ECLI:CZ:NSS:2017:9.AFS.166.2017:29
sp. zn. 9 Afs 166/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: T. J., zast. Mgr. Jiřím
Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.
6. 2015, č. j. 18453/15/5200-10422-711138, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 11 Af 51/2015 - 28,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 11 Af 51/2015 - 28,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 6. 2015, č. j. 18453/15/5200-
10422-711138, se zrušuje a věc se v r ací žalovanému k dalšímu řízení
III. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti v celkové výši 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D., advokáta se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2015, č. j. 18453/15/5200-10422-711138. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne
23. 10. 2014, č. j. 5937637/14/2005-24801-109438, kterým byla stěžovateli doměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 1 145 689 Kč. Rozdíl mezi vyměřenou daní
a daní tvrzenou v daňovém přiznání činil 684 108 Kč.
[2] V daňovém řízení stěžovatel finančním orgánům sdělil, že vykonává činnost profesionálního
hokejisty jako osoba samostatně výdělečně činná. Za tímto účelem mu byl vystaven živnostenský
list. Z tohoto důvodu uplatňoval paušální výdaj ve výši 60 % dle §7 odst. 7 písm. b) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o daních
z příjmů“).
[3] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že spornou je povaha stěžovatelovy činnosti.
Stěžovatel uplatnil odpočet, který se týká příjmů ze živnostenského podnikání. Žalovaný naopak
zastával názor, že nejde o živnost, jak ji vymezuje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Při
posuzování povahy činnosti profesionálního hráče městský soud posuzoval, zda v případě činnosti
stěžovatele byla naplněna samostatnost, výkon činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost,
jakožto znaky živnosti.
[4] Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že znak samostatnosti naplněn nebyl. Stěžovatel
je dle smlouvy s klubem povinen dodržovat tréninkový plán, denní a stravovací režim určený
trenéry a lékaři klubu. Bez předchozího souhlasu nesmí poskytovat rozhovory médiím. Současně
je zavázán účastnit se sportovních soutěží v souladu s pokyny klubu, jakož i reklamních akcí.
[5] Stěžovatel dle napadeného rozsudku nevykonává činnost ani svým jménem, neboť výkony
hráče v kolektivním sportu jsou součástí výkonu celého mužstva. Profesionální hokejista
se neúčastní soutěže svým jménem, ale pod jménem sportovního klubu. Hráč dále neodpovídá
za výsledky své činnosti sám, jelikož odpovědnost za jeho jednání je přenášena na klub.
Dle městského soudu tak nešlo o příjmy ze živnosti, ale šlo o příjmy z tzv. jiné samostatné
výdělečné činnosti, kam spadají příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není živností. Činnost
stěžovatele tak spadala pod §7 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů.
[6] Městský soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou a dle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ji zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatel namítl, že žalovaný zpochybňuje naplnění znaku samostatnosti dle §2
živnostenského zákona, ale zároveň uvádí, že stěžovatel dosahoval příjmy z jiné samostatné výdělečné
činnosti. Znak samostatnosti tak má být naplněn pro účely zákona o daních z příjmů, nikoli však již
pro účely živnostenského zákona, což je rozporné. Stěžovatel má za to, že při své činnosti
profesionálního hokejisty naplňuje znak samostatnosti též z důvodu, že se stal povinně plátcem
daně z přidané hodnoty. K této dani je povinná osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomickou
činnost.
[8] Žalovaný a městský soud spatřují naplnění znaku samostatnosti v tom, že stěžovatel
je povinen dodržovat tréninkový plán, denní a stravovací režim a bez předchozího souhlasu nesmí
poskytovat rozhovory médiím. Podle tohoto výkladu by však ani žádný individuální sportovec
nenaplňoval znak samostatnosti, neboť podobná omezení musí dodržovat také gymnastka
či tenista. Podle výkladu žalovaného by ani žádný řemeslník tento znak nenaplnil. Žádný instalatér
totiž sám nerozhoduje, které prasklé topení opraví, ale své služby poskytuje na objednávku
zákazníků.
[9] Stěžovatel dále namítl, že nenaplnění znaku výkonu činnosti vlastním jménem shledal
poprvé až městský soud, žalovaný se k němu ve svém rozhodnutí nevyjadřoval. Stěžovatel je jako
profesionální hokejista odměňován za své vlastní snažení. Jeho snahou je sice dosáhnout vítězství,
které je připisováno celému týmu. Kolektivní vítězství je však často nezávislé na výkonu
konkrétního hráče, který může bez ohledu na výsledek zápasu dosáhnout výborných výkonů např.
vysokým počtem vstřelených branek, počtem přihrávek apod. V důsledku individuálních výkonů
se pak hráč posouvá v nejrůznějších žebříčcích hodnocení hráčů, v nichž vystupuje pod vlastním
jménem.
[10] Již samotná existence celé škály protiargumentů k názoru žalovaného musí vést k aplikaci
zásady in dubio mitius (v pochybnostech mírněji). Ze všech uvedených důvodů navrhl stěžovatel,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[11] Žalovaný uvedl, že právní pojmy, které se nachází v právním řádu, nemají jednotnou definici
či obsah. Např. pojem „bezúhonnost“ je třeba vnímat odlišně ve významu, jak jej pojímají
jednotlivé právní předpisy. Není proto nic nelogického, když je činnost stěžovatele posouzena jako
samostatná ekonomická činnost ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, jako samostatná
činnost ve smyslu zákona o daních z příjmů, ale nikoli jako samostatná činnost dle živnostenského
zákona.
[12] Pro posouzení činnosti sportovce je rozhodující obsah jeho smlouvy. Pokud by smlouvu
s trenérem uzavřel sám sportovec, nabízel by se v závislosti na dalších skutečnostech závěr
o samostatném výkonu činnosti. Naopak za situace, kdy z hráčské smlouvy vyplývají sportovci
povinnosti řídit se pokyny trenéra klubu, není zde dána samostatnost.
[13] K námitce, že znak výkonu činnosti vlastním jménem byl poprvé posouzen až městským
soudem, žalovaný uvedl, že stěžovatel nenaplnil ani znak samostatného výkonu činnosti, proto
se žalovaný nemusel zabývat dalšími znaky.
[14] Žalovaný shrnul, že činnost stěžovatele jako výkonného sportovce byla zcela závislá na jeho
klubu a nelze dospět k závěru, že by ji vykonával samostatně. Jelikož nebyly dány žádné
pochybnosti ohledně posouzení činnosti stěžovatele, není místo pro aplikaci zásady in dubio mitius
(v pochybnostech mírněji). Žalovaný ve vyjádření ze dne 23. 6. 2017 navrhl kasační stížnost
zamítnout.
[15] Posléze dne 26. 7. 2017 však žalovaný sdělil Nejvyššímu správnímu soudu svůj záměr
uspokojit navrhovatele ve smyslu §62 s. ř. s., a to s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 6 Afs 278/2016 - 54 (dostupného z www.nssoud.cz stejně
jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
[16] Stěžovatel v replice uvedl, že různým obsahem pojmu bezúhonnost v rámci celého právního
řádu nelze odůvodnit rozdílný přístup k výkladu pojmu samostatná činnost v rámci daňových
zákonů. Zákon o živnostenském podnikání a daňové zákony jsou si tematicky blízké tím,
že upravují výdělečnou činnost osob a jejich pojmosloví by tak mělo mít stejný obsah. Dále
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 278/2016, v němž
Nejvyšší správní soud připustil, že výkon činnosti profesionálního fotbalisty může být provozován
v rámci živnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
IV. a) Sdělení záměru správního orgánu uspokojit navrhovatele v řízení o kasační stížnosti
[18] Žalovaný v průběhu řízení o kasační stížnosti sdělil Nejvyššímu správnímu soudu svůj
záměr ve smyslu §62 s. ř. s. uspokojit stěžovatele změnou nebo zrušením svého rozhodnutí.
[19] Dle §62 odst. 1 s. ř. s. platí, že dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové
rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li
tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele uspokojit sdělí
správní orgán soudu a vyžádá si správní spisy, pokud je již soudu předložil. Po dalším postupu pak
dle §62 odt. 4 s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen. Soud řízení
zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech okolností
případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo.
[20] Nejvyšší správní soud shledal, že v nynější věci není postup dle §62 s. ř. s. v řízení o kasační
stížnosti namístě.
[21] Při aplikaci postupu, který zákon určuje pro uspokojení navrhovatele v §62 s. ř. s., by vznikl
problém s náklady řízení před městským soudem, které zde stěžovateli vznikly (stěžovatel zde byl
zastoupen advokátem a platil soudní poplatek za žalobu) a jejichž náhrada mu nebyla městským
soudem přiznána, jelikož žaloba zde byla zamítnuta. V rozsudku ze dne 29. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 37/2007 - 112, Nejvyšší správní soud k obdobné situaci uvedl, že „o náhradě nákladů řízení
již bylo pravomocně rozhodnuto městským soudem v rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud proto při
zastavení řízení o kasační stížnosti pro uspokojení navrhovatele již nemá pravomoc rozhodnout rovněž o náhradě
nákladů řízení o žalobě, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jakkoliv rozhodnutí městského soudu
o náhradě nákladů řízení bylo v době jeho vydání správné a odpovídalo (aktuálnímu) výsledku sporu, vzhledem
k pozdějšímu průběhu řízení nemůže obstát. Pokud by za popsané situace Nejvyšší správní soud zastavil toliko
řízení o kasační stížnosti a přiznal stěžovatelce právo na náhradu tohoto řízení, zkrátil by ji na jejích právech
na náhradu nákladů řízení o žalobě.“ Citovaná část odůvodnění představuje jeden z důvodů,
proč ve věci sp. zn. 8 Afs 37/2007 Nejvyšší správní soud shledal, že nebylo možné postupovat dle
§62 s. ř. s., což se vztahuje i na nynější věc.
[22] Nejvyšší správní soud proto shledal, že za dané procesní situace nelze zastavit řízení
o kasační stížnosti pro uspokojení navrhovatele, ale je nutné se kasační stížností zabývat věcně.
Takto bude garantováno, že stěžovatel nemůže být krácen na svém právu na náhradu nákladů řízení
o žalobě.
IV. b) Činnost profesionálního hokejisty z pohledu znaku samostatnosti
[23] Stěžovatel zastává názor, že příjmy z jeho činnosti profesionálního hokejisty jsou příjmy
ze živnosti [§7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů], která není živností řemeslnou, a k těmto
příjmům může uplatnit paušální výdaje ve výši 60 % na základě §7 odst. 7 písm. b) zákona o daních
z příjmů.
[24] Žalovaný naopak zastává názor, že ve stěžovatelově případě nejde o příjmy ze živnosti,
nýbrž jde o příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, které nepatří do příjmů uvedených
v §6 zákona o daních z příjmů. Konkrétně dle něj jde o příjmy z výkonu nezávislého povolání,
které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů [§7 odst. 2 písm. b) zákona o daních
z příjmů]. K těmto příjmům je dle žalovaného možné uplatnit paušální výdaje ve výši 40 % nejvýše
však do částky 800 000 Kč, a to na základě §7 odst. 7 písm. c) zákona o daních z příjmů.
[25] Žalovaný správní orgán a městský soud dospěly k závěru, že u stěžovatele nebyl naplněn
znak samostatnosti, jakožto jeden ze znaků živnosti dle živnostenského zákona. Dle §2
živnostenského zákona je živností „soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní
odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“
[26] Nejvyšší správní soud se obdobnou problematikou zabýval v rozsudku ze dne 13. 7. 2017,
č. j. 6 Afs 278/2016 - 54, od něhož se ani v nynější věci nehodlá odchýlit. Závěry ohledně naplnění
znaku samostatnosti ve smyslu §2 živnostenského zákona uvedené níže v tomto rozsudku tak
vychází z bodů [24] až [30] zmíněného rozsudku sp. zn. 6 Afs 278/2016.
[27] K povaze činnosti profesionálních sportovců v kolektivním sportu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil zejména v rozsudku ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78, č. 2510/2012 Sb. NSS.
Zabýval se zde však toliko otázkou, zda výkon činnosti profesionálního hokejisty představuje
za všech okolností výkon závislé práce. Dospěl přitom k závěru, že činnost profesionálních
sportovců je natolik neujasněná a právně v podstatě neupravená, že nabízí relativní smluvní volnost
v tom smyslu, že hráčská činnost pro sportovní klub může být smluvně zakotvena jak formou
samostatné výdělečné činnosti, tak formou pracovní smlouvy, proto je vždy třeba vycházet
z obsahu smlouvy, na jejímž základě je činnost vykonávána.
[28] Jedním z rozlišujících znaků výkonu samostatné činnosti a výkonu závislé práce je prvek
samostatnosti. Ten je vykládán jako schopnost či možnost rozhodovat o všech organizačních
a technických podmínkách výkonu dané činnosti, tedy zejména o tom, v jaké době a po jakou dobu
bude činnost realizována, na jakém místě apod. Závislá práce je oproti tomu charakterizována
výkonem činnosti jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a v podřízeném vztahu vůči
zaměstnavateli. Povinnost dbát pokynů ovšem není možné coby rozhodné kritérium přeceňovat.
Činnost profesionálního hokejisty je přitom aktivitou v tomto ohledu hraniční. Činnost sportovce
se často vymyká zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákoník práce“). Mezi prvky činnosti sportovce, pro které je těžko představitelná aplikace zákoníku
práce, Nejvyšší správní soud v bodě [28.] zmíněného rozsudku sp. zn. 2 Afs 16/2011 zahrnul řadu
aktivit, které jsou nezbytné pro stoprocentní fyzickou připravenost sportovce či z hledisek
marketingových a reklamních. Zmíněné prvky činnosti sportovce se v nynější věci vyskytují. Dle
čl. 3.3 smlouvy mezi stěžovatelem a HC Lev má stěžovatel dodržovat sportovní režim stanovený
klubem, tréninkový plán a stravovací plán. Má též povinnost se účastnit reklamních akcí klubu
a naopak bez předchozího souhlasu neposkytovat rozhory médiím.
[29] Rozhodující pro posouzení povahy činnosti stěžovatele je obsah soukromoprávní smlouvy,
na jejímž základě je činnost hokejisty vykonávána, přičemž nelze použít bez dalšího výklad,
který obě smluvní strany zjevně chtěly vyloučit. Ze smlouvy profesionálního hokejisty,
kterou stěžovatel uzavřel s HC Lev, jasně vyplývá vůle obou smluvních stran upravit vzájemný
vztah tak, že stěžovatel bude vykonávat činnost hokejového hráče jako samostatnou výdělečnou
činnost. V čl. 1.5 smlouvy se výslovně uvádí, že stěžovatel bude vykonávat svou činnost
profesionálního hokejisty v postavení osoby samostatně výdělečně činné. V této smlouvě ze dne
6. 6. 2013 je zmíněno, že se jedná o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
[30] Profesionální hráč a sportovní klub mají určitou míru volnosti v tom, jak upraví
svůj smluvní vztah (zda půjde o výkon práce zaměstnancem nebo samostatný výkon sportovní
činnosti). Daňové předpisy naproti tomu kogentně stanoví režim zdanění jednotlivých
samostatných výdělečných činností, a to s ohledem na charakter vykonávané činnosti.
[31] Nejvyšší správní soud nehodlá zpochybnit závěry své předešlé judikatury a uzavírá,
že u stěžovatelovy činnosti profesionálního hráče hokeje je splněn znak samostatnosti výkonu této
činnosti.
[32] Při tomto závěru nevznikají potíže, na které poukazoval stěžovatel a které s sebou nese
výklad žalovaného a městského soudu, tj. výklad, že činnost stěžovatele nenaplňuje znak
samostatnosti ve smyslu §2 živnostenského zákona, ale současně naplňuje znak samostatnosti tak,
aby mohlo jít o příjem z jiné samostatné činnosti ve smyslu §7 odst. 2 zákona o daních z příjmů.
K tomu, proč dle městského soudu a žalovaného nebyl znak samostatnosti naplněn, aby šlo
o příjmy ze živnosti [§7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů], ale byl dle jejich názoru
naplněn, aby šlo o příjem z jiné samostatné výdělečné činnosti – příjmy z výkonu nezávislého
povolání, které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů [§7 odst. 2 písm. b) zákona
o daních z příjmů], se ani městský soud ani žalovaný správní orgán ve svých rozhodnutích
nevyjádřily, což však bylo dáno tím, že stěžovatel v žalobě ani odvolání nežádal objasnit jejich
rozdílný náhled na požadavek samostatnosti dle těchto ustanovení.
IV. c) Hodnocení městského soudu nad rámec žalobních bodů
[33] Městský soud shledal, že stěžovatel nevykonává činnost profesionálního hokejisty svým
jménem, jelikož jeho výkony jsou součástí výkonu celého mužstva. Šlo o další důvod, proč
nepovažoval stěžovatelovu činnost za živnost, mezi jejíž znaky patří i výkon činnosti vlastním
jménem. Stěžovatel namítl, že nenaplnění znaku výkonu činnosti shledal až městský soud, jelikož
se jím finanční orgány nezabývaly.
[34] Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
(§65 a násl. s. ř. s.) soud přezkoumává správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2
s. ř. s.). V tomto řízení se přezkumná role soudu koncentruje na posouzení zákonnosti správního
rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, přičemž soud rozhoduje na kasačním principu.
Výjimkou je moderace uložené pokuty, k níž lze přistoupit pouze na návrh (§65 odst. 3 s. ř. s.
a 78 odst. 2 s. ř. s.).
[35] Při hodnocení zákonnosti správního rozhodnutí má soud posoudit, zda správní rozhodnutí
obstojí (zde se vychází z toho, že prvostupňové správní rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání,
resp. o rozkladu tvoří jeden celek), není však možné, aby soud nahrazoval ve správních
rozhodnutích neuvedené úvahy správních orgánů a domýšlel jejich odůvodnění (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015 - 57). Odůvodnění správního
rozhodnutí musí samo o sobě obstát v předestření důvodů, jež vedly správní orgán k rozhodnutí
vyjádřenému ve výrokové části, a musí být v souladu s obsahem správních spisů (viz např. bod
16. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012 - 44, a bod 40.
rozsudku ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013 - 68).
[36] Stěžovateli je proto nutno přisvědčit v tom, že hodnocení znaku výkonu činnosti vlastním
jménem nepředstavovalo ze strany městského soudu přezkum správních rozhodnutí, ale dotváření
nových důvodů podporujících závěry finančních orgánů, které však samy finanční orgány ve svých
rozhodnutích neuvedly. To vše v situaci, kdy k výkonu činnosti vlastním jménem nesměřovaly
žalobní námitky. Městský soud proto pochybil, když se ve svém rozsudku zabýval naplněním znaku
výkonu činnosti vlastním jménem, jelikož hodnocení této otázky nepředstavovalo posouzení
žalobních námitek a nešlo ani o přezkum napadených správních rozhodnutí. To samé platí
i o hodnocení městského soudu, že stěžovatel svou sportovní činnost neprovozuje na vlastní
odpovědnost, což je dalším znakem živnosti. Ani tuto otázku totiž finanční orgány neotevřely
a netýkaly se jí žalobní námitky.
[37] Za této situace nemá význam, aby Nejvyšší správní soud ke kasačním námitkám věcně
hodnotil správnost závěrů městského soudu, že ve stěžovatelově případě nešlo o výkon činnosti
vlastním jménem. Důvodem je, že při správném postupu městského soudu měl výkon činnosti
vlastním jménem zůstat zcela stranou hodnocení.
[38] Jen pro úplnost lze doplnit, že k otázce, zda profesionální sportovec, který se účastní
kolektivního sportu, vykonává sportovní činnost svým jménem a na vlastní odpovědnost,
se Nejvyšší správní soud již v minulosti vyjádřil, a to v bodech [31] a [32] rozsudku
sp. zn. 6 Afs 278/2016 ve vztahu k fotbalistovi. V tomto rozsudku shledal, že sice jednotlivé znaky
živnosti, tj. i výkon činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, nejsou v případě
profesionálního fotbalisty naplněny v čisté formě, uznal nicméně, že tuto činnost bylo možno
podřadit pod pojem živnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[39] Kasační stížnost je důvodná, proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. Věc však městskému soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož
současně rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Pro zrušení
rozhodnutí žalovaného totiž byly podmínky již před městským soudem. Dle §78 odst. 4 s. ř. s.
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. tak Nejvyšší správní soud věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[40] Dle §78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Žalovaný je tak v dalším řízení vázán
názorem, že u stěžovatelovy činnosti profesionálního hráče hokeje je splněn znak samostatnosti
výkonu této činnosti [viz bod [31] a část IV. b) tohoto rozsudku].
[41] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek městského soudu a současně ruší
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3, věta
druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z§60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[42] Jelikož stěžovatel dosáhl zrušení správního rozhodnutí, měl z procesního hlediska úspěch
ve věci a náleží mu tak dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. náhrada nákladů řízení vůči
žalovanému, který úspěch neměl.
[43] Důvodně vynaložené náklady řízení před městským soudem jsou tvořeny soudním
poplatkem za žalobu ve výši 3 000 Kč. Dále jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby,
a to za převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a za žalobu
[§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní
tarif“]. Výše odměny za každý z těchto úkonů právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu]. Náklady řízení před městským soudem tvoří i paušální náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč spojená v této výši s každým úkonem právní služby (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Jelikož stěžovatelův zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, dle §57
odst. 2 s. ř. s. patří k nákladům řízení před městským soudem též částka, která odpovídá sazbě této
daně, vypočtená z odměny advokáta a náhrad jeho hotových výdajů. Ta v případě řízení o žalobě
činí 1 428 Kč (21 % z 6 800 Kč). Důvodně vynaložené náklady řízení před městským soudem
dosáhly výše 11 228 Kč (3 000 Kč + 2 × 3 100 Kč + 2 × 300 Kč + 1 428 Kč).
[44] Důvodně vynaložené náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, odměna za dva úkony právní služby – podání kasační stížnosti
a repliky [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů spojených
s každým úkonem právní služby, která činí 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna
za každý úkon právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Součástí nákladů řízení o kasační stížnosti je dle §57 odst. 2 s. ř. s. i částka, která odpovídá sazbě
daně z přidané hodnoty a která v nynější věci činí 1 428 Kč (21 % z 6 800 Kč). Důvodně
vynaložené náklady řízení před Nejvyšším správním soudem činí 13 228 Kč (5 000 Kč + 2 × 3 100
Kč + 2 × 300 Kč + 1 428 Kč).
[45] Žalovaný je tak povinen stěžovateli zaplatit náklady řízení za žalobu a za kasační stížnost
v celkové výši 24 456 Kč ( 11 228 Kč + 13 228 Kč) na účet Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D., advokáta
se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[46] Žalovaný úspěch ve věci neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60
odst. 1 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu