ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.118.2017:20
sp. zn. 9 Azs 118/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: T. N.
P., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2015, č. j. MV-83558-3/SO-2014, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
7. 3. 2017, č. j. 65 A 6/2015 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
(dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
12. 1. 2015, č. j. MV-83558-3/SO-2014. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelčino
odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
18. 4. 2014, č. j. OAM-2520-19/ZR-2013, jímž bylo stěžovatelce zrušeno povolení k trvalému
pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).
[2] Důvodem pro zrušení povolení k trvalému pobytu byla skutečnost, že stěžovatelka
pobývala mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, aniž
by k tomu měla závažné důvody. Správní orgán zjistil, že stěžovatelka nepřetržitě nepobývala
na území států Evropské unie v době od 10. 9. 2008 do 17. 5. 2010 (tj. více než 20 měsíců),
v době od 23. 6. 2010 do 13. 8. 2012 (tj. více než 25 měsíců) a v době od 13. 9. 2012
do 27. 10. 2013 (tj. více než 13 měsíců).
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka neprokázala své tvrzení,
že na území České republiky pobývala i v době, o níž se žalovaná domnívá, že zde nebyla. Její
tvrzení zůstalo rovněž v nekonkrétní rovině. Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že svou
přítomnost na území České republiky může prokázat pouze otisky razítek v cestovním pase.
[4] Neopodstatněná byla rovněž žalobní námitka, že cestovní doklady nejsou opatřovány
razítkem vždy. Dle čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 562/2006, kterým
se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský
hraniční kodex), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „schengenský hraniční kodex“),
se cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí při vstupu a výstupu systematicky opatřují
otiskem razítka. Krajský soud v dané souvislosti poukázal na §53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a uzavřel, že vstupní
či výstupní razítko má charakter potvrzení, jehož pravdivost se presumuje.
[5] Krajský soud shledal, že správní orgány zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Dále krajský soud poukázal na čl. 11 odst. 1 schengenského hraničního kodexu,
dle něhož není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního
razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal
splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě. Uvedl, že stěžovatelka
mohla tuto domněnku vyvrátit, ale žádné tvrzení či důkazní návrhy v daném směru
správnímu orgánu nepředložila. Krajský soud tak shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatelka namítla, že přechodová razítka v cestovním dokladu prokazují pouze
průchod cizince přes hraniční přechod, nikoli však faktickou dobou jeho pobytu mimo území
Evropské unie. Minimálně na hranicích Polska, Slovinska a na mezinárodním letišti ve Frankfurtu
nad Mohanem nejsou při průchodu přes hraniční přechod zanášena přechodová razítka do pasů
cizinců.
[7] Cestovní doklad je veřejnou listinou, která však osvědčuje pravdivost jen těch údajů, které
do cestovního dokladu zanesl správní orgán, který doklad vystavil. Přechodové razítko
do cestovního dokladu zanáší zcela jiný orgán a přechodové razítko veřejnou listinou není.
[8] Stěžovatelka má za to, že členské státy Evropské unie mají povinnost při vstupu a výstupu
systematicky opatřovat cestovní doklad státních příslušníků třetích zemí jen v případech
zmíněných v čl. 10 odst. 1 písm. a) až c) schengenského hraničního kodexu, mezi něž
stěžovatelka nepatří. Domněnka dle čl. 11 odst. 1 schengenského hraničního kodexu se vztahuje
jen k cizincům s krátkodobým vízem, jímž stěžovatelka opět není.
[9] Stěžovatelka namítla, že ve skutečnosti pobývala v České republice i v době, o níž
žalovaná na základě přechodových razítek tvrdí, že pobývala mimo schengenský prostor. Svůj
pobyt v České republice však nemůže prokázat, jelikož když cestovala přes letiště ve Frankfurtu
nad Mohanem, nedostávala razítka do cestovního dokladu.
[10] Namítla rovněž, že v rozporu s §3 správního řádu nebyl zjištěn skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud společně se správními orgány rozhodoval na základě
domněnky. Stěžovatelka zopakovala, že čl. 10 a čl. 11 schengenského hraničního kodexu
se vztahují na cizince s krátkodobým vízem nebo oprávněním k pobytu po dobu 3 měsíců bez
víza. Nevztahují se však na stěžovatelku, která měla povolení k trvalému pobytu a neměla důvod
po celních orgánech vyžadovat přechodová razítka, jimiž se dokládá dodržení podmínek
krátkodobého pobytu.
[11] Stěžovatelka je starý člověk, nepracuje, neřídí auto, nepobírá dávky, nemá bankovní účet.
Nemá k dispozici žádný z důkazních prostředků, které mohou využít mladší cizinci a předložit
tak správnímu orgánu doklad za dopravní přestupek, doklad o výběru z bankovního účtu,
případně jiné doklady o svém pobytu na území České republiky. Její neschopnost předložit
takový doklad nemůže být důvodem pro zrušení trvalého pobytu. Navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[12] Žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě a obsah spisového materiálu. S rozsudkem
krajského soudu se ztotožňuje a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodům podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelce byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže „cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným
onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí“.
[15] O délce nepřítomnosti stěžovatelky na území členských států Evropské unie správní
orgány usuzovaly na základě přechodových razítek v jejím cestovním dokladu. V úvahu braly též
doklady svědčící o přítomnosti stěžovatelky na území České republiky v podobě stěžovatelkou
uzavřené smlouvy, notářských zápisů o jednání stěžovatelky a doložek o ověření podpisu
stěžovatelky, které správní orgán čerpal z veřejně dostupné sbírky listin Obchodního rejstříku.
[16] V cestovním dokladu stěžovatelky jsou letištní vstupní a výstupní razítka zanesená
vietnamským orgánem (razítko označeno „Vietnam – immigration“), která se týkají výstupu
z Vietnamu a vstupu na něj. Dále jsou zde letištní vstupní a výstupní razítka českého orgánu
(razítko označené „Praha – Ruzyně“), která se týkají výstupu z území České republiky a vstupu
na něj. Chronologicky lze tato razítka a další podklady ve spise seřadit
takto:
1. vietnamské výstupní razítko o opuštění Vietnamu dne 27. 8. 2008;
2. české vstupní razítko o vstupu do České republiky dne 28. 8. 2008;
3. české výstupní razítko o opuštění České republiky dne 9. 9. 2008;
4. vietnamské vstupní razítko o vstupu do Vietnamu dne 10. 9. 2008;
5. vietnamské výstupní razítko o opuštění Vietnamu dne 17. 5. 2010;
6. úřední ověření podpisu stěžovatelky provedené notářem v Brně dne 26. 5. 2010;
7. úřední ověření podpisu stěžovatelky provedené notářem v Brně dne 16. 6. 2010
a notářský zápis ze dne 16. 6. 2010 o právním jednání stěžovatelky;
8. vietnamské vstupní razítko o vstupu do Vietnamu dne 23. 6. 2010;
9. vietnamské výstupní razítko o opuštění Vietnamu dne 13. 8. 2012;
10. české vstupní razítko o vstupu do České republiky dne 14. 8. 2012;
11. úřední ověření podpisu stěžovatelky provedené notářem v Brně dne 10. 9. 2012;
12. vietnamské vstupní razítko o vstupu do Vietnamu dne 13. 9. 2012;
13. vietnamské výstupní razítko o opuštění Vietnamu dne 27. 10. 2013;
14. stěžovatelčin podpis (neověřený) na smlouvě o podnájmu bytu, podpisy na této smlouvě
jsou uvedeny za slovy „V Olomouci dne 4. 11. 2013“.
[17] Správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka nepřetržitě nepobývala na území států
Evropské unie v době od 10. 9. 2008 do 17. 5. 2010, tj. více než 20 měsíců (viz ad 3. až 5. v bodě
[16] shora); v době od 23. 6. 2010 do 13. 8. 2012, tj. více než 25 měsíců (viz ad 8. až ad 9.)
a v době od 13. 9. 2012 do 27. 10. 2013, tj. více než 13 měsíců (viz ad 12. až ad 13.).
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z kopie cestovního dokladu stěžovatelky vyplývá,
že její doklad nebyl opatřován vstupními a výstupními razítky orgánů členských států Evropské
unie ve všech případech, kdy stěžovatelka opustila území těchto států. Dne 17. 5. 2010
stěžovatelka letecky opustila Vietnam, ve dnech 26. 5. 2010 a 16. 6. 2010 nechala ověřit svůj
podpis u notáře a dne 23. 6. 2010 se vrátila zpět do Vietnamu (viz ad 5. až 8.), aniž by do jejího
cestovního dokladu byl zaznačen vstup na území státu Evropské unie a výstup z něj. Po návštěvě
České republiky stěžovatelka dne 13. 9. 2012 přicestovala do Vietnamu (viz ad 10. až 12.), aniž
by v jejím cestovním dokladu bylo zaznačeno výstupní razítko orgánem státu Evropské unie.
[19] Lze tak konstatovat, že cestovní doklad stěžovatelky nebyl orgány státu Evropské unie
systematicky opatřován razítkem při vstupu a výstupu. Nemá význam se zabývat kasačními
námitkami, zda se tak dle čl. 10 odst. 1 schengenského hraničního kodexu mělo dít, nebo ne.
Výklad právní normy totiž není určující pro hodnocení, zda se nějaký děj ve vnější realitě
skutečně odehrál, nebo neodehrál.
[20] Současně nemá v nynější věci valný význam zabývat se tím, zda přechodové razítko
je či není veřejnou listinou. Stěžovatelka nezpochybňuje, že Českou republiku či Vietnam
opouštěla či do nich přicestovala ve dnech, které má na příslušných razítcích v cestovním
dokladu uvedena. Jinými slovy: je-li v jejím cestovním dokladu zaneseno razítko, stěžovatelka
nezpochybňuje, že v daný den vstoupila na území daného státu nebo z něj vystoupila.
Stěžovatelka však v obecné rovině tvrdí, že nejde o úplný výčet razítek, jelikož dle jejího tvrzení
razítka nedostávala při cestách přes mezinárodní letiště ve Frankfurtu nad Mohanem.
Stěžovatelka tak zpochybňuje, že na základě souhrnu razítek v jejím pase nebylo možno
dovozovat závěry o době její nepřítomnosti na území členských států Evropské unie.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že posuzování, zda na základě shromážděných
podkladů rozhodnutí bylo nebo nebylo možno učinit závěr o době nepřítomnosti stěžovatelky
na území členských států Evropské unie, je otázkou vyhodnocení podkladů rozhodnutí. Poklady
rozhodnutí se nejprve hodnotí každý jednotlivě a následně v jejich vzájemné souvislosti.
Na základě jednotlivého hodnocení každého z přechodových razítek lze (po zhodnocení,
že nejsou dány důvody domnívat se, že jde o falzum) získat informaci, že stěžovatelka překročila
hranici a kdy k tomu došlo. Obecně pak lze konstatovat, že souhrn více přechodových razítek
hodnocený v jejich vzájemné souvislosti může navíc společně s dalšími podklady poskytnout
plastický obraz o pohybu osoby, a to obzvláště tehdy, jde-li o vzájemně bezrozporná razítka,
která na sebe logicky navazují. Naznačené hodnocení se přirozeně provádí s přihlédnutím
ke všem relevantním podkladům a je odvislé od jejich kvality a vypovídací hodnoty.
[22] Správní orgán prvního stupně skutkový závěr o době nepřítomnosti stěžovatelky
na území států Evropské unie učinil na základě hodnocení shromážděných podkladů rozhodnutí,
mezi nimiž byla přechodová razítka, údaje z Obchodního rejstříku (smlouvy s úředně ověřeným
podpisem, notářský zápis), údaje mu známé z úřední činnosti (podání žádosti o prodloužení
průkazu povolení k dlouhodobému pobytu). Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s tím,
že v nynější věci shromážděné podklady poskytly dostatečnou oporu pro závěr o době
nepřítomnosti stěžovatelky na území států Evropské unie.
[23] Razítka vietnamského orgánu v cestovním dokladu stěžovatelky vykazují logickou
ucelenost (po výstupu následuje vstup, nikdy u vietnamských razítek nenásledují bezprostředně
po sobě dva výstupy či dva vstupy). Razítka vietnamského orgánu jsou navíc zcela v souladu
se zjištěními správních orgánů o tom, kdy v České republice stěžovatelka činila úkony před
notářem v Brně. Úkony před notářem totiž byly činěny jen tehdy, když byla dle vietnamských
razítek stěžovatelka mimo Vietnam. V těch případech, kdy je v cestovním dokladu stěžovatelky
vstupní či výstupní razítko českého orgánu, je tento doklad vždy opatřen korespondujícím
razítkem vietnamského orgánu (tj. opuštění Vietnamu dne 27. 8. 2008 a vstup do České republiky
dne 28. 8. 2008; opuštění České republiky dne 9. 9. 2008 a vstup do Vietnamu dne 10. 9. 2008;
opuštění Vietnamu dne 13. 8. 2012 a vstup do České republiky dne 14. 8. 2012). Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tato zjištění představují dostatečný podklad pro závěr, že razítka
vietnamského orgánu skýtají úplný obraz o pobytu stěžovatelky ve Vietnamu, tj. mimo území
států Evropské unie. Přičemž ze shromážděných podkladů lze dovodit, že v posuzovaných
obdobích, kdy stěžovatelka nebyla ve Vietnamu, byla v České republice.
[24] Skutečnost, že cestovní doklad stěžovatelky nebyl systematicky opatřován vstupními
a výstupními razítky orgánů členských států Evropské unie (viz body [18] a [19]), nemá vliv
na hodnocení, že nejsou dány důvody pochybovat o tom, že vietnamský orgán cestovní doklad
stěžovatelky razítky ve zkoumaném období opatřoval systematicky při každém překročení
vietnamských hranic.
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že shromážděnými podklady je plně odůvodněn
skutkový závěr orgánu prvního stupně, že stěžovatelka nepřetržitě nepobývala na území států
Evropské unie v době od 10. 9. 2008 do 17. 5. 2010 (tj. více než 20 měsíců), v době
od 23. 6. 2010 do 13. 8. 2012 (tj. více než 25 měsíců) a v době od 13. 9. 2012 do 27. 10. 2013
(tj. více než 13 měsíců).
[26] Stěžovatelka toto zjištění správního orgánu zpochybňuje obecným tvrzením, že v České
republice pobývala i v době, o níž správní orgán tvrdí, že byla ve Vietnamu. Zpochybňuje tak
úplnost razítek v jejím cestovním dokladu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka
nikdy nespecifikovala, ve kterých obdobích měla být v České republice. Ke svému tvrzenému
pobytu neuvedla žádné upřesňující informace. Takto obecné a nekonkrétní tvrzení stěžovatelky
nebylo v nynější věci schopno vnést pochybnosti o správnosti skutkových závěrů správního
orgánu prvního stupně o tom, kdy stěžovatelka nepobývala na území států Evropské unie.
Stěžovatelka tvrdí, že v České republice pobývala i jiných v obdobích, než zjistil správní orgán,
ale sama dodává, že k tomu nemůže poskytnout důkaz. Nejvyšší správní soud konstatuje, že sám
správní orgán byl schopen z vlastní iniciativy obstarat důkazní prostředky o pobytu stěžovatelky
v České republice (šlo o ověření stěžovatelčina podpisu notářem v Brně a notářský zápis, viz ad
6. a 11. v bodě [16] shora). Pokud by bylo pravdivé stěžovatelčino tvrzení o pobytu v České
republice i v jiných obdobích, než zjistil správní orgán, jistě by bylo možno nabídnout o tom
minimálně konkrétně formulované tvrzení, zřejmě však i důkazy např. v podobě svědeckých
výpovědí, letenek, záznamů z aktivit stěžovatelky ve vztahu k obchodní společnosti, jíž se týkají
notářské zápisy opatřené správní orgánem, apod.
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení §3 správního řádu, dle
něhož má správní orgán postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu se zákony, ostatními
právními předpisy a veřejným zájmem. Závěry správního orgánu prvního stupně o pobytu
stěžovatelky mimo území států Evropské unie nevzbuzovaly pochybnosti a pochybnosti o těchto
závěrech nevznesla ani stěžovatelka.
[28] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že správní orgán prvního stupně své závěry o době
nepřítomnosti stěžovatelky na území členských států Evropské unie nezaložil na nějaké právní
domněnce, ale vycházel z podkladů rozhodnutí, na nichž učinil logicky bezvadným procesem
jednoznačný skutkový závěr. Žalovaná v rozhodnutí o odvolání tento skutkový závěr správního
orgánu prvního stupně potvrdila a shrnula, že „závěry Ministerstva vnitra kromě přechodových razítek
dokládají i údaje obsažené v Obchodním rejstříku, dle nichž odvolatelka jménem svých obchodních společností
jednala pouze ve dnech, kdy zde byla i podle údajů v jejím cestovním dokladu. Vzhledem k tomu, že zde
odvolatelka pobývala pouhé 2 měsíce z 61 měsíců předcházejících zahájení řízení, a v těchto dnech byly
odvolatelnou uzavřeny všechny 4 smlouvy uzavřené za její obchodní společnosti, je správnost závěru Ministerstva
vnitra o časové specifikaci odvolatelčiny nepřítomnosti nade vší pochybnost.“
[29] Vedle toho žalovaná v rozhodnutí o odvolání poukázala na domněnku v čl. 11 odst. 1 a 2
schengenského hraničního kodexu, dle něhož:
1. Není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se
příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu
použitelné v dotyčném členském státě.
2. Domněnku podle odstavce 1 je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem
předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo
území členských států, o tom, že podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu dodržel.
[30] Nejvyšší správní soud považuje za nadbytečné zabývat se výkladem právě citovaného
článku schengenského hraničního kodexu a domněnky v něm obsažené. Za situace, kdy
na základě pořízených podkladů rozhodnutí správní orgány dospěly k jasnému skutkovému
závěru ohledně doby, kdy stěžovatelka nebyla na území států Evropské unie, nemá význam
zkoumat ustanovení o domněnce. Je-li určitá skutečnost doložena, není třeba se zabývat právními
domněnkami. Nejvyšší správní soud se tak nezabýval kasační argumentací, dle níž se čl. 11 odst. 1
a 2 schengenského hraničního kodexu vztahuje toliko ke krátkodobým pobytům, nikoli
k trvalému pobytu, což zřejmě stěžovatelka dovozovala mj. z čl. 11 odst. 2 daného předpisu, kde
se pojednává o krátkodobém pobytu a dle něhož může cizinec domněnku dle odstavce 1 vyvrátit
důkazy o tom, že dodržel podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu.
[31] Jakkoli si je Nejvyšší správní soud vědom toho, že rozhodnutí žalované i krajského soudu
se o čl. 11 odst. 1 a 2 schengenského hraničního kodexu zmiňují, z právě předestřených důvodů
v nynější procesní situaci nemělo hodnocení daného článku schengenského hraničního kodexu
pro rozhodnutí o kasační stížnosti význam. Podstatné bylo, že správní orgán prvního stupně
vycházel při svých skutkových závěrech z informací získaných z podkladů rozhodnutí, nikoli
z právních domněnek, a žalovaná správnost jeho skutkových závěrů potvrdila (viz bod [28]
shora). Krajský soud se k hodnocení podkladů též vyjádřil, a to v bodě [34] napadeného
rozsudku, kde pojednal o požadavcích na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Zmínil se zde o skutkových zjištěních na základě vzájemně provázaného a vnitřně
nerozporného systému dílčích informací. V první větě bodu [35] rozsudku pak krajský soud
uvedl, že správní orgány požadavkům na dokazování dostály. To, o jaké dokazování šlo, je patrné
z rekapitulace rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterou krajský soud provedl v bodě
[20] svého rozsudku.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání, jelikož §109
odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly její běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu