ECLI:CZ:NSS:2018:10.AZS.117.2017:50
10 Azs 117/ 2017- 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců
Ladislava Derky a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. X. T., zastoupeného Mgr. Štěpánem
Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 7. 2015, čj. MV-159357-4/SO/sen-2014,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2017,
čj. 57 A 99/2015-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2014 zamítlo Ministerstvo vnitra žádost žalobce
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky
za účelem podnikání. Správní orgán neprodloužil žalobci dlouhodobý pobyt z důvodu,
že nesplnil podmínku zákonem požadované výše úhrnného měsíčního příjmu. Žalovaná
rozhodnutím ze dne 27. 7. 2015 zamítla žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdila.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni.
Současně požádal, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek. Tomuto návrhu krajský soud
usnesením ze dne 23. 9. 2015 vyhověl. Následně žalobu rozsudkem ze dne 31. 3. 2017 zamítl
jako nedůvodnou. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že odkázal na §46 odst. 7 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců, ve znění účinném v době rozhodování o žádosti a na §4
odst. 1 písm. c) bod 2 a §4 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu,
ve znění účinném v době rozhodování žalované. Krajský soud z §46 odst. 7 písm. b) zákona
o pobytu cizinců dovodil, že se proti sobě vždy poměřují dvě cifry: úhrnný měsíční příjem
proti součtu částek životního minima a nejvyšších normativních nákladů na bydlení, anebo
úhrnný měsíční příjem proti součtu částek životního minima a částky skutečných odůvodněných
nákladů vynakládaných na bydlení. Žalobce během správního řízení nepředložil žádný doklad
o nákladech vynakládaných na bydlení (např. nákladech na elektřinu, plyn) a o tom, že v takovém
případě bude správní orgán započítávat částku normativních nákladů na bydlení ve sloupci Praha
[§2 písm. a) nařízení vlády č. 414/2010 Sb.], byl poučen (viz str. 2 výzvy k odstranění vad žádosti
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z 20. 3. 2014). Správní orgány tedy
ani neměly jinou možnost než vycházet z výše uvedené částky normativních nákladů a dovodit,
že žalobcem doložené příjmy nepokryjí tyto náklady, přičtené k částkám životního minima.
[3] Soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že zákon o pobytu cizinců a zákon o životním
a existenčním minimu stanoví dvě podmínky, které musejí být naplněny, aby zletilá osoba byla
společně posuzována se svými rodiči. Jedná se o společné užívání bytu a zároveň neexistenci
jiných osob, nežli rodičů, s nimiž by zletilá osoba byla společně posuzována. Výkladem §4
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o životním a existenčním minimu se zabýval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2014, čj. 4 Ads 162/2014-27, kde vycházel z rozsudku NSS ze dne
26. 6. 2008, čj. 3 Ads 74/2005-59. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský
soud nepřisvědčil námitce žalobce, že on a jeho rodinní příslušníci nejsou společně
posuzovanými osobami, pokud obývají oddělené místnosti a samostatně hospodaří. Žalovaná
vycházela z protokolu o výslechu žalobce, který dvakrát uvedl, že bydlí spolu s otcem, matkou,
dvěma bratry a tetou.
[4] Správní orgány v souvislosti s posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí vycházely
z délky dosavadního pobytu žalobce na území České republiky, ze zjištění, že zde má žalobce oba
rodiče a bratry a rovněž ze zjištění, že v zemi původu má manželku a dceru. Zohlednily,
že pobytový status příbuzných žalobce na území ČR není odvislý od jeho vlastního pobytového
oprávnění. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový správní orgán uvedl: „Manželka a dcera
žadatele žijí ve Vietnamské soc. republice a žadatel je každoročně navštěvuje, tudíž nemohlo dojít k zpřetrhání
vazeb s domovským státem žadatele, ve kterém žije jeho manželka a dcera. Neprodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu žadateli bude sice částečným zásahem do soukromého života žadatele, neboť na území
České republiky žijí jeho oba rodiče a jeho dva sourozenci, nebude však dle názoru správního orgánu
nepřiměřeným důvodům pro neprodloužení dlouhodobého pobytu žadatele, kterým je skutečnost, že žadatel
neprokázal, že má dostatek finančních prostředků k zajištění svého pobytu na území České republiky
a to i s ohledem na skutečnost, že žadatel má velmi silné rodinné vazby na území domovského státu, kde jak již
výše uvedeno žije jeho manželka a dcera. Své rodiče a sourozence pak může žadatel navštěvovat na základě
krátkodobých víz, případně si může standardní cestou přes zastupitelský úřad podat společně se svojí manželkou
a dcerou žádost o povolení k pobytu v České republice.“ V doplnění odvolání, datovaném 20. 11. 2014,
nesdělil žalobce, v čem jiném by mohl být spatřován zásah do jeho soukromého a rodinného
života. Žádné jiné skutečnosti hodné zvláštního zřetele neuvedl ani při výslechu dne 20. 8. 2014.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že dopad rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce není nepřiměřený.
[5] Krajský soud akceptoval závěr žalované, že ve výzvě k odstranění vad žádosti
čj. OAM-88317-31/DP-2011 ze dne 13. 2. 2014 byl žalobce správním orgánem prvního stupně
dostatečně srozumitelně a konkrétně informován o možnostech prokázání úhrnného měsíčního
příjmu, a proto nebyl správní orgán prvního stupně povinen žalobce opětovně vyzývat.
V uvedené výzvě byl žalobce řádně poučen, které osoby je možno považovat za společně
posuzované i jakým způsobem se odvozuje výše nutného měsíčního příjmu.
[6] K námitce žalobce, že již jednou bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
žalovanou zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, tudíž správní orgány obou stupňů již
nebyly oprávněny vydat negativní rozhodnutí, krajský soud uvedl, že §90 odst. 1 písm. b)
správního řádu nelze vykládat tak, že po úspěchu žadatele s jeho odvoláním již nemůže být
v uvedené věci rozhodnuto správním orgánem v jeho neprospěch. V projednávané věci bylo
první rozhodnutí zrušeno pro rozpor s §3 správního řádu. Správní orgán vycházel pouze
ze sdělení zachyceného v úředním záznamu o pobytové kontrole, ačkoliv byl obsah tohoto
sdělení později zpochybněn žalobcem při jeho výslechu. Tuto vadu řízení správní orgán prvního
stupně zhojil. Druhým rozhodnutím byla žádost žalobce zamítnuta pro nesplnění podmínky
dosažení výše úhrnného měsíčního příjmu.
[7] Krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou dle §78 odst. 7 s. ř. s.
II. Kasační stížnost žalobce, vyjádření žalovaného a rozhodnutí
o odkladném účinku
[8] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností,
se kterou spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Stížnost odůvodnil tím, že správní orgány
provedly výpočet nekorespondující se skutečným stavem věci. Bytová jednotka je ve vlastnictví
otce stěžovatele, tudíž stěžovatel a celá rodina vynakládají na své bydlení pouze částku
za poskytování služeb. Rodina tak nevynakládá částku 15 744 Kč, tj. částku normativních nákladů
na bydlení, kterou nesprávně a v rozporu se skutečným stavem započetl správní orgán. Doložená
výše finančních prostředků byla dle stěžovatele zcela dostačující. Podle žalované minimální výše,
kterou měl splňovat úhrnný měsíční příjem stěžovatele, měla dosahovat částky 29 024 Kč
(15 744 Kč částka normativních nákladů na bydlení čtyř a více osob podle §26 odst. 1 zákona
č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře a 13 280 Kč součet částek životního minima účastníka
řízení a společně posuzovaných osob podle §3 odst. 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb. o životním
a existenčním minimu). Skutečně dosažená částka vypočtená z předloženého platebního výměru
na daň z příjmů fyzických osob za rok 2013 po odečtení záloh na pojistné na důchodové pojištění
za rok 2013 vydělená dvanácti měsíci činila 24 132 Kč. Tento výpočet neodpovídá skutečnosti,
neboť bytová jednotka č. 1 na adrese P. 1174/1, Ch., kde stěžovatel bydlí, je ve vlastnictví
jeho otce pana T. X. T. V této bytové jednotce žije i jeho matka a otec. Celá rodina vynakládá na
své bydlení pouze částku za poskytování služeb – elektřina, voda, plyn. Otec stěžovatele po
stěžovateli jako svém synovi pochopitelně nájemné nevyžaduje, to ostatně potvrdil správnímu
orgánu při výslechu dne 20. 8. 2014.
[9] Stěžovatelem doložená výše finančních prostředků k pobytu na území 25 624 Kč měsíčně
je vyhovující v souladu s ustanovením §46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. a odpovídá
částce 13 280 Kč jako součtu částek životního minima účastníka řízení a společně posuzovaných
osob podle §3 odst. 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu.
Správní orgán započetl nesprávně částku 15 744 Kč jako částku normativních nákladů na bydlení
čtyř a více osob podle §26 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře,
pokud má otec, matka a žalobce zajištěné ubytování v domě ve vlastnictví otce.
Rodina tak prostředky ve výši 15 744 Kč na své bydlení nevynakládá a skutečně vynakládanými
prostředky na bydlení celé rodiny jsou výhradně poplatky za poskytování služeb.
[10] Stěžovatel dále uvedl, že žalovaná nevyhodnotila, jaké dopady má její rozhodnutí
na rodinný život stěžovatele, který má v České republice rodinné zázemí. Od roku 2006 žije
se svými rodiči a dvěma bratry v České republice. Je podnikatelem, nemá žádné nedoplatky
u OSSZ a VZP, plynně ovládá český jazyk.
[11] Žalovaná ohledně stížnosti plně odkázala na své rozhodnutí z 27. 7. 2015
a na odůvodnění napadeného rozsudku z 31. 3. 2017.
[12] Usnesením čj. 10 Azs 117/2017-42 ze dne 4. 5. 2017 Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel
je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
Následně NSS přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[14] NSS nejdříve posoudil otázku aplikace §46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.
ve znění účinném v době rozhodnutí žalované, tj. ke dni 27. 7. 2015 [III. A., námitka
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dále se zabýval ve smyslu §174a uvedeného zákona dopady
rozhodnutí žalované do osobní sféry stěžovatele, tj. zejména na jeho rodinné vztahy, ekonomické
poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území České republiky [III. B., námitka
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
III. A. Posouzení nákladů na bydlení
[15] Podle §46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. (zákon o pobytu cizinců):
K žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je cizinec povinen předložit doklad
prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude
nižší než součet částek životních minim
9d)
cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky
normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním
předpisem
9e)
nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů
vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob; společně posuzovanými osobami se pro účely tohoto
zákona rozumí osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu za podmínek uvedených
v §4 odst. 2 a 3 zákona o životním a existenčním minimu; za příjem se považuje příjem započitatelný
podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory
v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému pomoci v hmotné nouzi; pro účely výpočtu příjmu
se §8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu nepoužije. Poznámka 9d) odkazuje na §2 a 3
zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a poznámka 9e) na §26 odst. 1 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
[16] NSS dodává, že citované ustanovení se podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců
vztahuje obdobně na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. NSS se plně
ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého byl stěžovatel dle §46 odst. 7 písm. b)
zákona o pobytu cizinců povinen předložit doklady, kterými by prokázal, že součet
jeho úhrnného měsíčního příjmu s úhrnným měsíčním příjmem společně s ním posuzovaných
osob (těmito osobami jsou dle §4 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb. oba rodiče stěžovatele,
oba jeho bratři a jeho teta) se součtem nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení
stanovených v §26 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. nebude nižší, než součet částek životního
minima žalobce a životního minima s ním posuzovaných osob.
[17] Jak správně uvedl krajský soud, žalobce byl v řízení vedeném u Ministerstva vnitra
poučen ve výzvě z 13. 2. 2014, které doklady má předložit (doklady o příjmu svém,
tak i o příjmech společně posuzovaných osob). Byl informován, které osoby jsou těmito společně
posuzovanými osobami a doklady o skutečně vynaložených nákladech na bydlení, a dále o tom,
že pokud tyto doklady nepředloží, bude nutný měsíční příjem odvozen ze součtu částek životního
minima cizince a společně posuzovaných osob dle §3 zákona č. 110/2006 Sb.; u nákladů
na bydlení se bude vycházet z normativních nákladů na bydlení dle počtu osob, a to nákladů
stanovených v nařízení vlády č. 414/2010 Sb., tj. částek uvedených v tabulce v §2 písm. a)
ve sloupci „Praha“. Uvedenou výzvou splnil správní orgán svou poučovací povinnost
stanovenou v §4 odst. 2 správního řádu. Žalobce po obdržení uvedené výzvy předložil pouze
doklady ke svému příjmu, proto správní orgán musel považovat za úhrnný příjem pouze příjem
žalobce a stanovit výši normativních nákladů na bydlení dle §26 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb.
ve znění příslušného nařízení vlády.
[18] Stěžovatel namítl, že krajský soud měl vzít v úvahu místo nejvyšší částky normativních
nákladů na bydlení jeho skutečné náklady na bydlení (jež jsou podle jeho tvrzení výrazně nižší,
než normativní náklady vypočtené dle §26 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. ve znění příslušného
vládního nařízení vzhledem k tomu, že svému otci neplatí nájemné). NSS k tomuto tvrzení uvádí,
že žalobce tuto námitku nevznesl v řízení u správního orgánu prvního stupně, nýbrž poprvé
tak učinil až v žalobě podané proti rozhodnutí žalované (žalobce ve svém účastnickém výslechu
dne 20. 8. 2014 se nijak nevyjádřil k otázce skutečných nákladů na bydlení, v tomto směru
neodpovídá skutečnosti tvrzení stěžovatele, že již tehdy informoval správní orgán o tom,
že otec stěžovatele nepožaduje po svém synovi nájemné). S ohledem na zákaz novot stanovený
v §82 odst. 4 správního řádu v řízení o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně a v návaznosti na §75 odst. 1 s. ř. s. stanovující meze soudního přezkumu nemohl krajský
soud k tomuto novému tvrzení přihlédnout a totéž platí i pro NSS. Kromě toho ani v řízeních
u správních orgánů ani v řízeních před soudy stěžovatel nekonkretizoval skutečnou výši nákladů
na bydlení a neosvědčil ji.
[19] NSS z uvedených důvodů posoudil námitky stěžovatele týkající se nesprávného
zohlednění výše nákladů na bydlení jako nedůvodné.
III. B. Dopady rozhodnutí do osobní sféry stěžovatele
[20] Podle §174a zákona č. 326/1999 Sb. ve znění účinném v době rozhodování žalované
[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu
vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[21] NSS se ztotožnil se závěrem krajského soudu, opírajícím se o podrobné odůvodnění
téhož závěru správních orgánů, že dopad rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného
života žalobce není nepřiměřený. Stěžovatel sice má v České republice rodiče, dva bratry a tetu,
nicméně nelze opomenout okolnost, že jeho manželka s dcerou narozenou v roce 2012 žijí
ve Vietnamu. Je proto správný závěr, že nejužší rodinnou vazbu má stěžovatel navázánu na svůj
domovský stát, nikoliv na Českou republiku. Nelze proto učinit závěr, že i přes nesplnění
podmínky dosažení výše úhrnného měsíčního příjmu dle §46 odst. 7 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb. by bylo s ohledem na dopad do rodinných vztahů stěžovatele namístě prodloužit
povolení pro jeho dlouhodobý pobyt v České republice.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[22] Není naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) pro nesprávné
posouzení právní otázky ani dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající
v zjištěném skutkovém stavu, který by neměl oporu ve spisech. NSS proto zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná byla v řízení úspěšná, neprokázala však vznik nákladů
nad rámec její běžné úřední činnosti. NSS proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu uvedených nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu