ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.263.2016:24
sp. zn. 9 As 263/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobce: M. Ch., zast. Mgr. Viktorem Chytkou, advokátem se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117,
Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2016, č. j. MSK 2769/2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016,
č. j. 19 A 6/2016 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského
úřadu Kopřivnice (dále jen „správní orgán“) ze dne 12. 11. 2015, č. j. 56436/2015/Rozs (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne
9. 6. 2015 v 17:00 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky Hyundai i40, RZ X (SK), v
katastru obce Příbor - Hájov, na silnici I/48, u připojovacího pruhu na tuto silnici ve směru další
jízdy na obec Nový Jičín nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla Policií ČR jako nejnižší
skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 146 km/h, a tím překročil nejvyšší dovolenou rychlost
stanovenou zákonem o silničním provozu mimo obec o 50 km/h a více, přesně o 56 km/h, tedy
svým jednáním porušil §18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Stěžovateli byla uložena pokuta
ve výši 5 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
6 měsíců s tím, že zákaz počíná dnem nabytí právní moci rozhodnutí. Dále mu byla uložena
povinnost uhradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku paušální částkou ve výši
1 000 Kč.
I. Vymezení věci
[3] Předmětem sporu je otázka, zda bylo rozhodnutí žalovaného vydáno v souladu
se zákonem, konkrétně zda byl porušen §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o přestupcích“).
[4] Dle závěrů krajského soudu správní orgán nezkrátil stěžovatelova práva tím,
že neakceptoval jeho omluvu z ústního jednání nařízeného na 12. 11. 2015 a rozhodl bez jeho
účasti.
[5] Krajský soud odkázal na závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
21. 3. 2013, č. j. 9 As 101/2012 – 60, dle kterého uplatnění práva na projednání přestupku
v přítomnosti obviněného z přestupku předpokládá určitou součinnost jak ze strany správního
orgánu, tak ze strany samotného obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom,
že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, pokud se nemůže dostavit, byť se jednání
zúčastnit chce. Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá. To předpokládá
jak její bezodkladnost, tak i relevanci důvodů, o něž se opírá.
[6] Za správný považoval i závěr žalovaného ohledně vydání prvostupňového rozhodnutí
za situace, kdy správní orgán neměl k dispozici písemnou omluvu, toliko e-mail ze dne
12. 11. 2015. Toto podání stěžovatel doložil ve lhůtě 5 dnů originálem předaným k poštovní
přepravě dne 12. 11. 2015 spolu s přiloženým rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti
od 11. 11. 2015. Z tohoto rozhodnutí neplyne, že by zdravotní stav stěžovatele byl natolik vážný,
že by mu neumožňoval zúčastnit se zmiňovaného jednání. Žádné další podklady, ze kterých
by bylo možné seznat, jaký byl přesně jeho zdravotní stav, nepředložil. Nesdělil ani žádné
informace, které mu fakticky brání k dostavení se k ústnímu jednání. Dle závěru rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 – 25, leží důkazní břemeno
ohledně prokázání náležitosti omluvy na osobě, která omluvu podává. Zároveň lze po obviněném
z přestupku v případě sériových omluv z jednání spravedlivě žádat, aby při každé další omluvě
stále úzkostlivěji dbal na to, aby naplnil požadavky na něj kladené v souvislosti s omluvou (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 As 90/2012 – 31).
[7] Správní orgán postupoval v souladu se zákonem, nařídil-li ústní jednání na 12. 11. 2015
a v témže předvolání k ústnímu jednání stanovil náhradní termíny na dny 16. 11. 2015
a 18. 11. 2015 pro případ, že se z nařízeného ústního jednání (řádného termínu a vždy
následujícího po sobě jdoucího náhradního termínu) stěžovatel včas a náležitě omluví. Text
předvolání byl přehledný a srozumitelný, obsahoval samostatný odstavec, ve kterém bylo
uvedeno, že v případě řádné omluvy na stanovený termín ústního jednání dne 12. 11. 2015
se stanovují náhradní termíny na 16. 11. 2015 a na 18. 11. 2015.
[8] Námitku odnětí práva činit úkony a uplatňovat svá práva v řízení prostřednictvím
zástupkyně označil soud za nedůvodnou, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne
12. 11. 2015 a plná moc, jíž stěžovatel zmocnil advokátku Mgr. Mokrošovou k jeho zastupování
ve správním řízení, je datována až ke dni 13. 11. 2015. Plnou moc stěžovatel doručil správnímu
orgánu až 14. 12. 2015 spolu s odvoláním.
[9] O žádosti o delegování věci Městskému úřadu Vsetín bylo rozhodnuto v souladu
se zákonem. Správní orgán správně neshledal v žádosti stěžovatele důvody pro postoupení věci
dle §55 odst. 3 zákona o přestupcích a informoval o tom stěžovatele formou sdělení, které
je, včetně podrobné argumentace, obsaženo v předvolání k ústnímu jednání ze dne 22. 10. 2015.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s.
[11] Má za to, že zjištěný skutkový stav, ze kterého krajský soud vycházel, byl zjištěn
v rozporu se zákonem, konkrétně v rozporu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích a §49 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“).
[12] Namítá, že jelikož byl den ústního jednání čtvrtek 12. 11. 2015 a následující alternativní
den ústního jednání pondělí 16. 11. 2015, měl stěžovatel poměrně omezenou možnost zjistit,
že jeho omluva byla pro správní orgán nedostatečná. V této souvislosti nekonal další jednání
a bez dalšího rozhodl ve věci bez účasti stěžovatele. Dne 16. 11. 2015 mu rozhodnutí odeslal,
z čehož teprve stěžovatel seznal, že jeho omluva byla vyhodnocena jako nedostačující.
[13] Bez ohledu na to, že stěžovatel nemohl nedostatečnost své poslední omluvy zjistit,
správní orgán rozhodl bez právního důvodu, neboť omluva byla doplněna rozhodnutím lékaře
o pracovní neschopnosti, jež by měl jako důvod omluvy obstát. Dle §56 odst. 2 zákona
č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“),
má pojištěnec povinnost zdržovat se v místě bydliště.
[14] Poukazuje na fakt, že ve všech svých omluvách uváděl, že se chce jednání zúčastnit
a využít svého práva označovat důkazy ve svůj prospěch a zároveň všechny své neúčasti
na jednáních řádně omlouval. Snaha o řádné ústní projednání přestupku je patrna z jeho podnětu
na změnu místní příslušnosti projednávajícího úřadu i ze zplnomocnění advokátky Mgr. Lucie
Mokrošové, která ho měla v posledním nařízeném termínu ústního jednání zastupovat.
[15] Stěžovatel namítá, že zpřísnění požadavků na řádnou omluvu z ústního jednání se nedají
bez dalšího použít na všechny typy nebo důvody omluv, zejména je-li omluva podpořena
rozhodnutím lékaře o pracovní neschopnosti, během které má pojištěnec povinnost zdržovat
se v místě bydliště a má povoleny pouze omezené vycházky, které může využít k lehké
rehabilitaci chůzí na čerstvém vzduchu. Z toho důvodu také žádal o změnu místní příslušnosti
projednávajícího úřadu, neboť při potížích s pohybovým aparátem a vyhřezlou meziobratlovou
plotýnkou by mu činilo výrazný problém cestovat delší trasu k účasti na ústní jednání.
[16] Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl výčet provedených důkazních prostředků a větu,
že tyto „[b]yly v neprospěch stěžovatele a dokládaly správnost naměřené rychlosti vozidlu, který stěžovatel řídil,
tedy prokázaly přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Nelze vytýkat, že nebyl
zajištěn důkaz ve prospěch stěžovatele, když takový nebylo možné opatřit.“
[17] Proti výše uvedenému se ohrazuje, neboť správnímu orgánu nepřísluší ad hoc
rozhodnout, zda je možné opatřit důkaz ve prospěch stěžovatele či nikoliv. K tomu má sloužit
právě ústní jednání, kde se obviněnému umožňuje označit důkazy v jeho prospěch a k věci
se vyjádřit. Správní orgán může až po označení důkazu rozhodnout, zda k němu přihlédne
či nikoli, popř. zda skutečně svědčí ve prospěch stěžovatele či nikoli. Pokud ale rozhodl bez
účasti stěžovatele, neboť považoval důkazy za dostatečné i přesto, že se stěžovatel jednání chtěl
účastnit a svoje práva na ústním jednání hájit, učinil tak v rozporu se zákonem. Ad absurdum,
pokud by takové jednání správního orgánu bylo označeno za zákonné, celé ústní jednání
by se u přestupkového řízení nemuselo konat, neboť by sám správní orgán posuzoval, zda jsou
zjištěné důkazy dostatečné a zda může stěžovatel ještě nějaké důkazy navrhovat ve svůj prospěch
či nikoli.
[18] Nesouhlasí s aplikací závěru rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 101/2012
na tento případ, neboť dané rozhodnutí dopadá na případ obdobný, avšak uskutečněný za zcela
jiných okolností. Obviněný z přestupku v dané věci se z jednání neomluvil vůbec, resp.
se omluvil po termínu a nekvalifikovaně a zároveň nijak neprojevoval svůj zájem se na jednání
zúčastnit.
[19] Ve výše uvedeném rozhodnutí se navíc uvádí, že: „[s]amotná povaha práva na projednání
přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý stupeň součinnosti také ze strany
obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, v těch
svým charakterem výjimečných případech, kdy se nemůže dostavit, byť se chce jednání zúčastnit.“
Z argumentace stěžovatele přímo vyplývá, že se jednání účastnit chtěl a omluvy byly řádné
a podložené relevantními důvody, byť poslední z omluv nebyla správním orgánem akceptována.
Připodobnění daného případu je proto nesprávné.
[20] Výše citovaný rozsudek nedopadá na stěžovatelův případ dále ani proto, že za účelem
projednání přestupku zmocnil zástupkyni, aby jej při ústním jednání zastoupila, a to před
okamžikem, než se o zamítnutí poslední omluvy na termín 12. 11. 2015 dozvěděl a navíc požádal
i o změnu místní příslušnosti projednávajícího úřadu právě proto, aby se jednání mohl zúčastnit
osobně.
[21] Z výše uvedených důvodů navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení tomuto
soudu k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích koná správní orgán v prvním stupni o přestupku
ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu.
[25] Správní řád je obecnou procesní normou, jež se užije ve všech správních řízeních, pokud
pro některá zvláštní řízení neupravuje dílčí procesní kroky speciální zákon. V řízení o přestupcích
je tímto zvláštním zákonem zákon o přestupcích, proto §49 správního řádu nelze v dané věci
použít. Ostatně ve znění §49 odst. 1 správního řádu se předpokládá ústní jednání vždy, kdy tak
stanoví zákon, což zákon o přestupcích činí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2009, č. j. 2 As 60/2008 – 111, ze dne 7. 10. 2009, č. j. 1 As 66/2009 – 81).
[26] Stěžovateli bylo dne 26. 8. 2015 správním orgánem doručeno oznámení o zahájení
přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání nařízené na 7. 9. 2015. Dne 2. 9. 2015
se stěžovatel telefonicky omluvil z účasti, jako důvod uvedl dlouhodobě plánovanou školící akci.
Toto sdělení dne 7. 9. 2015 písemně doplnil. I přesto, že tato omluva nebyla učiněna
bezodkladně, správní orgán ji uznal s upozorněním, že obdobné překážky účasti (pracovní
povinnosti) správní orgán v dalším řízení již neuzná.
[27] Dne 21. 9. 2015 mu bylo doručeno další předvolání k ústnímu jednání nařízené
na 30. 9. 2015. Z účasti se stěžovatel omluvil kvůli zdravotním důvodům, které doložil
rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti vystaveným dne 22. 9. 2015. V rozhodnutí bylo
uvedeno datum příští kontroly 2. 10. 2015 s povolenými vycházkami. V rozhodnutí nebyly
specifikovány jeho obtíže (sám stěžovatel uváděl vyhřeznutí pátého a osmého obratle
po předchozí fraktuře páteře). Omluva byla podána k poštovní přepravě dne 25. 9. 2015
a správnímu orgánu doručena ještě před konáním ústního jednání. I přesto, že ani tato omluva
nebyla učiněna bezodkladně, ji správní orgán akceptoval.
[28] Následně byl znovu předvolán k ústnímu jednání na 22. 10. 2015, předvolání mu bylo
doručeno dne 9. 10. 2015. Z účasti na jednání se opět omluvil – zprávou odeslanou
prostřednictvím e-mailové komunikace bez zaručeného elektronického podpisu dne 20. 10. 2015.
Následně byla na upozornění správního orgánu doplněna o písemné podání i s přiloženým
rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti vystaveným dne 19. 10. 2015 s datem příští
kontroly 26. 10. 2015. Současně bylo na rozhodnutí uvedeno, že stěžovatel je neschopen práce
od 19. 10. 2015, tudíž šlo o nově vystavené rozhodnutí o pracovní neschopnosti a nešlo
o kontinuální neschopnost, jak stěžovatel sám uváděl. Rovněž mu byly opětovně povoleny
vycházky. K omluvě připojil také žádost dle §131 odst. 5 správního řádu o postoupení věci
k Městskému úřadu ve Vsetíně kvůli přetrvávající pracovní neschopnosti spojenou s omezením
hybnosti v důsledku vyhřeznutí pátého a osmého obratle. I tato omluva byla správním orgánem
uznána.
[29] Dne 3. 11. 2015 bylo stěžovateli doručeno další předvolání a to na 12. 11. 2015 na 13 hod.
Předvolání bylo koncipováno tak, že nebude-li se moci v uvedený termín k ústnímu jednání
dostavit, stanovuje se nový termín ústního jednání na 16. 11. 2015 anebo 18. 11. 2015. Současně
bylo uvedeno, že náhradní termíny jsou stanovené pouze pro případy, kdy se z předchozího
termínu ústního jednání stěžovatel řádně omluví, a že si nemůže vybrat libovolné datum
z uvedených.
[30] Stěžovatel byl v každém jednotlivém případě řádně předvolán. Předmětem sporu
je řádnost poslední omluvy, kterou učinil v reakci na předvolání k ústnímu jednání
na 12. 11. 2015.
[31] Stěžovatel poslal dne 12. 11. 2015 v 10:37 hodin prostřednictvím e-mailové komunikace
bez zaručeného elektronického podpisu zprávu, že se na jednání nemůže dostavit kvůli nadále
trvající pracovní neschopnosti, kterou ničím nedoložil. Tuto omluvu správní orgán neakceptoval.
Nevyhodnotil ji ani jako důvodnou ani jako včasnou, a proto v souladu s §74 odst. 1 zákona
o přestupcích vedl ústní jednání bez účasti stěžovatele.
[32] Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá, což předpokládá jak její
bezodkladnost, tak i relevantnost důvodů, o něž se opírá. Jen taková omluva poskytuje možnost
obviněnému z přestupku dosáhnout odročení jednání z důvodů spočívajících na jeho straně.
Možnost omluvy z ústního jednání o přestupku tak pro obviněného z přestupku představuje
určité zákonem předvídané dobrodiní, jehož využití je však nutno spojit s požadavky, které zaručí
jeho výkon, jenž nebude kolidovat se samotným účelem řízení – projednáním přestupku.
[33] Za bezodkladnou nelze považovat v pořadí čtvrtou omluvu doručenou správnímu orgánu
9 dní poté, co bylo stěžovateli doručeno předvolání k ústnímu jednání v případě, že důvodem
omluvy je tvrzená dlouhotrvající pracovní neschopnost.
[34] Ze spisu plyne, že stěžovateli byly uznány za důvodné tři omluvy, teprve čtvrtá nebyla (ani
po doplnění písemným podáním) akceptována. Právní úprava omluvy z ústního jednání
o přestupku klade i na obviněného z přestupku, který se omlouvá, požadavky a zcela rozhodně
nejde o nástroj, který by měl sloužit k naprostému znemožnění projednání přestupku. V případě
sériových omluv z jednání lze po obviněném spravedlivě žádat, aby při každé další omluvě stále
úzkostlivěji dbal na to, aby naplnil požadavky na něj kladené v souvislosti s omluvou. Jakkoli
má obviněný z přestupku právo na jeho projednání ve své přítomnosti, k jehož zabezpečení
má napomoci i možnost omluvit se z jednání, svědčí-li pro to důležité důvody, nelze přehlížet,
k tomu, že opakované omluvy z nařízeného jednání mohou v krajním případě zmařit možnost
takové projednání vůbec uskutečnit. Aby se tak nestalo, je zcela na místě po obviněném
z přestupku, který se v daném řízení opakovaně z ústního jednání omluvil, požadovat,
aby v co nejširší míře usiloval o svou účast u nařízeného jednání, nebo, není-li to možné,
aby s každou další omluvou stále více dbal na to, aby o ní byl správní orgán zpraven, a to pokud
je možné, předem. Uznal-li již v řízení správní orgán obviněnému z přestupku několik jeho
omluv a tím mu vyšel v jistém ohledu vstříc, lze u následných omluv uplatit striktnější požadavky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 101/2012).
[35] Hodnocení, zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, totiž provádí správní
orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Proto i důvod, který může být dostatečný pro
přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečný i pro jeho další přeložení. Omluvu
obviněného z přestupku je nutno posuzovat v kontextu všech okolností a celkového jeho
přístupu a chování v průběhu celého správního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013 – 32, ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 – 99).
V daném případě se stěžovatel omluvil z ústních jednání celkem 4x a až na poslední omluvu
mu byly všechny uznány.
[36] Tvrzení stěžovatele, že v jeho případě šlo o trvající pracovní neschopnost, je v rozporu
s obsahem rozhodnutí o pracovní neschopnosti, kde je uváděno, že jde o nová rozhodnutí
se vzájemně nenavazujícími daty. Zvláštní je i opakovaná shoda, popř. blízkost dat vydání
rozhodnutí o pracovní neschopnosti s daty doručení předvolání k ústním jednáním. Tyto
okolnosti svědčí o účelovosti jednotlivých omluv a nasvědčují snaze stěžovatele vyhnout
se ústnímu jednání. Soud proto souhlasí se závěrem žalovaného i krajského soudu, že v postupu
správního orgánu, který provedl ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele, jenž byl řádně
předvolán, ale k jednání se nedostavil bez náležité omluvy, nelze spatřovat žádné pochybení.
[37] K námitce stěžovatele, že měl jen omezenou možnost zjistit, že jeho omluva nebyla
dostatečná a že ji správní orgán neakceptoval, je nutné odkázat na závěr učiněný v rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 90/2012. Z něj vyplývá, že byla-li omluva správnímu
orgánu doručena méně než 24 hodin před plánovaným konáním ústního jednání, jdou případné
obtíže se zjišťováním stanoviska správního orgánu k tíži stěžovatele, neboť jedná v souladu
se zásadou vigilantibus iura, a proto bylo na stěžovateli, aby se u správního orgánu však informoval
o přijetí své omluvy.
[38] V daném případě byla omluva doručena správnímu orgánu dvě a půl hodiny
před nařízeným jednáním, ačkoliv stěžovatel tvrdí, že jeho pracovní neschopnost byla
dlouhodobá. Obtíže se zjišťováním stanoviska správního orgánu jdou k tíži stěžovatele, tím spíše,
věděl-li o své indispozici už dříve.
[39] K námitce, že dle §56 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění je pojištěnec povinen
se zdržovat v místě bydliště, je nutné dodat, že nikdo nenutil stěžovatele, aby tento předpis
porušoval. Omluva z důvodu pracovní neschopnosti mu byla 2x akceptována. Z rozhodnutí
o pracovní neschopnosti však omezení v pohybu nevyplývalo. V souvislosti s řetězením omluv
také musí být správní orgán obezřetnější a uplatňovat striktnější požadavky na jejich akceptaci
a ty stěžovatel nenaplnil. Pokud by jeho třetí omluva z jednání byla řádně a věrohodně uplatněna,
byla by mu uznána.
[40] Skutečnost, že stěžovatel požádal o změnu místní příslušnosti a jeho návrhu nebylo
vyhověno, nemá za následek nezákonný postup správního orgánu. Takovým žádostem není
vyhovováno automaticky na žádost účastníka, ale důvody v nich uvedené jsou podrobeny
správnímu uvážení z hlediska naplnění okolností odůvodňujících požadovanou změnu, která
je spíše výjimečná.
[41] Rozporuplné je tvrzení o zmocnění zástupkyně Mgr. Lucie Mokrošové. Poslední termín
ústního jednání byl 12. 11. 2015, přičemž plná moc je datovaná až ke dni 13. 11. 2015. Soud
má ohledně této argumentace určité pochybnosti, neboť věrohodnosti zastoupení, resp. plné
moci rozhodně nesvědčí to, že v hlavičce plné moci je uvedeno přesné číslo jednací rozhodnutí
žalovaného, které bylo stěžovateli doručeno až 27. 11. 2015.
[42] S námitkou stěžovatele, že zpřísnění požadavků na řádnou omluvu z ústního jednání
se nedá použít zejména na omluvy podpořené rozhodnutím lékaře, soud nesouhlasí. Zpřísňování
požadavků má za cíl zabránit obstrukcím a zbytečným průtahům v případě ústního jednání.
Rozhodnutí o pracovní neschopnosti, které vzbuzuje pochybnosti (opakované vydání na den
přesně anebo den předcházející nařízenému ústnímu jednání) není samo o sobě dostatečným;
stěžovatel měl navíc povolené vycházky a z potvrzení lékaře ani nelze vyčíst žádný zvláštní
(omezující) režim nařízený lékařem, popř. upřesnění stěžovatelových problémů (ty ze spisu
plynou pouze z jeho tvrzení).
[43] Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že právě ústní jednání má sloužit k označení důkazů
a že pokud správní orgán rozhodl bez něj, rozhodl v rozporu se zákonem. Dle §36 odst. 1
správního řádu jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu
řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, do kdy mohou účastníci
činit své návrhy. Stěžovatel se dozvěděl o zahájení řízení již ze záznamu o přestupku, tedy několik
okamžiků po spáchání přestupku, neboť při sepisování záznamu vyjádřil svůj nesouhlas
s naměřenou rychlostí a podepsal se. Následně byl opakovaně předvolán k ústním jednáním. Měl
tedy možnost navrhnout či označit důkazy ve svůj prospěch během celého správního řízení, které
trvalo několik měsíců. Vlastní pasivita jde k jeho tíži. Usnesení, kterým by došlo k časovému
omezení pro činění návrhů účastníků, nebylo správním orgánem vydáno. Jak je již uvedeno výše,
lze vést přestupkové řízení bez přítomnosti obviněného z přestupku za určitých podmínek.
V posuzovaném případě byly naplněny, proto nelze hovořit o vydání rozhodnutí v rozporu
se zákonem.
[44] Je pravda, že v podrobnostech se judikát sp. zn. 9 As 101/2012 odlišuje od nyní řešené
věci, avšak závěr učiněný ohledně požadavků na omluvu z ústního jednání je obecný,
aplikovatelný na všechny obdobné případy, a tudíž použitelný i na nyní řešenou věc. Jak je v části
citované stěžovatelem uvedeno, z omluvy obviněného musí být současně patrná i jeho
součinnost, nikoli pouze snaha prostřednictvím omluv řádně nařízená jednání mařit. Jak bylo
vysvětleno výše, stěžovatelova omluva z ústního jednání nařízeného na den 12. 11. 2015
nesplňovala podmínky řádné omluvy, a proto nebyla akceptována.
IV. Závěr a náklady řízení
[45] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s. dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[46] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[47] Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady
nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu