ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.314.2016:44
sp. zn. 9 Azs 314/2016 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
H. A., zast. JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 9. 2016, č. j. OAM-129/LE-LE05-LE05-NV-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016,
č. j. 4 A 82/2016 – 20,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016, č. j. 4 A 82/2016 – 20,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2016, č. j. OAM -129/LE-LE05-LE05-NV-2016,
se z r uš uj e a v ě c se mu v ra cí k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá pr á v o na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Filipu Rigelovi, Ph.D., advokátovi se sídlem
Teplého 2786, Pardubice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovatelce dle §73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), povolen vstup na území České republiky a doba , na niž
se nepovoluje vstup, byla dle §73 odst. 4 zákona o azylu stanovena do 15. 10. 2016.
[2] V odůvodnění rozsudku dospěl městský soud shodně se žalovaným k závěru, že v případě
stěžovatelky nebylo možné uložení zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu. Považoval
za nesporné, že se prokázala dokladem cizí osoby, přičemž se tak snažila proniknout na území
Evropské unie a tímto jednáním vědomě porušila zákony České republiky.
[3] Dále uvedl, že nebylo možné žalovanému vytýkat, že si na základě vývoje celé situace
vytvořil názor na případné jednání stěžovatelky v budoucnu. Ta svou pravou totožnost uvedla
až poté, co policie odhalila, že jí předložený pas je hledaná věc a o udělení m ezinárodní ochrany
požádala až po rozhodnutí o jejím správním vyhoštění. Nebylo proto možné vyloučit,
že stěžovatelka bude chtít, opět v rozporu se českými zákony i předpisy Evropské unie,
vycestovat z území České republiky. Městský soud se tak zto tožnil s názorem žalovaného,
že zvláštní opatření nelze uložit proto, že by vstup na území mohl představovat nebezpečí pro
bezpečnost státu a veřejný pořádek.
[4] Městský soud nesdílel námitku, že správní orgán při vydání napadeného rozhodnutí
vycházel z neúplného zjištění skutkového stavu. K tomu uvedl, že v řízení o správním vyhoštění
stěžovatelka sdělila informace týkající se důvodů jejího příjezdu, ze kterých následně žalovaný
vycházel. Uvedené informace byly potvrzeny i v rámci výpovědi v řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Nelze proto žalovanému vyčítat, že v případě vydání rozhodnutí
o nepovolení vstupu na území nevycházel z dostatečně zjištěných skutečností. Za této situace
městský soud zhodnotil námitku stěžovatelky ohledně nedostatečného posouzení, zda není
zranitelnou osobou dle §2 odst. 1 písm. i) zákon o azylu, jako čistě účelovou. Sama totiž v žalobě
neuvedla, proč by měla být za tuto zranitelnou osobu považována. V tomto ohledu přisvědčil
žalovanému, že v době rozhodování o nepovolení vstupu na území měl dostatečné podklady,
na základě nichž mohl posoudit, že se nejedná o osobu zranitelnou.
[5] Odkaz stěžovatelky na závazné stanovisko Ministerstva vnitra městský soud nepovažoval
za skutečnost, která by byla důvodem pro nezákonnost vydaného rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území. Uvedené stanovisko totiž nebylo součástí řízení o povolení vstupu.
[6] K námitce, že nedošlo k zahájení řízení a stěžovatelka nebyla v řízení řádně poučena,
městský soud odkázal na §73 odst. 5 zákona o azylu, který stanovu je, že vydání rozhodnutí
je prvním úkonem v řízení o povolení vstupu na území. Také zmínil, že stěžovatelka byla dne
19. 9. 2016 poučena ve smyslu §73 odst. 2 zákona o azylu, přičemž poukázal na text poučení,
doložený žalovaným. Součástí uvedeného textu byla mimo jiné informace o tom, že podáním
žádosti o mezinárodní ochranu nevzniká právo vstoupit na území České republiky a není možné,
bez povolení Odboru azylové a migrační politiky, opustit přijímací středisko v tranzitním
prostoru mezinárodního letiště.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Následně v doplnění kasační stížnosti rozvedla pouze důvody
stanovené §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[8] Předně uvedla, že se neztotožňuje s právním závěrem žalovaného o její nebezpečnosti
a namítá absenci úvahy ohledně zranitelnosti v řízení před žalovaným. Dále zhodnotila,
že podaná kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., přičemž poukázala na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 – 18.
[9] Ke stížnostnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. uvedla, že nebyla dostatečně
ve svém jazyce informována o zahájení řízení o nepovolení vstupu. Stejně tak
nebyla informována o tom, že řízení může vyústit v omezení osobní svobody až na 120 dní
a o tom, co je obsahem správního spisu a jaké informace budou sloužit jako podklad pro
rozhodnutí. Neměla tak možnost se k podkladům vyjádřit a případně objasnit, že omezení
svobody po dobu až 120 dní je pro ni neúnosné. Předložené poučení považovala
za nedostatečné, jelikož neobsahovalo informace o všech důležitých skutečnostech. Tento fakt
opomněl i městský soud.
[10] Stěžovatelka dále uvedla, že žalovaný je povinen zjiš ťovat skutečnosti relevantní
ve vztahu k tzv. zranitelnosti. Pokud pak má být jako podklad pro rozhodnutí o nepovolení
vstupu použit pohovor ve věci mezinárodní ochrany či předchozí řízení před Policií ČR, je třeba,
aby z nich bylo účinně zjistitelné, zda se jedná o zranitelnou osobu. V opačném případě takové
podklady nelze použít. Se stěžovatelkou nebyl proveden žádný pohovor ani jiný úkon, jehož
cílem by bylo zjištění její případné zranitelnosti. K tomuto poukázala na judikaturu zdejšího
soudu.
[11] Namítanou nezákonnost také spatřuje v tom, že v řízení absentovalo posouzení možné
aplikace zvláštního opatření dle §47 zákon o azylu. Jeho aplikaci nelze vyloučit pouze s odkazem
na hypotetické jednání stěžovatelky do budoucna, které je spatřováno v tom, že má v úmyslu
žádat o mezinárodní ochranu v jiné zemi Evropské unie, a proto se bude snažit porušit zvláštní
opatření a překročit hranice České republiky. K tomu také dodala, že nebyla žalovaným poučena
o tzv. Dublinském řízení a o skutečnosti že není možné si v rámci Evropské unie volit zemi, ve
které podá žádost o azyl.
[12] Stěžovatelka uvedla, že v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území, bylo žalovaným vydáno závazné stanovisko, které konstatovalo, že její
vycestování není možné z důvodu nemožnosti bezpečného návratu do země původu.
Stěžovatelce proto není zřejmé, z čeho žalovaný i městský soud dov ozují snahu o zneužití
azylového řízení.
[13] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že pouze z toho důvodu, že se prokázala cizím dokladem
totožnosti, je osobou nebezpečnou pro bezpečnost státu a veřejný pořádek. Dle ní je předložení
nesprávného dokladu totožnosti, v případě osoby prchající ze země, kde hrozí nebezpečí ztráty
života, lidsky pochopitelné a nemůže představovat ohrožení bezpečnostních zájmů státu.
Na podporu svého tvrzení odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu, ze kterých plyne, že ohrožení
bezpečnostních zájmů bude představovat pouze takové ohrožení, které bude skutečné, aktuální
a dostatečně závažné. Takové ohrožení však nemůže představovat jednání spočívající
v nelegálním pobytu a nepodrobení se rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. nedodržování
předpisů upravujících pobyt cizinců na území České republiky. Stěžovatelka dodává,
že k takovému protiprávnímu jednání musí přistoupit i další okolnosti ze života cizince, které
budou dohromady odůvodňovat závěr o tom, že cizinec je hrozbou pro veřejný pořádek. Žádné
takové závěry ani žalovaný ani městský soud neučinili. Tímto jednáním je naplněn důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[14] V závěru kasační stížnosti navrhla, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek městského soudu
byl vydán v souladu s právními předpisy a uplatněné kasační námitky označil za nedůvodné. Dle
jeho názoru se s argumentací uvedenou v kasační stížnosti, která má předobraz v žalobě,
dostatečně vypořádal již ve svém vyjádření k žalobě. Pro účely řízení před zdejším soudem na něj
proto v podrobnostech odkázal.
[16] K tomu doplnil, že postup městského soudu i napadený rozsudek shledává věcně
správným, zákonným a plně přezkoumatelným. Nesouhlasí, že by nebylo z jeho rozhodnutí nebo
z napadeného rozsudku městského soudu dostatečně zřejmé, proč se v případě stěžovatelky
nejedná o zranitelnou osobu. Ona sama ostatně v kasační stížnosti neuvedla, proč by jí být měla.
K otázce možné hrozby stěžovatelky pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek poukázal
na konkrétní skutková zjištění, opodstatňující postup dle §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu.
Shodně s městským soudem se domnívá, že není možné pominout fakt, že vlastní toto žnost
uvedla až poté, kdy Policie České republika zjistila, že se prokazuje ci zím dokladem totožnosti,
a také fakt, že o mezinárodní ochranu požádala až v situaci, kdy bylo rozhodnuto o jejím
správním vyhoštění.
[17] V závěru kasační stížnosti se plně ztotožnil s názorem městského soudu a zhodnotil,
že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o azylu
a na základě dostatečně zjištěného stavu věci. K tomu také uvedl, že námitky stěžovatelky nebyly
způsobilé doložit namítané vady správního ani soudního rozhodnutí. Nakonec navrhl kasační
stížnost zamítnout pro nedůvodnost (§110 odst. 1 s. ř. s.).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[19] Stěžovatelka uvedla, že je její kasační stížnost přijatelná. Ve věcech mezinárodní ochrany
soud musí zkoumat přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 2. 2006, čj. 8 Azs 5/2006- 30), tj. zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. V případě, že tomu tak není, zdejší soud
takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. V této věci je potřeba zhodnotit, zda
se uvedené ustanovení vztahuje i na řízení o povolení vstupu na území. K této otázce
se vyjadřoval rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014 – 69, publ.
pod č. 3181/2015 Sb. NSS, ve kterém uvedl, že „ Nejvyšší správní soud může odmítnout pro nepřijatelnost
podle §104a odst. 1 s. ř. s. pouze kasační stížnost proti rozh odnutí krajského soudu, kterým se končí řízení
o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany v e smyslu §2 odst. 15 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.“
[20] Z výše uvedeného je zřejmé, že ve věci rozhodnut í o povolení vstupu na území
se přijatelnost kasační stížnosti nezkoumá. Konstatování stěžovatelky, že její stížnost je přijatelná,
je tak bezpředmětné, neboť v dané věci se přijatelnost neposuzuje.
[21] Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, kterou stěžovatelka
namítla pouhým odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v, bez jakéhokoliv podrobnějšího
rozvedení v doplnění kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost
rozhodnutí správního soudu, ke které je povinen přihlížet z úřední povinnosti a přednostně.
Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které
je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z n ichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak
je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že námitka nepřezkoumatelnosti byla
vznesena v obecné rovině, Nejvyšší správní soud na ni t aké v obecné rovině odpovídá.
O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu v dané věci nelze hovořit, neboť rozsudek
není nesrozumitelný ani netrpí nedostatkem důvodů rozhodnutí.
[22] Stěžejní námitku kasační stížnosti zdejší soud spatřuje ve skutečnosti, že v řízení, které
předcházelo vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území České republiky, bylo žalovaným
vydáno závazné stanovisko, které konstatovalo, že její vycestování není možné z důvodu
nemožnosti bezpečného návratu do země původu.
[23] K tomuto je potřeba se nejprve zabývat postupem při rozhodování o nepovolení vstupu
na území. Ustanovení §73 odst. 3 písm. c) stanovuje, že „ Ministerstvo rozhodne do 5 dnů ode dne
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v případě nutnosti o nepovolení vstupu na území žadateli o udělení
mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek .“ Toto ustanovení je potřeba vykládat
ve světle rozsudku zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2014, č. j. 4 Azs 200/2014 – 33.
[24] Zdejší soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že je zapotřebí předběžně posoudit
důvodnost či přípustnost podané žádosti o mezinárodní ochranu, a k tomu pak přihlédnout při
případném povolení či nepovolení vstupu na území. Při své úvaze soud vycházel z čl. 35 směrnice
Rady 2005/85/ES ze dne 1. 12. 2005, o minimálních normách pro řízení v členských státech
o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále též „Procedurální směrnice“), z požadavku
na eurokonformní výklad a z důvodové zprávy k §73 zákona o azylu. Situace ve zmíněném
rozsudku byla obdobná, nicméně lišila se zejména tím, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany,
také státní příslušník Syrské arabské republiky, v době přicestování do České republiky
disponoval dokladem opravňujícím jej ke vstupu na území. V nyní posuzovaném případě
stěžovatelka do České republiky přicestovala na cizí doklad totožnosti a až po zadržení
se prokázala svým dokladem totožnosti, který jí však neopravňoval ke vstupu na území České
republiky.
[25] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že závěry z rozsudku sp. zn. 4 Azs 200/2014 lze
vztáhnout i na situaci stěžovatelky. V době vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území bylo
již vydáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra, které ve svém znění zcela jednoznačně
konstatovalo, že vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu není možné z důvodu nemožnosti
bezpečného návratu do země původu. Žalovaný však toto závazné stanovisko (azylově relevantní
důvod) nezohlednil, naopak k němu záměrně nepřihlédl, což ostatně vyplývá i z jeho vyjádření
k žalobě, kde uvedl, že závazné stanovisko je pouze podkladem pro paralelně vedené řízení
o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém teprve bude rozhodnuto. Je tedy zřejmé,
že relevantnost závazného stanoviska a povinnost k němu přihlížet si žalovaný nesprávně
vyhodnotil a v důsledku toho vydal nezákonné rozhodnutí. V tomto případě totiž nebylo možné
stěžovatelce nepovolit vstup na území České republiky. K tomuto je také potřeba konstatovat,
že městský soud nepostupoval správně, když aproboval závěry žalovaného o tom,
že k závaznému stanovisku nebylo třeba přihlížet. Stěžovatelka má tedy pravdu, namítá-li,
že tímto postupem městský soud založil nezákonnost svého rozhodnutí.
[26] Další kasační námitka se týkala otázky možného narušení veřejného pořádku
či bezpečnosti státu pouhým předložením cizího dokladu totožnosti. Z výše uvedeného plyne,
že stěžovatelce měl být povolen vstup na území, neboť její žádost o mezinárodní ochranu nebyla
zjevně nedůvodná či nepřípustná. V tomto ohledu tak již nebylo nutné se zabývat tím, zda z
jejího jednání plynula důvodná obava z narušení veřejného pořádku či bezpečnosti státu. V tomto
případě se tak žalovaný touto otázkou vůbec neměl zabývat a měl stěžovatelce vstup na území
povolit.
[27] Další námitka stěžovatelky směřovala proti postupu žalovaného, který byl povinen
zjišťovat skutečnosti relevantní ve vztahu k tzv. zranitelnosti. Žalovaný však tyto skutečnosti
dostatečně nezjišťoval a vycházel pouze z podkladů, které se k otázce zranitelnost nevyjadřovaly.
[28] Ustanovení §73 odst. 7 zákona o azylu představuje výjimku z možnosti Ministerstva
vnitra rozhodnout, za určitých, zákonem taxativně stanovených okolností, že cizinci umístěnému
v přijímacím středisku na mezinárodním letišti se nepovolí vstup na území České repub liky
(§73 odst. 3 tohoto zákona). Rozhodnout o povolení vstupu na území je Ministerstvo vnitra
povinno do 5 dnů od doby, kdy cizinec učiní prohlášení o mezinárodní ochraně.
[29] Mezi „zranitelné osoby“, kterým nelze zakázat vstup na území, se dle §2 odst. 1 písm. i)
zákona o azylu řadí „zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilým dítětem nebo rodič
nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba starší 65 let, osoba se zdravotním postižením
nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť obchodování s lidmi nebo osoba, která byla mučena, znásilněna
nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí“. Takovouto osobu pak
Ministerstvo vnitra dopraví přímo do přijímacího střediska na území.
[30] Povahou řízení o povolení vstupu na území České republiky dle §73 zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 1 As 16/2011 – 98, nebo ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 – 47. Nutno podotknout,
že v uvedených rozsudcích byl aplikován zákon o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni
17. 12. 2015. Uvedené ustanovení však bylo ke dni 18. 12. 2015 novelizováno zákonem
č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších p ředpisů,
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Novelou bylo v §73 v odst. 5 zákona o azylu
nově stanoveno, že vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území je prvním úkonem v řízení.
Ve zmíněných rozsudcích zdejší soud konstatoval, že při rozhodování, zda bude určité osobě
povolen vstup na území, je správní orgán povinen vyjít z úplně a spolehlivě zjištěného
skutkového stavu dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „spr. ř.“). Tuto zákonnou povinnost správního orgánu nemohla změnit ani nová právní
úprava, neboť jejím zavedením nemohla být žádným způsobem změněna povinnosti vycházet
ve správním řízení ze zásady materiální pravdy. Proto se §3 spr. ř. vztahuje i na rozhodnutí, která
jsou prvním úkonem v řízení. Při vydáním rozhodnutí o nepovolení vstupu na území tak bude
vždy nutné, aby správní orgán vycházel z úplně a spolehlivě zjištěného stavu. Rozpor v tomto
postupu by ostatně zakládal rozpor se základní zásadou správního řízení, což by bylo
nepřípustné. Dále pak je správnímu orgánu, v souladu s §50 odst. 1 spr. ř., umožněno využít
i podkladů z řízení vedených před jinými správními orgány.
[31] Žalovaný vycházel z výpovědi poskytnuté v rámci policejních úkonů a z podkladů
shromážděných v řízení o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně z žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 17. 9. 2016 a protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Ačkoliv je řízení o udělení mezinárodní ochrany odlišné, s řízením o povolení vstupu
na území jednak věcně souvisí (rozhodnutí o povolení vstupu na území je navázáno na prohlášení
cizince o mezinárodní ochraně), jednak je vede tentýž správní orgán, a to Ministerstvo vnitra .
Z podkladů řízení o udělení mezinárodní ochrany, jež primárně slouží pro zjištění případných
azylových důvodů žadatele, lze sestavit poměrně podrobný obra z o aktuálním stavu cizince a jeho
osobní situaci. Takto zjištěné informace jsou dle názoru Nejvyššího správního soudu, uvedeného
v již zmíněném rozsudku sp. zn. 1 Azs 123/2015, zpravidla dostatečné i pro posouzení
zranitelnosti žadatele ve smyslu §73 ods t. 7 zákona o azylu. Příslušní pracovníci Ministerstva
vnitra jsou kvalifikovanými osobami, které by měly být schopny zranitelnost osob žádajících
o udělení mezinárodní ochrany odborně posoudit.
[32] Při posuzování zranitelnosti žadatele o mezinárodní ochranu vychází Ministerstvo vnitra
prvotně z informací v dotazníku žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně z odpovědí
týkajících se zranitelnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 123/2015).
Pokud žadatel neuvede – jak tomu bylo v případě stěžovatelky, žádné skutečnosti, ze kterých
by bylo patrné, že může být považován za zranitelnou osobu, je pak logické, že správní orgán
nemá důvod předpokládat jakékoliv závažnější problémy nasvědčující jeho zranitelnosti.
Je zřejmé, že nezjištění důvodů zranitelnosti by mohlo do práv stěžovatelky zasáhnout pouze
za situace, kdy by skutečně byla zranitelnou osobou. Za takové situace, by tak bylo nutné v řízení
před krajským soudem tvrdit a prokazovat skutečnosti, proč je touto osobou. Následně by pak
krajský soud mohl posoudit, nakolik se měl správní orgán zabývat důvody zranitelnosti. Pokud
však stěžovatelka v řízení před městským soudem vůbec netvrdila, proč by touto osobou měla
být, pak nebylo možné, aby za ní městský soudu domýšlel veškeré varianty zranitelnosti
a hodnotil, zda žalovaný měl pro jejich posouzení dostatek podkladů. Jestliže její zranitelnosti
tedy nic nenapovídalo, a sama nic konkrétního v řízení před městským soudem neuvedla, lze
považovat skutková zjištění žalovaného, zakládající se na podkladech z řízení o udělení
mezinárodní ochrany, za dostatečná. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně
neunesla své břemeno tvrzení a důkazní o tom, že by žalovaný nedostál své povinnosti zjistit
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a neměl tak k dispozici dostatek informací
pro posouzení „zranitelnosti“.
[33] K námitce neaplikování zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu, je potřeba se nejprve
zabývat tím, kdy může správní orgán toto opatření uplatnit. Pokud v řízení o povolení vstupu
na území Ministerstvo vnitra dospěje k závěru, že je naplněn některý z důvodu nepovolení vstupu
dle §73 odst. 3 zákona o azylu, nicméně je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření
je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, může rozhodnout, dle §47 zákona o azylu, o uložení zvláštního opatření.
Uložení zvláštního opatření se pak musí posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu důvodu
nepovolení vstupu na území. V případě stěžovatelky, jak již bylo rozebráno výše, nebyl naplněn
důvod pro nepovolení vstupu na území, nebylo proto ani možné zvažovat uložení zvláštního
opatření. Je proto bezpředmětné, aby se Nejvyšší správní soud dále zabýval námitkou neuložení
zvláštního opatření, neboť to ve svém důsledku ani být uloženo nemohlo.
[34] Co se námitky absence poučení o tzv. Dublinském řízení týče, zdejšímu soudu není zcela
zřejmé, k jaké skutečnosti se tato námitka vztahuje. Uvedené navíc v předchozím řízení nebylo
posuzováno ani nijak zmiňováno. Jedná se tedy o nově tvrzenou skutečnost, ke které Nejvyšší
správní soud dle §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[35] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že nebyla informována
o zahájení řízení o nepovolení vstupu a o tom, že řízení může vyústit v omezení osobní svobody
až na 120 dní. Dle §73 odst. 5 zákona o azylu je v řízení o nepovolení vstupu na území vydání
rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Z tohoto je tedy zřejmé, že stěžovatelka neměla právo
na to být informována o zahájení řízení před samotným vydáním rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území. S tím souvisí i skutečnost, že se nemohla dopředu seznámit s obsahem
správního spisu a s tím, jaké informace budou sloužit jako podklad pro rozhodnutí. Neměla tak
ani právo se k podkladům jakkoliv vyjadřovat.
[36] K námitce, že poučení žalovaného nebylo dostatečné, je pak potřeba uvést, s odkazem
na předchozí odstavec, že poučovací povinnost při zahájení či v průběhu správního řízení
nepřichází v úvahu, neboť žádné správní řízení před vydáním rozhodnutí neprobíhá. Zákon však
ve svém §73 odst. 2 stanovuje Ministerstvu vnitra povinnost poučit žadatele o mezinárodní
ochranu, o tom, že mu samotným podáním žádosti nevzniká právo na vstup na území
a že po dobu řízení o žádosti, nebude-li rozhodnuto jinak, musí setrvat v přijímacím středisku
na mezinárodním letišti. Poučení provedené žalovaným tak bylo v souladu s touto zákonnou
povinností a bylo dostatečné s ohledem na to, o čem mělo stěžovatelku poučit. Námitka,
že jí nepřišlo dostatečné, neboť ji fakticky nesdělilo žádné informace k řízení o povolení vstupu
na území (informace o zahájení řízení, maximální délce omezení osobní svobody či možnosti
seznámení se se spisem) je pak irelevantní. K námitce, že se městský soud nezabýval
nedostatečným poučením, je nutno uvést, že ten se námitkou zabýval v prvním odstavci na straně
šesté napadaného rozsudku. Byť bylo vypořádání se s touto žalobní námitkou krátké, není možné
konstatovat, že se jí nezabýval. Uvedená kasační námitka tedy, ve svém celkovém shrnutí, není
důvodná.
IV. Závěr
[37] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní so ud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského.
S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před městským soudem důvody pro
to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, nevrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení,
neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí
a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady napadeného rozhodnutí žalovaného
nikterak zhojit. Zdejší soud proto současně se zrušením rozhodnutí městského soudu rozhodl
postupem podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení [§109 odst. 4 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití
§78 odst. 4 s. ř. s.]. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní
orgán vázán (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[38] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí žalovaného dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[39] Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží (§60 odst.
1 s. ř. s. a contrario). Stěžovatelka sice ve věci úspěšná byla, nicméně ze spisu je patrno, že jí žádné
náklady řízení nevznikly.
[40] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelky, který jí byl
soudem ustanoven k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměn u za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatelky, JUDr. Filip Rigel, Ph.D., advokát, provedl ve věci v řízení
před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu nebo
jinému orgánu ve věci samé, kterým bylo doplnění ka sační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon
právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 od st. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč.
JUDr. Filip Rigel, Ph.D., je plátcem daně z přidané hodnoty. K nákladům řízení se tedy přičítá
tato daň v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti , tj. ve výši 714 Kč. Odměna
za zastupování tak činí 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího s právního soudu do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
[41] Nejvyšší správní soud naopak nepřiznal odměnu za úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neprokázal a ani
netvrdil, že proběhla první porada s klientem, která je nutnou součástí takového úkonu právní
služby [podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen jako: „první
porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce
nebo obhájce ustanoven soudem“], srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10
(dostupné z http://nalus.usoud.cz). Lze poznamenat, že v případech, kdy se z objektivních příčin
(např. protože je klient neznámého pobytu) nemůže první porada s klientem uskutečnit, lze tuto
poradu nahradit jinou přiměřenou aktivitou advokáta (např. studiem spisu); tato situace však
v nynější věci, kdy při převzetí věci bylo místo pobytu stěžovatelky známo, nenastala, navíc
ze soudního spisu nevyplývá, že advokát učinil jakýkoli úkon, který by mohl nahradit poradu
s klientem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu