ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.312.2018:29
sp. zn. 1 Azs 312/2018 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: O. R., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 5. 2018, č. j. OAM-30/LE-LE05-LE24-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2018, č. j. 61 Az 17/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u r č u je částkou
6.800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 5. 2018 neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V žádosti o mezinárodní ochranu a v rámci
pohovoru žalobce uváděl jako důvody žádosti skutečnost, že v České republice má družku
a dceru, které zde mají trvalý pobyt a dále že se bojí vrátit na Ukrajinu, neboť je tam teď hodně
nacionalistů a válečných veteránů, kteří lidem jako je on, vyčítají, že nebojovali a celou válku
čekali v zahraničí.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobou, kterou Krajský
soud v Ostravě zamítl. K jediné žalobní námitce týkající se nepřiměřeného zásahu do rodinného
života žalobce uvedl, že pouhá skutečnost, že žalobce má v České republice družku, která zde žije
na základě uděleného dlouhodobého pobytu společně s jejich dítětem, rozhodně nemůže
být považována jako důvod, pro který by žalobce nemohl vést svůj soukromý život a rodinný
život v zemi původu, tedy tato skutečnost nemůže být považována za důvod, pro který by mohlo
být přistoupeno k posuzování extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, kterou je Česká republika vázána. Pro tento závěr nepochybně svědčí
i skutečnost, že žalobce je stejné národnosti jako jeho družka a dcera, tedy národnosti ukrajinské,
přičemž z obsahu správního spisu krajský soud nezjistil jediný důvod, proč by jeho rodině bylo
bráněno realizovat soukromý rodinný život na Ukrajině.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel spatřuje přesah vlastních zájmů v zásadním pochybení krajského soudu, které
mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně
vyhodnotil otázku zásahu do jeho rodinného života. Stěžovatel má v České republice soustředěný
veškerý podstatný rodinný a soukromý život - svou družku a nezletilou dceru vyžadující
soustavnou péči. Vycestování by pro něj představovalo změnu k horšímu a zpřetrhání rodinných
vazeb. Přestěhování na Ukrajinu v jejich případě fakticky nepřipadá v úvahu s ohledem
na potřebu péče o dítě, zcela nedostatečný sociální systém na Ukrajině a neakceptovatelné
zhoršení sociální, ekonomické a obecně životní situace.
[5] Soud ani žalovaný dle stěžovatele nezohlednili specifika jeho případu, především
okolnosti jeho rodinného života (věk jeho nezletilého dítěte), délku jeho pobytu na území České
republiky a intenzitu jeho vazeb na území České republiky. K tomu odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27. Soud i žalovaný
postupovali paušálním způsobem.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na judikaturu správních soudů týkající
se závazku k respektování rodinného života a využívání mezinárodní ochrany jakožto prostředku
k legalizaci pobytu, a to na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010,
č. j. 9 Azs 3/2010, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 4 Az 9/2010
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Azs 50/2010. Žalovaný
konstatoval, že stěžovatelem uvedené skutečnosti nebyly azylově relevantní a že jeho cílem byla
snaha legalizovat svůj pobyt na území ČR. Stěžovatel pouze domýšlí krajní scénáře v případě jeho
návratu do země původu a snaží se správnímu orgánu i soudu podsunout své domněnky jako
skutečnost, aniž by měly jakoukoli reálnou spojitost s jeho azylovým příběhem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žalovaný a krajský soud nesprávně posoudili
otázku nepřiměřenosti zásahu do jeho rodinného života a nezohlednili individuální okolnosti jeho
případu. Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře vyjádřil k výjimečným okolnostem, za nichž
by bylo možné shledat, že již pouhé vycestování cizince z území by mohlo porušit jeho právo
na ochranu rodinného života, a porušit tak §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a čl. 8 Úmluvy
(viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne 8. 6. 2011,
č. j. 2 Azs 8/2011 - 55). Článek 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a umožnit
jim přenést si jejich rodinný život na území daného státu. Z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy
jsou velmi přísné (viz např. rozsudek ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království,
stížnost č. 44599/98, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 9 Azs 7/2011 - 67). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě stěžovatele dány.
[10] Zhoršení životní úrovně stěžovatele a jeho rodiny v případě přestěhování na Ukrajinu
pak také není azylově relevantním důvodem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, či usnesení ze dne 18. 3. 2013
č. j. 9 Azs 4/2013 – 28).
[11] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27,
na který odkazoval stěžovatel, na nyní projednávanou věc nedopadá. V daném případě Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost, neboť se vůbec
nezabýval žalobcem tvrzenými mimořádnými okolnostmi, pro které by mu měla být udělena
doplňková ochrana dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Těmi bylo manželství s českou
občanskou, narození dítěte a zejména zdravotní stav manželky, jenž jí neumožňoval péči
o novorozenou dceru, obě tak byly na žalobci fakticky závislé.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[13] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl jako
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[15] Krajský soud žalobci usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 61 Az 17/2018 – 22, ustanovil
zástupcem Mgr. Ladislava Bártu, advokáta. Dle §35 odst. 9 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený
zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud přiznal zástupci odměnu za dva úkony právní služby, spočívající
podání kasační stížnosti a další konzultaci s klientem přesahující jednu hodinu, o které zástupce
dodal soudu potvrzení [§11 odst. 1 písm. d) a c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], ve výši 2x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky). Celkem
tedy odměna ustanoveného zástupce činí částku ve výši 6.800 Kč, jež mu bude vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu