší soud nep řistoupil
z důvodu, že žalovaný jako nadřízený správní orgán je oprávněn nahradit nedostatečnou
či vadnou argumentaci správního orgánu I. stupně. Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury
zdejšího soudu, územní řízení v prvním a druhém stupni tvoří jeden c elek (skládající se z řízení
před orgánem prvého stupně a odvolacím orgánem). Projevem této jednoty je
např. i to, že odvolací orgán může doplnit či pozměnit prvostupňové rozhodnutí, přičemž pro
účastníky řízení je závazné až toto druhostupňové rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 2 A 10/2002 - 269, publikovaný pod č. 280/2004 Sb.
NSS, ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 As 30/2006 - 88, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 7. 2010,
č. j. 2 As 83/2009 - 239, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 1 As 227/2016 - 54 atp.). Žalovaný se tedy bude
(při respektování výše uvedeného) důkladně zabývat uplatněnými odvolacími námitkami
stěžovatelů a jeho závěry naleznou srozumitelný a přezkoumatelný odraz v odůvodnění
rozhodnutí.
[58] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že si je plně vědom důsledků svého rozhodnutí
[mj. i pro žadatele o umístění předmětné stavby, tj. pro osobu zúčastněnou na řízení LIII) ].
S ohledem na výše uvedené vady však zdejší soud nemohl postupovat jinak. Požadavek řádného
odůvodnění je nutno vztáhnout na každé správní rozhodnutí. To platí tím spíše, když je
do daného stabilizovaného území umísťován předmětný bytový komplex s více než 100 byty, 145
parkovacími stáními, se zastavěnou plochou více než dva tisíce metrů čtverečních a o celkové
hrubé podlažní ploše téměř dvanáct tisíc metrů čtverečních.
[59] Z důvodu, že zdejší soud rozhodl ve věci (tj. o kasační stížnosti) bez zbytečného prodlení
po nezbytném poučení účastníků řízení a učinění dalších nezbytných procesních úkonů
(srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Ads 203/2016 - 44, ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 3 As 80/2015 - 25, ze dne 20 . 8. 2014, č. j. 7 As 121/2014 - 38), nebylo třeba zabývat se
návrhem osoby zúčastněné na řízení LIII) na zrušení usnesení, kterým byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek. Nejvyšší správní soud z procesní opatrnosti dodává, že setrvává
na závěru o správnosti přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nález Ústavního soudu
ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 310/04, na který uvedená osoba poukazovala, byl zdejšímu
soudu při rozhodování znám, soud však podle něj nepostupoval s ohledem na konkrétní
okolnosti nyní projednávané věci a obsah označeného nálezu. Označený nález byl vydán
z důvodu podstatných vad v řízení před Krajským soudem v Brně, kterému Ústavní soud
primárně vytkl, že za osobu zúčastněnou na řízení nepovažoval účastníka daného správního
řízení, že své usnesení o přiznání odkladného účinku neodůvodnil, a že ho řádně nedoručil
(což v daném případě splněno není). Zdejší soud dále konstatuje, že právní úprava ukládá
správním soudům, aby před rozhodnutím o odkladném účinku vyžádaly vyjádření žalovaného
správního orgánu (nikoliv osob zúčastněných na řízení). Srov. §73 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
„Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo
jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním od kladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. “ Nejvyšší
správní soud přitom nedisponuje pravomocí podávat obecné právní výklady, a proto nemohl
vyhovět ani žádosti označené osoby zúčastněné na řízení o podání požadovaného právního
výkladu.
[60] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. (ve spojení
s ust. §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[61] Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[62] Vzhledem k tomu, že žalobci měli v řízení o žalobě úspěch, mají právo na náhradu
nákladů řízení o žalobě. Každý z žalobců [tj. žalobce a), b) i c)] uhradil soudní poplatek ve výši
3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby. Z důvodu,
že žalobce zastupoval v řízení o žalobě advokát (JUDr. Ondřej Tošner, Ph.D. na základě plné
moci), je dále nutno připočíst odměnu za dva úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby)
v hodnotě 3 100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní
tarif“], při zohlednění snížení o 20 % ve smyslu §12 odst. 4 a dvokátního tarifu (4 960 Kč
pro každého žalobce x 3). K tomu je nutno připočíst paušální částku 600 Kč (2 x 300 Kč dle §13
odst. 3 advokátního tarifu). Protože je uvedený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se nárok o částku odpovídající této dani, která činí po zaokrouhlení částku 3 251 Kč. Celkem je
tedy žalovaný povinen uhradit ve výše uvedené lhůtě žalobcům a) b) a c) k rukám jejich zástupce
za řízení o žalobě částku 30 731 Kč (která náleží žalobcům rovným dílem).
[63] Co se týče řízení o kasační stížnosti, kasační stížnost podal i společně žalobce b) a c),
tj. stěžovatelé. Stěžovatelé byli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, mají proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Každý ze stěžovatelů uhradil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč
za kasační stížnost a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Z důvodu, že žalobce zastupoval i v řízení o kasační stížnosti advokát
(JUDr. Ondřej Tošner, Ph.D. na základě plné moci), je dále nutno připočíst odměnu a náhradu
hotových výdajů, a to za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) v hodnotě 3 100 Kč
za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 pís m. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátní ho tarifu],
při zohlednění snížení o 20 % ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu (2 480 Kč pro každého
žalobce x 2). K tomu je nutno připočíst paušální částku 300 Kč (dle §13 odst. 3 advokátního
tarifu). Protože je uvedený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku
odpovídající této dani, která činí po zaokrouhlení částku 1 105 Kč. Celkem je tedy žalovaný
povinen uhradit ve výše uvedené lhůtě stěžovatelům [žalobcům b) a c)] k rukám jejich zástupce
za řízení o kasační stížnosti částku 18 365 Kč (která náleží stěžovatelům rovným dílem).
[64] Jelikož účastníkem řízení o kasační stížnosti byl ex lege (§105 odst. 1 s. ř. s.) i žalobce a),
rozhodl Nejvyšší správní soud i o jeho nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 2. 2010, č. j. 2 Afs 76/2009 - 81). Žalobce a) v řízení o kasační stížnosti učinil
pouze stručné vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas s podanou kasační stížností a upozornil
na možné narušení statiky bytových domů. Tato vyjádření učinil nezastoupen advokátem
a nepožadoval v něm náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud proto žalobci a) nepřiznal
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[65] Výroky o nákladech ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak vychází z §60 odst. 5
s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil. V řízení
o žalobě ani jedna z osob zúčastněných na řízení neplnila žádnou povinnost, kterou by jí soud
uložil. To stejné platí i pro řízení o kasační stížnosti. Náhradu nákladů řízení nepřiznal soud ani
osobě zúčastněné na řízení LIII), která v rámci řízení o žalobě i v rámci řízení o kasační stížnosti
učinila několik podání. Tato podání totiž nelze považovat za plnění povinností uložených
soudem; výsledek kasačního řízení je nadto nutné v zásadě chápat jako neúspěch i uvedené
osoby. Soud neshledal ani existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §60
odst. 7 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu