ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.224.2017:29
sp. zn. 8 As 224/2017-29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. M. L.,
zast. Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, čj. 5 A 148/2017-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Výzvou ze dne 29. 6. 2017, čj. KRPS-372329-122/TČ-2016-011471-ULČ, bylo žalobci
Policií České republiky stanoveno, aby se v rámci probíhajícího trestního řízení dostavil
dne 27. 7. 2017 ke znaleckému zkoumání (vyšetření znalci z oboru zdravotnictví v odvětví
psychologie a psychiatrie). Žalobce se ze znaleckého zkoumání omluvil; výzvou ze dne
26. 7. 2017, čj. KRPS-372329-129/TČ-2016-011471-ULČ mu proto byl stanoven náhradní
termín. V obou výzvách byl žalobce poučen o možnosti předvedení jako následku
neuposlechnutí těchto výzev dle ustanovení §90 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (dále jen „trestní řád“).
[2] Žalobce brojil proti uvedenému postupu policie u Městského soudu v Praze; považoval
jej za nezákonný zásah správního orgánu spočívající v použití hrozby předvedením
ke znaleckému zkoumání. Městský soud žalobu odmítl v záhlaví uvedeným usnesením.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[4] V kasační stížnosti uvedl, že se v rámci podané žaloby domáhal vyslovení nezákonnosti
zásahu správního orgánu v podobě použití hrozby předvedení ke znaleckému zkoumání, přičemž
současně žádal, aby soud uložil správnímu orgánu zákaz jeho předvedení dle §90 odst. 1
trestního řádu k vyšetření u znalců. Zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení policii neumožňuje
nechat obviněného předvést ke znaleckému zkoumání a omezovat tak jeho osobní svobodu.
Hrozbu předvedením ke znaleckému zkoumání, ani případnou realizaci takového předvedení,
tak podle něj nelze považovat za zásah do práv zúčastněných osob uskutečněný v souladu
s trestním řádem a rámci trestního řízení.
[5] Argumentoval též, s odkazem na dostupnou judikaturu a odbornou literaturu, že trestní
řád přesně stanoví postup pro orgány činné v trestním řízení, pokud ze strany obviněného
dochází k odmítnutí poskytnutí součinnosti pro vyšetření jeho duševního stavu. Podle stěžovatele
je nutné nastavit hranici, do které je nutné na Policii České republiky hledět jako na orgán činný
v trestním řízení a neumožňovat přezkum jejích úkonů ze strany správního soudnictví, a naopak,
při činění nezákonných zásahů tohoto správního orgánu mimo danou hranici, takovýto
přezkum umožnit. Hranici stěžovatel spatřoval v tom, zda je určitý zásah policie, jakožto orgánu
činného v trestním řízení, jakkoli upraven v rámci trestního řádu (nebo jiných předpisů
týkajících se trestního práva) a zda je trestními předpisy umožněn následný přezkum takového
zásahu ze strany soudu. Pojmy předvedení k výslechu a předvedení ke znalci nelze podle
něj ztotožňovat. Argumentoval, že městský soud nemohl rozhodnout o odmítnutí žaloby, aniž
by se zabýval otázkou, zda policie jednala dle trestněprávních předpisů v rámci působnosti
orgánu činného v trestním řízení či nikoliv.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že je v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
o odmítnutí žaloby oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí městského soudu, důvody,
o které se toto odmítavé rozhodnutí opírá, a řízení tomuto rozhodnutí přecházející jsou v souladu
se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná,
tj. zda jednání žalovaného bylo nezákonné či nikoli.
[9] Jestliže městský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda městský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“,
tedy toho, zda žaloba je důvodná (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, čj. 1 Azs 24/2004-49; ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98; či ze dne 5. 1. 2006,
čj. 2 As 45/2005-65).
[10] K věci samé Nejvyšší správní soud konstatuje, že již v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 2 Aps 2/2004-69, uvedl: „Ustanovení §82 s. ř. s., jež stanoví podmínky žalobní legitimace k řízení
o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, však nelze vykládat bez souvislosti s ustanovením
§4 odst. 1 a to zejména pokud jde o výklad pojmu ‚správní orgán‘, který byl přijat ve formě legislativní zkratky.
Pravomoc správních soudů je totiž určena i okruhem orgánů, jejichž aktivity soudnímu přezkoumávání podléhají
(orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány,
pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy). Vymezení správního orgánu v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy), jež je vázáno
na oblast veřejné správy, proto musí být vykládáno z hlediska celé pravomoci ve správním soudnictví, tedy i pokud
jde o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu (§4 odst. 1 písm. c) s. ř. s., §82 a násl. s. ř. s.).
Z uvedeného proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že soudní kontrola, tedy i zákonnosti zásahu správního
orgánu ve smyslu ustanovení §82 a násl. s. ř. s., se pohybuje jen v hranicích veřejné správy a proto
napadnutelnými jsou pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě.“
[11] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro
zločin vydírání dle §175 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Opatřeními
ze dnů 6. a 8. 3. 2017 byli do řízení přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
a psychologie. Protože stěžovatel se znalci nespolupracoval, bylo mu shora uvedenými výzvami
stanoveno, aby se dostavil ke znaleckému zkoumání. V obou výzvách byl stěžovatel poučen
o následcích neuposlechnutí těchto výzev, a to o možnosti předvedení dle ustanovení §90 odst. 1
trestního řádu.
[12] Stěžejním pro posouzení věci bylo, zda byla dána pravomoc městského soudu
přezkoumat úkon Policie České republiky spočívající v poučení o následcích neuposlechnutí
výzvy k dostavení se ke znaleckému zkoumání podle ustanovení §90 odst. 1 trestního řádu, tedy
zda v tomto případě vystupovala Policie České republiky jako správní orgán ve smyslu ustanovení
§4 odst. 1 a §82 s. ř. s.
[13] Otázkou postavení Policie České republiky jako orgánu činného v trestním řízení,
resp. jejího postavení jako orgánu správního, se v rozhodnutích opakovaně zabýval Ústavní soud;
aproboval přitom závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, která ze správního soudnictví
vyloučila přezkum úkonů policejních orgánů uskutečněných v rámci trestního řízení. Z této
judikatury plyne, že je nutné odlišovat policejní orgán jako orgán činný v trestním řízení, proti
jehož úkonům nelze brojit žalobou ve správním soudnictví, a jako orgán vykonávající působnost
ve veřejné správě, přezkum jehož úkonů podle ustanovení §82 s. ř. s. umožněn je. Je nezbytné
též rozlišit zásahy v rámci trestního řízení a ostatní zásahy orgánu veřejné moci, byť spjaté
nepřímo trestním řízením. V rámci úkonů orgánů činných v trestním řízení činěných podle
trestního řádu mohou nastat situace, kdy prováděné úkony trestního řízení zasáhnou, či budou
způsobilé zasáhnout, do práv osob, které nebudou vůbec účastníky daného trestního řízení,
či zasáhnou do práv účastníků onoho trestního řízení způsobem, který není přímo spojen
s prováděnými úkony. Přesto ani tato skutečnost není důvodem k tomu, aby byl jejich přezkum
samostatně vyjímán z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a k jeho přezkumu byly
povolány správní soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2166/14).
[14] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že při poučení stěžovatele
o možnosti jeho předvedení ke znaleckému zkoumání v rámci trestního řízení nevystupovala
Policie České republiky jako správní orgán ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) a §82 s. ř. s.
a nevykonávala ani působnost ve veřejné správě. Policie České republiky v případě poučení podle
§90 odst. 1 trestního řádu postupovala jako orgán činný v trestním řízení; již proto ochranu proti
jejím nezákonným postupům v rámci řízení poskytovaly stěžovateli dozorové prostředky státního
zástupce dle §174 trestního řádu. Městský soud neměl proto pravomoc přezkoumat žalobou
napadený úkon spočívající v poučení podle §90 odst. 1 trestního řádu, který byl stěžovatelem
považován za nezákonný zásah správního orgánu, a postupoval zcela správně, pokud žalobu
odmítl.
[15] Není přitom pravda, že by dozor státního zástupce nad zachováním zákonnosti
v přípravném řízení podle §174 trestního řádu představoval z povahy věci neefektivní prostředek
pro odstranění případných nezákonných policejních zásahů učiněných v přípravném řízení,
zatímco přezkum jejich zákonnosti správními soudy by právě (a jedině) takovým efektivním
prostředkem byl. Není též pravda, že by se případné nezákonné postupy policie či státního
zástupce během přípravného řízení při odmítnutí jejich přezkumu cestou zásahové žaloby ocitly
zcela mimo přezkum „ze strany nezávislého soudu“.
[16] Již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, čj. 8 As 224/2016-49,
připomenul Nejvyšší správní soud, že „[n]elze … připustit, aby každý exces policisty představující
nezákonnost přípravného řízení řešily správní soudy a nikoliv státní zástupce. Je především v zájmu obhajoby,
aby jakékoliv nezákonnosti dotýkající se práv obviněného byly odstraňovány bez průtahů a okamžitě právě těmi
prostředky, které státnímu zástupci dává ustanovení §174 trestního řádu, a nikoliv mnohem zdlouhavější cestou
zásahových žalob projednávaných ve správním soudnictví“. To platí i pro věc stěžovatele. Právě na státním
zástupci je (bude), aby, ať už z vlastní iniciativy nebo k podnětu stěžovatele, uvážil, lze-li
považovat hrozbu předvedení za adekvátní a zákonu odpovídající prostředek použitý policejním
orgánem v rámci vyšetřování. Je právě na státním zástupci, aby v rámci své pravomoci
vykonavatele dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení ve vztahu k případným
policejním excesům zakročil.
[17] Pokud by státní zástupce na tuto svoji pravomoc rezignoval nebo pokud by připustil
nezákonný průběh přípravného řízení, v jehož důsledku byly by opatřeny některé důkazy
postupem nezákonným, je v rámci celého trestního řízení vždy rozhodující přezkumnou instancí
zákonnosti přípravného řízení soud, neboť jen ten rozhoduje o vině a trestu (čl. 90 Ústavy, čl. 40
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K nepoužitelnosti nezákonně získaných důkazů
existuje přitom bohatá judikatura Ústavního soudu i obecných soudů. Kromě toho, i kdyby
k soudnímu řízení ve stěžovatelově trestní věci nedošlo, může se též, po jejím ukončení, domáhat
dodatečné soudní ochrany cestou žaloby v řízení občanskoprávním.
IV.
Závěr a náklady řízení
[18] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. prosince 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu