ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.44.2018:26
sp. zn. 1 Afs 44/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mirko Möllen, advokát se sídlem
Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce dlužníka
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika
Německo, zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466, Praha 8, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobách proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2015, č. j. 6580/15/5100-41453-710158, a ze dne 16. 3. 2015, č. j.
6579/15/5100-41453-710158, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti výroku I. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 5 Af 34/2015 - 56,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 5 Af 34/2015 - 56, se ve výroku
I. ruší.
II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2015, č. j. 6580/15/5100-41453-710158,
se o d mí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 3. 2015, č. j. 6580/15/5100-41453-710158.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
V. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu
[1] Specializovaný finanční úřad (správce daně) vydal dne 22. 9. 2014 rozhodnutí č. j.
199015/14/4000-27900-107911, o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem dlužníka – společnosti
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, Germeringer Strasse 1, 821 52 KRAILING, Spolková
republika Německo, organizační složka: VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka,
Pražská 636, 252 41 Dolní Břežany (dále jen „VIKTORIAGRUPPE“). Zástavní právo bylo zřízeno
k zajištění dlužníkem nesplněné daňové povinnosti ve výši 16.003.052 Kč. Rozhodnutím ze dne
16. 3. 2015, č. j. 6579/15/5100-41453-710158, žalovaný změnil výrok rozhodnutí správce daně
tak, že doplnil jedno ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“),
v ostatním ponechal výrok rozhodnutí beze změny.
[2] Rozhodnutím o opravě zřejmých nesprávností ze dne 7. 10. 2014, č. j.
212281/14/4000-27900-107911, správce daně opravil chybu v psaní v rozhodnutí o zřízení zástavního
práva specifikovaném výše. Oprava se týkala označení jednoho z pozemků, k nimž bylo zástavní právo
zřízeno. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015, č. j. 6580/15/5100-41453-710158, žalovaný zamítl odvolání
a potvrdil rozhodnutí správce daně o opravě zřejmých nesprávností.
[3] Dne 1. 2. 2015 bylo se společností VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft zahájeno hlavní
insolvenční řízení (usnesení Okresního soudu Wilheim sp. zn. IN 415/14). Insolvenčním správcem
byl ustanoven Mirko Möllen, advokát, který podal proti rozhodnutím žalovaného žaloby. Těmi
se domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného i jim předcházejících rozhodnutí správce daně,
eventuálně zrušení těchto rozhodnutí.
[4] Městský soud v Praze výrokem I. zrušil rozhodnutí ze dne 13. 3. 2015,
č. j. 6580/15/5100-41453-710158, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II. zrušil
rozhodnutí ze dne 16. 3. 2015, č. j. 6579/15/5100-41453-710158, a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.342 Kč.
[5] Soud konstatoval, že příjemcem rozhodnutí byla zahraniční společnost VIKTORIAGRUPPE,
nikoli její odštěpný závod. Její identifikační údaje jsou obsaženy v záhlaví rozhodnutí a údaje
o odštěpném závodu, jehož prostřednictvím tato společnost působí v České republice, je pouze doplňují.
Rozhodnutí tedy v tomto ohledu nejsou nicotná, neurčitá ani nepřezkoumatelná. Ani skutečnost,
že správce daně převzal označení vlastníka dotčených nemovitých věcí z katastru nemovitostí, nesvědčí
o tom, že by považoval za daňový subjekt odštěpný závod. Městský soud nepřisvědčil ani námitce,
že by napadené rozhodnutí bylo neurčité co do označení daňového subjektu, vlastníka nemovitostí
a daňového dlužníka. Zástavní právo vzniklo v souladu se zákonem okamžikem doručení rozhodnutí
o jeho zřízení katastrálnímu úřadu. Námitku nepříslušnosti Specializovaného finančního úřadu posoudil
městský soud rovněž jako nedůvodnou. Napadená rozhodnutí podepsaly osoby k tomu oprávněné
na základě podpisových řádů správce daně a žalovaného.
[6] Městský soudu upozornil, že správce daně musí vždy uvážit, zda je zřízení zástavního práva
nezbytné, neboť představuje vážný zásah do poměrů daňového subjektu. V žalobcově věci byl podstatně
změněn původní dodatečný platební výměr mimo jiné tak, že se dodatečně zrušuje rozhodnutí, kterým
byla doměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 13.175.170 Kč
a současně se mění penále na částku 15.520 Kč. Rozhodnutí o zajištění a na něj navazující rozhodnutí
o zřízení zástavního práva se však co do částky opírala o původní platební výměr. Dle městského soudu
měl žalovaný v odvolacím řízení přistoupit ke skutečnému posouzení, zda i po změně dodatečného
platebního výměru bylo zřízení zástavního práva nadále adekvátním prostředkem, neboť se již na první
pohled nejednalo o zanedbatelnou změnu. Neučinil-li tak, zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou soud
rozhodnutí žalovaného týkající se zřízení zástavního práva zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
(výrok II.).
[7] K rozhodnutí žalovaného ve věci opravy zjevných nesprávností soud uvedl, že je nedílně spjato
s rozhodnutím původním. Má význam toliko ve vztahu k existenci původního rozhodnutí; pokud
by soud zrušil pouze původní rozhodnutí, zůstalo by ve vzduchoprázdnu a postrádalo smysl. Městský
soud proto přistoupil i ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2015 (výrok I.) a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost
[8] Žalovaný (stěžovatel) brojí proti výroku I. rozsudku kasační stížností z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Navrhuje rozsudek v rozsahu
výroku I. zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatel se shoduje se soudem, že rozhodnutí o odvolání ve věci opravy zřejmých nesprávností
je s rozhodnutím o zřízení zástavního práva nedílně spjato. Nicméně rozhodnutí o zřízení zástavního
práva městský soud nezrušil; zrušil pouze rozhodnutí o odvolání. Nelze tedy souhlasit se závěrem,
že rozhodnutí o odvolání ve věci opravy zřejmých nesprávností by zůstalo stát osamoceně a postrádalo
smysl, neboť se váže k rozhodnutí, které nadále existuje.
[10] Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť nevysvětluje, co rozumí „původním rozhodnutím“.
Z rozsudku také není patrné, proč je dle soudu rozhodnutí o odvolání ve věci opravy zřejmých
nesprávností nezákonné. Naopak všechny žalobní námitky ve vztahu k tomuto rozhodnutí soud shledal
nedůvodnými. Stěžovatel tedy neví, jakou vadu tohoto rozhodnutí má v dalším řízení napravit.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením formálních náležitostí kasační stížnosti,
přičemž konstatoval, že se jedná o včasnou kasační stížnost, podanou osobou, za níž jedná pověřený
zaměstnanec s příslušným vzděláním, a která míří proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, přičemž dospěl k závěru, že rozsudek je ve výroku I. napadeném kasační stížností
stižen vadou, ke které musí přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Výrokem I. městský soud zrušil rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností vydané dle §104 odst. 1 daňového řádu. Oprava spočívala
ve změně označení jednoho z pozemků, ke kterému bylo zřízeno zástavní právo (na straně 6 rozhodnutí
v části specifikace zástavy se změnil text z KN 356/64 na KN 356/14).
[14] Rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností je administrativním nástrojem správce daně
k úpravě podoby výroku opravovaného rozhodnutí, která by neměla mít vliv na jeho obsah. Tím není
vyloučeno, že by rozhodnutím o opravě zřejmých nesprávností nebylo možno nikdy zasáhnout
do právní sféry daňového subjektu (srov. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 Afs 42/2007 – 127).
Zásadní tak vždy bude posouzení, zda toto rozhodnutí zasáhlo do subjektivních práv daňového subjektu
s hmotněprávními účinky, či zda povinnost stanovená opravovaným rozhodnutím zůstala beze změny.
[15] Každé rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností je zapotřebí posuzovat též prostřednictvím
materiálního hlediska vyplývajícího z §65 odst. 1 s. ř. s. a před jeho věcným posouzením odpovědět
na otázku, zda se jedná o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti žalobce.
[16] Ze strany městského soudu proto byla na místě podrobnější úvaha o tom, zda je žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2015 způsobilé soudního přezkumu. Toto pochybení
samo o sobě však není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Pokud by totiž žalobou napadený
úkon nebyl rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., byl by to důvod pro její odmítnutí [§46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.]. Odmítnout žalobu přitom může i Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 1 s. ř. s. věta prvá před středníkem) a logicky tak může
sám provést úvahu, zda jsou pro takový postup splněny podmínky.
[17] Posuzované rozhodnutí je přímo učebnicovým příkladem rozhodnutí o opravě zřejmých
nesprávností – jeho předmětem byla oprava jediného překlepu v označení jednoho z pozemků, k nimž
správce daně zřídil zástavní právo. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že závaznou částí každého
rozhodnutí orgánu veřejné moci je jeho výrok (mezi mnoha srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. července 2003, č. j. 7 A 544/2002 - 25, č. 151/2004 Sb. NSS). Aby mohlo
být rozhodnutí považováno za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., musí být jeho výrok způsobilý
zasáhnout do práv adresáta činnosti veřejné správy. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší správní soud
nevylučuje, že rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností takový zásah může způsobit, avšak půjde
spíše o výjimku z pravidla. Rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností, resp. rozhodnutí žalovaného
o odvolání napadené žalobou, do práv a povinností žalobce nijak nezasáhlo. Respektive – a to je nutno
zdůraznit – nezasáhlo do nich samo o sobě, nýbrž jen ve spojení s rozhodnutím o zřízení zástavního
práva k nemovitým věcem, které opravovalo a jehož součástí se následně stalo (rozsudek ze dne
19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 13/2004 - 51). Věcného přezkumu tohoto rozhodnutí se žalobce domohl
samostatnou žalobou, o které městský soud rozhodl výrokem II. rozsudku. Nejvyšší správní soud nevidí
důvod, proč soudní ochranu stěžovatele zdvojovat samostatným přezkumem rozhodnutí o opravě
zřejmých nesprávností.
[18] Soud proto uzavírá, že rozhodnutí, které bylo předmětem výroku I. rozsudku městského soudu,
nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. (z materiálního hlediska), neboť samo o sobě nijak
nezasáhlo do veřejných subjektivních práv žalobce (resp. společnosti VIKTORIAGRUPPE), a je tedy
vyloučené ze soudního přezkumu. Ostatně ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v obdobné
věci týkající se žalobce, a to v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Afs 121/2018 - 49, na jehož
odůvodnění v podrobnostech soud odkazuje i v nyní souzené věci.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu ve výroku I.
zrušil, a proto, že již v řízení před městským soudem byly pro tento postup důvody (§110 odst. 1 věta
prvá za středníkem), odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2015,
č. j. 6580/15/5100-41453-710158, podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a)
s. ř. s. Výrok II. nebyl kasační stížností napaden a není výrokem závislým na výroku I., zůstává proto
nezměněn. Co se týče výroku III. o nákladech řízení, ten je zpravidla závislým na výrocích meritorních.
Nejvyšší správní soud však z odůvodnění napadeného rozsudku zjistil, že soud přiznal (zřejmě omylem)
úspěšnému žalobci náklady řízení spojené pouze s jednou ze dvou podaných žalob (každý
ze tří započítaných úkonů soud zohlednil pouze jednou). Ani výrok o nákladech řízení tedy není důvodu
rušit, neboť ve vztahu k jedné z žalob měl žalobce plný úspěch; náhrada nákladů řízení o této žalobě mu
proto v rozsahu stanoveném výrokem III. městského soudu přísluší.
[20] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
(zde městského) soudu a rozhodl-li současně o odmítnutí návrhu, rozhodne i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Nejvyšší správní soud tedy
rozhodl o nákladech řízení podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Jelikož byla žaloba
odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ze dne 13. 3. 2015,
č. j. 6580/15/5100-41453-710158. V řízení o kasační stížnosti byl žalovaný plně úspěšný, neboť
jím napadený výrok rozsudku městského soudu je zrušen; žalovanému však v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nemá (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu