ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.208.2017:52
sp. zn. 9 Azs 208/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobců:
a) M. Y. K., b) M. K., c) M. A. K., d) S. K., e) M. K., f) S. K., g) A. K., všichni zast. JUDr.
Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 1. 2017,
čj. OAM-944/ZA-ZA11-P06-2016, čj. OAM-940/ZA-ZA11-P06-2016, čj. OAM -942/ZA-ZA11-P06-
2016, čj. OAM -943/ZA-ZA11-P06-2016, čj. OAM-941/ZA-ZA11-P06-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2017, čj. 63 Az
5/2017–74,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobci a) až g) (dále „stěžovatelé“) domáhájí zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutím
žalovaného specifikovaným v záhlaví. Těmito rozhodnutími žalovaný rozhodl o jednotlivých
žádostech stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Krajský soud nejprve shrnul následovně skutkový stav. Stěžovatel a) pracoval jako ředitel
komise pro posuzování zakázek na stavební projekty pro Ministerstvo vnitra Afghánské islámské
republiky (dále též jen „Afghánistán“). Ty zakázky, které mu připadaly finančně nadhodnocené,
nepovolil. Asi 4 měsíce po jmenování do této funkce mu začaly vyhrožovat jemu neznámé osoby.
Dle jejich požadavků měl buď povolovat projekty, které předkládaly, nebo z funkce odstoupit.
Dále mu vyhrožovaly útoky kyselinou, znásilněním jeho dcer [stěžovatelek c) – g)] a manželky
[stěžovatelka b)] a únosem stěžovatelky c). Následně stěžovatel a) svým dcerám a manželce
zakázal vycházet z domu. Osobně ministru vnitra podal žádost o ochranu, kterou odeslal
i na policejní prezidium a afghánský národní bezpečností úřad. Dostalo se mu upozornění,
že by měl svoji rodinu chránit zejména on sám. Ohledně telefonních čísel mu bylo sděleno,
že policejní orgány nejsou tak dobře technicky vybavené, aby našly konkrétní osoby pouze podle
telefonních čísel. Stěžovatel a) pak odvezl svoji rodinu z Kábulu do města Mazár-i-Šaríf, kde žije
jeho švagr. Zhruba dva měsíce před odjezdem z Afghánistánu se v budově Ministerstva vnitra
setkal s panem A. G. M., který na něj namířil zbraň a vyhrožoval mu. Po tomto incidentu se na
nikoho s žádostí o pomoc neobrátil, jelikož věděl, že tato osoba má takovou politickou moc, že
by to bylo zbytečné. Následně společně s rodinou odcestoval do Turecka a později do České
republiky, kde požádal o mezinárodní ochranu.
[3] Krajský soud souhlasil se žalovaným, že stěžovatelé nenaplňují taxativní důvody
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Ve vztahu k institutu doplňkové ochrany uvedl,
že nebylo prokázáno, že by jim hrozilo nebezpečí dle §14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu
ze strany státních orgánů. K vyhrožování ze strany pana A. G. M. uvedl, že jeho jednání bylo
zjevně nelegální a afghánské státní orgány by nahlášení takového incidentu nemohly ignorovat.
Stěžovatelé pouze spekulovali, že by nemělo žádný smysl obrátit se na státní orgány z důvodu
velké politické moci dané soukromé osoby. Stěžovatel a) se s ním navíc setkal pouze jednou, a to
náhodně. Z tohoto důvodu soud odmítl provést důkazy, kterými stěžovatelé chtěli prokázat
politickou exponovanost pana A. G. M.
[4] Zároveň k důvodům k poskytnutí doplňkové ochrany krajský soud uvedl, že stěžovatel
a) mohl odejít z práce, což by způsobilo, že by mu nadále nebylo vyhrožováno. To nakonec také
udělal, když opustil zemi původu a odcestoval do Turecka a později do České republiky.
Dopis, který předložil soudu, nepovažoval krajský soud za věrohodný, jelikož osoby, které
mu vyhrožovaly, požadovaly jeho odchod z pozice, kterou vykonával.
[5] Ve vztahu k bezpečnostní situaci v Afghánistánu uvedl, že žalovaný vycházel z dostatečně
aktuálních zpráv. Soud provedl důkaz třemi zprávami z počátku roku 2017, které pouze
potvrdily, že bezpečnostní situace je stejná jako ta, kterou vzal za prokázanou žalovaný ve svém
rozhodnutí, tedy sice problematická, avšak nedosahující takové nebezpečnosti, aby bylo nutné
udělit doplňkovou ochranu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Domnívají se, že jejich kasační stížnost je přijatelná,
jelikož judikatura Nejvyššího správního soudu doposud neřešila, zda je krajský soud povinen
provést dokazování o skutkové otázce bezpečnosti situace v zemi původu ke dni rozhodnutí
o žalobě. Za další důvod přijatelnosti označili pochybení krajského soudu, který neprovedl jimi
navržené důkazní prostředky a provedl pouze ty, které označil v soudním řízení žalovaný.
[7] V kasační stížnosti namítali, že krajský soud pochybil, pokud neprovedl žádný
z navržených důkazů, kterými stěžovatelé chtěli prokázat politickou exponovanost pana A. G. M.
Ten stěžovateli a) hrozil zabitím. Názor soudu, že se před panem A. G. M. mohli domáhat
ochrany státních orgánů, není nijak podložený. Za hrozbu vykonání trestu smrti ve smyslu §14a
odst. 2 písm. a) zákona o azylu, resp. mučení dle písm. b) stejného ustanovení, je dle judikatury
nutné považovat i situace, kdy cizinci hrozí vážné nebezpečí a ten se nemůže domoci ochrany
státu, jehož je občanem. Neschopnost domoci se ochrany se snažili stěžovatelé dokázat právě
navrhovanými důkazy.
[8] Ve vztahu k §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu stěžovatelé uvedli, že žalovaný vycházel
ze zpráv o bezpečnostní situaci v Afghánistánu roku 2015. Krajský soud sice doplnil dokazování
o zprávy z počátku roku 2017, avšak ani tyto zprávy nejsou dostatečné. Namítal, že situace
v Afghánistánu, a konkrétně v Kábulu, se koncem roku 2016 zhoršila.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadené rozhodnutí
i rozsudek za správné. Žalovaný shromáždil dostatek informací o situaci v Afghánistánu, použil
přiměřeně aktuální, objektivně dosažitelné a dostatečně reprezentativní informace o stavu
politické a bezpečnostní situace. Dále se vyjádřil obdobně jako v napadeném rozhodnutí a setrval
na něm. Poukázal na to, že se výpovědi stěžovatelů rozcházejí v časových souslednostech.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se soud nejprve zabývá otázkou přípustnosti kasační
stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), poté zkoumá její přijatelnost ve smyslu §104a s. ř. s. (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006, čj. 8 Azs 5/2006-30), tj. zda podaná kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost
odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“
tak, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
V případě, že tomu tak není, zdejší soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[12] Soud v projednávané věci shledal, že kasační stížnost není nepřípustná, nicméně přesah
vlastních zájmů stěžovatelů neshledal, z čehož plyne její nepřijatelnost.
[13] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno.
Přesto kasační soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatelů nepřesahuje jejich zájmy natolik,
aby se jí zdejší soud podrobně věcně zabýval.
[14] Není pravdivé tvrzení, že by se Nejvyšší správní soud již nevyjádřil k tomu, zda je krajský
soud povinen zabývat se otázkou bezpečnostní situace v zemi původu ke dni rozhodnutí
o žalobě. Tento požadavek, jak jej správně i stěžovatelé zařadili, vychází z čl. 46 odst. 3 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany, kde je uvedeno, že „[č]lenské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1
zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky,
včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních
o opravném prostředku u soudu prvního stupně.“ Interpretací tohoto článku se již Nejvyšší
správní soud rozsáhle zabýval v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32 a dále také
např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2017, čj. 5 Azs 293/2016-19.
[15] Nejvyšší správní soud nepovažuje za vadu řízení s vlivem na zákonnost to, že krajský
soud neprovedl navrhované důkazy. Žalovaný i krajský soud vyslovili úvahu, že stěžovatel a)
mohl přestat vykonávat funkci, kvůli které mu bylo vyhrožováno, což nakonec i udělal tím,
že z Afghánistánu odešel a funkci fakticky opustil. Osoby, které mu dříve vyhrožovaly, tak nemají
žádný důvod jej nadále kontaktovat nebo mu vyhrožovat, neboť jejich požadavek, aby zakázky
schvaloval nebo z funkce odešel, byl naplněn. Stěžovatelé žádným způsobem tuto úvahu
nesporují a nevyvrací. Pakliže z tohoto důvodu není rozsudek krajského soudu napaden,
nemůže Nejvyšší správní soud případnou správnost uvedeného závěru dále posuzovat, neboť
je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Nad rámec soud poznamenává,
že se mu jeví uvedený závěr krajského soudu logický. Doplňková ochrana směřuje k poskytnutí
ochrany proti aktuálně či v blízké době hrozícímu nebezpečí, nikoliv proti v minulosti
hrozícímu nebezpečí (viz i krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 3. 2008, čj. 5 Azs 80/2007-87). V takovém případě je bezpředmětné zabývat se tím,
zda se stěžovatel a) mohl domáhat ochrany u státních orgánů Afghánistánu před panem A. G. M.
Tato osoba totiž nemá důvod zastrašovat stěžovatele a), neboť opustil funkci ředitele komise pro
posuzování zakázek.
[16] Dle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud dostatečně pečlivě zabýval
aktuální bezpečnostní situací v Afghánistánu. Při soudním jednání, které se uskutečnilo
29. 5. 2017, krajský soud provedl důkazy zprávami z konce února roku 2017. Na jejich základě
dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný ohledně bezpečnosti v Afghánistánu. Tři měsíce staré
zprávy jsou dle kasačního soudu dostatečně aktuální. Stěžovatelé ani žádné důkazy nenavrhovali,
ani nijak nekonkretizovali, z jakého důvodu jsou provedené zprávy nedostatečné. Pouze tvrdili,
že se bezpečnostní situace koncem roku 2016 zhoršila a dokazování, které provedl krajský soud,
je bez jakékoliv další specifikace nedostatečné, přičemž pouze obecně poukazovali na povinnost
vycházet z aktuálního stavu. Zároveň ani netvrdili, že by se bezpečnostní situace v mezidobí
(konec února až konec května roku 2017) jakýmkoliv způsobem změnila.
[17] Z výše uvedeného je patrné, že zákonná úprava a ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytují dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační stížnosti
a krajský soud při svém rozhodování postupoval dle zákonných ustanovení a ve smyslu této
judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[20] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. prosince 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu