ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.247.2017:64
sp. zn. 9 Azs 247/2017 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého, v právní věci žalobkyně: nezl. V. M.,
zast. zákonným zástupcem G. M., nar. X, st. přísl. Republika Uzbekistán, naposledy oba pobytem
X, zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 1. 2017, č. j. OAM-1021/ZA-ZA04-LE05-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 1 Az 14/2017
- 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi LL.M., advokátovi sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o její
žádosti tak, že se jí mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Z předloženého správního spisu lze zjistit, že dne 30. 11. 2015 podal zákonný zástupce
stěžovatelky v pořadí druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že stěžovatelka
je státní příslušnicí Uzbekistánu, je tatarské národnosti a narodila se v České republice (dále jen
„ČR“), kde pobývá spolu se svým otcem, kterému byla udělena doplňková ochrana, matkou
a babičkou. Je schopna se dorozumět česky a rusky. Je ateistka, ona ani její rodinní příslušníci
nejsou členy žádné politické strany. V předloženém cestovním pasu stěžovatelky bylo uvedeno,
že má ruské občanství.
[3] Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal zákonný zástupce (dále též „otec“)
stěžovatelky proto, že sám žije v ČR a do Uzbekistánu se nemůže vrátit. Byl by tam uvězněn
na 15 let, neboť odmítl nastoupit vojenskou službu. Dalším důvodem je náboženství – on
i stěžovatelka jsou ateisti, Uzbekistán je muslimský stát. Ani jeden z nich nemluví uzbecky. Uvedl,
že stěžovatelce byla udělena doplňková ochrana, ale řízení o její prodloužení bylo zastaveno,
neboť se nedostavil k pohovoru.
[4] Jménem stěžovatelky požádal v roce 2013 o udělení mezinárodní ochrany, ale byla
jí udělena pouze doplňková ochrana v délce 24 měsíců.
[5] V řízení před městským soudem stěžovatelka napadla celý výrok rozhodnutí žalovaného.
Brojila proti nesprávnému způsobu posouzení její druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatelka se domnívala, že naplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 psím. d) zákona o azylu a doplňkové
ochrany za účelem sloučení rodiny dle §14b odst. 1 a odst. 2 cit. zákona. Žádná z námitek
nesměřovala proti posouzení podmínek pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu ani azylu
za účelem sloučení rodiny dle §13 téhož zákona.
[6] Městský soud se ztotožnil s žalovaným, že stěžovatelka nebyla ve vlasti pronásledována
pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, neboť
v Uzbekistánu ani v Ruské federaci nikdy nebyla.
[7] Ani otci stěžovatelky nebyl udělen azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu. O to více nelze
přisvědčit jeho prohlášením týkajících se údajných problémů a pronásledování stěžovatelky
ze strany státních orgánů z důvodu, že on nevykonal vojenskou službu. Prohlášení jsou pouze
ničím nepodložené deklarace spekulativního charakteru. Nezmínil nic, z čeho by bylo možné
dovodit, že taková hrozba stěžovatelce skutečně hrozí.
[8] Z výpovědi otce stěžovatelky ani ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by v ČR byl
udělen azyl některému z rodinných příslušníků stěžovatelky. Soud proto neshledal důvod
pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu.
[9] Rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení, které soud nemohl
nahradit vlastní úvahou, zda uplatněné důvody šlo považovat za relevantní pro udělení
humanitárního azylu. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval rodinnou,
sociální i ekonomickou situací stěžovatelky a přihlédl zejména k jejímu věku a zdravotnímu stavu,
přičemž vše řádně odůvodnil. Soud souhlasil s jeho závěrem, že existence rodinných vazeb
nepředstavovala azylově relevantní důvod, nejednalo se ani o důvod svou povahou výjimečný,
tudíž hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. Z výpovědi otce stěžovatelky
vyplývalo, že rodičům ani stěžovatelce nic nebrání v tom, aby společně žili na území Ruské
federace, tedy v jedné ze zemí její státní příslušnosti.
[10] Při posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany vycházel žalovaný z výpovědi
otce stěžovatelky a z informací týkajících se politické a bezpečností situaci a stavu dodržování
lidských práv v Ruské federaci, přihlédl také ke správnímu řízení o předchozí žádosti stěžovatelky
o udělení mezinárodní ochrany. Dospěl k závěru, že stěžovatelce může v Uzbekistánu skutečně
hrozit přímé bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu. Vyplynulo to z informací o situaci v Uzbekistánu, kde bylo uvedeno, že občané
Uzbekistánu, kteří v zahraničí požádali o udělení mezinárodní ochrany, jsou považováni
uzbeckými státními orgány za „škůdce“ a po návratu do země mohou čelit závažným
problémům.
[11] V nyní projednávané věci však vyšly najevo nové skutečnosti zásadní pro posouzení této
otázky. Bylo zjištěno, že stěžovatelka má dvojí státní občanství. Kromě uzbecké také ruskou.
[12] Zákonný zástupce stěžovatelky neuvedl, ani žalovaný nezjistil, žádné skutečnosti, pro
které by byla stěžovatelka na území Ruské federace vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí
vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Zákonný zástupce výslovně uvedl, že jí tam
nic nehrozí. Dle informací MZV ČR č. j. 98677/2016-LPTP nehrozilo osobám, které pobývaly
dlouhodobě v zahraničí nebo žádaly o mezinárodní ochranu, po návratu do Ruské federace
obecně žádné nebezpečí. Z informačních zdrojů, které byly obsahem spisu, bylo známo,
že v Ruské federaci neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat
ve vztahu ke stěžovatelce za vážnou újmu dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
[13] Soud nepovažoval rozhodnutí žalovaného za rozporné s mezinárodními závazky ČR,
zejména nebyl porušen čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
neboť nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Čl. 8
neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně zemí jejich
společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi nimi. Při stanovení rozsahu
povinností státu je v tomto směru nutnost vážit okolnosti konkrétního případu. Je třeba zvážit
otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn rodinný případně soukromý život v jeho zemi původu
a do jaké míry je přijímací stát z tohoto důvodu povinný umožnit mu přenést si svůj rodinný
či soukromý život na jeho území, popř. mu za tímto účelem udělit doplňkovou ochranu.
[14] Otec stěžovatelky v průběhu řízení neprokázal, že by na území Ruské federace
stěžovatelka nemohla vést soukromý a rodinný život. Rovněž neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti svědčící o tom, že by tam mělo být vytvoření soukromého či rodinného života
bráněno.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[15] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[16] Namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný se omezil pouze na konstatování, že v případě stěžovatelky neshledal při návratu do
některé ze zemí její státní příslušnosti odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu daného
ustanovení. S tímto hodnocením se městský soud ztotožnil.
[17] Žalovaný je povinen náležitě zjistit reálie o zemi původu stěžovatelky (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005-58). V napadeném
rozhodnutí ovšem nejsou uvedeny žádné informace o zemi původu (Uzbekistánu) a nejsou ani
součástí spisu. Naprostá absence informací o Uzbekistánu představuje vadu rozhodnutí, neboť
skutková zjištění nemají oporu ve spise.
[18] Z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, ve vztahu k jaké zemi posuzují žádost stěžovatelky.
V rozhodnutí uvádějí informace o Ruské federaci, ve svých závěrech se ale vyjadřují nejen
k Ruské federaci, ale i k Uzbekistánu (např. str. 8 napadeného rozhodnutí).
[19] Uvádí, že žalovaný své odůvodnění pro neudělení ochrany dle §12 písm. b) zákona
o azylu omezil pouze na konstatování, že „ani otci nezletilé stěžovatelky nebyl azyl dle §12 písm. b)
zákona o azylu udělen“, což představuje nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán
se zabýval pouze důvody pro neudělení mezinárodní ochrany otci stěžovatelky, nikoli důvody
stěžovatelky samotné. Žádost o mezinárodní ochranu je nutné posuzovat vždy individuálně
ve vztahu k žadatelce samotné, v případě nezletilé žadatelky navíc s potřebným zohledněním její
specifické situace.
[20] Důkazní břemeno je v případě žádostí dospělých žadatelů rozděleno rovnoměrně mezi
žadatele a správní orgány. U žádostí dětí je však nezbytné, aby správní orgán převzal větší část
důkazní povinnosti. Je proto povinen aktivně zjišťovat okolnosti odůvodňující stěžovatelčinu
žádost. Odkazuje na Guidelines on International Protection No. 8: Child Asylum Claims.
[21] Otázka neudělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu byla
posouzena nesprávně. Je pravda, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat
volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu povinností
státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nejedná o případ,
kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého
vycestování z území ČR (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013,
č. j. 5 Azs 7/2012-28).
[22] Žalovaný se v rozhodnutí řádně nevypořádal se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly
najevo, a dostatečně nezkoumal všechny okolnosti, které mohly být pro jeho rozhodnutí
významné. Taktéž nezjišťoval, zda je otec stěžovatelky schopen žít v Ruské federaci. V žádosti
o udělení mezinárodní ochrany bylo uvedeno, že stěžovatelka má v ČR rodinné vazby, její matka
zde má trvalý pobyt a žije zde již 7 let. Otec má udělenou doplňkovou ochranu a žije zde přes
10 let. Ani v Ruské federaci, ani v Uzbekistánu stěžovatelka nikoho nemá. Ruský pas jí byl
vyřízen pouze za účelem cestování. K Ruské federaci nemá stěžovatelka, ani její otec žádné
vazby. Nelze proto vyloučit, že by případné i krátkodobé nucené vycestování nevedlo
k nepřiměřenému zásahu do jejího soukromého a rodinného života.
[23] Musela by do Ruské federace vyjet minimálně na jeden rok, než by bylo možné vyřídit její
povolení k pobytu dle §42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Toto opomenutí neodstranil ani
městský soud, který se plně ztotožnil se závěry žalovaného, aniž by hodnotil napadené
rozhodnutí v intencích mezinárodních závazků.
[24] Žalovaný i městský soud opominuly zohlednit nejlepší zájem dítěte, který je vedoucím
principem Úmluvy OSN o právech dítěte, která je dle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu ČR.
Z čl. 3 Úmluvy vyplývá povinnost zvážit zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoliv činnosti
či rozhodnutí, které se dítěte týká. I v situaci, kdy dítě žádající o mezinárodní ochranu nesplňuje
definici uprchlíka, mu lze poskytnout doplňkovou ochranu právě s ohledem na tento princip.
Tuto povinnost opakovaně zdůraznil jak Nejvyšší správní soud, tak i Ústavní soud např. v nálezu
ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, z něhož stěžovatelka cituje. Odkazuje rovněž na str. 22
Obecného komentáře č. 6 Výboru OSN pro práva dítěte.
[25] Výbor pro práva dítěte uvádí, že: „[n]ávrat dítěte do země původu by měl proběhnout
pouze v tom případě, kdy je návrat v nejlepším zájmu dítěte a je vzat v úvahu názor dítěte, jakož i bezpečnost,
sociálně-ekonomické podmínky dítěte po jeho návratu do země původu, možnost následné péče, úrovně integrace
dítěte v zemi, která rozhoduje o jeho návratu, rodinné vztahy a další relevantní faktory.“
[26] Dodává, že dle čl. 31 – 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969, kterou
Československo ratifikovalo v roce 1987, musí být smlouva vykládána v dobré víře, v souladu
s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím
k předmětu a účelu smlouvy. Úmluva o právech dítěte sama pro tento účel v čl. 43 zřizuje Výbor pro
práva dítěte, jehož cílem je zajišťovat pokrok. ČR je de facto vázaná také jejím autoritativním
výkladem i dalším soft-law, které Výbor vytváří publikováním závěrečných doporučení
z pravidelného hodnocení členských států i rozhodovací praxi na základě individuálních stížnosti
dle 3. Opčního protokolu. Citace z NEVRLKOVÁ, J., MOLEK, P. Problém konformity
při interpretaci právních norem. Právní rozhledy, roč. 14, 2006, č. 2, s. 4.
[27] Stejnému závěru odpovídá i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU
ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby
bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro
uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany,
která v čl. 19 odst. 5 stanoví, že při provádění ustanovení této kapitoly (kapitola se týká
doplňkové ochrany) týkající se nezletilých osob se členské státy řídí především nejlepšími zájmy
dítěte.
[28] Stěžovatelka má za to, že v jejím nejlepším zájmu je společné soužití s rodiči na území
ČR, kde se narodila a nepřetržitě od té doby bydlí. Ani v Ruské federaci, ani v Uzbekistánu nemá
žádné rodinné vazby a nikdy tam nebyla.
[29] Také neudělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle §14b zákona o azylu
zhodnotil žalovaný nesprávně, přičemž cituje část napadeného rozhodnutí.
[30] Aplikované ustanovení stojí na neurčitém právním pojmu „důvody zvláštního zřetele“,
který nebyl vyložen. Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je podroben
soudnímu přezkumu. Jestliže přezkoumání vůbec není možné z toho důvodu, že výklad
neurčitého právního pojmu zcela chybí, jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné a městský
soud měl rozhodnutí zrušit. Cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009,
č. j. 4 As 19/2009 - 103 a odkazuje na rozsudek téhož soudu ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 7 As 78/2005 – 62.
[31] Rovněž při posouzení možnosti udělení mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny
má být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte a skutečnosti týkající se její konkrétní situace a ne
to, zda se jejímu „zákonnému zástupci líbí nebo nelíbí v ČR a jeho nechuť“, jak zjednodušuje tvrzení
zákonného zástupce stěžovatelky žalovaný.
[32] Žalovaný měl specifikovat, o jaké konkrétní povolení k pobytu by si měla stěžovatelka
zažádat. Stěžovatelka si dle účinné právní úpravy zákona o pobytu cizinců totiž nemůže požádat
na území ČR o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny s matkou. Musela by tak učinit skrze
ambasádu v Ruské federaci a vyčkávat na vydání rozhodnutí, a to nejméně 270 dnů. Opakuje, že
v Ruské federaci nemá žádné zázemí ani rodinu a nikdy tam nepobývala.
[33] Stížnost by měla být přijata k meritornímu posouzení, neboť v nyní projednávané věci
nebyla naplněna základní funkce správního soudnictví, a to ochrana subjektivních práv
jednotlivce, která byla porušena správním rozhodnutím, které je z části nepřezkoumatelné. Toto
rozhodnutí mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Dalším důvodem
přijatelnosti je to, že otázka, v jakých případech může vést nejlepší zájem dítěte k udělení
mezinárodní ochrany, doposud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena.
[34] Navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[35] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnost.
Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí i rozsudek městského soudu jsou vydány v souladu
s právními předpisy. Své rozhodnutí podrobně, dostatečně jasně, srozumitelně a v souladu
s platným právem vyhodnotil. Po dostatečně zjištěném skutkovém stavu vyhodnotil,
že v posuzovaném případě neexistují důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.
[36] Uplatněné námitky jsou pouze obecně formulované a zůstávají v rovině nesouhlasu
s právním posouzením žalovaného i městského soudu.
[37] Námitka vztahující se k §12 písm. b) zákona o azylu je dle §103 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná, neboť je nově uplatněna až v řízení o kasační stížnosti.
[38] Poznamenává, že napadené rozhodnutí je posouzením opakovaně podané žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, která reaguje na nově zjištěné skutečnosti, které nebyly
posuzovány v předchozím řízení o první žádosti stěžovatelky a které měly vliv na posouzení
současné žádosti. Za podstatné okolnosti lze považovat skutečnost, že kromě dříve tvrzené
výhradní státní příslušnosti Uzbekistánu, disponuje stěžovatelka nyní i cestovním pasem Ruské
federace, v němž má uvedenou státní příslušnost Ruské federace.
[39] V předchozím řízení byla stěžovatelce udělena doplňková ochrana z důvodu skutečně
hrozícího nebezpečí vážné újmy v Uzbekistánu, který byl tehdy výhradně považován za zemi
jejího původu. V nynějším řízení byly zkoumány důvody pro udělení mezinárodní ochrany
vzhledem k dvojímu státnímu občanství, kterým disponuje.
[40] Žalovaný neměl důvod shromažďovat informace o Uzbekistánu, neboť neměl
pochybnosti o situaci tam panující a pro kterou jí byla v minulosti udělena doplňková ochrana.
Soustředil se na informace týkající se Ruské federace, neboť se v žádosti zabýval novou
skutečností (občanstvím) týkající se právě této země.
[41] Břemeno tvrzení leží výhradně na stěžovatelce a záleží jen na ní, resp. na jejím zákonném
zástupci, zda sdělila k dotazu žalovaného důvody, pro které podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2004,
č. j. 3 Azs 21/2004-58.
[42] Navrhuje kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost, popř. odmítnout
pro nepřijatelnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[43] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[44] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[45] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatelky,
a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[46] Namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí neshledal.
[47] Přezkum rozhodnutí je možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, která je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z něhož je zřejmé, proč příslušný orgán rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výrocích rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[48] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí i rozsudek městského soudu splňují.
Žalovaný i městský soud se zabývaly všemi žalobními námitkami. Jedná se o srozumitelná
rozhodnutí opřená o vyčerpávající odůvodnění, ze kterých je zcela zřejmé, proč žalovaný
i městský soud rozhodly tak, jak je v rozhodnutích uvedeno. Správní orgán unesl své důkazní
břemeno, přičemž je patrné, že se pečlivě zabýval celým správním spisem, a tudíž situace byla
hodnocena individuálně.
[49] Nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být způsobena ani tím, že se městský soud
ztotožnil s postupem žalovaného a jeho závěry souhlasně aproboval. Z uvedeného nelze bez
dalšího dovozovat, že by se soud námitkami nezabýval či hodnocení žalovaného nepodrobil
vlastním úvahám.
[50] Poté soud posuzoval důvody pro neudělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu.
[51] Žalovaný i městský soud posoudily všechny podstatné okolnosti pro udělení doplňkové
ochrany. V obou rozhodnutích byly rozebrány důvody pro její neudělení dle §14 odst. 2 písm. a),
b), c) i d) zákona o azylu. Byl vzat v potaz důvod pro udělení doplňkové ochrany v předchozím
řízení a nové skutečnosti, které vyšly najevo v řízení o druhé žádosti o udělení doplňkové
ochrany. Z informací o zemi původu a ze skutečností sdělených zákonným zástupcem
stěžovatelky vyšlo najevo, že její vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR.
[52] Článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebyl porušen.
K nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatelky nedošlo. Existence
rodinných vazeb na území ČR sama o sobě ještě neodůvodňuje udělení doplňkové ochrany (viz
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Azs 3/2010 a ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 1 Azs 5/2011). Udělení mezinárodní ochrany totiž není jedinou možností, jak mohou
stěžovatelka a její rodiče realizovat právo na společný rodinný život. Ten mohou realizovat buď
v Ruské federaci, kde ani jednomu členu rodiny nebrání žádné důvody v pobytu anebo v ČR, kde
stěžovatelčina matka může požádat o pobytové oprávnění i pro stěžovatelku.
[53] Žalovaný zjišťoval, zda je otec stěžovatelky schopen žít v Ruské federaci. Podrobně
se doptával na absolvované návštěvy Ruské federace stěžovatelky i jejích rodičů a rovněž
zkoumal i možnosti všech členů rodiny žít v Ruské federaci. N otázku, zda by v Ruské federaci
mohl žít, otec uvedl, že by tam žít nechtěl, protože se mu v ČR líbí (viz č. l. 47 správního spisu).
Důvod nechuti odstěhovat se do Ruské federace však nelze hodnotit jako překážku
v přestěhování, resp. jako nemožnost žít v daném státě rodinným životem.
[54] Nelze souhlasit ani s tvrzením, že byly opomenuty nejlepší zájmy dítěte. Žalovaný
i městský soud se zabývaly rodinnou, sociální i ekonomickou situací nezletilé. Stěžovatelka
má ruské státní občanství, mluví rusky a jejím rodičům nic nebrání v tom, aby se do Ruské
federace přestěhovali spolu s ní. Podrobný rozbor provedl žalovaný na str. 8 – 10 napadeného
rozhodnutí. Přenos soukromého a rodinného života do Ruské federace, jehož jsou dvě osoby
z tříčlenné rodiny státními příslušníky a kterým nebrání žádné zákonné důvody k přestěhování,
shledává soud v daném řízení v souladu s mezinárodními závazky.
[55] Citovaný nález ústavního soudu není na daný případ přiléhavý, neboť se zabýval
povinností soudu náležitě odůvodnit rozhodnutí o (ne)přiznání zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
[56] Soud nepřisvědčil obecné námitce, že se žalovaný nevypořádal se všemi skutečnosti, které
v daném případě vyšly najevo a že nedostatečně zkoumal všechny okolnosti významné
pro rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný hodnotil případ individuálně,
zabýval se všemi podstatnými okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, obstaral si zprávy
o zemi původu a podrobně zkoumal rodinnou situaci stěžovatelky. Tento postup považuje soud
za dostatečný a v souladu se zákonem.
[57] Irelevantní je rovněž důvod, pro který byl stěžovatelce vyřízen cestovní doklad. Cestovní
doklad je veřejnou listinou, které svědčí presumpce správnosti. Je v něm uvedeno, že stěžovatelka
má ruské státní občanství. Její dvojí občanství potvrdil i její otec během pohovoru k žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Nelze proto souhlasit s tvrzením, že stěžovatelka nemá k Ruské
federaci žádné vazby.
[58] Následně se zabýval námitkami proti neudělení doplňkové ochrany za účelem sloučení
rodiny dle §14b zákona o azylu.
[59] Stěžovatelka se mýlí v tom, že neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“
nebyl vysvětlen. Vyčerpávající vymezení neurčitého pojmu není z povahy věci možné. Jeho
podstatou je právě neurčitost, která dává orgánu aplikujícímu právo možnost uvážení ohledně
toho, které situace pod něj podřadí a které nikoli, včetně situací dříve nepředvídatelných. Jeho
výklad je proto determinován konkrétní věcí a postačí, pokud správní orgán rámcově vymezí
obsah neurčitého pojmu na jejím skutkovém půdorysu (srovnej rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73, publ. pod č. 701/2005 Sb. NSS, ze dne
15. 9. 2010, č. j. 1 Afs 45/2010 – 159, publ. pod č. 2189/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 3 Azs 288/2016 – 16). Tomu žalovaný dostál, svědčí o tom také přezkum provedený
městským soudem.
[60] Tvrzení, dle kterého správní orgán postavil svoji úvahu pouze na nechuti otce vycestovat
do Ruské federace, je stěžovatelkou vytrženo z kontextu. V rámci posuzování doplňkové ochrany
správní orgán zvažoval všechny důvody, které by na udělení mohly mít vliv. Uvažoval správně,
posuzoval-li, zda je možné, aby rodiče i stěžovatelka žili v Ruské federaci spolu. Na základě
výpovědi otce stěžovatelky dospěl k dílčímu závěru, že matka má ruské občanství a může
se do země původu vrátit. Obdobně vztah otce k Ruské federaci posuzoval dle jeho vlastní
výpovědi (viz Protokol o doplňujícím pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
30. 12. 2016). V ní otec jako jediné důvody, pro které by v Ruské federaci nemohl žít, uvedl,
že se mu v České republice líbí a že by v Ruské federaci žít nechtěl. Správní orgán tedy zkoumal,
zda existují relevantní důvody, pro které by otec stěžovatelky v Ruské federaci nemohl žít spolu
se stěžovatelkou a její matkou a dospěl ke zcela správnému závěru, že takové důvody dány
nejsou.
[61] Žalovaný neměl povinnost specifikovat, o jaký konkrétní druh pobytu by si měla
stěžovatelka zažádat. Předmětem správního řízení byla žádost o udělení mezinárodní ochrany dle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu, nikoli žádost o povolení k pobytu dle zákona
o pobytu cizinců.
[62] Kasační námitky zpochybňující nenaplnění podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu jsou uplatněny poprvé až v řízení o kasační stížnosti. Nebyly vzneseny v řízení
před městským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tomu nic nebránilo. Nejvyšší
správní soud se při hodnocení této námitky přidržel ustálené judikatury. Například ve svém
rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155 (publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS) uvedl,
že: „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní
ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní,
že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím
spojené. Korektiv takto zavedené koncentrace řízení, vyjádřený slovy ´ač tak učinit mohl´, je naplněn nejen tehdy,
když žalobce určitou námitku objektivně v žalobním řízení uplatnit nemohl, ale též tehdy, kdy by její (objektivně
možné) uplatnění nebylo, s ohledem na kontext věci, racionální. O takový případ jde za situace, kdy v době
podání žaloby existuje k určité otázce ustálená a jednotná soudní judikatura, avšak v mezidobí dojde k jejímu
zásadnímu a překvapivému obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení veškeré bdělosti a odborné péče,
předvídat. Odkazuje-li nově uplatněná kasační námitka na tento případ, nelze ji odmítnout
jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s.“(obdobně též například v rozsudku ze dne 22. 9. 2004
č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS).
[63] Stěžovatelka neuvádí žádné okolnosti, které jí zabránily uplatnit jí tvrzený důvod
nezákonnosti již v řízení před městským soudem, a nenamítá ani existenci zásadního
a překvapivého obratu ustálené soudní judikatury. Pro uplatnění výše specifikovaných námitek
v řízení před městským soudem neexistovala na straně stěžovatelky žádná překážka a jejich
uplatnění až v řízení o kasační stížnosti je nepřípustné dle §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[64] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[65] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[66] Stěžovatelce byl soudem ustanoven zástupce Mgr. Bc. Filip Schmidt LL.M.,
a to usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 Azs 247/2017 - 36. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelky, který jí byl soudem ustanoven k ochraně jejích práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[67] Ustanovený zástupce, Mgr. Bc. Filip Schmidt LL.M., advokát se sídlem se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, kterým je písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)] spočívající
v sepsání kasační stížnosti. Soudní praxe při výkladu ustanovení náhrady nákladů za převzetí
a přípravu zastoupení, je-li klientům zástupce ustanoven [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]
vychází z toho, že k přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí věci dojde
pouze tehdy, jestliže se uskuteční první porada mezi zástupcem a zastoupeným. Zástupce však
potvrzení o první poradě nedoložil, proto mu náhrada nákladů řízení za tento úkon nebyla
přiznána. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatelky náleží mimosmluvní odměna ve výši
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu. Náhrada nákladů
řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Ustanovený zástupce je plátcem DPH, proto mu výše odměny byla navýšena o 714 Kč. Zástupci
stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu