ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.254.2016:67
sp. zn. 8 As 254/2016-67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. Z.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2,
České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016, čj. KUJCK 34460/2016,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 21. 11. 2016, čj. 53 A 3/2016-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 28. 7. 2015,
sp. zn. Spr.př. 4655/15 Lo, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil „porušením ustanovení
§18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že dne 22.6.2015, v katastrálním území obce
L., na silnici č. I/20, ve směru jízdy od P. na Č., řídil osobní automobil tovární značka Škoda, r.z. X a
s vozidlem jel v 9.52 h rychlostí 150 km.h
-1
, a to v úseku, kde je povolena rychlost nejvýše 90 km.h
-1
, a tedy jako
řidič jel mimo obec rychlostí vyšší než 90 km.h
-1
a při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost o
60 km.h
-1
.“ Žalobci byla za uvedený přestupek uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti na
dobu šest měsíců, spočívající v zákazu řídit motorová vozidla všeho druhu, a povinnost nahradit
náklady řízení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo shora specifikovaným rozhodnutím
žalovaného zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích neshledal
důvodnou a zamítl ji.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že krajský soud při vypořádání
žalobní námitky o pozbytí platnosti ověření rychloměru v důsledku výměny pneumatik nesprávně
posoudil právní otázku. Argumentace krajského soudu, dle níž podle návodu k obsluze postačí
po výměně kol provést „kontrolu přes tacho“, není ničím podložená a není ani relevantní,
protože stanoví-li právní předpis, že při každé úpravě měřidla, která může mít vliv na jeho
metrologické vlastnosti, je nutné provést nové ověření, nelze návod k obsluze stavět nad právní
předpis. Krajský soud nepovažoval výměnu pneumatik za úpravu měřidla, která by mohla mít vliv
na jeho metrologické vlastnosti. Uvedené však neměl krajský soud posuzovat, neboť se měl
zabývat tím, zda žalovaný přesvědčivě a přezkoumatelně vypořádal odvolací námitku o vlivu
výměny pneumatik na metrologické vlastnosti rychloměru. Předložil-li stěžovatel relativně
sofistikovanou argumentaci o fungování rychloměru, ze které vyplývalo, že výměna pneumatik
mohla mít vliv na metrologické vlastnosti rychloměru, nemohl žalovaný tuto argumentaci
odmítnout s tím, že ji stěžovatel dokazoval poukazem na návod k obsluze jiného rychloměru,
ale musí se touto argumentací zabývat a k jejímu vyvrácení buď předložit vlastní argumentaci
nebo doplnit dokazování. Vypořádání odvolacích argumentů žalovaným bylo zcela nepřiměřené
jejich propracovanosti, zjevně povrchní a účelové. Krajský soud měl žalované rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost zrušit.
[4] Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil §7 vyhlášky č. 262/2000 Sb., Ministerstva
průmyslu a obchodu, kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, podle kterého
platnost ověření zaniká, byly-li provedeny změny nebo úpravy měřidla, jež mohou ovlivnit jeho
metrologické vlastnosti. Krajský soud stěžovateli vytýkal, že svá tvrzení neprokázal. K prokázání,
že došlo k úpravě měřidla, která mohlo ovlivnit jeho metrologické vlastnosti, však stěžovateli
postačovalo prokázat, že 1) došlo k výměně pneumatik a 2) výměna pneumatik mohla ovlivnit
metrologické vlastnosti měřidla. Ad 1) stěžovatel důkaz nenavrhoval, protože skutečnost, že jsou
na policejních vozidlech měněny pneumatiky, je minimálně pravděpodobná, opak by byl
absurdní; ad 2) stěžovatel navrhl důkaz dotazem k Českému metrologickému institutu. Stěžovatel
navrhoval důkazy k prokázání svých tvrzení, krajský soud je ale odmítl provést. Stejně tak správní
orgány neprovedly důkaz svědeckou výpovědí policistů, ač to stěžovatel navrhoval a uvedl
důvody, pro které chtěl policisty slyšet. Krajský soud tento postup, podle stěžovatele nesprávně,
aproboval. Výslech policistů byl relevantní; způsob, kterým žalobní námitku vypořádal krajský
soud – tj. konstatováním, že bylo měřeno za jízdy, a tedy si policisté místo měření nevybrali,
je neakceptovatelný.
[5] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť při vypořádání
žalobní námitky, týkající se opomenutí žalovaného vypořádat důkazní návrhy, konstatoval,
že žalovaný tyto důkazní návrhy vypořádal větou „(…) tyto námitky se opírají o návod k obsluze
k jinému měřicímu zařízení, konkrétně PolCam 2006, kterým nebylo v projednávaném případě měřeno, takto
se tedy jedná o námitky irelevantní“, což bylo přiměřené formě jejich navržení, a proto dostatečné.
Podle stěžovatele však citované nesouvisí s vypořádáním důkazních návrhů, protože se k nim
nevztahuje. Také není pravda, že by stěžovatel důkazní návrhy předkládal nelogicky.
[6] Dále stěžovatel namítl, že krajský soud při posuzování určení místa protiprávního jednání
ve výroku rozhodnutí neprovedl důkaz listinou, ze které při rozhodování vycházel (výsledek
nahlížení do katastru nemovitostí), jako důkaz při jednání. Stěžovatel uvedl, že listinou v příloze
kasační stížnosti osvědčuje, že se místo, ve kterém došlo ke změření, opravdu nenachází
v katastrálním území obce L.
[7] Krajský soud nebyl oprávněn předložit vlastní úvahy o tom, zda byl přestupek spáchán
zaviněně. Pokud ve správním rozhodnutí zcela absentovaly úvahy o formě zavinění, bylo
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Krajský soud nemohl zhojovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[8] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda musí být výrok o bodech obsažen
ve výroku rozhodnutí. Není pravda, že by bodový postih jako trest byl stanoven judikaturou,
bodový postih je obsažen v příloze zákona o silničním provozu, což znamená, že jej stanoví
právní předpis.
[9] Názor krajského soudu, týkající se uložení zákazu řízení všech motorových vozidel,
je podle stěžovatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009,
čj. 9 As 7/2009-76. Podle stěžovatele není důvod, aby nemohl řídit vozidla skupiny T (traktory),
neboť s traktorem lze jen stěží překročit nejvyšší povolenou rychlost; není zde dána ani žádná
logická souvislost mezi překročením rychlosti jízdy s vozidlem skupiny B a řízením traktoru,
a to tím spíše, že zákaz činnosti dopadá též na případy, kdy stěžovatel řídí vozidlo mimo pozemní
komunikaci, a tedy v důsledku rozhodnutí správních orgánů nesmí řídit traktor ani na vlastním
poli.
[10] Podle stěžovatele posoudil krajský soud neposkytnutí informace o oprávněných úředních
osobách nesprávně. Krajský soud uvedl, že žalovaný dostál své povinnosti informovat stěžovatele
o oprávněné úřední osobě, neboť mu tuto informaci zaslal sice v den vydání rozhodnutí, ale před
vydáním rozhodnutí. Takové hodnocení je podle stěžovatele výrazem přepjatého formalismu,
zcela ignorující účel povinnosti správního orgánu poučit stěžovatel o jménu oprávněné úřední
osoby. Je pouze k tíži žalovaného, že během 6 měsíců nebyl schopen ustanovit oprávněnou
úřední osobu k rozhodnutí o odvolání, a v žádném případě pro tuto excesivní liknavost
žalovaného nemůže být stěžovatel krácen na právu namítat podjatost úřední osoby. Argumentace
krajského soudu, podle které mohl stěžovatel vznést námitku podjatosti i po ukončení řízení,
je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 7 A 192/2000-76.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že tato vada nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud
by stěžovateli bylo umožněno vznášet námitku podjatosti, vznesl by ji a oprávněná úřední osoba,
která vydala žalované rozhodnutí, mohla být z rozhodování vyloučena. Stěžovatel nemohl namítat
podjatost oprávněné úřední osoby ani v žalobě, neboť soud ve správním soudnictví přezkoumává
správnost a zákonnost rozhodnutí, kterým o podjatosti oprávněné úřední osoby rozhodly správní
orgány; nemůže sám nahrazovat jejich rozhodovací činnost, a posuzovat, zda oprávněná úřední
osoba byla či nebyla podjatá.
[11] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl tvrzení stěžovatele, že řádně
nevypořádal odvolací námitku, podle které použitý rychloměr pozbyl platnost ověření z důvodu
změny typu pneumatik. Podle návodu k obsluze rychloměru výměna pneumatik sama o sobě
nevyžaduje nové ověření akreditovaným metrologickým střediskem. Požadavek na předvolání
policistů považoval žalovaný za obstrukční taktiku k protahování správního řízení. Žalovaný
předložil mapu hranic katastrálního území obce L., z níž je zřejmé, že místo spáchání přestupku
leží v katastrálním území této obce. Správní orgán neměl povinnost zjišťovat formu zavinění
přestupku; konstatování, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti
v odůvodnění rozhodnutí, bylo dostatečné. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2015, čj. 6 As 114/2014-69, nevyplývá, že výrok rozhodnutí musí obsahovat údaj
o bodovém postihu. Bodový postih nepatří mezi sankce podle zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích a není ani povinnou náležitostí výroku rozhodnutí. Spáchání předmětného
přestupku není vázáno na konkrétní skupinu vozidel, a proto ani trest zákazu činnosti nelze
omezovat na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. Není pravda, že by stěžovatel vyčkával
s doplněním důvodů odvolání do doby, kdy mu bude známa informace o oprávněných úředních
osobách. Oprávněná úřední osoba by byla sama povinna informovat představeného o své
podjatosti. Rozhodnutí nemohlo být pro stěžovatele překvapivé.
[13] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
III.A K námitkám proti provedenému měření a nedostatečnému dokazování
[15] Stěžovatel podle správních orgánů a krajského soudu překročil nejvyšší povolenou
rychlost, po odečtení odchylky měřicího přístroje, o 60 km/h (v úseku, kde byla nejvyšší
povolená rychlost 90 km/h, jel stěžovatel rychlostí 155 km/h, po zohlednění odchylky měřicího
přístroje 150 km/h). Naměřená rychlost tak byla vysoko nad horní hranicí formálního znaku
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o silničním provozu (Fyzická osoba se dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost
v obci o 40 km.h
-1
a více nebo mimo obec o 50 km.h
-1
a více.)
[16] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013-35, posuzoval
námitku zkresleného výsledku měření vlivem rozdílných provozních podmínek (výměna
pneumatik policejního vozidla) při kalibraci přístroje a během samotného měření. Ztotožnil
se přitom se závěrem městského soudu, podle kterého „právě pro případy, kdy by mohlo být podobnými
vlivy měření zkresleno, počítá se s odchylkou měřícího zařízení 3 %, která je na výsledek měření aplikována“.
V tehdy souzeném případě Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl k velmi významnému
překročení povolené rychlosti (po započtení odchylky o 46 km/h) a vyloučil, že by „provozní
podmínky měřícího zařízení vůbec mohly mít na výsledek měření tak významný vliv, že by nebyla naplněna
skutková podstata daného přestupku.“
[17] Nejvyšší správní soud i v nyní souzeném případě vylučuje tak významný vliv případné
výměny pneumatik na výsledek měření, že by nebyla naplněna skutková podstata daného
přestupku. Pro kvalifikaci stěžovatelova jednání jako „méně závažný“ přestupek podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona o silničním provozu (překročení nejvyšší dovolené rychlosti
mimo obec o 30 km.h
-1
a více, tj. v souzeném případě rychlost 120 km/h – 139 km/h) by rozdíl
mezi naměřenou rychlostí a rychlostí, která spadá pod skutkovou podstatu „méně závažného“
přestupku, musel činit alespoň 16 km/h (155 km/h – 139 km/h). Chybu měření, která
by odpovídala tomuto rozdílu, by odhalila povinná provozní kontrola rychloměru před zahájením
měření. Krajský soud přitom uvedl, že neexistují žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by před
zahájením předmětného měření nebyla tato kontrola policejní hlídkou provedena, což stěžovatel
nerozporoval.
[18] Přes výše uvedený závěr – výměna pneumatik (bez ohledu na to, zda byla
provedena) nemohla stěžovatelovo jednání vymanit ze skutkové podstaty přestupku, za který byl
potrestán – Nejvyšší správní soud ke kasačním námitkám, týkajícím se posouzení vlivu případné
výměny pneumatik na výsledek měření krajským soudem, uvádí následující.
[19] Podle §7 odst. 2 písm. b) vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu, kterou se zajišťuje
jednotnost a správnost měřidel a měření [p]latnost ověření stanoveného měřidla zaniká, jestliže byly
provedeny změny nebo úpravy stanoveného měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti. Krajský
soud, ač považoval námitku o výměně pneumatik za nepodloženou, uvedl, že výměna pneumatik
nebo kol nevede automaticky k potřebě provést novou kalibraci, postačí provést kontrolu
přesnosti měření. Krajský soud vycházel z návodu k obsluze měřicího zařízení, nejedná se tak
o nepodloženou argumentaci. Tato argumentace byla relevantní, protože pouze změny nebo
úpravy měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti, podle citované vyhlášky
způsobují zánik platnosti ověření měřidla. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vhodně
citací návodu k obsluze doplnil, že „[t]eprve v případě větší chyby než ±3km/h do rychlosti
100 km/h nebo 3±% při rychlosti nad 100km/h je nezbytné nové nastavení konstanty v rámci ověření
na metrologickém pracovišti, které provedlo původní ověření.“ Nejvyšší správní soud proto nesdílí
stěžovatelovy pochybnosti o platnosti ověřovacího listu rychloměru. Krajský soud také návod
k obsluze nestavěl nad právní předpis, neboť stěžovatel výměnu pneumatik a její případný vliv
na metrologické vlastnosti měřidla neprokázal.
[20] V řízení o přestupku je sice důkazní břemeno primárně na správním orgánu (řízení
o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý
z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá
tvrzení prokázal (§52 s. ř.). Správní orgán sám hodnotí jednotlivé důkazy a přikládá jim váhu
(§50 odst. 4 s. ř.). Není samozřejmostí, že správní orgán akceptuje všechny důkazy navržené
účastníkem řízení. Musí však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč takové důkazy nebudou
provedeny. V souzeném případě správní orgán prvního stupně odůvodnil, proč odmítl provést
výslech svědků; uvedl: „Důvodem návrhu zástupce obviněného k provedení výslechu svědků bylo objasnění
volby stanoviště při měření, ale policisté si konkrétní stanoviště nevolili, měření prováděli za jízdy z jedoucího
vozidla a pak ani oni nemohli předpokládat, zda a kdy ke změření některého protijedoucího vozidla dojde
a v jakém místě se s takovým vozidlem budou míjet. Navíc, pokud je postup policistů zřejmý z úředních
podkladů, není dán jednoznačný důvod, proč by měli být vždy vyslýcháni. (…)“ Žalovaný se s tímto ztotožnil
a doplnil, že „z hlediska vznesené námitky možného ovlivnění výsledku měření rychlosti reflexí, by takové
výpovědi nemohly přinést žádné nové skutečnosti. Okolnosti vzniku reflexe lze totiž posoudit právě a jedině
z pořízeného snímku (…).“ Správní orgány neprovedení výslechu policistů řádně odůvodnily.
Krajský soud uvedl, že správní orgány správně vyhodnotily, že výslech policistů by byl
nadbytečný, protože jejich postup byl zřejmý ze spisu a sami nemohli předpokládat,
kdy ke změření protijedoucího vozidla dojde. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem
ztotožňuje.
[21] Ke kasační námitce, že výslech policistů nebyl navrhován pouze kvůli volbě místa měření,
Nejvyšší správní soud odkazuje na zásadu materiální pravdy (§3 s. ř.). Zjistily-li správní orgány
stav věci, o němž neměly důvodné pochybnosti a to v roz sahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku, nebyly povinny provádět všechny navržené důkazy. Obdobně nebyl ani krajský soud
vázán důkazními návrhy (§52 s. ř. s.). Podle Nejvyššího správního soudu byl stav věci zjištěn
dostatečně. Správní orgány i krajský soud vycházely ze záznamu o přestupku pořízeného
22. 6. 2015 rychloměrem, který splňoval zákonné požadavky, včetně platného ověřovacího listu.
Policista, který měření prováděl, byl k měření použitým rychloměrem řádně proškolen. Kromě
toho stěžovatel, poté co byl policejní hlídkou bezprostředně po měření rychlosti zastaven,
s přestupkem souhlasil a složil kauci, byť oznámení přestupku po telefonickém rozhovoru
s právníkem nepodepsal. Nebyl proto důvod policisty vyslýchat.
[22] Ke kasační námitce, podle které bylo vypořádání odvolacích argumentů žalovaným zcela
nepřiměřené jejich propracovanosti, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný odvolací námitky
neodmítl pouze proto, že stěžovatel v odvolání argumentoval návodem k obsluze jiného typu
rychloměru. Žalovaný tuto skutečnost zmínil, vedle toho však přesvědčivě zdůvodnil závěr,
proč případná výměna pneumatik nemohla mít vliv na metrologické vlastnosti rychloměru a proč
byl rychloměr použit v souladu s návodem k obsluze. Žalovaný výslovně uvedl: „Pokud odvolatel
argumentuje poukazem na návod k obsluze jiného typu rychloměru, dle něhož je třeba v případě výměny
pneumatik přistoupil k nové kalibraci, pak nelze než konstatovat, že se jedná o zcela jiný typ rychloměru, jehož
používání nemusí odpovídat rychloměru použitému v případě měření vozidla odvolatele. Odvolací orgán musí však
námitku odmítnout i ve vztahu ke správnému návodu k obsuze k zařízení Ramec 10 C (…).“ Rozhodnutí
žalovaného je přezkoumatelné, krajský soud proto neměl důvod ho pro nepřezkoumatelnost
rušit.
[23] V odvolání navržené důkazy (návod k obsluze použitého rychloměru, potvrzení
o technickém stavu měřícího vozidla, protokol o opětovně provedené kalibraci rychloměru
a dotaz k Českému metrologickému institutu) bezprostředně souvisely s měřením rychlosti
zařízením PolCam 2006, tj. jiným zařízením, než bylo použito v souzeném případě. Žalovaný
dospěl k závěru, že u zařízení Ramer 10 C by případná výměna pneumatik nevedla k potřebě
provést kalibraci, proto správně námitky vycházející z návodu k zařízení PolCam 2006 odmítl;
krajský soud jeho postup potvrdil. Ani Nejvyšší správní soud nespatřuje jakoukoliv souvislost
mezi návodem k obsluze rychloměru, který nebyl v souzeném případě použit, a podklady
prokazující správnost či nesprávnost použití tohoto rychloměru s nyní souzeným případem.
Nelogičnost předložených důkazních návrhů spočívá v prosté skutečnosti, že stěžovatel
v odvolání citoval návod k obsluze jiného než použitého rychloměru a navrhoval prokázání
(ne)správnosti použití tohoto rychloměru. Stěžovatel přitom měl k dispozici správný návod
k obsluze, ten však neobsahoval tak explicitní povinnost provést novou kalibraci při výměně kol
(pneumatik).
[24] Nejvyšší správní soud shrnuje, že výměna pneumatik na policejním vozidle především
nebyla prokázána. Ze skutkových okolností souzeného případu plyne, že i kdyby k ní došlo,
nemohla zapříčinit zánik platnosti ověřovacího listu rychloměru a nemohla mít tak zásadní vliv
na výsledek měření, aby stěžovatelovo jednání nebylo možné kvalifikovat jako přestupek podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o silničním provozu. Vypořádání odvolacích (i žalobních)
námitek souvisejících s výměnou pneumatik bylo přezkoumatelné.
III.B Ke zbývajícím kasačním námitkám
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že k ní přiložil listinu, dokládající, že se místo
spáchání přestupku nenachází v katastrální území obce L. Žádnou přílohu kasační stížnosti však
Nejvyšší správní soud neobdržel. Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud neprovedl důkaz
listinou (výsledek nahlížení do katastru nemovitostí). Ze spisu krajského soudu je však zřejmé, že
jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků a krajský soud vycházel ze spisové dokumentace u
krajského soudu založené. Součástí spisu bylo i vyjádření žalovaného k žalobě, které obsahovalo
mapu hranic katastrálního území obce L., pořízenou z veřejně přístupného Registru územní
identifikace, adres a nemovitostí, a které krajský soud zaslal stěžovateli prostřednictvím jeho
zástupce. Krajský soud pouze ověřil pravdivost údajů v této mapě zanesených, nedopustil se
proto pochybení. Nejvyšší správní soud má rovněž za postavené na jisto, že se přestupek stal
v katastrálním území obce L.
[26] Krajský soud správně uvedl, že „[n]ebylo povinností prvostupňového správního orgánu, potažmo
žalovaného, zjišťovat formu zavinění daného přestupku a v odůvodnění tedy správně postačilo konstatování,
že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé, aniž by bylo nutné
prokazovat žalobci zavinění úmyslné.“ Nelze proto souhlasit s argumentací stěžovatele, podle něhož
ve správním rozhodnutí absentovaly úvahy o formě zavinění, což způsobovalo jeho
nepřezkoumatelnost. Výrok rozhodnutí o přestupku do 30. 9. 2015 nemusel obsahovat formu
zavinění a v odůvodnění postačovalo konstatování, že k odpovědnosti za přestupek postačí
zavinění z nedbalosti. Krajský soud v napadeném rozsudku pouze rozvedl úvahy o naplnění
subjektivní stránky skutkové podstaty spáchaného přestupku; nezhojoval nepřezkoumatelnost
správního rozhodnutí.
[27] Nejvyšší správní soud již ve své dřívější judikatuře dospěl k závěru, že není „nezbytné,
aby byl záznam odpovídajícího počtu bodů do registru řidičů ukládán v každém jednotlivém případě výrokem
rozhodnutí o přestupku. Záznam bodů je automatickým následkem odsuzujícího rozhodnutí u přesně určených
kategorií přestupků a výše zapsaných bodů je pevně dána, takže zde není prostor pro správní uvážení. Výrok
rozhodnutí o záznamu bodů by tak nebyl ničím jiným než opakováním právní úpravy bez výrazného přínosu pro
ochranu subjektivních práv adresáta rozhodnutí, kromě varovného účinku“ (srov. rozsudek NSS ze dne
13. 12. 2016, čj. 6 As 163/2016-39). Stěžovatel má pravdu v tom, že bodový postih stanoví
zákon, judikatura jej pouze označila za „trest“. Přesto však nelze trvat na uvedení bodového
postihu ve výroku rozhodnutí. Každý řidič ví, resp. má vědět, že při uložení sankce za závažnější
přestupek mu bude zároveň proveden záznam bodů za něj, neuvedení bodového postihu
ve výroku rozhodnutí proto nevede k porušení základních práv a svobod.
[28] Stěžovatelova interpretace rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009,
čj. 9 As 7/2009-76, není správná. V něm Nejvyšší správní soud pouze konstatoval, že pokud
se řidič vozidla skupiny C dopustí při řízení tohoto typu vozidla přestupku, který je vázán na daný
typ vozidla (v tehdy souzeném případě nebyl stěžovatel držitelem platného osvědčení o profesní
způsobilosti řidiče), není nepřiměřeným trestem, pokud je mu uložen zákaz řízení motorových
vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny C. Z uvedeného rozsudku nelze
dovodit, že by mohlo být řidiči zakázáno pouze řízení toho typu vozidla, které řídil v době
spáchání přestupku. V případě přestupků, jako je například právě překročení nejvyšší povolené
rychlosti, kterého se lze dopustit jakýmkoli typem motorového vozidla (včetně stěžovatelem
zmiňovaného traktoru), by takové zmírnění sankce nedávalo smysl (srov. rozsudek NSS ze dne
2. 3. 2017, čj. 7 As 332/2016-44).
[29] Nejvyšší správní soud konečně nesdílí přesvědčení stěžovatele, že sdělení oprávněné
úřední osoby ve stejný den jako bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, představuje
pochybení takové intenzity, pro které by bylo nutné považovat rozhodnutí žalovaného
za nezákonné. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, čj. 2 As 161/2016-52,
k námitce podjatosti uvedl: „Stěžovatel však mohl tuto námitku uplatnit u krajského soudu, tedy nikoliv
pouze to, že neměl možnost namítat podjatost úřední osoby, ta sama o sobě zákonnost rozhodnutí neovlivní,
ale měl tvrdit právě skutečnost, že v jeho věci rozhodovala podjatá osoba.“ To však stěžovatel neučinil,
byť v kasační stížnosti uvedl: „Pokud by totiž žalobci bylo umožněno vznášet námitku podjatosti, žalobce
by tuto vznesl.“ Uplatnil-li by stěžovatel před krajským soudem námitku, že považuje oprávněnou
úřední osobu za podjatou, krajský soud by mohl napadené rozhodnutí zrušit pro porušení
stěžovatelových práv. Stěžovatel však zůstal pouze u tvrzení, že mu bylo znemožněno namítat
podjatost. Uvedené není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
čj. 7 A 192/2000-76; v tehdy souzené věci byla námitka podjatosti vznesena v průběhu správního
řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu