ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.38.2017:73
sp. zn. 7 Azs 38/2017 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: R. M., zastoupen
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2017,
č. j. 32 Az 46/2016 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M.,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“)
ze dne 29. 9. 2016, č. j. OAM-660/ZA-ZA12-ZA15-2016, bylo rozhodnuto o tom, že žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a řízení bylo
zastaveno podle §25 písm. i) téhož zákona. Zároveň bylo vysloveno, že státem příslušným
k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“),
je Polská republika.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji zamítl rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 32 Az 46/2016 – 47.
[3] Podle názoru krajského soudu žalovaný správně aplikoval kritéria pro určení státu
příslušného k rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Obsah správního spisu
je dostatečným podkladem pro závěr, že v případě žalobce je nutné aplikovat kritérium uvedené
v čl. 12 nařízení Dublin III o příslušnosti Polské republiky. Žalovaný naplnil svým postupem
veškeré podmínky pro určení státu příslušného k posouzení žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany. Vzhledem ke zjištění, že tímto státem není Česká republika, nemohl již dále
hodnotit žádost žalobce po věcné stránce a zabývat se konkrétními důvody žalobce pro udělení
mezinárodní ochrany. Nelze tak přisvědčit ani žalobním námitkám o porušení povinností
žalovaného ve správním řízení, námitkám o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a porušení
citovaných ustanovení nařízení Dublin III. Žalovaný správně zjišťoval skutkový stav pouze
v rozsahu nezbytném pro určení příslušného státu a postupoval v souladu s bezprostředně
závazným nařízením Dublin III.
[4] Žalovaný se rovněž přezkoumatelným způsobem zabýval kritérii uvedenými v čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III. Dospěl přitom ke správnému závěru, že přemístění žalobce do Polska není
vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení
a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě. Žalobce sice lze s ohledem na jeho
psychické potíže považovat za zranitelnou osobu, ale to automaticky neznamená, že by žalovaný
nemohl postupovat podle nařízení Dublin III. Psychické problémy žalobce nesouvisí s důvody,
pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce měl ve správním řízení dostatečný
prostor k tomu, aby uvedl všechny rozhodné skutečnosti. Ve výpovědích popsal svůj život v zemi
původu a své zdravotní potíže. V této souvislosti však nevyjádřil žádnou obavu, že by v případě
přemístění do Polska neměl přístup k případné lékařské péči či lékům. Vyslovil pouze obavu
ze svých pronásledovatelů, tj. skutečností, které se vztahují k vlastnímu meritu žádosti
o mezinárodní ochranu a nikoliv k posouzení otázky příslušného členského státu.
[5] K namítanému porušení čl. 17 nařízení Dublin III žalovaným je třeba uvést,
že toto ustanovení upravuje toliko oprávnění členského státu rozhodnout se posoudit
žádost namísto státu příslušného podle kritérií nařízení, nejedná se však o povinnost tak učinit.
Pokud Česká republika uvedeného oprávnění nevyužila, nejedná se o pochybení, které by mělo
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vlivu jeho psychického
stavu na posouzení možnosti jeho předání do Polska. Krajský soud, stejně jako žalovaný,
dostatečně nezohlednil psychický stav stěžovatele a důsledky, k nimž by mohlo vést předání
stěžovatele do Polské republiky. V tomto ohledu lze odkázat na nedávný rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 16. 2. 2017 ve věci C.K. a další proti Slovinsku (C-578/16 PPU),
který se týkal přemístění psychicky nemocného žadatele o mezinárodní ochranu ze Slovinska
do Chorvatska v souladu s dublinským nařízení. Soudní dvůr EU v uvedeném rozsudku
upozornil na to, že ovlivnit přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu
může nejenom existence systémových nedostatků azylového řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, ale rovněž skutečnost, že samotné přemístění by mělo nepříznivý vliv na zdravotní
stav dotčené osoby, a to bez ohledu na kvalitu přijetí a péči dostupnou v členském státě
příslušném pro posouzení jeho žádosti. Závěry uvedeného rozsudku lze aplikovat i ve vztahu
k stěžovateli, který trpí duševní nemocí (v lékařských zprávách diagnostikováno jako úzkostně
depresivní porucha) a v současné době je v péči psychiatra.
[8] Stěžovatel rovněž považoval napadené rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského
soudu za nepřezkoumatelné. V žalobě upozorňoval, že z dostupných zpráv týkajících
se přijímacích podmínek pro žadatele o mezinárodní ochranu v Polské republice vyplývá,
že zde není v praxi dostupná specializovaná psychologická, resp. psychiatrická péče pro oběti
mučení nebo traumatizované žadatele. Krajský soud se však touto námitkou vůbec nezabýval
a pouze uvedl, že neshledal v postupu správního orgánu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vytýkané pochybení a přiklání se k učiněným závěrům. Tato skutečnost podporuje závěr,
že v případě předání stěžovatele do Polska může dojít ke zhoršení jeho stavu. Pochybení
spočívající v nepřezkoumatelnosti se týká i samotného rozhodnutí žalovaného, neboť
ten se rovněž vůbec nezabýval posouzením psychického stavu stěžovatele ve vztahu
k jeho přemístění do Polské republiky.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou
a účelovou. Krajský soud se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele velmi podrobně
a jeho situaci posoudil správně. V odůvodnění na stranách 7 až 9 napadeného rozsudku mimo
jiné vysvětlil, proč nemůže být psychický stav stěžovatele důvodem pro nepředání jeho žádosti
o mezinárodní ochranu k vyřízení do Polska. O tom, že se krajský soud psychickým stavem
stěžovatele podrobně zabýval, svědčí i to, že vyhověl návrhu na přiznání odkladného účinku
žalobě. Krajský soud rovněž neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu
absence individuálního posouzení situace stěžovatele s ohledem na jeho zranitelnost ve vztahu
k čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III.
V.
[10] Nejvyšší správní soud se podle §104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná.
Nejvyšší správní soud se vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
podrobně věnoval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS), kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se může
jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Nyní posuzovaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť dosud nebyla v judikatuře zdejšího soudu řešena
otázka, zda může být překážkou přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného
členského státu podle nařízení Dublin III jeho nepříznivý psychický stav.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nedůvodným je poukaz na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nevypořádání
se s žalobní námitkou o sporné dostupnosti specializované psychologické, resp. psychiatrické
péče pro oběti mučení nebo traumatizované žadatele v Polsku. Ačkoliv krajský soud výslovně
nereagoval na tuto argumentaci stěžovatele, jednalo se pouze o jeden z argumentů podporující
žalobní bod, a sice že žalovaný nedostatečně zohlednil psychické potíže stěžovatele. Krajský soud
se ztotožnil s tím, že stěžovatele lze s ohledem na jeho psychické potíže považovat za zranitelnou
osobu, dospěl však k závěru, že tato skutečnost nebrání přemístění stěžovatele do Polska, neboť
mu tam nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní
ochrany a k zajištění podmínek žadatelů o mezinárodní ochranu. Byť si lze jistě představit
podrobnější odůvodnění závěrů krajského soudu, stávající odůvodnění napadeného rozsudku
splňuje požadavky kladené na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Nevypořádání se s dílčím
argumentem žalobce nutně nemusí vést k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí.
Jak konstatoval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs
70/2008 – 130: „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních
principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek
nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument
účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A
288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům
jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního
soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení
tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může
v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“
[14] Je proto potřeba zabývat se důvodností základní stížní námitky, tj. námitky nesprávného
posouzení otázky vlivu psychického stavu stěžovatele na možnost jeho předání do Polska.
V této souvislosti stěžovatel zejména poukazoval na nedávný rozsudek Soudního dvora Evropské
unie ze dne 16. 2. 2017 ve věci C.K. a další proti Slovinsku (C-578/16 PPU).
[15] V citovaném rozsudku byl řešen konkrétní případ žadatelky o mezinárodní ochranu
ze Sýrie, která měla být přemístěna ze Slovinska do Chorvatska, a to bezprostředně po porodu.
Tato žadatelka tvrdila, že přemístění by mělo negativní následky na její zdravotní stav, který
by mohl ovlivnit rovněž blaho jejího novorozeného dítěte. V tomto ohledu předložila různá
lékařská osvědčení o rizikovém těhotenství a o tom, že od porodu trpí obtížemi duševního rázu.
Specializovaný psychiatr u ní diagnostikoval poporodní depresi a periodické sebevražedné
sklony. Z několika lékařských posudků vyplývalo, že hlavním důvodem jejího špatného
duševního stavu byla především nejistota ohledně jejího postavení a stres, který z ní vyplýval.
Zhoršení jejího duševního stavu mohlo vést k agresivnímu jednání vůči sobě samé i vůči dalším
osobám, což by případně vyžadovalo i nemocniční péči. Podle psychiatra její onemocnění
vyžadovalo, aby ona i její dítě zůstaly v přijímacím centru v Lublani a byla jim poskytnuta
zdravotní péče. Z tohoto skutkového příběhu Soudní dvůr EU vyvodil obecný závěr,
že v případě, že by přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, který trpí obzvláště závažným
duševním nebo fyzickým onemocněním, s sebou neslo skutečné a prokázané riziko značného
a nezvratného zhoršení jeho zdravotního stavu, představuje toto přemístění nelidské a ponižující
zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie.
[16] Judikatura Nejvyššího správního soudu se opakovaně zabývala situací v Polsku
v souvislosti s přípustností přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu, srov. např. rozsudek
ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 –
37, či usnesení ze dne 6. 9. 2016, č. j. 4 Azs 174/2016 - 24, v němž dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že „Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich
dodržování. Žádné informace ani skutečnosti totiž nenasvědčují tomu, že by v Polské republice docházelo
k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Není znám
žádný případ zavlečení žadatele o azyl z Polské republiky na Ukrajinu. Posouzení žádosti stěžovatelky v Polské
republice proto nevede k vážné obavě podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž
sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány. Za situace,
kdy instituce působící v oblasti ochrany práv uprchlíků, respektive žadatelů o mezinárodní ochranu,
mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích monitorovaly, lze oprávněně očekávat,
že by na existující vážné nedostatky upozornily. Řeč přitom není jen o soudních institucích, tedy o Evropském
soudu pro lidská práva a Soudním dvoru Evropské unie, jejichž rozhodnutí logicky přicházejí s určitým časovým
odstupem, ale především o Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, případně o Evropském podpůrném
úřadu pro otázky azylu a dalších organizacích, ať už vládních či nevládních. Pokud žádná z těchto institucí
nevydala prohlášení o systematických nedostatcích polského azylového řízení nebo tamních přijímacích podmínek,
nelze k takovému závěru dospět pouze na základě informací, že v Polsku je mezinárodní ochrana přiznávána
v menším procentu případů než v některých jiných členských státech“.
[17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že závěry výše uvedeného
rozsudku Soudního dvora EU je nutno bez dalšího aplikovat i na jeho případ. K tomu,
aby přemístění stěžovatele do Polska jakožto bezpečné země mohlo být považováno za nelidské
a ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, je třeba kumulativně
splnit řadu podmínek. V řízení by tak muselo být prokázáno, že se v případě stěžovatele jedná
o „obzvláštně závažné“ duševní onemocnění a že jeho přemístění sebou nese „skutečné
a prokázané“ riziko „značného a nezvratného“ zhoršení jeho zdravotního stavu. Stěžovatel
v průběhu správního řízení zmiňoval své psychické potíže (stavy napětí a úzkosti, nespavost)
a to, že dlouhodobě užíval lék proti úzkosti Xanax. Následně v průběhu řízení před krajským
soudem předložil i několik lékařských zpráv, ze kterých vyplývá, že trpí smíšenou úzkostně
depresivní reakcí, nemá však sebevražedné myšlenky či tendence a náhled choroby je dobrý.
Odborným lékařem (psychiatrem) mu byl proto předepsán lék Itakem (antidepresivum)
s tím, že po týdnu jej nahradí lék proti úzkosti Neurol. Termín další návštěvy lékaře byl
naplánován až za měsíc. V řízení před Nejvyšším správním soudem pak stěžovatel doložil
tiskopis poukazu k odbornému vyšetření ze dne 1. 2. 2017, na kterém je však pouze obecně
uvedeno, že vzhledem k jeho současnému zdravotnímu stavu lékař nedoporučuje cestu
do Polska.
[18] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze na základě uvedených tvrzení
a předložených listin učinit závěr o tom, že se u stěžovatele jedná o obzvláště závažné duševní
onemocnění a že jeho přemístění do Polska sebou nese skutečné a prokázané riziko značného
a nevratného zhoršení jeho zdravotního stavu. Osobní a zdravotní potíže stěžovatele, co do jejich
závažnosti a možných důsledků, nelze srovnávat se situací matky novorozeného dítěte,
která pochází ze země postižené občanskou válkou, která trpí poporodní depresí a má periodické
sebevražedné sklony. Za této situace je možno uzavřít, že krajský soud posoudil právní otázku
vlivu psychického stavu stěžovatele na možnost jeho přemístění do Polska správně, pokud uvedl,
že postup žalovaného byl v souladu s nařízením Dublin III.
[19] Stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Nevyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27,
ze kterého vyplývá povinnost správního orgánu zabývat se v odůvodnění rozhodnutí vždy
také tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III. Žalovaný se těmito kritérii zabýval dostatečným a přezkoumatelným
způsobem na str. 4 rozhodnutí, což ostatně konstatoval i krajský soud. Ze správního spisu
i z napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že se žalovaný zabýval rovněž individuální situací
stěžovatele a dospěl k závěru, že jeho obavy z pobytu na území Polska nejsou opodstatněné
a nejsou ani podložené fakty. Stručné odůvodnění je dostatečné, a to zejména s ohledem
na to, že stěžovatel opíral v průběhu správního řízení nesouhlas s přemístěním do Polska pouze
o obavu ze svých pronásledovatelů a nikoliv o to, že by neměl přístup ke zdravotní péči či lékům.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[22] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden
úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7
bod 5. advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna
je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4.114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
[23] Nejvyšší správní soud naopak nepřiznal odměnu za úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neprokázal
a ani netvrdil, že proběhla první porada s klientem, která je nutnou součástí takového úkonu
právní služby [podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen
jako: „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce
nebo obhájce ustanoven soudem“], srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10.
Lze poznamenat, že v případech, kdy se z objektivních příčin (např. protože je klient neznámého
pobytu) nemůže první porada s klientem uskutečnit, lze tuto poradu nahradit jinou přiměřenou
aktivitou advokáta (např. studiem spisu). Tato situace však v nynější věci, kdy při převzetí věci
bylo místo pobytu stěžovatele známo, nenastala, navíc ze soudního spisu nevyplývá, že advokát
učinil jakýkoli úkon, který by mohl nahradit poradu s klientem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu