ECLI:CZ:NSS:2017:NAD.314.2016:19
sp. zn. Nad 314/2016 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. S., zastoupený
JUDr. Fantiškem Grznárem, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti
žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava, o návrhu
na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 191/2016 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
[1] Pod sp. zn. 22 A 191/2016 je u místně příslušného Krajského soudu v Ostravě
vedeno řízení o žalobě žalobce proti nečinnosti žalovaného při vyřizování žádosti o informace
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů. V žalobě žalobce uplatnil námitku podjatosti všech soudců krajského soudu, neboť
má za to, že žádný ze soudců Krajského soudu v Ostravě nemůže danou věc rozhodovat. Vznesl
návrh, aby byla věc přidělena jinému soudu (Krajskému soudu v Brně).
[2] Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, který měl danou věc rozhodovat, předložil
dne 27. 12. 2016 věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci jinému soudu
podle §9 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „s. ř. s.“).
[3] V návaznosti na citovaný návrh Nejvyšší správní soud vyrozuměl účastníky řízení
ve smyslu §9 odst. 3 s. ř. s. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s návrhem žalobce
na přikázání věci Krajskému soudu v Brně. Žalobce se nevyjádřil.
[4] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přikázání věci jinému než místně
příslušnému krajskému soudu jsou v nynější věci splněny.
[5] Součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis
důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Tyto imperativy jsou konkretizovány i v soudním řádu správním.
[6] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se
zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo
rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení
soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo
v jeho rozhodování v jiných věcech.
[7] Podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému
než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo
z jiného důležitého důvodu vhodné.
[8] Obdobnou problematikou se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Např. v usnesení
ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 2 (všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná
na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud ve skutkově obdobné věci judikoval, že „je vhodné
poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní
věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou
obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu
(srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).“ Poukázat lze dále na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16, kterým byly pro podjatost
vyloučeni všichni soudci specializovaných senátů krajského soudu z projednávání a rozhodnutí
věci, z důvodu, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí předsedy tohoto krajského soudu.
Nezmínit nelze rovněž rozsudek ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70, v němž Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že v případě, kdy je ve správním soudnictví napadeno rozhodnutí
místopředsedy krajského soudu a o věci má rozhodovat tentýž soud, lze mít objektivní
pochybnost o podjatosti všech soudců tohoto soudu, neboť místopředseda soudu může
v zákonem stanovených případech vůči nim vykonávat úkoly státní správy. Vzhledem k tomu
dojde k situaci, že soudci specializovaných senátů místně příslušného soudu budou vyloučeni
a nebude možno sestavit senát. Bude proto na uvedeném soudu, aby věc předložil Nejvyššímu
správnímu soudu, který bude postupovat podle §9 odst. 1 s. ř. s. a přikáže věc jinému než místně
příslušnému soudu. Poukázat lze rovněž na obdobně vyznívající rozhodnutí ve věcech sp. zn.
Nad 100/2015, Nad 236/2015, Nad 312/2015, které rovněž dospívají k tomu, že nikdo nemůže
být soudcem ve věci, která se ho týká.
[9] S ohledem na všechny výše uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že jsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu; danou věc
by rozhodovali soudci působící u žalovaného (Krajského soudu v Ostravě), kterého se věc týká.
[10] Nejvyšší správní soud přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Tomuto soudu byla věc přikázána z důvodu, že takový postup navrhoval jak žalobce
tak i žalovaný; zohledněna byla současně i geografická blízkost obou soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu