ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.202.2018:84
sp. zn. 10 As 202/2018 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyň: a) J. B., b) P. I.,
obě zast. Mgr. Michaelou Kopeckou, advokátkou se sídlem Chodská 1281/30, Praha 2,
proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj
a hlavní město Prahu, se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, ve věci ochrany
proti nečinnosti, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 19. 6. 2018, čj. 54 A 54/2018-62,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně vedou s žalovaným, resp. s jeho právním předchůdcem (Pozemkový úřad
Praha – západ), vleklý a spletitý restituční spor. Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda žalovaný
byl nečinný, tzn. zda nerozhodl o celém nároku, který žalobkyně a) a b) vznesly v žádostech
o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 185/2016 Sb. (dále jen „zákon o půdě“).
[2] Žádostmi ze dne 3. 6. 2016 a dne 13. 9. 2016 se žalobkyně domáhaly vydání rozhodnutí
podle zákona o půdě. Žalovaný oba návrhy sloučil do jednoho řízení. Dne 28. 12. 2016 vydal
Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj [jehož působnost přešla změnou organizačního
řádu Státního pozemkového úřadu s účinností od 1. 1. 2017 na žalovaného (dále bude správní
orgán označován jen jednotně jako „žalovaný“)] ve věci těchto návrhů rozhodnutí
čj. SPU 611768/2016. Toto rozhodnutí bylo žalobkyním doručeno dne 5. 1. 2017. Dle žalobkyň
však rozhodnutí jejich návrhům neodpovídá. Výrok se týká pozemků, které nebyly žalobkyněmi
v návrzích požadovány. Výroková část rozhodnutí pouze uvádí, že žalobkyně nejsou vlastnicemi
pozemků p. č. X a X dle pozemkového katastru P. a dle katastru nemovitostí P. u S.. Žalobkyně
mají za to, že žalovaný do dne podání žaloby rozhodnutí k jejich návrhům ze dnů 3. 6. 2016 a 13.
9. 2016 nevydal; výrok rozhodnutí čj. SPU 611768/2016 se vztahuje k dávno neexistujícím
pozemkům p. č. X a X tak, jak byly evidovány v původním, nyní také neexistujícím pozemkovém
katastru, tj. v době jejich převzetí státem v roce 1949. Žalobkyně u nadřízeného správního
orgánu uplatnily opatření proti nečinnosti žalovaného. Odpověď ze dne 8. 9. 2017 je dle jejich
mínění neuspokojivá.
[3] Žalobkyně se proti postupu správních orgánů bránily žalobou proti nečinnosti,
kterou krajský soud výše specifikovaným rozsudkem zamítl. Krajský soud dovodil, že sporné
rozhodnutí žalovaného čj. SPU 611768/2016 není nicotné. Otázku eventuální nezákonnosti nelze
řešit při projednání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Žalovaný rozhodl o celém nároku,
i když ve výroku je uvedena jen část nárokovaných pozemků. Žalovaný totiž v odůvodnění
napadeného rozhodnutí vysvětlil nejen to, o jakých pozemcích bylo rozhodováno, ale i proč
ve výroku nezmínil některé z nárokovaných pozemků.
II. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu se brání obě žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včasnou
kasační stížností z důvodů dle §103 odst. 1 a) a d) s. ř. s. V ní předně uvádí, že proti rozhodnutí
čj. SPU 611768/2016 podaly žalobu podle části páté o. s. ř. (řízení je vedeno u Okresního soudu
Praha – západ pod sp. zn. 18 C 47/2017). Dále podaly návrh na prohlášení tohoto rozhodnutí
za nicotné u Krajského soudu v Praze (řízení vedeno pod sp. zn. 54 A 68/2018). U téhož soudu
podaly i žalobu proti nečinnosti, jelikož se žalovaný v zákonem stanovené lhůtě nevypořádal
s celým předmětem jejich nároků ze dnů 3. 6. 2016 a 13. 9. 2016, část nároků ignoroval a rozhodl
o jiných nyní již neexistujících pozemcích, které byly evidovány v původním, již neplatném
pozemkovém katastru.
[5] Dle stěžovatelek krajský soud pochybil, pokud tuto žalobu proti nečinnosti zamítl.
Rozhodnutí žalovaného čj. SPU 611768/2016 je dle nich nicotné. Výrok tohoto rozhodnutí není
jen „poněkud matoucí“, jak vyslovil krajský soud, ale je vnitřně rozporný a zmatečný. Ve výroku
se uvádí, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi pozemkových parcel p. č. X a X dle pozemkového
katastru P. a dle katastru nemovitostí P. u S.. První označení přitom vylučuje to druhé. V platném
katastru nemovitostí tyto pozemky vůbec neexistují.
[6] Žalovaný byl povinen provést katastrální identifikaci minulého a současného
pozemkového stavu, a to vyhotovením příslušné geometrické mapy, resp. geometrického plánu.
Stěžovatelky mají za to, že o vlastnictví, či nevlastnictví pozemků podle zákona o půdě lze
rozhodnout pouze na základě platného katastrálního stavu. Sporný postup žalovaného
stěžovatelky označují za anomálii, neboť nikdy v jejich restitučních řízeních nerozhodoval
pouhým odkazem na parcelní čísla uvedená v již neplatných pozemkových evidencích.
Ani krajský soud nevysvětlil závěr, proč je třeba použít aktuální parcelní označení, jen pokud
to výrok rozhodnutí vyžaduje k jeho účinnosti za účelem promítnutí do katastru nemovitostí.
Tento jeho názor nemá oporu v dokazování, soudním či správním spise.
[7] Navíc se stěžovatelky domnívají, že nesprávným označením sporných pozemků žalovaný
ztížil i roli soudu, který bude rozhodovat o jejich žalobě podle části páté o. s. ř. Civilní soud
je údajně vázán formulací výroku rozhodnutí správního orgánů, v případě úspěchu stěžovatelek
pouze změní výrok z původního „nejsou vlastnicemi pozemků“ na „jsou vlastnicemi pozemků“.
Pokud by civilní soud rozhodl o tom, že stěžovatelky jsou vlastnicemi pozemků uvedených
ve výroku sporného rozhodnutí, stěžovatelky by nabyly vlastnictví k již neexistujícím pozemkům.
Soudní výrok by byl nevykonatelný. Soud by navíc rozhodoval o zcela jiných pozemcích
(pozemky definované dle pozemkového katastru), než si stěžovatelky v žádostech z června a září
2016 nárokovaly (pozemky identifikované v katastru nemovitostí); přičemž by o části
nárokovaných pozemků stejně nebylo rozhodnuto. V této souvislosti údajně neobstojí názor
krajského soudu, že stěžovatelky nebyly v důsledku zamítnutí žaloby proti nečinnosti žalovaného
připraveny o přístup k soudu. Stěžovatelky si neví rady, jak formulovat petit žaloby proti tomuto
spornému rozhodnutí. Nemohou se domáhat vlastnictví k neexistující věci. Aby byla civilní
žaloba projednatelná, musely by ony, nebo soud, identifikovat původní neexistující pozemky
na současný katastrální stav. Tím by byla suplována prioritní povinnost pozemkového úřadu.
I proto stěžovatelky považují sporné rozhodnutí za nicotné. Toto rozhodnutí stěžovatelky
považují ze stejných důvodů za nepřezkoumatelné.
[8] Původní pozemek p. č. X pozemkového katastru P. měl výměru 49 460 m
2
.
V meziobdobí, tj. od jeho převzetí státem do vydání zákona o půdě, byl několikrát rozdělen
a scelován. Nyní jsou to stovky jednotlivých pozemků, do jejichž stávající katastrální plochy
vstupují i další původní pozemky, např. p. č. X, X atd. pozemkového katastru P.. Jednorázová
identifikace plochy původního pozemku p. č. X téhož pozemkového katastru na současný
katastrální stav je jistě velmi obtížná, podstatně by omezila i práva všech stávajících vlastníků.
Právě proto ji má provést pozemkový úřad, nikoliv soud v občanském soudním řízení.
[9] Krajský soud prý nesprávně dovodil, že žalovaný byl činný, pokud v rozhodnutí uvedl,
že rozhodl na základě podaných žádostí. Výrok sporného rozhodnutí zdaleka nepokrývá celý
předmět žádostí stěžovatelek ze dnů 3. 6. 2016 a 13. 9. 2016. Výrok se nepotkává s předmětem
žádostí, které stěžovatelky podaly. Bez dalšího dodatečného zkoumání historických podkladů
není zcela jasné, o jakých pozemcích bylo rozhodnuto. Tento výrok obešel některé konkrétně
označené pozemky, identifikované dle platné katastrální evidence, např. pozemek p. č. X dle
katastru nemovitostí. Krajský soud měl zkoumat, zda žalovaný skutečně o jednotlivých
pozemcích specifikovaných v žádostech rozhodoval, nikoliv se spokojit s tím, že žalovaný
v sporném rozhodnutí konstatoval, že tak učinil. Výrok sporného rozhodnutí nekoresponduje
s jeho odůvodněním.
[10] Stěžovatelky dále namítají, že civilní soud nemůže v řízení podle části páté o. s. ř.
rozhodovat o pozemcích, které nejsou uvedeny ve výroku rozhodnutí, ale pouze v jeho
odůvodnění. Závěr krajského soudu, že civilní soud sám posoudí původní žádosti, není dle
stěžovatelek přiléhavý. Protiřečí to vázanosti tohoto soudu výrokem správního rozhodnutí.
V řízení podle části páté o. s. ř. by podle stěžovatelek civilní soud zkoumal oprávněnost nároku
jenom k těm pozemkům, které vznikly z původních pozemků p. č. X a X pozemkového katastru
P.. Stranou by zůstaly zbylé pozemky, vůči nimž stěžovatelky také uplatnily nárok. Za doposud
nevyřešenou otázku stěžovatelky považují rozhodování o původních pozemcích p. č. X, X a X,
neboť žalovaný vždy rozhodoval pouze o částech těchto pozemků, a to tak, že tyto části
identifikoval z původního pozemkového katastru na současný stav dle katastru nemovitostí.
Žalovaný tedy v odůvodnění sporného rozhodnutí nemohl uvést, že o nárocích na původní
pozemky p. č. X, X a X již rozhodoval. Navíc se v souboru pozemků, o nichž již žalovaný dříve
rozhodoval, tyto pozemky nenacházejí, nebylo o nich doposud rozhodnuto.
[11] Žalovaný navrhuje, aby NSS zamítl kasační stížnost. Odmítá, že by byl nečinný.
Doplňuje, že nikdy neměl k dispozici úplný výčet pozemků, které si stěžovatelky nárokovaly
v obecně formulovaném textu fiktivní listiny z 15. 1. 1993. V této souvislosti stěžovatelky
opakovaně vyzýval, ať předloží konečnou a úplnou rekapitulaci původně uplatněného nároku,
což však stěžovatelky neudělaly. Žalovaný tudíž vždy rozhodnutími reagoval na dílčí uplatnění
nároků. V tomto sporu stěžovatelky neprokázaly restituční titul, proto postačila identifikace
pozemků v pozemkovém katastru a nebylo třeba tyto pozemky přesně identifikovat na aktuální
stav dle katastru nemovitostí.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] K řízení o kasační stížnosti si NSS vyžádal spis Okresního soudu Praha – západ,
jehož přílohou je též správní spis a četné přílohy stěžovatelek. O chybějící části správního spisu
NSS opakovaně žádal i žalovaného. Ze spisů mj. vyplynulo, že stěžovatelky uplatnily nároky
podle zákona o půdě již v roce 1992, resp. 1993. Stěžovatelky konkretizovaly nároky teprve
návrhy ze dne 3. 6. 2016 a 13. 9. 2016, v nichž označily sporné nemovitosti. V návrhu ze dne
3. 6. 2016 požadovaly vydat jimi blíže specifikované části původního pozemku p. č. X
pozemkového katastru P. a celého původního pozemku p. č. 333 téhož pozemkového katastru, a
to jak jsou tyto pozemky identifikovány na současný stav dle katastru nemovitostí (katastrální
území P. u S.). V návrhu ze dne 13. 9. 2016 pak požadovaly vydat části původních pozemků p. č.
X, p. č. X, p. č. X a p. č. X pozemkového katastru P., jak jsou identifikovány na současný stav dle
katastru nemovitostí. Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2016, čj. SPU 611768/2016, žalovaný rozhodl,
že stěžovatelky nejsou vlastnicemi každá ideální 1 pozemků p. č. X (pole – cesta ve výměře 2 578
m2) a p. č. X (role ve výměře 49 460 m2) v katastrálním území dle pozemkového katastru P.,
dle katastru nemovitostí P. u S., Obec S.. Stěžovatelky pak podáním ze dne 8. 8. 2017 podaly
žádost o opatření proti nečinnosti správního orgánu dle §50 zákona č. 71/1967 Sb. Domnívaly
se totiž, že žalovaný dosud o jejich návrzích řádně nerozhodl. Žalovaný pak na tuto žádost
reagoval sdělením ze dne 8. 9. 2017, v němž odmítl uplatnit opatření proti nečinnosti. Mj. uvedl,
že sporné rozhodnutí je pravomocné. Nyní je navíc předmětem žaloby u Okresního soudu Praha
– západ (sp. zn. 18 C 47/2017). Také vysvětlil, proč byly sporné pozemky označeny dle jejich
specifikace v původním pozemkovém katastru. Žalobkyně následně podaly žaloby na ochranu
před nečinností správního orgánu, o níž rozhodoval krajský soud v nyní přezkoumávaném
rozsudku.
[15] Stěžejní otázkou tohoto sporu je, zda žalovaný byl nečinný. Ve věci sporných návrhů sice
žalovaný vydal rozhodnutí, toto rozhodnutí však stěžovatelky považují za nicotné, popř. mají
za to, že žalovaný tímto rozhodnutím nevyčerpal celý předmět jimi vyvolaného řízení.
[16] NSS si nejprve musí ujasnit, zda krajský soud vůbec mohl žalobu proti nečinnosti
žalovaného projednat. Po věcné stránce totiž nyní jde o rozhodnutí o sporu nebo o jiné právní
věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů (§244 odst. 1 o. s. ř.; viz též usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 22. 6. 2004, čj. Konf 123/2003-7, č. 372/2004 Sb. NSS). Zvláštní senát zřízený podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, opakovaně dospěl
k závěru, že obecný soud v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. rozhoduje
až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající
ze soukromoprávních vztahů, tj. zjišťuje, co je právem, nebo toto právo založí (viz usnesení ze dne
20. 9. 2007, čj. Konf 22/2006-8, č. 1952/2009 Sb. NSS, usnesení ze dne 3. 11. 2009,
Konf 84/2008-9; či ze dne 21. 9. 2011, čj. Konf 65/2010-21, č. 2499/2012 Sb. NSS).
Naproti tomu přezkum procesních otázek, včetně procesních rozhodnutí, je vyhrazen správnímu
soudnictví. V této věci je tedy dána věcná příslušnost správních soudů, tedy i NSS
(srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, čj. 45 A 10/2014-51, č. 3087/2014
Sb. NSS, ve věci týchž stěžovatelek).
[17] Dle §79 odst. 1 s. ř. s. platí, že [t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis
platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou
domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
[18] Při rozhodování o kasační stížnosti co do řízení na ochranu proti nečinnosti NSS
ve smyslu §81 odst. 1 s. ř. s. vychází ze skutkového stavu, který tu byl ke dni rozhodnutí
krajského soudu (rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2014, čj. 7 Ans 10/2012-46, č. 3013/2014 Sb.
NSS).
[19] NSS zdůrazňuje, že žaloba na ochranu před nečinností (§79 a násl. s. ř. s.) představuje
subsidiární prostředek vůči žalobě proti rozhodnutí (§65 a násl. s. ř. s.). Existuje-li rozhodnutí
správního orgánu (v němž mělo být rozhodnuto o celém předmětu žádosti), nečinnostní žaloba
je pojmově vyloučena (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2007, čj. 1 Ans 5/2007-195,
č. 1485/2008 Sb. NSS; ze dne 31. 1. 2008, čj. 9 As 76/2007-52 a ze dne 27. 10. 2015,
čj. 3 As 131/2015-55). V zájmu zachování bezrozpornosti právního řádu je třeba obdobnou
subsidiaritu použít i na vztah řízení o nečinnostní žalobě dle §79 a násl. s. ř. s. a řízení o žalobě
podle části páté o. s. ř. (viz rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005, čj. 5 As 34/2004-118).
[20] V kasační stížnosti stěžovatelky vznesly celou řadu námitek. V řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu je však podstatná jediná z těchto výtek, a to, zda rozhodnutí
žalovaného není nicotné (viz bod [23] a další níže).
[21] Eventuální nepřezkoumatelnost či nezákonnost sporného rozhodnutí tedy nelze zkoumat
v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Tyto otázky však s ohledem
na jádro sporu – otázka pramenící ze soukromého práva – nemůže řešit správní soud ani v řízení
o žalobě proti rozhodnutí. Závěry žalovaného je oprávněn posoudit jen a pouze soud
v občanském soudním řízení vedeném dle části páté o. s. ř. Primárně tento soud musí zjistit,
zda žalovaný, který ve věci již vydal rozhodnutí, postupoval správně a vydal zákonné rozhodnutí,
v němž rozhodl o celém předmětu řízení. Úkolem správních soudů tedy není, aby v řízení
o ochraně proti nečinnosti žalovaného podrobně zkoumaly, zda byl sporným rozhodnutím
žalovaného do poslední tečky naplněn a zodpovězen celý předmět návrhů stěžovatelek.
Nesouhlas stěžovatelek s obsahem meritorního rozhodnutí správního orgánu ostatně nemůže sám
o sobě založit důvodnost žaloby proti nečinnosti správního orgánu (srov. již cit. rozsudek NSS
čj. 5 As 34/2004-118, v obdobném restitučním sporu).
[22] Proto jsou nedůvodné všechny výtky co do nepřezkoumatelnosti sporného rozhodnutí
či jeho nezákonnosti.
[23] Jedinou otázkou tohoto sporu tedy je, zda sporné rozhodnutí není nicotné (k pravomoci
NSS posoudit nicotnost viz usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 3. 2012, čj. Konf 53/2011-25,
č. 2644/2012 Sb. NSS). Případná nicotnost tohoto rozhodnutí by totiž znamenala, že rozhodnutí
neexistuje (viz bod [24] níže), v důsledku čehož by žalovaný – i navzdory vydání nicotného
rozhodnutí – byl nečinný. Proti nicotnému rozhodnutí by se žalobkyně nemohly úspěšně bránit
ani v občanském soudním řízení dle části páté o. s. ř.
[24] Rozšířený senát v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74,
č. 1629/2008 Sb. NSS, vyslovil, že nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní
zmatečnost, pseudorozhodnutí, non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá
(absolutní) neplatnost, či dokonce procesní potrat) představuje specifickou kategorii vad správních
rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími
a rovněž i nezhojitelnými (absolutní nedostatek pravomoci, či věcné příslušnosti správního
orgánu, uložení povinnosti non-subjektu, právní či faktická neuskutečnitelnost rozhodnutí, zjevná
vnitřní rozpornost apod.). Nicotné rozhodnutí tedy není „běžným“ nezákonným rozhodnutím,
nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejně mocenské rozhodnutí
správního orgánu považovat a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě
„běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato rozhodnutí, s ohledem na uplatnění zásady
presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá
vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů,
v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní.
[25] Nelze souhlasit s výtkou, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu
pro Středočeský kraj ze dne 28. 12. 2016, čj. SPU 611768/2016, je nicotné. NSS nepominul,
že žalovaný ve výroku rozhodnutí uvedl, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi pozemků p. č. X a X
specifikovaných jak v pozemkovém katastru P., tak v katastru nemovitostí P. u S.. Toto dvojí
označení není vadou, která by zakládala vnitřní rozpornost rozhodnutí [k tomu srov. právě cit.
rozsudek rozšířeného senátu NSS a v něm odkaz na německou teorii správního práva, dle níž
nicotnost vyvolává a) obzvláště závažná vada, která je současně b) zjevná]. Z odůvodnění
sporného rozhodnutí je totiž bez pochyb patrné, jakými pozemky se žalovaný zabýval, resp. to, že
zkoumal, zda je důvodný nárok stěžovatelek na určení vlastnictví k označeným pozemkům.
Stěžovatelky dobře vědí, o jakých pozemcích bylo rozhodnuto; vždyť samy tvrdí, že pozemky
specifikované parcelními čísly ve výroku rozhodnutí neexistují v aktuálním katastru nemovitostí a
takové specifikace nárokovaných pozemků se všemožně domáhají.
[26] Ani skutečnost, že žalovaný ve výroku rozhodnutí specifikoval nárokované pozemky
jejich označením dle původního pozemkového katastru, tj. nikoliv dle aktuálního katastru
nemovitostí, nečiní sporné rozhodnutí nevykonatelným či neuskutečnitelným. Krajský soud
v této souvislosti vysvětlil, že u rozhodnutí, jímž stěžovatelkám nebylo přiřčeno vlastnické právo
k nárokovaným pozemkům, není až tak podstatné neaktuální označení pozemků
(tj. dle původního pozemkového katastru). Tohoto rozhodnutí totiž stejně nelze využít za účelem
podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí [srov. §8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon)]. Takové vysvětlení v zásadě dostačuje pro účely předběžného
posouzení otázky nicotnosti sporného rozhodnutí; krajský soud v této souvislosti nemusel
dokazovat. V režimu řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu NSS nepřísluší
zkoumat praxi žalovaného ani případné anomálie, jak se domáhají stěžovatelky. Na tomto místě
NSS samozřejmě nijak nepředjímá případné rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení
dle částí páté o. s. ř.
[27] Nicotnost sporného rozhodnutí nezakládá ani to, že žalovaný ve výroku rozhodnutí
výslovně označil pouze některé z nárokovaných pozemků a jiné pozemky ve výroku rozhodnutí
neřešil. Nad rámec nezbytně nutného NSS uvádí, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé,
proč takto žalovaný postupoval. Nejdřív za pomoci podkladů z katastru nemovitostí identifikoval
nárokované pozemky, tj. zjistil, které pozemky, resp. jejich části, identifikované dle pozemkového
katastru odpovídají pozemkům dle současného katastru nemovitostí – jednalo se o nároky
na části pěti pozemků evidovaných dle pozemkového katastru P. pod p. č. X, X, X, X a X (s. 4
sporného rozhodnutí). Poté na s. 5 tohoto rozhodnutí žalovaný vysvětlil, že o nárocích na části
pozemků evidovaných v pozemkovém katastru pod p. č. X, X a X území téhož pozemkového
katastru již pravomocně rozhodl rozhodnutím ze dne 18. 4. 2014, čj. SPU 173538/2014.
Stěžovatelkám také vysvětlil, že o týchž nárocích nelze rozhodovat vícekrát; přitom odkázal na
zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Žalovaný pak dále uvedl, že o pozemcích evidovaných v
pozemkovém katastru P. pod p. č. X a X prozatím nerozhodoval. Proto měl za to, že ve výroku
sporného rozhodnutí mohl rozhodnout jedině o nárocích na části posledně specifikovaných
pozemků.
[28] Není ani pravda, že by se soud v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř.
nemohl zabývat nároky stěžovatelek, o nichž žalovaný nerozhodl ve výroku rozhodnutí.
Stejně tak je liché tvrzení, že civilní soud je vázán formulací výroku žalovaného, resp. že může
tento výrok pouze změnit z nynějšího „nejsou vlastnicemi pozemků“, na toliko kýžené
„jsou vlastnicemi pozemků“. Tento soud také může ve výroku svého rozhodnutí překlopit
označení žádaných pozemků, které Státní pozemkový úřad specifikoval dle pozemkového
katastru, na parcelní čísla dle aktuálního katastru nemovitostí. Soud v občanském soudním řízení
podle části páté o. s. ř. je omezen jen rozsahem a obsahem původních návrhů stěžovatelek,
a v tomto rozsahu pak ještě rozsahem žaloby; nikoliv však způsobem, jak se s původním
návrhem vypořádal správní orgán. Řízení podle části páté o. s. ř. není klasickým přezkumným
řízením, ale převážně řízením nalézacím (§245 o. s. ř.); soud není vázán ani skutkovým stavem,
jak byl zjištěn správním orgánem (§250e o. s. ř.). „Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení
před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou
v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení soudem definitivně uzavřeny
a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí“ (srov. usnesení NS
ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 415/2008; rozsudek NS ze dne 28. 2. 2011, sp. zn.
23 Cdo 3557/2008).
[29] Jen pro úplnost NSS uvádí, že postup Státního pozemkového úřadu v této kauze
rozhodně nebyl ideální. Tím, že žádané pozemky, resp. jejich části, označil dle původního
pozemkového katastru, a navíc neprovedl řádnou specifikaci pozemků dle aktuálního katastru
nemovitostí, odsunul vlastní agendu – technické jádro sporu (zakreslení nárokovaných pozemků
v geometrickém plánu) do řízení dle části páté o. s. ř. Na tomto místě ovšem nelze konstatovat,
jak se domáhají stěžovatelky, že by zamítnutím žaloby proti nečinnosti žalovaného byl upřen
přístup k soudu ve vztahu k meritu věci.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměly
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu