ECLI:CZ:NSS:2018:10.AZS.65.2017:72
sp. zn. 10 Azs 65/2017 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudců
Barbary Pořízkové, Jany Brothánkové, Filipa Dienstbiera, Zdeňka Kühna, Aleše Roztočila a Karla
Šimky v právní věci žalobce: H. G., zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2016, č. j. OAM-181/LE-LE18-ZA14-R2- 2012,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017,
č. j. 42 Az 1/2017-21,
takto:
Věc se vrací k projednání a rozhodnutí desátému senátu.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla
dle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta
jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím (doručeným
dne 30. 12. 2016) žalovaný neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žaloba doručená krajskému soudu dne 6. 1. 2017 nedostála požadavkům na formulaci
žalobního bodu stanoveným v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť neobsahovala konkrétní
a ve vztahu k projednávané věci individualizované skutkové tvrzení. Žaloba obsahovala toliko
obecný výčet porušení §2, 3, 50, 52 a 68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a porušení
§12, 14 a 14a zákona o azylu.
[3] Usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 42 Az 1/2017 - 15, byl proto stěžovatel vyzván,
aby ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, nedostatky žaloby
odstranil. Stěžovatel doplnil žalobu podáním, které bylo soudu doručeno až dne 25. 1. 2017,
tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby.
[4] Krajský soud konstatoval, že ve lhůtě pro podání žaloby, jež činí 15 dnů ode dne doručení
rozhodnutí správního orgánu (§71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §32 odst. 1 zákona o azylu), tj.
do dne 16. 1. 2017, nebyla žaloba doplněna. Vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§71 odst. 2
s. ř. s.) se absence žalobních bodů stala uplynutím lhůty pro podání žaloby neodstranitelným
nedostatkem podmínek řízení, a soud proto nemohl přihlédnout k doplnění žaloby ze dne
25. 1. 2017.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost usnesení krajského soudu dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. K onstatuje, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož podstatným způsobem
přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel mj. namítá, že je nutné zohlednit jeho specifické postavení
cizince. Je přesvědčen, že žaloba obsahuje žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
byť nedostatečně konkretizované. Soud jej proto měl vyzvat k jejich doplnění v přiměřené lhůtě.
Hojně cituje judikaturu, která považovala obdobné vymezení žalobních bodů za dostatečné.
[6] Obsahuje-li žaloba žalobní bod, nicméně formulovaný příliš obecným způsobem,
než aby bylo možné žalobu projednat, je nezbytné postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat
stěžovatele k odstranění vad žaloby a poskytnout mu k tomu přiměřenou soudcovskou lhůtu.
II.
Postoupení věci rozšířenému senátu
[7] Skutečnost, že stěžovatelem formulované žalobní body nejsou projednatelné, není sporná
(srov. také rozsudky rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006
Sb. NSS a ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Spornou otázkou však
je, zda nedostatečná konkrétnost těchto bodů dosahuje takové míry, že žaloba fakticky žádné
žalobní body neobsahuje. Desátý senát je přesvědčen, že právě v této otázce je dosavadní judikatura
rozporná, což mj. činí kasační stížnost přijatelnou.
[8] První proud judikatury vychází z velmi širokého pojetí žalobního bodu, který přesahuje
tradiční chápání žalobního bodu ve věcech jiných než azylových. Příkladem je rozsudek NSS ze dne
13. 12. 2013, č. j. 1 Azs 15/2013 - 45, který výslovně připouští, že žaloba jen cituje konkrétní
porušená ustanovení právních předpisů, „pokud však jde o tomu odpovídající skutková tvrzení, není v žalobě
uvedeno prakticky nic“. Přesto dospívá k závěru, že žaloba žalobní body obsahuje (srov. také rozsudky
NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 Azs 30/2016 - 43, ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 125/2015 - 27,
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 6 Azs 25/2009 - 58, a ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 Azs 182/2016 - 22).
[9] Žaloba ve věci sp. zn. 7 Azs 182/2016 neobsahovala žádné skutkové tvrzení. Dle sedmého
senátu si měl krajský soud stejně jako v projednávané věci vypomoci studiem správního spisu,
z něhož měl „vytáhnout“ příslušná skutková tvrzení subsumovatelná pod obecná zákonná
ustanovení citovaná v žalobě. Je evidentní, že takovýto pohled na žalobní body je v rozporu
s obecnou judikaturou rozšířeného senátu cit. v bodě [8] shora. Jde nicméně o věc azylovou
a sporné zůstává, nakolik má být přístup k azylovým žalobám příznivější.
[10] Naproti právě uvedeným příkladům lze uvést početný judikaturní proud, který zdůrazňuje,
že žalobní bod v azylových věcech nemůže ustat jen na obecných odkazech na určitá ustanovení
zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Např. rozsudek ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 As 50/2014 - 18, který s odkazem na judikaturu rozšířeného senátu prohlašuje závěry
rozsudku ve věci sp. zn. 1 Azs 15/2013 za ojedinělý exces. Šestý senát nejprve citoval rozsudek
rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 4 As 3/2008, dále rozebral početnou judikaturu (nejen ve věcech
mezinárodní ochrany a zdůraznil, že „[p]oněkud volnější přístup, který je odůvodnitelný specifickým
postavením cizince v právním prostředí cizího státu, zvolil zdejší soud v některých rozhodnutích v azylových věcech.
Přesto i z této judikatury vyplývá požadavek na alespoň základní individualizaci žalobních bodů“. Obdobně
judikoval pátý senát v rozsudku ze dne 9. 7. 2014, č. j. 5 Azs 6/2014 - 39, který konstatoval,
že formulace „[ž]alovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.: §2, 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve spojení s §119 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, sama o sobě bez uvedení skutkových důvodů neobsahuje žalobní bod. Soud není povinen ani oprávněn sám
vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen
nebo, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno“.
Předkládající senát odkazuje též na usnesení o nepřijatelnosti kasační stížnosti ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 3 Azs 199/2015 - 27. I zde soud dovodil absenci žalobních bodů, byť v žalobě bylo
mj. tvrzeno, že žalovaný nezjistil správně stav věci, žádost neměla být vyhodnocena jako
nepřípustná, řízení nemělo být zastaveno, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, že nebyla dostatečně odůvodněna možnost udělení humanitárního azylu
a že mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Nakonec stěžovatel argumentoval Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod s tím, že mu v případě návratu hrozí nebezpečí mučení
či nelidského a ponižujícího zacházení.
[11] K podobnému závěru dospěl čtvrtý senát v rozsudku ze dne 24. 5. 2016,
č. j. 4 Azs 47/2016 - 41. Žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, „neboť v části týkajících se žalobních
bodů obsahuje pouze výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu, které měl žalovaný porušit a obecné tvrzení,
že žalovaný nedostál zásadám správního řízení, zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval a neposoudil
jej podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel ostatně sám v žalobě uvedl, že konkrétní skutkové důvody, ve kterých
spatřuje tvrzenou nezákonnost, uvede v dodatečné lhůtě“. Obdobným směrem jde i nedávný rozsudek ze dne
10. 2. 2017, č. j. 2 Azs 346/2016 - 24.
[12] Jakkoliv k vymezení žalobního bodu padla již dvě meritorní rozhodnutí rozšířeného senátu,
zůstává judikatura nejednotná přinejmenším u žalob ve věcech mezinárodní ochrany. Míra tohoto
rozkolu narušuje vážným způsobem jednotu rozhodování krajských soudů. Proto desátý senát
nehodlá označit ten či onen judikaturní proud za exces z povinnosti následovat judikaturu
rozšířeného senátu, obzvlášť v situaci, kdy samotné rozsudky rozšířeného senátu se věcí azylových
nijak netýkají. Ostatně k uvážlivé aplikaci možnosti označit určité rozhodnutí NSS za exces vůči
povinnosti respektovat názory rozšířeného senátu vyzval i Ústavní soud (viz nález ze dne
14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2866/15, Office Park Šantovka, body 20 a násl.). Desátý senát upozorňuje,
že pravomoc rozšířeného senátu ve vztahu k právnímu názoru, k němuž se již vyslovil, je dána
mj. tehdy, umožňují-li závěry rozšířeného senátu v určité otázce vícero možných výkladů (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 21. 2. 2017, č. j. 1 As 72/2016 - 48, bod 20). Tak je tomu i v otázce
dostatečného vymezení žalobního bodu v žalobách ve věcech mezinárodní ochrany.
[13] Desátý senát chápe důvody toho judikaturního proudu, který přistupuje k žalobním bodům
ve věcech mezinárodní ochrany velmi vstřícně. Zůstává však otázkou, zda je pro takovýto postup
dostatečný zákonný důvod a zda odlišné nakládání s různými druhy žalob nenarušuje právní jistotu.
Nutno totiž upozornit, že jádrem problému je příliš krátká lhůta pro podání žaloby v těchto typech
věcí. Ústavnost této lhůty však pravděpodobně není sporná, a to s ohledem na judikaturu Ústavního
soudu [nález ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), bod 41].
Navíc, jak podotkl Ústavní soud, vytvářet nějaká speciální procesní pravidla jen pro žaloby
ve věcech mezinárodní ochrany by nebylo systémové, mohlo by zásadním způsobem nabourat
samu koncepci správního soudnictví a rozkolísat principy správního soudnictví (nález
sp. zn. Pl. ÚS 17/09, bod 46).
[14] Předkládající senát se z právě uvedených důvodů přiklání k závěrům druhého judikaturního
proudu, tedy k potřebě aplikovat dosavadní závěry rozšířeného senátu k žalobním bodům plně
též na věci mezinárodní ochrany. Desátý senát je přesvědčen, že cestou k důsledné ochraně práv
cizinců nejsou nějaká ad hoc pravidla pro žalobní body v této oblasti, ale zajištění efektivní právní
pomoci pro cizince.
[15] Stěžovatel ani žalovaný se k předložené otázce nevyjádřili.
III.
Posouzení věci rozšířeným senátem
[16] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc rozhodnout
v předložené věci ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s.
[17] Podle uvedeného ustanovení, dospěje-li senát při svém rozhodování k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí NSS, postoupí věc k rozhodnutí
rozšířenému senátu. Jednou z možností podřaditelných pod právě citovanou normu je též situace
judikaturního rozporu, neboť v takovém případě není možné, aby rozhodující senát nerozhodl
odlišně od některého ze vzájemně rozporných rozhodnutí.
[18] Pravomoc rozšířeného senátu ve vztahu k právnímu názoru, k němuž se již vyslovil, může
být dána jen tehdy, ponechal-li určitou otázku nerozhodnutou, umožňují-li závěry rozšířeného
senátu v určité otázce vícero možných výkladů, eventuálně je-li pochybné, nakolik tyto závěry
obstojí s ohledem na relevantní legislativní změny související právní úpravy. Pravomoc je dána
i tehdy, existuje-li skutečný rozpor v samotné judikatuře rozšířeného senátu, aniž by se rozšířený
senát v pozdějším rozhodnutí s tímto rozporem nějak vyrovnal (např. by vysvětlil, že dosavadní
právní názor je modifikován či upřesněn, event. nahrazen právním názorem novým). Naproti tomu
pravomoc dána není, pokud se rozhodující senáty od právního názoru rozšířeného senátu svévolně
nebo nevědomky odchýlily, a to i opakovaně (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 2. 2017,
č. j. 1 As 72/2016 - 48, č. 3539/2017 Sb. NSS)
[19] Posledně uvedená situace nastala v právě projednávané věci. Otázkou formulace žalobních
bodů se rozšířený senát zabýval, a to ve dvou meritorních a jednom procesním rozhodnutí.
[20] Rozsudek ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, se přímo týkal
formulace žalobních bodů v žalobě proti rozhodnutí o neudělení azylu. Předkládající druhý senát
tehdy při předběžném posouzení věci shledal, že právní názor, o který hodlal své rozhodnutí opřít,
a který již byl vyjádřen v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, č. 488/2005 Sb.
NSS, je v rozporu s právním názorem vysloveným prvním senátem v rozsudcích ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 37/2004 - 40, a ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41.
[21] Podle prvého názoru, sdíleného i druhým senátem, musí žaloba obsahovat jak skutkové,
tak i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné,
a pokud žaloba postrádala konkrétní skutková tvrzení a žalobce vzdor výzvě a poučení soudu vady
v zákonem stanovené lhůtě pro podání žaloby neodstranil, je důvodné odmítnutí návrhu. Podle
druhého názoru, zastávaného prvním senátem, postačí k projednání žaloby, jsou-li v ní označena
ustanovení správního řádu, která měl žalovaný v řízení či rozhodnutím porušit, byť se za takové
situace může soudní přezkum omezit pouze na obecné posouzení, zda žalovaný dostál povinnostem
vyplývajícím z předestřených ustanovení. Z důvodů rozpornosti dosud zaujatých názorů byla
věc dle §17 odst. 1 s. ř. s. předložena rozšířenému senátu.
[22] Závěr rozšířeného senátu v rozsudku č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 je jednoznačný a zní tak,
že §71 odst. 1 písm. d ) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení
a právní argumentaci, přičemž výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci individualizované tvrzení. Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil,
že nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž musí
se jednat o zcela jasně individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelný popis. Konkretizace faktů prostřednictvím žalobních bodů je důležitá nejen
z hlediska soudu pro vytyčení mezí, v nichž se soud může a má v souladu s dispoziční zásadou
pohybovat, ale má význam i pro žalovaného, aby mohl v souladu se zásadou rovnosti účastníků
řízení náležitě využít možnosti procesní obrany. Rozšířený senát výslovně uvedl, že „žalobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“
[23] Ohledně právní argumentace v citovaném rozsudku vyslovil, že se žalobce nemůže spokojit
toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Musí
uvést, jaké aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje za základ
jím tvrzené nezákonnosti. Bezvadným žalobním bodem však nikterak nelze rozumět pouze takové
skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumoval pod určitá ustanovení zákona (iura novit curia).
Jinými slovy, žalobce není povinen v žalobě svá konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková
tvrzení podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů.
[24] V procesním usnesení ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, se rozšířený senát zabýval
povinností krajského soudu vyslovit ex offo nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která spočívá
v nedostatku důvodů rozhodnutí. Otázkou bylo, zda tak krajský soud musí učinit vždy nebo pouze
tehdy, jestliže nedostatek důvodů správního rozhodnutí brání jeho věcnému přezkumu a posouzení
důvodnosti žalobních námitek.
[25] K vyslovení své pravomoci věcně rozhodnout musel rozšířený senát nejprve posoudit,
zda v žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného chyběl žalobní bod týkající se doplňkové
ochrany, či nikoliv. Dospěl k závěru, že formulace „[d]omnívám se, že žalovaný v předchozím řízení
o udělení azylu porušil mj. §12 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu; domnívám se, že žalovaný měl posuzovat
mou žádost podle §12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť
jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou jen důsledkem. Navíc mám v České republice
rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“, odpovídá žalobnímu bodu, u něhož je třeba pokusit
se o jeho doplnění a upřesnění. Ztotožnil se s dříve zaujatým názorem uvedeným v rozhodnutí
ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, že „za žalobní bod je nutno považovat každé vyjádření žalobce,
z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu
za nezákonné. Tomuto požadavku žalobcem formulovaný žalobní bod týkající se neudělení doplňkové ochrany
vyhovuje a bylo tudíž povinností krajského soudu se jím zabývat“.
[26] Potřetí se rozšířený senát vyjadřoval k formulaci žalobního bodu dle definice obsažené
v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb.
NSS, týkajícím se stavební věci. Právní názor, že o věci musí rozhodnout právě rozšířený senát,
vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, kterým byl zrušen
rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 As 3/2008 - 42. Předmětem sporu byla otázka, zda jediná
žalobní námitka uplatněná v zákonem stanovené lhůtě a sice, že „žalobkyně byla zkrácena na svých
právech, zejm. pak na právu vlastnickém k pozemku parc. č. X zahrada, v k. ú. T.“, splňovala požadavky na
formulaci žalobního bodu, který lze k výzvě soudu dále doplnit.
[27] Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v nesprávném složení,
čímž se odchýlil od naplňování zásady, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1
Listiny). Podle §17 odst. 1 s. ř. s. měla být věc předložena rozšířenému senátu, nikoliv rozhodnuta
tříčlenným senátem. Ve zrušeném rozsudku byl dle Ústavního soudu vyjádřen jiný právní názor,
než soud zaujal ve své dřívější judikatuře, zejm. v rozsudku sp. zn. 2 Azs 54/2007 (viz bod [26]
tohoto usnesení). Rozsudek rozšířeného senátu č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, který byl vydán dne
20. 12. 2005, Ústavní soud ve zrušujícím nálezu nezmínil.
[28] Rozšířený senát závěry z rozsudku č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, zopakoval. Konstatoval,
že „náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové
děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval
za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti)
napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla,
že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude
směřovat jeho přezkum“. Výslovně uvedl, že se ztotožňuje s pojetím druhého senátu ve věci
sp. zn. 2 Azs 54/2007, a zopakoval, že „za žalobní bod, u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění
a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit,
že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné“ (viz bod 33 rozsudku rozšířeného
senátu č. j. 4 As 3/2008 - 78).
[29] Předkládající senát je přesvědčen, že je dána pravomoc rozšířeného senátu, neboť otázkou
dostatečného vymezení žalobního bodu v žalobách ve věcech mezinárodní ochrany se tento senát
doposud nezabýval a jednotlivé senáty k ní přistupují rozdílně. Přiklání se k názoru, že žalobní
bod i v azylových věcech nemůže ustat jen na obecných odkazech na určitá ustanovení zákona
bez souvislosti s individualizovaným skutkovým tvrzením.
[30] Úkolem rozšířeného senátu je sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podle
§17 odst. 1 s. ř. s. je oprávněn rozhodovat tam, kde mu věc byla postoupena jeho senátem, který
dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného.
[31] Ze shora uvedeného přehledu je více než zřejmé, že se rozšířený senát formulací žalobního
bodu ve věcech mezinárodní ochrany zabýval, a to opakovaně. V posledním ze svých rozhodnutí
ve stavební věci se ohledně formulace žalobního bodu ztotožnil se závěry druhého senátu ve věci
sp. zn. 2 Azs 54/2007. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že i druhý senát
při posuzování, zda stěžovatel v žalobě uplatnil žalobní bod způsobilý k doplnění či upřesnění,
vycházel z prvního rozsudku rozšířeného senátu č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, jehož závěry v části VI.
svého rozhodnutí citoval. Za takový žalobní bod na rozdíl od krajského soudu považoval žalobní
formulaci: „(…) Rozhodnutí považuji za nesprávné z těchto důvodů: špatná bezpečnostní situace a životní
podmínky, těžké sociální podmínky, které tam zažíván bez práce, a chudoba. Hodně dluhů, které musím platit,
a proto je můj život v ohrožení. Můj soukromý život je hodně těžký. (…)“ V odůvodnění k tomu dále uvedl,
že „[z] takto formulovaného žalobního bodu bylo možno bezpochyby dovodit, jaké rozhodnutí a z jakých důvodů
(a sice že správní orgán nesprávně posoudil jím i v žalobě specifikované a k němu individuálně vztažené poměry
v zemi původu v souvislosti s žádostí o azyl) stěžovatel napadal. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že takto
konkretizovaný žalobní bod je velmi kuse formulovaný a že pro účely rozhodnutí o žalobě je třeba jej konkretizovat
a uvést o tvrzených okolnostech podstatně více podrobností; poté však zásadně nelze vidět důvod, který by jeho
projednatelnosti bránil.“
[32] Od již vyslovených sjednocujících závěrů se předkládající senát odchýlit nehodlá. Naopak
názor předkládajícího senátu jim zcela odpovídá. Skutečnost, že se od těchto závěrů jiné senáty
svévolně nebo nevědomky odchýlily, třebas i opakovaně, nemůže sama o sobě založit pravomoc
znovu o věci jednat.
[33] Takový postup by vedl k porušení principu právní jistoty a k popření samotného fungování
rozšířeného senátu. K jeho aktivaci by stačilo vědomé či nevědomé nerespektování jím dříve
vyslovených závěrů, bez toho, aby se senát, který zastává jiný názor, proti jeho závěrům otevřeně
argumentačně vymezil a věc mu v souladu s §17 s. ř. s. předložil k novému posouzení.
[34] Judikatura správních soudů jistě není neměnná a ani existence právního názoru vyjádřeného
rozhodnutím rozšířeného senátu nebrání opětovně zpochybnit jeho závaznost. Vyslovení právního
názoru v jeho předchozím rozhodnutí nevytváří překážku tomu, aby mu byla rozhodujícím senátem
postoupena věc s návrhem na změnu doposud zastávaného právního názoru (shodně usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 Afs 20/2007 - 73, č. 2055/2010 Sb. NSS, VOP 014,
bod 13). Na druhou stranu se tak musí dít zákonem předvídaným způsobem, neboť stabilita
judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního
státu.
IV. Závěr
[35] Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že v dané věci není dána pravomoc
rozšířeného senátu ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s. Věc se tedy vrací desátému senátu bez věcného
rozhodnutí k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu