ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.175.2017:26
sp. zn. 9 Azs 175/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: V. T.
T., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké police, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 3. 2017, č. j. CPR-26561-2/ČJ-2016-930310-V234, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 25. 5. 2017, č. j. 36 A 5/2017 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se za m í t á .
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla shora
označený rozsudek Krajského soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2017,
č. j. CPR-26561-2/ČJ-2016-930310-V234. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl její odvolání
proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie,
ze dne 22. 9. 2016, č. j. KRPA-285246-34/ČJ-2016-000022, jímž jí bylo uloženo správní
vyhoštění a stanovena doba 18 měsíců, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, a to na základě §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné
době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že správní orgán nepochybil, když nepřerušil
správní řízení z důvodu vedení soudního řízení o žalobě proti zrušení trvalého pobytu
stěžovatelce. Zmíněné žalobě nebyl totiž přiznán odkladný účinek a §64 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dává správnímu orgánu pouze
možnost, nikoli povinnost řízení přerušit. Krajský soud dále nepřisvědčil námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Z těchto důvodů shledal žalobu nedůvodnou,
a proto ji zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatelka namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Současně namítla,
že krajský soud nesprávně vyhodnotil námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí,
ve kterých chybí zdůvodnění délky doby, po níž stěžovatelce nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného
života. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby její kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem plně
ztotožňuje, a odkázal rovněž na své rozhodnutí. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[6] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, jak namítla stěžovatelka. V žalobě
byly uplatněny dvě námitky (námitka, že správní orgán měl řízení přerušit, a námitka
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného). S oběma námitkami se krajský soud vypořádal,
rozsudek proto nepřezkoumatelný není.
[7] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je přezkoumatelné, co se týče odůvodnění doby, po kterou stěžovatelce nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie.
[8] Stanovení doby, po kterou nelze cizinci povolit vstup na území, je podstatnou součástí
výroku rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců stanoví v §119 odst. 1
písm. c), že pro zde uvedené případy lze dobu, po níž nelze cizinci povolit vstup na území,
stanovit až na 3 roky. Toto ustanovení tak zakládá správnímu orgánu prostor pro správní
uvážení. Výkon správního uvážení musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud
přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 - 92,
publikovaný pod č. 430/2005 Sb. NSS, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79; všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou
dostupné na www.nssoud.cz). V opačném případě je rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011,
č. j. 1 As 105/2010 - 73, a ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79).
[9] Správní orgán prvního stupně stanovil dobu, po níž nelze cizinci povolit vstup na území
členských států Evropské unie, na 18 měsíců, tj. přesně uprostřed zákonného rozmezí. Délku této
doby odůvodnil tím, že na území České republiky stěžovatelka pobývala
neoprávněně od 16. 6. 2016 do 27. 7. 2016, ačkoli jí byl rozhodnutím ze dne 12. 10. 2015,
č. j. OAM-1564-10/ZR-2015, zrušen dlouhodobý pobyt a stanovena lhůta k vycestování v délce
20 dnů od právní moci daného rozhodnutí. Prvostupňový správní orgán tak v daném ohledu
přihlížel k tomu, že stěžovatelka nerespektovala rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu
a v něm určenou lhůtu k vycestování, a k délce období, po kterou stěžovatelka dané rozhodnutí
nerespektovala. Dále prvostupňový správní orgán zohlednil, že stěžovatelka nerespektovala ani
rozhodnutí norských orgánů o vyhoštění a dvouletém zákazu vstupu na území od 22. 2. 2015
do 22. 2. 2017, pro které byla stěžovatelka v schengenském informačním systému vedena
jako nežádoucí osoba, které má být odepřen vstup na území členských států schengenského
prostoru. Na druhou stranu správní orgán přihlížel k tomu, že stěžovatelka se dopustila
protiprávního jednání poprvé.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že není pravdou, že by své rozhodnutí správní orgán
neodůvodnil konkrétními skutkovými okolnostmi, jak namítla stěžovatelka.
[11] Zcela nepodložená je námitka, že se při ukládání správního vyhoštění správní orgán
přezkoumatelně nezabýval dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky,
jak mu přikazuje §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně totiž
uvedl, že stěžovatelka je schopná se o sebe postarat sama. V České republice žije sama, nemá zde
žádné příbuzné ani známé. Je vdaná a její manžel žije ve Vietnamu. Mluví vietnamsky a naopak
nemluví česky. Správní orgán prvního stupně tak neshledal, že by se správní vyhoštění
soukromého a rodinného života stěžovatelky mohlo dotknout v takové míře, která by bránila
vyhoštění.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že ani rozhodnutí žalovaného
není nepřezkoumatelné.
[13] Především je třeba uvést, že v odvolání stěžovatelka namítla výhradně to, že správní orgán
prvního stupně dle jejího názoru pochybil, když nepřerušil správní řízení. K odůvodnění doby,
po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stěžovatelka
v odvolání nic nenamítla. Žalovaný se i přesto k dané otázce vyjádřil a uvedl, že prokázané
protiprávní jednání stěžovatelky odůvodňuje stanovení doby 18 měsíců, po kterou stěžovatelce
nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Jde o dobu, která je uprostřed
zákonného rozmezí, což je dle žalovaného v souladu s rozhodovací praxí správních orgánů
v daných případech. Odůvodnění žalovaného, který v dané otázce v rámci přezkumu odvoláním
napadeného rozhodnutí přezkoumával soulad tohoto rozhodnutí s právními předpisy, k čemuž
odvolací orgán přistoupil z úřední povinnosti na základě §89 odst. 2, věty první, správního řádu,
nikoli na základě odvolacích námitek, bylo více než dostatečné.
[14] Žalovaný se vyjádřil i k zásahu do soukromého a rodinného života, i když stěžovatelka
v daném směru žádné námitky v odvolání neuplatnila. Shrnul, že stěžovatelka v České republice
pobývala několik let, ale nevytvořila si zde takové vazby, které by jí bránily ve vycestování
do Vietnamu, s nímž vazby neztratila. Uvedl, že ani ekonomické poměry stěžovatelky, které byly
zjišťovány, vyhoštění nebrání.
[15] Rozhodnutí žalovaného se vyjádřilo jak k době, po kterou nelze stěžovatelce umožnit
vstup na území, tak i k dopadu do soukromého a rodinného života. Navíc rozhodnutí správního
orgánu prvního a druhého stupně tvoří jeden celek, což je nutno zohledňovat i při zkoumání
přezkoumatelnosti správních rozhodnutí a při prověřování, na jakých důvodech správní
rozhodnutí stojí. V daném ohledu je nutno brát v potaz obě správní rozhodnutí v jejich
komplexu.
[16] Nejvyšší správní soud může uzavřít, že krajský soud dospěl ke správnému závěru,
že rozhodnutí správních orgánů nejsou nepřezkoumatelná, jak namítla stěžovatelka. Přezkoumání
úvah správních orgánů se v žalobě ani v kasační stížnosti stěžovatelka nedomáhala.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání, jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[18] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nerozhodoval. S ohledem na skutečnost, že nynější věc patří dle §56 odst. 3 s. ř. s. mezi věci
projednávané přednostně, rozhodl Nejvyšší správní soud rovnou o samotné kasační stížnosti.
Tím pozbylo smyslu rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku, jelikož efekt takového
rozhodnutí by trval jen do rozhodnutí o samotné kasační stížnosti.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu