ECLI:CZ:NSS:2018:11.KSS.1.2018:82
sp. zn. 11 Kss 1/2018 - 82
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu složený z předsedy Mgr. Radovana Havelce a členů
JUDr. Lubomíra Ptáčka, JUDr. Renáty Golkové, JUDr. Olgy Pouperové, JUDr. Petra Poledne
a JUDr. Pavla Klaila projednal v ústním jednání dne 25. 10. 2018, návrh předsedy Městského
soudu v Praze na zahájení kárného řízení ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. Spr 80/2018, proti JUDr. J.
P., předsedovi senátu Městského soudu v Praze, a rozhodl
takto:
JUDr. J. P., nar. X,
předseda senátu Městského soudu v Praze
s e podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
z p r oš ť u j e
kárného obvinění pro skutek spočívající v tom,
že
v období od 18. 1. 2016 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 6 T 166/2012, a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 To 52/2014,
nedůsledným přístupem k vedení řízení, zejména k prověření žádosti obžalovaných manželů L. a
K. H. o odročování veřejných zasedání, zavinil, že v důsledku toho došlo k promlčení jejich
trestního stíhání a trestní stíhání obžalovaných manželů H. muselo být usnesením ze dne 11. 10.
2017, sp. zn. 67 To 52/2014, z uvedeného důvodu zastaveno, tedy konkrétně
odročil veřejné zasedání, které bylo nařízeno na 25. 2. 2016 k žádosti obžalované H. došlé soudu
dne 23. 2. 2016, doložené toliko rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 19. 2.
2016, aniž by oprávněnost této žádosti zkontroloval či se dotázal lékaře, zda onemocnění
obžalované této brání v účasti ve veřejném zasedání,
odročil veřejné zasedání, které bylo nařízeno na 24. 3. 2016 k žádosti obou obžalovaných
doložené toliko rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, u obžalované H. navíc
z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vyplývá, že tato měla povolena vycházky
od 9 do 13 hodin a od 14 do 17 hodin, aniž by oprávněnost těchto žádostí zkontroloval
či se dotázal lékaře, zda onemocnění obžalovaných těmto bránilo v účasti u veřejného zasedání,
odročil i veřejné zasedání, které bylo nařízeno na 11. 5. 2016 k žádostem obou obžalovaných
ze dne 6. 5. 2016 z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, doložené opět pouze rozhodnutím
o dočasné pracovní neschopnosti,
neurčil termín k vypracování znaleckého posudku, kdy dne 9. 5. 2016 přibral znalce z oboru
zdravotnictví – soudní lékařství MUDr. Zdeňka Šňupárka,
vyhotovení znaleckého posudku urgoval až ve dnech 31. 10. 2016 a 5. 1. 2017, takže posudek byl
soudu dodán až dne 17. 1. 2017,
odročil veřejné zasedání dne 23. 2. 2017 k žádosti obhájce z důvodu kolize s jinou trestní věcí,
odročil veřejné zasedání dne 4. 4. 2017 z důvodu nedostavení se obžalované H., která se opět
omluvila ze zdravotních důvodů doložených rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti a
razítkem znalce psychiatra MUDr. Krekuleho s povolenými vycházkami od 1. 4. 2017 od 7 do 11
hodin a od 14 do 17 hodin,
odročil veřejné zasedání dne 1. 6. 2017 pro nedostavení se obžalovaných, kteří svou
nepřítomnost předem avizovali doručením rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti,
odročil veřejné zasedání dne 1. 7. 2017 pro nedostavení se předvolaných znalců,
a v důsledku tohoto postupu nebylo trestní řízení vedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 4
trestního řádu, a došlo tak k závažnému následku, kterým je promlčení trestního stíhání obou
obžalovaných,
protože
uvedené skutky nejsou kárným proviněním.
Odůvodnění:
[1] Návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu, jako soudu kárného, dne 4. 1. 2018
bylo zahájeno kárné řízení proti JUDr. J. P., předsedovi senátu Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), působícího na trestním úseku tohoto soudu (dále též „kárně obviněný“). Kárně
obviněnému bylo vytýkáno, že v období od 18. 1. 2016 jako předseda senátu svým nedůsledným
přístupem k vedení řízení v trestní věci obžalovaných L. a K. H., vedené u Městského soudu, jako
soudu odvolacího, pod sp. zn. 67 To 52/2014, zavinil promlčení trestního stíhání v uvedené věci,
pro které muselo být řízení usnesením ze dne 11. 10. 2017 zastaveno.
[2] Předseda Městského soudu v Praze (dále též „kárný navrhovatel“) popsal genezi
předmětné trestní věci, kdy upozornil, že dne 12. 10. 2012 napadla v předmětné trestní věci
obžaloba u Okresního soudu pro Prahu 4. Dne 19. 11. 2013 byl prvostupňovým soudem
vyhlášen odsuzující rozsudek a poškozená Ing. L. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody
odkázána na občanskoprávní řízení. Podle ustanovení §34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku
pak následujícího dne začal běh promlčecí lhůty. Obžalovaní se proti prvoinstančnímu rozsudku
odvolali a spis byl dne 11. 12. 2014 předložen k rozhodnutí o odvolání městskému soudu.
Usnesením ze dne 17. 2. 2015 městský soud podle ustanovení §257 odst. 1 písm. b) trestního
řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc podle §222 odst. 2 trestního řádu pro
skutky uvedené v obžalobě postoupil k projednání správnímu orgánu jako přestupek. Tato
situace trvala až do 10. 12. 2015, kdy Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a
přikázal soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Nastal tak stav předpokládaný v ustanovení §
34 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť období od právní moci usnesení o postoupení věci
do okamžiku zrušení tohoto usnesení Nejvyšším soudem (celkem 9 měsíců a 23 dní) nelze
započítávat do promlčecí lhůty.
[3] V období od 18. 1. 2016, kdy byl spis vrácen městskému soudu, vytýkal kárný navrhovatel
kárně obviněnému především fakt, že opakovaně akceptoval omluvy obžalovaných z veřejných
zasedání (spojené s žádostmi o odročení veřejného zasedání s tím, že obžalovaní trvají na své
účasti u jednání), doručované soudu těsně před termínem konání veřejných zasedání a doložené
pouze rozhodnutími o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by byla oprávněnost takových
žádostí jakkoliv verifikována, a to například dotazem na lékaře, zda deklarovaná onemocnění
brání obžalovaným v účasti u soudního jednání (veřejná zasedání nařízená na 25. 2. 2016,
24. 3. 2016, 11. 5. 2016, 4. 4. 2017 a 1. 6. 2017). Těmto žádostem o odročení jednání nebylo kárně
obviněným vyhověno pouze v jednom případě. V této souvislosti kárný navrhovatel upozornil,
že existence pracovní neschopnosti a priori nevylučuje účast osoby ze soudního jednání a kárně
obviněný měl tuto možnost prověřit. Obžalovaná H. měla dokonce ošetřujícím lékařem ve dvou
případech povoleny vycházky, což indikovalo možnost, že její zdravotní stav nebyl natolik
závažný, aby jí bránil dostavit se k soudu. Podle kárného navrhovatele opakované omluvy
obžalovaných, odvolávající se na nepříznivý zdravotní stav, s ohledem na jejich počet, obecnost
a uplatnění těsně před termínem konání veřejných zasedání, zřetelně nasvědčovaly obstrukčnímu
jednání obžalovaných, motivovanému snahou dosáhnout promlčení trestního stíhání.
[4] Další nedůslednost při vedení řízení spatřoval kárný navrhovatel ve způsobu, jakým kárně
obviněný nařídil znalecké zkoumání zdravotního stavu obžalovaných a v jeho nedostatečné
aktivitě při vyžadování znaleckých posudků od znalců. Konkrétně kárně obviněnému vytkl,
že v usnesení ze dne 9. 5. 2016, kterým přibral znalce z oboru soudního lékařství MUDr. Zdeňka
Šňupárka, nestanovil termín k vypracování posudku a znalce nepoučil podle §106 trestního řádu.
Stejně postupoval v případě ustanovení dalšího znalce MUDr. Petra Krekuleho (znalec z oboru
psychiatrie), kdy v usnesení ze dne 15. 6. 2016 opět neurčil termín vypracování posudku a znalce
odpovídajícím způsobem nepoučil. MUDr. Šňupárek převzal spis dne 16. 5. 2016,
MUDr. Krekule převzal materiály k vypracování posudku dne 12. 7. 2016. Dne 18. 8. 2016 sdělil
znalec MUDr. Šňupárek, že je třeba doplnit kontrolní vyšetření u obou obžalovaných a provést
konzultaci s příslušnými specialisty, a proto vypracování znaleckého posudku předpokládá v říjnu
2016. Znalec MUDr. Krekule dodal znalecký posudek dne 5. 9. 2016; v posudku konstatoval,
že obžalovaná H. bude schopna zúčastnit se veřejného zasedání výhledově do několika týdnů.
Kárně obviněný urgoval znalecký posudek od MUDr. Šňupárka až dne 31. 10. 2016; znalec sdělil,
že pro vypracování znaleckého posudku pokračuje vyšetřování obou obžalovaných, ti by však
v uvedené době měli být hospitalizováni. K další urgenci znaleckého posudku přistoupil kárně
obviněný až dne 5. 1. 2017; znalecký posudek byl dodán dne 17. 1. 2017. V důsledku vytýkaného
pochybení kárně obviněného tak vypracování znaleckého posudku trvalo zhruba osm měsíců.
[5] Další výtka k procesnímu postupu kárně obviněného se týká veřejného zasedání
nařízeného na 23. 2. 2017, které bylo odročeno k žádosti obhájce, odůvodněné jeho termínovou
kolizí s jinou trestní věcí. Kárný navrhovatel uvedl, že kárně obviněný této žádosti bez dalšího
vyhověl, aniž by zkoumal, zda není možná substitutce v jednom z trestních řízení, jakkoli si musel
být vědom, že k odročování veřejného zasedání dochází velmi často, což se odráží na délce
trestního řízení před soudem. Měl proto mít na zřeteli, že není možné všem žádostem o odročení
vycházet vstříc, neboť by v důsledku uplynutí času mohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti
obžalovaných pro promlčení. V této souvislosti kárný navrhovatel upozornil na nález Ústavního
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II ÚS 2448/2008, ze kterého se podává, že jakkoli je právo
žádat přítomnost zvoleného obhájce součástí práva na obhajobu, nelze připustit, aby takovým
žádostem bylo vyhovováno i za situace, kdy jde o obstrukční taktiku obžalovaných,
nebo v případech, kdy existují jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné,
že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva. Právě o takový
případ se dle názoru kárného navrhovatele jednalo i v dané trestní věci.
[6] Nedůsledné vedení trestního řízení spatřoval kárný navrhovatel konečně v odročení
veřejného zasedání nařízeného na 21. 7. 2017 (v návrhu nesprávně uvedeno dne
1. 7. 2017 - poznámka kárného senátu), a to s ohledem na sdělení předvolaných znalců
doc. Ing. Jelínka a Ing. Plichty, kteří sdělili, že v době konání veřejného zasedání budou
na dovolené. Jmenovaní znalci měli být k žádosti obžalovaných vyslechnuti v souvislosti
se znaleckými posudky, které předložili obžalovaní těsně před termínem předcházejícího
nařízeného veřejného zasedání.
[7] Kárný navrhovatel reflektoval skutečnost, že kárně obviněný neakceptoval žádost obhájce
obžalovaných o změnu termínu konání veřejného zasedání z důvodu kolize s jinou trestní věcí,
podanou dne 15. 5. 2017, a učinil též pokus o zajištění účasti obžalované H. na veřejném zasedání
cestou jejího předvedení. Rovněž nepřehlédl, že kárně obviněný na veřejném zasedání, konaném
dne 1. 6. 2017, obžalované H. prostřednictvím obhájců uložil, aby v případě náhlé zdravotní
indispozice, která by jí postihla těsně před dalším nařízeným jednáním, navštívila v den veřejného
zasedání nejpozději v osm hodin odborného lékaře a zajistila doručení příslušného lékařského
vyjádření soudu. Tyto skutečnosti však dle jeho názoru na závěru o celkově neefektivním vedení
řízení ničeho nemění. Dále kárný navrhovatel zdůraznil, že nikterak nepopírá fakt, že kárně
obviněný ve věci činil úkony bez prodlení, přičemž tyto úkony na sebe plynule navazovaly, což
ostatně opakovaně potvrdil i Vrchní soud v Praze (dále též „vrchní soud“), který rozhodoval o
návrzích poškozené na určení lhůty k provedení procesního úkonu, podle ustanovení §174a
zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Kárně
obviněnému totiž nejsou vytýkány průtahy v řízení, ale nedůsledný a liknavý postup v pozici
předsedy senátu, který ve svých důsledcích vedl k promlčení trestního stíhání obžalovaných H..
Kárně obviněný si jako zkušený trestní soudce musel být vědom, že v předmětné trestní věci
reálně hrozí nebezpečí zmaření účelu trestního řízení pro uplynutí promlčecí doby. Měl tedy
postupovat tak, aby neupřel obžalovaným právo na řádně vedené trestní řízení, současně však byl
povinen vést řízení v souladu s požadavky vyplývajícími z §4 odst. 2 trestního řádu, aby předešel
nežádoucímu následku, kterým je zmaření trestního řízení. Dle názoru kárného navrhovatele lze
vytýkané jednání považovat za zaviněné porušení povinnosti soudce, ohrožující důvěru
v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů; s ohledem na fakt, že se kárně
obviněný nedopustil v předmětné trestní věci žádných průtahů v řízení, lze účelu kárného řízení
dosáhnout i jen pouhým projednáním věci ve smyslu ustanovení §88 odst. 3 zákona o soudech a
soudcích.
[8] Kárně obviněný ve svém vyjádření uvedl, že se závěry podávajícími se z kárného návrhu
nesouhlasí. Upozornil, že předmětný spis mělo vedení soudu opakovaně k dispozici, žádná
nedůslednost či liknavost mu však vytýkána nebyla. Taková tvrzení ostatně vyvrací i obsah
usnesení Vrchního soudu v Praze, kterými bylo rozhodováno o návrzích na určení lhůty
k provedení procesního úkonu. Nelze rovněž přehlédnout závěry, které vyplývají z prověrky
předmětného spisu, provedené emeritním soudcem Městského soudu v Praze JUDr. S..
[9] Na nařízeném ústním jednání, konaném dne 4. 10. 2018, zástupce kárného navrhovatele
setrval na podaném návrhu, a to i pokud jde o návrh, aby kárný senát při konstatování viny kárně
obviněného upustil od uložení kárného opatření. K dotazům kárného senátu uvedl, že JUDr. P.
považuje za velmi kvalitního soudce; je pracovitý, bezproblémový a řádně vyřizuje svěřené věci.
Zástupce kárného navrhovatele dále uvedl, že si je vědom, že předmětná trestní věc byla
mimořádně obtížná, neboť obžalovaní, jako advokáti, využívali svých znalostí k protahování
řízení; rovněž poškození vznášeli neustále stížnosti a podávali procesní návrhy. Pokud jde
o výsledek spisové prověrky provedený JUDr. S., jde o bývalého trestního soudce, který na
městském soudě nyní působí jako asistent evidenčního senátu. Jde o osobu obecně váženou
a respektovanou – právě proto byl pověřen prováděním spisových prověrek v trestních spisech.
Se závěry jím provedené spisové prověrky se shoduje, má nicméně za to, že kárně obviněný
postupoval poněkud formalisticky a nedůsledně; to se změnilo až v době, kdy se hrozba
promlčení trestního stíhání začala jevit jako reálná. Kárný návrh byl podán hlavně proto, aby
kárný soud vymezil, zda vytýkaná procesní nedůslednost soudce může být kárným proviněním;
z tohoto důvodu proto není navrhováno uložení kárného opatření. K dotazu kárného senátu
zástupce kárného navrhovatele potvrdil, že předmětný trestní spis měl minimálně jednou až
dvakrát k dispozici, přičemž opakovaně vyřizoval přípisy poškozených a podávané stížnosti.
Existence hrozícího promlčení trestního stíhání si byl již od počátku roku 2017 vědom. S kárně
obviněným proto na toto téma opakovaně hovořil a apeloval na něj, aby ve věci konal. Konkrétní
pokyny, jak by měl ve věci postupovat, mu přirozeně dávat nemohl.
[10] Kárně obviněný ve své výpovědi uvedl, že on i další členové senátu postupovali v dané
trestní věci přísně v souladu s procesními předpisy, byli si vědomi toho, že jde o věc
problematickou. Ve věci byly opakovaně vznášeny námitky podjatosti, návrhy na přikázání věci
podle §25 trestního řádu, i návrhy na provedení procesních úkonů dle §174a zákona o soudech
a soudcích. Navíc byli do celé kauzy zatahováni i soudci a dokonce jejich rodiny, psaly se různé
petice, podávaly podněty, apod. Dále kárně obviněný uvedl, že situace v senátu byla
komplikovaná, neboť jeho jednotliví členové působí kmenově v jiných senátech, předmětná věc
se pouze dosuzovala. Z toho tedy pramenila i obtížnější komunikace mezi členy senátu, hledání
termínů pro veřejná zasedání, apod. Pokud jde o jednotlivá vytýkaná pochybení, kárně obviněný
uvedl, že důvodem pro zrušení veřejného zasedání nařízeného na 25. 5. 2016 byla výměna
obhájce jednoho z obžalovaných, ke které došlo těsně před termínem nařízeného zasedání,
a nebylo tedy možné dodržet lhůtu na přípravu k jednání dle trestního řádu. Co se týče odročení
veřejného zasedání nařízeného na 24. 3. 2016, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti
předložené obhájcem obžalované bylo vystaveno renomovaným zdravotnickým zařízením
a považoval tedy omluvu za hodnověrnou. Není pravda, jak tvrdí kárný navrhovatel,
že obžalované byly povoleny v termínu veřejného zasedání vycházky – povoleny byly
až od 1. 4. 2016. Odročení veřejného zasedání nařízeného na 11. 5. 2016 pak nebylo doloženo jen
rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, ale i připojenou lékařskou zprávou. K výtkám
vztahujícím se k zadaným znaleckým posudkům kárně obviněný uvedl, že znalce
MUDr. Šňupárka zná zhruba 30 let a považuje jej za výborného a spolehlivého odborníka.
Z tohoto důvodu mu v usnesení o přibrání znalce neurčoval lhůtu k vypracování znaleckého
posudku; počítal s tím, že znalecký posudek bude dodán, jakmile to bude možné. Navíc žádný
právní předpis neukládá při přibrání znalce stanovit konkrétní termín, do kdy je znalecký posudek
vyžadován. S MUDr. Šňupárkem jsou pravidelně v kontaktu, potkávají se na soudě a při těchto
příležitostech se průběžně znalce dotazoval, jak znalecké zkoumání pokročilo. Dle názoru kárně
obviněného by se stanovením lhůty pro vypracování znaleckého posudku ničeho nedosáhlo,
neboť v daném případě šlo o komplexní vyšetření dvou osob z několika medicínských oborů.
Šlo o volbu, zda zvolit vypracování rychlého znaleckého posudku, či znaleckého posudku
kvalitního; kárně obviněný se rozhodl pro druhou možnost. Odmítl rovněž tvrzení, že znalecký
posudek u MUDr. Šňupárka urgoval až dne 31. 10. 2016, neboť prokazatelně tak učinil již dne
8. 8. 2016. Co se týče odročení veřejných zasedání nařízených na 4. 4. 2017 a 1. 6. 2017, zde nešlo
o jeho rozhodnutí, jako předsedy senátu, ale o rozhodnutí senátu, přijaté po tiché poradě
u veřejného zasedání. K důvodům odročení veřejného zasedání nařízeného na 21. 7. 2017 uvedl,
že těsně před termínem předchozího veřejného zasedání (1. 6. 2017) obdržel od obžalovaných
dva znalecké posudky na výpočet spotřeby tepla a vody. Šlo o odborně složitou problematiku
a nebylo možné odmítnout návrh obhajoby na výslech znalců. Nejvyšší soud totiž ve svém
zrušujícím rozsudku naznačil, že všechny důkazy předložené obhajobou by v dané věci měly být
provedeny; proto z toho kárně obviněný vycházel. Účast znalce na veřejném zasedání dne
21. 7. 2017 nebylo možné zajistit, neboť ten doložil, že má v tomto termínu již zaplacenou
zahraniční dovolenou. Dále kárně obviněný uvedl, že dle recentní úpravy trestního řádu by běh
promlčecí lhůty mohlo přerušit pouze vydání zatykače, respektive evropského zatýkacího
rozkazu, pro takový postup však nebyly splněny zákonné podmínky. V úvahu pak připadlo jen
přerušení řízení ze zdravotních důvodů; k ověření této možnosti pak směřovaly nařízené znalecké
posudky. Z nich však vyplynulo, že zdravotní indispozice obžalovaných jsou vždy jen dočasné,
v řádech několika týdnů, poté dochází ke zlepšení zdravotního stavu. Ani pro přerušení řízení
ze zdravotních důvodů tak nebyly splněny podmínky. Dle názoru kárně obviněného existují
i prokazatelné závažné důvody, z nichž lze dovodit, že se žádného pochybení při vedení
předmětného trestního řízení nedopustil. Zde upozornil na čtyři rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze, kterými byl vždy zamítnut návrh poškozené na určení lhůty k provedení procesního
úkonu, dále na výsledky spisové prověrky provedené emeritním soudcem městského soudu
JUDr. S.; spis byl také opakovaně předkládán vedení soudu (v souvislosti s podanými stížnostmi a
návrhy), které taktéž žádné pochybení při vedení řízení kárně obviněnému nevytýkalo. Na rozdíl
od kárného navrhovatele je přesvědčen, že jím vedený senát plně dostál požadavkům §2 odst. 4
trestního řádu, neboť bylo postupováno přísně v jeho intencích, to znamená, že byla striktně
zachována práva všech zúčastněných osob. V této souvislosti kárně obviněný upozornil i na
ustanovení §2 odst. 9 trestního řádu s tím, že jako předseda senátu rozhodoval jen o přibrání
znalců a ve všech ostatních případech šlo o rozhodování senátní.
[11] K dotazu kárného senátu, zda si byl vědom hrozby promlčení trestního stíhání, uvedl,
že tuto hrozbu reflektoval, a proto také přistoupil k zadání znaleckého posudku. Fakt, že poslední
veřejné zasedání nařídil na termín, který byl již po uplynutí lhůty, v níž mohlo dojít k postihu,
odůvodnil tím, že předpokládal, že tato lhůta ještě neuplynula, špatně si její konec spočítal.
Na dotaz, zda a jak se dotazoval na stav vypracování zadaného znaleckého posudku
MUDr. Šňupárka, kárně obviněný vypověděl, že šlo o dotazy pouze neformální. Se znalcem
se zhruba jednou za dva měsíce potkávají na soudě, znají se dlouho, zajdou spolu na kávu, apod.
Při těchto příležitostech se na stav znaleckého zkoumání ptal. Nejspíš činil dotazy i telefonicky,
přesně si na to ale již nepamatuje. Uznává, že měl o těchto skutečnostech učinit ve spise úřední
záznamy. K dotazům, týkajícím se žádosti o předvedení obžalované H. k nařízenému veřejnému
zasedání policií, uvedl, že pro tento postup se rozhodl na základě neustálých omluv obžalované.
Vycházel z toho, že na danou situaci lze využít postup dle §90 odst. 2 trestního řádu. Po
konzultaci s kolegy nicméně naznal, že pro takový postup nejsou splněny zákonné podmínky,
a proto příkaz odvolal. Kárně obviněný dále potvrdil, že předmětný trestní spis byl opakovaně
předkládán vedení soudu, a to vždy v souvislosti s uplatněnými námitkami podjatosti; v případě
návrhů na postup dle §174a zákona o soudech a soudcích předkládal vedení usnesení vrchního
soudu o těchto návrzích, spolu se svým přípisem. Na bližší okolnosti si již nevzpomíná.
K dotazu, proč zvolil pro psychiatrické vyšetření obžalované H. právě MUDr. Krekuleho, kárně
obviněný uvedl, že jde o letitého soudního znalce z oboru psychiatrie, přičemž šlo současně o
ošetřujícího lékaře obžalované. Nevidí žádný zákonný důvod, proč by nemohl takto postupovat.
K otázkám týkajícím se jeho pracovního zatížení kárně obviněný uvedl, že jde o zatížení vysoké,
zásadně se ale nevymyká zatížení jiných kolegů trestního úseku. V rozhodné době mu nicméně
práci komplikoval fakt, že kromě běžné odvolací agendy soudil ještě několik prvoinstančních
trestních věcí a polovinu stížnostní agendy přípravného řízení pro všechny obvodní soudy
v Praze; jeho senát je taktéž jediným senátem městského soudu, určeným pro vedení vydávacího
řízení a uznávání cizozemských rozhodnutí. K dotazu, z jakého důvodu cítil potřebu vyslechnout
znalce v souvislosti se znaleckými posudky předloženými obhajobou, uvedl, že obžalovaní na
takovém postupu trvali; šlo přitom o posudky po obsahové stránce komplikované a bylo proto
nutné znalce k jejich obsahu vyslechnout.
[12] K dotazu zástupce kárného navrhovatele kárně obviněný uvedl, že již v době
před rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení o postoupení věci
do přestupkového řízení, měl indicie o možném obstrukčním jednání obžalovaných. Neuvažoval
o tom, že by při dalším projednávání věci nařídil termíny veřejných zasedání na několik časově
vzdálenějších dnů, aby se tím předešlo obstrukcím. Veřejná zasedání musel totiž nařizovat
tak, aby mohlo dojít k vyléčení obžalovaných, aby tyto termíny nekolidovaly s účastí obhájců
na jiných nařízených jednáních a musel taktéž zohlednit jednací dny svého senátu.
[13] V rámci nařízeného ústního jednání byly předsedou senátu sděleny výsledky přípravného
šetření, provedeného v souladu s ustanovením §13 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech
soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 7/2002 Sb.“).
[14] Kárný senát si především opatřil trestní spis ve věci obžalovaných H., vedený
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 To 52/2014. Z jeho obsahu se podává, že obžaloba
byla u Obvodního soudu pro Prahu 4 podána dne 12. 10. 2012, a to pro trestné činy útisku podle
§177 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku,
spáchaný ve formě spolupachatelství. Ve věci proběhlo několik hlavních líčení, a to dne
4. 12. 2012 (za účasti obou obžalovaných) 5. 12. 2012 (obžalovaná H. byla omluvena, souhlasila
nicméně s jednáním bez její přítomnosti), 14. 2. 2013 (za účasti obou obžalovaných), 11. 4. 2013
(obžalovaná H. omluvena, souhlasila však s jednáním bez její přítomnosti), 28. 5. 2013 (za účasti
obou obžalovaných), 26. 9. 2013 (za účasti obou obžalovaných) a 19. 11. 2013 (za účasti obou
obžalovaných). Rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 byli oba obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu
obžaloby a odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce 7 měsíců, s podmíněným odkladem výkonu
trestu na dobu 14 měsíců (obžalovaný H.), respektive trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců
s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 16 měsíců (obžalovaná H.); poškozená Ing. L.
byla s nárokem na náhradu škody odkázána do civilního řízení.
[15] Na základě odvolání obžalovaných byla věc předložena Městskému soudu v Praze.
Ve věci bylo nejprve vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, kterým bylo
rozhodnuto o vyloučení soudce odvolacího senátu JUDr. C.. Téhož dne Vrchní soud v Praze
taktéž rozhodl, že věc nebude odejmuta Městskému soudu v Praze. První veřejné zasedání bylo u
odvolacího soudu nařízeno na 28. 8. 2014, k žádosti obhájce bylo nicméně pro doloženou kolizi
termínu jednání s jinou trestní věcí odročeno na 30. 9. 2014. V odročeném termínu veřejné
zasedání proběhlo, obžalovaná H. byla omluvena, souhlasila však s jednáním v její nepřítomnosti.
Veřejné zasedání bylo dále odročeno na 22. 10. 2014. Následně byl termín veřejného zasedání bez
udání důvodu přeložen na 19. 11. 2014. I toto veřejné zasedání bylo k žádosti obhájce (který
doložil, že v termínu jednání má zaplacenou zahraniční dovolenou) přeloženo na 3. 12. 2014;
k opětovnému přeložení na 14. 1. 2015 pak došlo pro zdravotní indispozici člena senátu JUDr.
B.. Z důvodu nemoci člena senátu dr. B. byl termín veřejného zasedání opětovně přeložen na
17. 2. 2015. V mezidobí rozhodl senát usnesením ze dne 16. 2. 2015 o vznesené námitce
podjatosti. Na veřejném zasedání, konaném dne 17. 2. 2015 (bez účasti obžalovaných, kteří byli
omluveni a souhlasili s projednáním věci v nepřítomnosti) byl prvoinstanční rozsudek zrušen a
věc byla postoupena Úřadu městské části Praha 4, neboť skutky vytýkané obžalobou nejsou
trestným činem, ale mohly by být posouzeny jako přestupek; odvolání poškozené Ing. L. bylo
zamítnuto. Dne 27. 5. 2015 bylo nejvyšším státním zástupcem podáno v neprospěch
obžalovaných dovolání. Dne 10. 12. 2015 Nejvyšší soud na neveřejném zasedání usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015 zrušil, a to včetně na něj navazujících rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla platnosti; městskému soudu bylo
přikázáno, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Městskému soudu
v Praze byl spis vrácen dne 18. 1. 2016.
[16] Veřejné zasedání ve věci bylo nařízeno na 25. 2. 2016. V mezidobí senát rozhodl o další
námitce podjatosti (16. 2. 2016). Dva dny před nařízeným termínem veřejného zasedání
(23. 2. 2016) byla soudu doručena omluva obžalované H., která požádala o odročení jednání
s tím, že se jej chce zúčastnit. Omluva byla doložena kopií rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti ze dne 19. 2. 2016, ze které se podává, že v pracovní neschopnosti je od téhož dne.
Soud omluvu akceptoval a jednání přeložil na 24. 3. 2016. Dne 22. 3. 2016 obdržel soud
prostřednictvím obhájce omluvu obžalované H. z nařízeného veřejného zasedání s tím, že žádá o
jeho odročení, neboť se jej chce osobně zúčastnit. Omluva byla odůvodněna akutní srdeční
slabostí obžalované s tím, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bude obratem
doručeno. Kopie tohoto rozhodnutí byla soudu doručena následujícího dne; vyplývá z něj, že
obžalovaná byla v pracovní neschopnosti od 22. 3. 2016, a lékař jí s platností od 1. 4. 2016 povolil
v průběhu dne vycházky. Téhož dne (23. 3. 2016) se z nařízeného veřejného zasedání omluvil
prostřednictvím obhájce i obžalovaný H. s tím, že žádá o jeho odročení, neboť se chce jednání
zúčastnit. K omluvě byla přiložena kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. I těmto
omluvám soud vyhověl a veřejné zasedání přeložil na 11. 5. 2016. Dne 6. 5. 2016 obdržel městský
soud další omluvu obžalované H., ve které požádala o odročení veřejného zasedání s tím, že se jej
chce zúčastnit. Téhož dne byla omluva doplněna obhájcem obžalované, který soudu sdělil, že
obžalovaná trpí srdečními a psychickými problémy, přičemž jí praktická lékařka důrazně
nedoporučila účast na soudním jednání. Koncem měsíce obžalovaná absolvuje vyšetření na
kardiologii a psychiatrii. Obžalovaná prostřednictvím obhájce též dala výslovný souhlas s tím, aby
si soud vyžádal zprávu o jejím zdravotním stavu od příslušného zdravotnického zařízení;
současně zbavila lékaře mlčenlivosti. Stejného dne obdržel městský soud též omluvu
obžalovaného H., který taktéž žádal o odročení veřejného zasedání s tím, že se jej chce zúčastnit.
K omluvě přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 6. 5. 2016, dle
kterého je práce neschopen od téhož dne; přiložena byla taktéž kopie lékařské zprávy z oddělení
chirurgie Nemocnice Na Františku.
[17] Usnesením ze dne 9. 5. 2016 rozhodl kárně obviněný postupem dle §105
odst. 1 trestního řádu o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství
MUDr. Šňupárka, a to k posouzení zdravotního stavu obou obžalovaných se zaměřením
na posouzení způsobilosti obžalovaných účastnit se soudního jednání. Pro vypracování
znaleckého posudku nebyla stanovena žádná lhůta. Dne 13. 6. 2016 obdržel městský soud návrh
obhájce obžalované H. na doplnění znaleckého posudku vyžádáním stanoviska jejího ošetřujícího
lékaře, psychiatra MUDr. Krekuleho, k otázce psychického stavu obžalované. Usnesením kárně
obviněného ze dne 15. 6. 2016 byl jako znalec přibrán MUDr. Krekule, soudní znalec v oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jeho úkolem bylo určit, zda obžalovaná H. trpí aktuálně
duševními poruchami či nemocemi. Pokud tomu tak je, bylo úkolem znalce uvést, zda je
obžalovaná z pohledu psychiatrického schopna účastnit se soudního jednání v trestní věci,
případně v jakém časovém horizontu. Dne 8. 8. 2016 učinil kárně obviněný dotaz na MUDr.
Krekuleho a MUDr. Šňupárka, kdy lze očekávat předložení znaleckých posudků; MUDr. Krekule
podáním doručeným městskému soudu dne 22. 8. 2016 sdělil, že posudek bude vypracován
v průběhu října. Znalecký posudek MUDr. Krekuleho byl městskému soudu doručen dne 5. 9.
2016. Znalec konstatoval, že obžalovaná H. aktuálně trpí úzkostnou depresivní poruchou
přizpůsobení, která se u ní rozvinula v průběhu soudního řízení; těžší klinický obraz poruchy se
rozvíjel řadu měsíců a vylučoval její pracovní schopnost. Z hlediska psychiatrického bude
schopna účastnit se odvolacího trestního řízení s největší pravděpodobností do několika týdnů,
po ukončení pracovní neschopnosti. Dne 9. 9. 2016 obdržel městský soud návrh obžalované H.
na odnětí věci Městskému soudu v Praze postupem dle §25 trestního řádu, spolu s návrhem, aby
rozhodující senát přezkoumal, zda u něj nejsou důvody pro vyloučení; k oběma návrhům se
připojil obžalovaný H. podáním doručeným soudu dne 14. 9. 2016. Usnesením ze dne 14. 9. 2016
městský soud rozhodl, že soudci odvolacího senátu nejsou z rozhodování ve věci vyloučeni. Proti
tomuto usnesení si podali oba obžalovaní stížnost, která byla bezodkladně předložena
k rozhodnutí vrchnímu soudu. Tyto stížnosti byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
10. 2016 zamítnuty, spis byl městskému soudu vrácen dne 27. 10. 2016. Kárně obviněný dále
učinil dne 31. 10. 2016 dotaz na MUDr. Šňupárka, kdy lze očekávat vypracování znaleckého
posudku. Téhož dne pak předložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu na odnětí věci.
Podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne 11. 11. 2016 sdělil obhájce obžalované H., že
klientka je v současné době hospitalizovaná po (blíže neupřesněném) operačním zákroku. O
výsledku operace bude informovat MUDr. Šňupárka. MUDr. Šňupárek byl o této skutečnosti
kárně obviněným vyrozuměn dne 14. 11. 2016. Dne 22. 11. 2016 obdržel městský soud sdělení
MUDr. Šňupárka, dle kterého je pokračováno ve vyšetřování obou obžalovaných; ti by nicméně
měli být aktuálně hospitalizováni. Po obdržení propouštěcích zpráv bude znalecký posudek
vypracován v co nejkratším termínu. Dne 14. 12. 2016 Městský soud v Praze obdržel usnesení
Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se předmětná trestní věc městskému soudu
neodnímá; na základě pokynu kárně obviněného bylo toto usnesení bez odkladu rozesláno. Dne
5. 1. 2017 kárně obviněný písemně urgoval MUDr. Šňupárka k předložení znaleckého posudku.
Ten byl městskému soudu dodán dne 19. 1. 2017. Znalec konstatoval, že oba obžalovaní jsou
schopni zúčastnit se veřejného zasedání v odvolacím řízení; obžalovanému H. by nicméně mělo
být umožněno sedět a v hodinových intervalech by měly být činěny kratší přestávky.
[18] Dne 24. 1. 2017 kárně obviněný nařídil veřejné zasedání na 23. 2. 2017. Dne 8. 2. 2017
byla soudu doručena žádost obhájce obžalovaných Mgr. Tománka o odročení nařízeného jednání
s ohledem na kolizi termínů s věcí vedenou u Městského soudu v Praze, kde taktéž vystupuje
jako obhájce. Tato žádost byla doložena vyrozuměním Městského soudu v Praze ze dne
28. 12. 2016 ve věci sp. zn. 45 T 3/2016; Mgr. Tománek uvedl, že jde o věc skutkově mimořádně
obsáhlou, kde je jeho klientka ohrožena vysokým trestem a žádá si jeho osobní účast u jednání.
Kárně obviněný žádosti dne 17. 2. 2017 vyhověl a jednání přeložil na 4. 4. 2017. Dne 31. 3. 2017
obdržel soud omluvu obžalované, která prostřednictvím obhájce požádala o přeložení termínu
veřejného zasedání s tím, že trvá na své osobní účasti. Dle obhájce obžalované byla jeho klientka
stižena akutní psychickou indispozicí, vyvolanou stresovou situací v souvislosti s jejím výslechem
na policii. Žádost byla doložena kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystaveného
MUDr. Krekulem; pracovní neschopnost započala dne 31. 3. 2017, kontrola byla stanovena
na 6. 4. 2016, přičemž lékař povolil vycházky v období od 9 do 11 hodin a od 14 do 17 hodin.
Dne 3. 4. 2017 byl městskému soudu doručen další návrh obžalovaných na odnětí věci
dle §25 trestního řádu a na rozhodnutí o námitce podjatosti. Tato námitka byla usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2017 zamítnuta. Následně, dne 26. 4. 2017, kárně obviněný
stanovil nový termín veřejného zasedání na 1. 6. 2017. Dne 5. 5. 2017 byla soudu doručena
stížnost obžalovaných proti usnesení ve věci námitky podjatosti. Téhož dne pak kárně obviněný
požádal Policii ČR o předvedení obžalované H. k veřejnému zasedání dne 1. 6. 2017. Dne 9. 5.
2017 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na postup dle §25
trestního řádu. Dne 11. 5. 2017 pak kárně obviněný předložil vrchnímu soudu stížnosti
obžalovaných proti usnesení ve věci námitky podjatosti. Dne 15. 5. 2017 byla městskému soudu
doručena omluva obhájce obžalovaných Mgr. Tománka z veřejného zasedání pro kolizi termínu
s veřejným zasedáním, nařízeným Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 6 Tz 3/2017 (vyrozumění
Nejvyššího soudu bylo přiloženo). Kárně obviněný k tomu dne 17. 5. 2017 sdělil, že omluvu
z jednání neakceptuje a veřejné zasedání nařízené na 1. 6. 2017 odročováno nebude. Obhájce byl
upozorněn, že dne 4. 4. 2017 vzal termín veřejného zasedání na vědomí, přičemž vyrozumění
Nejvyššího soudu je datováno až dnem 21. 4. 2017. Dále kárně obviněný zmínil i stáří věci
a dosavadní okolnosti vedení řízení. Na toto sdělení zareagoval obhájce obžalovaných
opakovanou žádostí o změnu termínu veřejného zasedání, doručenou městskému soudu dne
23. 5. 2017. Obhájce uvedl, že nemohl predikovat, kdy Nejvyšší soud nařídí jednání; upozornil,
že jde o mimořádně závažnou kauzu, kdy s ohledem na její rozsáhlost není možné zajistit
substituci a zrušení jednání u Nejvyššího soudu by mělo závažné následky. Dne 25. 5. 2017
se k této žádosti připojil též obžalovaný H. Kárně obviněný dne 26. 5. 2017 zrušil žádost
o předvedení obžalované H. a zároveň vyrozuměl obhájce obžalovaných, že termín veřejného
zasedání měněn nebude. Na veřejné zasedání, konané dne 1. 6. 2017, se obžalovaní nedostavili.
Jejich obhájci předložili kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z nichž se podává,
že oba obžalovaní jsou práce neschopni od 31. 5. 2017, obžalované H. byly povoleny od 31. 5.
2017 vycházky v období od 8 do 11 hodin a od 13 do 16 hodin. Současně byly těsně před
zahájením veřejného zasedání ze strany obhajoby předloženy návrhy na doplnění dokazování.
Dle protokolu o veřejném zasedání se kárně obviněný pokusil nařídit další veřejné zasedání ještě
v měsíci červnu, oba obhájci však argumentovali tím, že v té době mají dovolenou. Veřejné
zasedání bylo tedy odročeno na 21. 7. 2017, přičemž kárně obviněný prostřednictvím obhájců
obžalované H. uložil, aby v případě náhlé zdravotní indispozice, která by ji postihla těsně před
nařízeným jednáním, navštívila v den nařízeného jednání nejpozději v 8 hodin ráno odborného
lékaře a zajistila soudu doručení příslušného lékařského vyjádření. Stejná výzva byla dne 6. 6.
2017 zaslána též přímo obžalované H.. Téhož dne zaslal kárně obviněný MUDr. Krekulemu
žádost o sdělení, zda prostředky jeho psychiatrické ordinace umožňují i bez pozorování
obžalované H. ve zdravotnickém zařízení učinit spolehlivé diagnostické závěry o jejím duševním
stavu, či zda není na místě postup ve smyslu ustanovení §116 odst. 2 trestního řádu. Zároveň
MUDr. Krekuleho vyrozuměl o povinnosti, která byla obžalované H. uložena prostřednictvím
jejího obhájce dne 21. 7. 2017. Vzhledem k tomu, že MUDr. Krekule je jejím ošetřujícím lékařem,
který opakovaně vystavoval rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, byl kárně obviněným
vyrozuměn, že bude-li k datu 21. 7. 2017 vystavena lékařská zpráva, na jejímž základě nebude
obžalované doporučena účast na veřejném zasedání konaném téhož dne, předvolává se tímto
MUDr. Krekule jako znalec k veřejnému zasedání na tentýž den v 9:00 hodin. Pokud v uvedený
den příslušné vyšetření obžalované MUDr. Krekule provádět nebude, případně nebude-li jím
vydáno doporučení nezúčastnit se ze zdravotních důvodů veřejného zasedání, na účasti MUDr.
Krekuleho při předmětném veřejném zasedání kárně obviněný netrvá. Dne 4. 7. 2017 byl
Městskému soudu v Praze vrácen spis po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o návrhu na odnětí
věci podle §25 trestního řádu; usnesením ze dne 27. 6. 2017 tomuto návrhu vyhověno nebylo.
Dne 19. 6. 2017 obdržel soud sdělení znalce Ing. Plichty, který měl být na základě žádosti
obhajoby vyslechnut na veřejném zasedání dne 21. 7. 2017 k obsahu posudku předloženého na
předchozím veřejném zasedání. Znalec uvedl, že se v uvedeném termínu nemůže jednání
zúčastnit z důvodu zahraniční dovolené, což doložil kopií příslušných dokladů. Na žádost kárně
obviněného ze dne 6. 6. 2017 odpověděl MUDr. Krekule podáním doručeným městskému soudu
dne 26. 6. 2017. V něm uvedl, že pracovní neschopnost obžalované H. byla ukončena ke dni
21. 6. 2017. Momentálně je její zdravotní stav kompenzován, ke zhoršení dochází vždy situačně,
na základě vnějších vlivů. V době veřejného zasedání pak znalec nebude dlouhodobě
v zaměstnání, po tuto dobu ho bude zastupovat MUDr. N., která má k dispozici zdravotní
dokumentaci obžalované. Dne 30. 6. 2017 odvolal kárně obviněný veřejné zasedání nařízené na
21. 7. 2017 z důvodu omluvy předvolaného znalce. Dne 26. 7. 2017 obhájce obžalované H.
JUDr. Camrda sdělil soudu termíny, ve kterých mu okolnosti brání v účasti na veřejných
zasedáních v období od 1. 9. do 22. 9. 2017. Pokynem ze dne 23. 8. 2017 si kárně obviněný
vyžádal od různých soudů listinné podklady týkající se soudních řízení, která byla před nimi
vedena. Dne 12. 9. 2017 nařídil kárně obviněný další veřejné zasedání na 6. 10. 2017. Současně
zaslal obhájci obžalované H. a znalci MUDr. Krekulemu stejnou výzvu, respektive žádost, jako
dne 1. 6. 2017, respektive 6. 6. 2017. Dne 29. 9. 2017 byl městskému soudu doručen návrh
obžalovaných na zastavení trestního stíhání pro zánik trestní odpovědnosti z důvodu promlčení.
Usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 67 To 52/2014 - 2688 bylo trestní stíhání zastaveno
z důvodu promlčení, ke kterému došlo dne 13. 9. 2017.
[19] Z obsahu soudního spisu dále vyplývá, že ve věci byly opakovaně podávány stížnosti
na průtahy v řízení, respektive návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle
§174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Stížnost na průtahy v řízení, doručená soudu dne
2. 5. 2016 byla podána novinářem, který se o předmětnou trestní kauzu zajímal; dle referátu kárně
obviněného měla být předložena k vyřízení místopředsedovi městského soudu. Dne 18. 5. 2016
podala poškozená Ing. L. první návrh na postup dle §174a zákona o soudech a soudcích. Návrh
byl adresován předsedovi soudu, který dal dne 20. 5. 2016 pokyn, dle kterého měl být spis
postoupen kárně obviněnému k okamžitému postupu dle §174a odst. 3 zákona o soudech
a soudcích. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. Ult 3/2016 byl návrh
poškozené na určení lhůty k provedení procesního úkonu, spočívajícího v nařízení a uskutečnění
jednání a vydání rozhodnutí, zamítnut. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že se vrchní
soud zabýval procesním postupem kárně obviněného v období od 18. 1. 2016, přičemž dospěl
k závěru, že překážky v dalším průběhu řízení nejsou na straně soudu, ale na straně
obžalovaných. Na základě pokynu kárně obviněného bylo toto usnesení dáno na vědomí
místopředsedovi městského soudu JUDr. C. Druhý návrh poškozené (stejného obsahu) byl
poškozenou doručen městskému soudu dne 19. 7. 2016. I tento návrh byl Vrchním soudem
v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. Ult 4/2016 zamítnut. Stejně jako v předcházejícím
rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že překážky v dalším průběhu řízení ve sledovaném období
(zde od 9. 5. 2016) leží na straně obžalovaných. I toto usnesení bylo, na základě pokynu kárně
obviněného, dáno na vědomí předsedovi a místopředsedovi městského soudu. Dne 20. 9. 2016
byl poškozenou podán třetí návrh na určení lhůty, kterým se domáhala stanovení lhůty
pro nařízení a uskutečnění ústního jednání v dané věci a vydání meritorního rozhodnutí. Také
tento návrh byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. Ult 6/2016
zamítnut. Vrchní soud konstatoval, že městský soud není nečinný, neboť dne 9. 5. 2016 zadal
vypracování znaleckého posudku, dne 5. 9. 2016 obdržel znalecký posudek od MUDr. Krekuleho
a v září 2016 došel návrh obžalovaných na vyloučení soudců odvolacího senátu z rozhodování,
o kterém muselo být (ve dvou stupních) rozhodnuto. Vrchní soud výslovně konstatoval,
že ve věci jsou činěny plynule procesní úkony tak, aby poté, co obžalovaným zdravotní stav
dovolí účast u jednání, mohlo být neprodleně přistoupeno k rozhodnutí v meritu věci. Čtvrtý
návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podala poškozená Ing. L. dne 2. 6. 2017.
Přípisem ze dne 6. 6. 2017 sdělil místopředseda městského soudu JUDr. C. Ing. L., že ve věci je
stanoven termín veřejného zasedání na 21. 7. 2017 a není tedy jasné, jaký úkon by měl být ve věci
učiněn. Výslovně taktéž konstatoval, že se předchozí jednání nekonala z důvodů na soudu
nezávislých. Na toto sdělení zareagovala Ing. L. přípisem ze dne 8. 6. 2017, ve kterém požaduje,
aby nadřízený soud stanovil Městskému soudu v Praze lhůtu k věcnému vyřízení celé věci. Věc
byla proto postoupena Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. Ult
3/2017 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl. Z odůvodnění tohoto
usnesení je patrné, že se vrchní soud zabýval postupem v řízení v době od 5. 9. 2016.
Konstatoval, jaké konkrétní úkony byly provedeny do 1. 6. 2017, přičemž uvedl, že v uvedený
den bylo hlavní líčení odročeno na 21. 7. 2017. Vrchní soud dále upozornil, že ve věci byly
obžalovanými podávány opakované návrhy na vyloučení soudců (naposledy 7. 4. 2017), o nichž
muselo být (ve dvou instancích) rozhodováno. Rovněž byly opakovaně podávány návrhy na
postup podle §25 trestního řádu. Vrchní soud uzavřel, že městský soud není nečinný, nedošlo
k zaviněným průtahům v řízení a procesní úkony jsou činěny plynule tak, aby po odpadnutí
překážek mohlo být neprodleně rozhodnuto v meritu věci.
[20] Kárný senát si dále u Soudcovské rady Městského soudu v Praze vyžádal vyjádření
k osobě JUDr. P.. Ze sdělení předsedkyně soudcovské rady ze dne 7. 8. 2018 se podává, že si
JUDr. P. plní pracovní povinnosti řádně, má velmi dobré organizační a manažerské schopnosti a
značné zkušenosti. Pro tyto schopnosti byl vedením městského soudu od ledna 2017 pověřen
vedením senátu 8 To jako starší předseda senátu. Tento senát řídí bezproblémově, aktivně sleduje
jeho činnost a v případě potřeby činí opatření k jeho řádnému a plynulému chodu; nově napadlé
věci přiděluje členům senátu prakticky okamžitě. V projednávaných věcech rozhoduje plynule,
rychle a bez průtahů, respektuje zákonné lhůty a rozhodnutí vyhotovuje včas. Soudcovské radě
není, s výjimkou předmětného kárného návrhu, známo, že by byl JUDr. P. ze strany vedení
Městského soudu v Praze podroben jakékoli kritice za jeho práci.
[21] Z osobního spisu kárně obviněného bylo dále zjištěno, že od roku 1994 působil jako
soudce Obvodního soudu pro Prahu 3, od roku 1998 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu
4. K Městskému soudu v Praze byl přeložen v roce 2013, následujícího roku byl jmenován
předsedou senátu. K jeho práci nebyly z obsahu osobního spisu zjištěny žádné výhrady.
[22] V rámci nařízeného jednání byl kárným senátem též vyslechnut svědek MUDr. Zdeněk
Šňupárek. Pokud jde o důvody, pro které trvalo zpracování znaleckého posudku více jak osm
měsíců, svědek uvedl, že v případech, kdy je nutné zohlednit komplexní zdravotní stav osob,
je doba zpracování znaleckého posudku delší. V době, kdy byl přibrán jako znalec, předpokládal,
že vypracování posudku zabere minimálně dva měsíce. Znalecké zkoumání probíhá v těchto
případech tak, že posuzované osoby musí být nejprve vyšetřeny specialisty dle jednotlivých
klinických oborů, tyto závěry jsou pak znalcem soustředěny, verifikovány a zapracovány
do znaleckého posudku. Podklady, které svědek obdržel při zadání znaleckého posudku, byly
nedostatečné a bylo potřeba provést další vyšetření a zjistit aktuální zdravotní stav obžalovaných.
Vypracování posudku komplikoval i fakt, že šlo o posouzení dvou osob, které trpěly více
chorobami. Navíc podstoupily operační zákroky, což si vynutilo zopakování některých vyšetření.
Kárně obviněného již hned po ustanovení znalcem upozorňoval, že vypracování posudku bude
trvat delší dobu. Svědek dále vypověděl, že konkrétní termín pro zpracování posudku
mu stanoven nebyl, kárně obviněný požadoval, aby byl posudek zpracován v co nejkratším
termínu. Na termín vypracování znaleckého posudku byl kárně obviněným opakovaně
dotazován; svědek ho navíc sám informoval, bylo-li ve věci něco nového. Tato interakce
probíhala zhruba jednou za měsíc, a to osobně či telefonicky. Fakt, že se jedná o věc specifickou
tím, že v důsledku plynutí času hrozí promlčení trestního stíhání, svědek nevěděl, neboť se vždy
zajímá jen o medicínskou stránku věci. K dotazu, zda nemohlo posouzení zdravotního stavu
urychlit zadání znaleckého posudku pouze z oboru neurologie, byla-li převážná část zdravotních
komplikací obžalovaných neurologického charakteru, svědek odpověděl negativně. Uvedl,
že ve věci bylo nutné provést komplexní zhodnocení zdravotního stavu směrem ke zjištění
možnosti účasti obžalovaných u soudního jednání. Toto posouzení není v odborné kompetenci
lékařů jednotlivých klinických oborů. Obžalované nevyšetřoval osobně, vycházel jen z podkladů
předložených kolegy z jednotlivých klinických oborů.
[23] Zástupce kárného navrhovatele v závěrečném návrhu zopakoval, že kárně obviněného
považuje za naprosto bezproblémového soudce, problém při vyřizování věcí se týká jen dané
trestní věci. Je si vědom toho, že nejde o jednoznačný případ, neboť kárně obviněný ve věci
prováděl navazující úkony, vytýkána je mu však nedůslednost při jejich realizaci. Takový případ
nebyl dosud kárně judikován a bylo by vhodné, aby kárný senát vyjasnil, zda se v takovém
případě může jednat o kárné provinění. Z tohoto důvodu není navrhováno ani uložení kárného
opatření.
[24] Kárně obviněný ve svém závěrečném slově uvedl, že odmítá nést odpovědnost za právní
úpravu, která umožňuje promlčení trestního stíhání i za situace, kdy jsou ve věci činěny úkony.
Členové senátu byli od počátku řízení napadáni z nejrůznějších důvodů z různých stran. Kárně
obviněný je jako soudce schopen takovým atakům odolat, v posuzované věci však čelil
enormnímu tlaku. Na jeho osobu byla dokonce podána i falešná civilní žaloba, související s danou
věcí, tlakům byl vystaven i znalec MUDr. Krekule. Kárně obviněný vždy dbal na to,
aby rozhodoval nejen spravedlivě, ale i rychle; žádného pochybení si v dané věci není vědom.
Návrh považuje v některých částech za nepřesný, celkově pak za nepodložený. Navrhl, aby byl
kárného obvinění zproštěn.
[25] V rámci samotného posouzení v dané kárné věci se kárný senát zabýval nejprve tím,
zda byl návrh podán v rámci otevřených lhůt, vyplývajících z ustanovení §9 odst. 1 zákona
č. 7/2002 Sb. Dospěl přitom k závěru, že objektivní i subjektivní lhůta byly v daném případě
dodrženy a věcnému projednání kárného návrhu tak nic nebrání.
[26] Kárný senát považuje za nutné vyjádřit se nejprve k podstatě vytýkaného skutku.
Podstatou vytýkaného jednání je zaviněné porušení soudcovských povinností, spočívající
v „nedůsledném přístupu k vedení řízení“. To konkrétně spočívá v (i) nedůsledném prověřování omluv
obviněných, (ii) lehkomyslném přístupu při odročování jednání z důvodu žádosti obhájců
obžalovaných pro kolize termínů nařízených veřejných zasedání s jednáními v jiných trestních
věcech, (iii) neurčení lhůty pro vypracování znaleckého posudku a nedostatečné iniciativně
při urgování jeho vyhotovení a (iv) nedůvodném odročení veřejného zasedání z důvodu
nedostavení se předvolaných znalců. To vše se zřetelem k faktu (kterého si musel být kárně
obviněný vědom), že hrozí promlčení trestního stíhání. Následkem pak bylo promlčení trestního
stíhání, tedy zmaření účelu trestního řízení; to představuje ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné,
odborné a spravedlivé rozhodování soudů, jak to má na mysli ustanovení §87 odst. 1 zákona
o soudech a soudcích. Kárný navrhovatel přitom výslovně uvádí, že kárně obviněnému nevytýká
existenci průtahů v řízení, neboť ve věci nebyl nečinný a jím prováděné procesní úkony na sebe
plynule navazovaly.
[27] S tímto náhledem na povahu vytýkaného skutku se kárný senát neztotožňuje. Podle
ustálené judikatury tohoto kárného soudu (ale i Nejvyššího soudu z doby, kdy vykonával funkci
soudu kárného) se totiž pojem „průtahy v řízení“ nevyčerpává pouze případy, kdy je soudce
ve sledovaném období zcela nečinný (tzv. „absolutní nečinnost“), ale zahrnuje i situace, kdy soudce
úkony činí, jde však o úkony, které zcela zjevně nemohly vést ke skončení věci. V rozhodnutí
tohoto soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 11 Kss 5/2014 – 44 se uvádí, že „[a]by na takový úkon mohlo
být nahlíženo tak, že byl učiněn ve zjevném rozporu s požadavkem zákona na co nejrychlejší projednání
a rozhodnutí věci, muselo by se jednat o zjevný exces ve smyslu jeho naprosté iracionality, účelovosti (ryze formálně
provedený úkon, který byl učiněn jen proto, aby došlo k přerušení stávající nečinnosti), apod. Jinak řečeno,
je-li konkrétní postup v řízení výlučně věcí úvahy soudce, pak i za situace, kdy volí v konkrétním případě méně
vhodné kroky (úkony) nelze od existence takových úkonů odhlédnout, nepřekračují-li hranici, kdy lze hovořit
o zcela neefektivním způsobu vedení řízení. Při hodnocení těchto úkonů je také nutno přihlédnout ke kontextu
posuzovaného soudního řízení, neboť i neefektivní úkony, které nedosahují intenzity výše popsané, mohou ve svém
vzájemném kontextu vést k závěru, že soudce nevedl řízení dostatečně soustředěně, důsledně a veden snahou věc
efektivně skončit; i v těchto případech pak nelze vyloučit, že by takový postup soudce mohl být hodnocen jako
zaviněné porušení jeho povinností. Současně je však nutno upozornit, že není-li zcela nepochybné, že se posuzovaný
úkon soudce zcela vymyká racionálnímu postupu v soudním řízení, je nutno aplikovat obecnou zásadu trestního
procesu, a to zásadu in dubio pro reo“. (obdobně viz například rozhodnutí ze dne 14. 4. 2010,
č. j. 13 Kss 8/2009 - 129).
[28] Z toho, co bylo uvedeno výše, je tedy zjevné, že ačkoli kárný navrhovatel výslovně uvádí,
že kárně obviněnému nevytýká zavinění průtahů v řízení, fakticky mu nevytýká pouze nečinnost
absolutní. Věcně lze nicméně jeho výtky považovat za tvrzení o existenci „relativních průtahů“
ve smyslu výše vyloženém.
[29] Uvedený závěr je pro posouzení celé věci velmi významný. Nelze totiž přehlédnout,
že posouzením, zda v předmětné věci nedocházelo k průtahům v řízení, se opakovaně zabýval
Vrchní soud v Praze ve svých rozhodnutích ze dne 25. 5. 2016, 1. 8. 2016, 26. 10. 2016
a 29. 6. 2017, kdy rozhodoval o návrzích poškozené Ing. L. na určení lhůty pro provedení
procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Z odůvodnění
všech těchto rozhodnutí přitom vyplývá, že se vrchní soud podrobně zabýval tím, jaké úkony
soudu byly ve sledovaných obdobích prováděny, přičemž výslovně konstatoval, že překážky
v dalším průběhu řízení jsou na straně obžalovaných (rozhodnutí ze dne 25. 5. 2016 a 1. 8. 2016),
respektive, že soud plynule činí procesní úkony tak, aby po odpadnutí překážek (stojících výlučně
na straně obžalovaných) mohlo být neprodleně rozhodnuto v meritu věci (rozhodnutí ze dne
26. 10. 2016 a 29. 6. 2017).
[30] Závěry vyplývající z citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nutno vykládat
v kontextu aplikované právní úpravy. Z ustanovení §174a odst. 1 věty první zákona o soudech
a soudcích vyplývá, že má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází
k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho
názoru dochází k průtahům v řízení. Z jakých hledisek nadřízený soud takový návrh hodnotí,
se podává z ustanovení §174a odst. 8 věty před středníkem citovaného zákona, dle kterého
dospěje-li příslušný soud k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci,
význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu
dochází v řízení k průtahům, určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány
průtahy. Je tedy zřejmé, že v řízení vedeném dle §174a zákona o soudech a soudcích není úkolem
nadřízeného soudu pouze posoudit samotnou existenci procesních úkonů a jejich návaznost,
ale je povinen posoudit věc v širším kontextu, což zahrnuje i posouzení, zda případně učiněné
úkony lze považovat za efektivní postup v řízení.
[31] Lze tedy vyslovit dílčí závěr, že rozhodoval-li Vrchní soud v Praze o opakovaných
návrzích poškozené na určení lhůty k provedení procesního úkonu v předmětné trestní věci,
musel při svém rozhodování posoudit i otázku (ne)efektivity procesních úkonů prováděných
Městským soudem v Praze. Pokud ve všech případech návrhy zamítl, je zřejmé,
že ve sledovaných obdobích (pokrývajících celé období vytýkané kárným návrhem) neshledal
nejen existenci absolutní nečinnosti kárně obviněného, respektive Městského soudu v Praze,
ale ani existenci neefektivního, nedůsledného a nesoustředěného vedení řízení.
[32] Přestože kárné řízení není řízením o „trestním obvinění“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne
29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z www.nalus.usoud.cz), přiměřeně se v něm uplatňují instituty trestního řádu (viz §25 zákona
č. 7/2002 Sb.). Z tohoto pohledu proto kárný senát při posouzení otázky zda, případně do jaké
míry, je při rozhodování o kárné odpovědnosti soudce vázán rozhodnutími Vrchního soudu
v Praze, vydanými v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, vycházel
z přiměřené aplikace §9 trestního řádu (za použití §25 zákona č. 7/2002 Sb.). Z ustanovení §9
odst. 1 trestního řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení
vyskytnou samostatně, je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu,
jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Vzhledem k tomu, že existence („relativních“) průtahů v předmětné trestní věci představuje
(jak již bylo výše vyloženo) podstatu skutku, pro který byl podán v dané věci kárný návrh,
je zřejmé, že o této otázce musí kárný senát uvážit samostatně, neboť jde o „posouzení viny
obviněného“. Závěry, ke kterým při posuzování shodné otázky dospěl soud v řízeních vedených
dle §174a zákona o soudech a soudcích, tak není vázán (srovnej přiměřeně například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001 a ze dne 13. 8. 2008,
sp. zn. 3 Tdo 760/2008; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz).
Zmiňovaná rozhodnutí nicméně představují důležitý a neopomenutelný důkaz, neboť jimi bylo
zákonem předvídaným způsobem rozhodnuto o otázce podstatné pro nyní vedené kárné řízení,
tedy o (ne)existenci kárným návrhem vytýkaného skutku a odpovědnosti za něj. Kárný senát
je tedy povinen existenci těchto rozhodnutí reflektovat a závěry z nich plynoucí zhodnotit;
uváží-li o předmětné otázce jinak, je povinen takový závěr odůvodnit i ve vztahu k závěrům,
k nimž dospěl Vrchní soud v Praze v odkazovaných řízeních. Úkolem kárného senátu tedy bylo
samostatně posoudit, zda vytýkaný procesní postup kárně obviněného může představovat
neefektivní vedení trestního řízení, a je-li tomu tak, zda v kontextu celé věci představuje
nedůvodné průtahy v řízení.
[33] Kárný senát se zabýval nejdříve případy, kdy kárně obviněný překládal termíny nařízených
veřejných zasedání na základě omluv obžalovaných, odůvodněných jejich zdravotní indispozicí.
Pokud jde o veřejné zasedání nařízené na 25. 2. 2016, zde především nelze přehlédnout,
že omluva obžalované H. byla soudu doručena pouhé dva dny před termínem veřejného
zasedání. Vzhledem k tomu, že důvodem omluvy byla tvrzená zdravotní indispozice obžalované,
dokládaná kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, lze postup kárně obviněného
považovat za odpovídající běžné soudní praxi. Lze si jen obtížně představit, jak by, s ohledem
na minimální časový odstup omluvy od termínu veřejného zasedání, bylo možné důvody omluvy
verifikovat. Vzhledem k tomu, že z chování obžalovaných v předcházející fázi řízení
nic nenasvědčovalo závěru, že by mělo jít o obstrukční taktiku (obžalovaní se na soudní jednání
dostavovali, případně souhlasili s jednáním v jejich nepřítomnosti), neměl kárně obviněný
ani důvod relevanci takové omluvy zpochybňovat. Naopak tvrdil-li kárně obviněný, že důvodem
zrušení veřejného zasedání byl i fakt, že dne 17. 2. 2016 obžalovaná H. předložila plnou moc pro
svého dalšího obhájce a nebylo již možné zachovat minimální zákonem stanovenou lhůtu pro
jeho přípravu k veřejnému zasedání (§233 odst. 2 trestního řádu), tuto obhajobu přijmout nelze.
Z pokynu kárně obviněného ze dne 19. 2. 2016 na č. l. 1869 spisu je totiž zřejmé, že nově zvolený
obhájce JUDr. Camrda byl o termínu veřejného zasedání, nařízeného na 25. 2. 2016,
vyrozumíván; dodržení minimální zákonné lhůty pro přípravu obhájce k veřejnému zasedání tedy
evidentně nebylo důvodem, pro který bylo veřejné zasedání zrušeno. Co se týče dalšího zrušení
veřejného zasedání, nařízeného na 24. 3. 2016, zde byla situace prakticky shodná jako
v předchozím případě, neboť omluva obžalované H. byla soudu doručena dva dny před tímto
termínem a v případě obžalovaného H. pouhý den předem, přičemž oba obžalovaní důvod
požadovaného odročení (zdravotní indispozice) opět doložili kopií rozhodnutí o dočasné
pracovní neschopnosti. I zde tedy kárně obviněný již neměl reálnou možnost důvodnost
uplatněných omluv ověřit například dotazem na jejich ošetřujícího lékaře. Je rovněž nutno
upozornit, že obžalovaná H. měla dle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti povoleny
vycházky až od 1. 4. 2016, tedy nikoli v době, kdy mělo proběhnout veřejné zasedání, jak tvrdí
kárný navrhovatel. I v tomto případě lze tedy akceptovat postup kárně obviněného, který
k omluvám obžalovaných veřejné zasedání zrušil.
[34] Dle názoru kárného senátu však zmiňované omluvy, respektive okolnosti jejich uplatnění
(v případě obžalované H. šlo o omluvu opakovanou, omluvy byly předkládány těsně před
termínem veřejného zasedání a byly doloženy pouze kopiemi rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti), již měly kárně obviněnému indikovat možnost, že se ze strany obžalovaných jedná
o uplatňování obstrukční procesní taktiky. Kárně obviněný měl tedy již za této situace přijmout
opatření, kterými by se pokusil do budoucna minimalizovat možnost maření průběhu trestního
řízení. Pokud by již v této fázi řízení například přibral znalce za účelem posouzení, zda zdravotní
stav obžalovaných umožňuje jejich účast u veřejného zasedání, popřípadě uložil-li
by obžalovaným dokládat svou případnou zdravotní nezpůsobilost kvalifikovaným způsobem,
jak to učinil na veřejném zasedání dne 1. 6. 2017, nebylo by možné jeho procesnímu postupu
ničeho vytknout. Jelikož tímto způsobem nepostupoval, lze přisvědčit kárnému navrhovateli,
že k dalšímu zrušení veřejného zasedání, nařízeného na 11. 5. 2016 (k němuž došlo ze stejných
důvodů jako v předcházejících případech), přispěl i kárně obviněný svým nedůsledným
postupem. Posledně uvedený závěr lze vztáhnout i na zrušení veřejného zasedání, nařízeného
na 4. 4. 2017, kdy se obžalovaná H. opět omluvila ze zdravotních důvodů (které dokládala pouze
kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti), a to pouhé čtyři dny před stanoveným
termínem jednání; v té době přitom již bylo znaleckými posudky MUDr. Krekuleho
a MUDr. Šňupárka potvrzeno, že je z medicínského hlediska schopná se soudního roku zúčastnit.
Stejně tomu bylo i u veřejného zasedání, které se konalo dne 1. 6. 2017, a ke kterému
se obžalovaní nedostavili a pouze prostřednictvím svých obhájců doložili svou pracovní
neschopnost kopiemi rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z nichž vyplývalo, že práce
neschopni jsou od 31. 5. 2017; obžalovaná H. měla povolena vycházky, avšak až od 3. 6. 2017.
V uvedených případech lze tedy kárně obviněnému vytknout, že předem nepřijal opatření, která
by možnost účelových omluv obžalovaných co nejvíce eliminovala; v těchto fázích řízení přitom
již vše nasvědčovalo závěru, že jde o omluvy účelové.
[35] Lze proto konstatovat, že na zrušení veřejných zasedání nařízených na 11. 5. 2016,
4. 4. 2017 a 1. 6. 2017 se podílela i nedůslednost kárně obviněného, který akceptoval omluvy
obžalovaných odůvodněné zdravotními indispozicemi, aniž by se pokusil přijmout předem
opatření, která by co nejvíce eliminovala možnost, že jde o omluvy toliko účelové.
[36] Pokud jde o způsob, jakým kárně obviněný rozhodl o přibrání znalce MUDr. Šňupárka,
kárný senát neshledává žádné pochybení v tom, že kárně obviněný nestanovil v usnesení
o přibrání znalce žádnou lhůtu pro vypracování znaleckého posudku. Z ustanovení
§105 a násl. trestního řádu taková povinnost z ničeho nevyplývá. Uvádí-li dále kárný navrhovatel,
že kárně obviněný nepoučil znalce při jejich přibrání ve smyslu ustanovení §106 trestního řádu,
kárný senát nenalézá přímou souvislost této výtky s vytýkaným skutkem. Nadto z ustanovení
§106 trestního řádu výslovně nevyplývá povinnost soudce poučit znalce o jeho povinnostech
a významu znaleckého posudku již v usnesení, kterým dochází k přibrání znalce. Jakkoli je takový
postup logický a žádoucí, lze uvedenou povinnost splnit kdykoli do doby podání znaleckého
posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1991 sp. zn. 1 Tz 4/91).
[37] Co se týče výtky, že kárně obviněný urgoval vyhotovení znaleckého posudku až ve dnech
31. 10. 2016 a 5. 1. 2017, zde je především nutno upozornit, že první urgence je datována již
dnem 8. 8. 2016 (viz č. l. 2022 trestního spisu). Tuto skutečnost nicméně kárný senát nepovažuje
pro posouzení aktivity kárně obviněného za rozhodující. Jakkoli z obsahu trestního spisu
nevyplývá, že by kárně obviněný s MUDr. Šňupárkem od okamžiku jeho přibrání jako znalce
komunikoval (s výjimkou dotazů ze dne 8. 8. 2016 a 31. 10. 2016 a urgence ze dne 5. 1. 2017),
ze svědecké výpovědi MUDr. Šňupárka lze považovat za prokázané, že k interakci mezi kárně
obviněným a znalcem průběžně docházelo. Znalec vypověděl, že na stav znaleckého zkoumání
byl kárně obviněným průběžně (zhruba jednou měsíčně) neformálně dotazován, a to při různých
příležitostech. Kárně obviněný se jej dotazoval osobně či telefonicky, v případě, že bylo ve věci
něco nového, sám kárně obviněného kontaktoval. Přestože mu nebyl stanoven konkrétní termín
pro vypracování znaleckého posudku, požadavek zněl na jeho vypracování v co nejkratším
termínu. Je tedy zřejmé, že výpověď svědka koresponduje s tím, co na svou obhajobu uvedl
kárně obviněný. Fakt, že se kárně obviněný o stav zpracování znaleckého posudku zajímal,
potvrzuje i jeho přípis ze dne 14. 11. 2016 (č. l. 2097) kdy jej informoval o hospitalizaci
obžalované H., o které se dozvěděl od jejího obhájce. Svědek taktéž podal plausibilní vysvětlení,
proč vypracování znaleckého posudku trvalo zhruba osm měsíců; šlo přitom o okolnosti
objektivní, které soud ani znalec nemohli nikterak ovlivnit. Jakkoli lze tedy kárně obviněnému
vytknout, že o dotazech na znalce neučinil ve spisu alespoň úřední záznamy, nemění to nic na
tom, že nečinný ve smyslu skutku uvedeného v kárném návrhu nebyl. Přestože doba znaleckého
zkoumání nepochybně nepříznivě ovlivnila celkovou dobu trestního řízení, nelze tento fakt
přičítat k tíži kárně obviněného. Pro jiný procesní postup (například uložení pořádkové pokuty
znalci či jeho zproštění znaleckého úkolu a přibrání jiného znalce) zjevně neexistovaly důvody.
[38] Výše uvedené lze tedy shrnout tak, že výtky kárného navrhovatele k procesnímu postupu
kárně obviněného při zadání znaleckého posudku a jeho zpracování nejsou důvodné.
[39] Kárný senát se dále zabýval postupem kárně obviněného, který odročil veřejné zasedání
nařízené na 23. 2. 2017 k žádosti obhájce z důvodu kolize s jinou trestní věcí. Kárný senát
považuje za vhodné nejprve uvést, že postup kárně obviněného hodnotí v obecné rovině jako
zcela standardní, odpovídající běžné soudní praxi. Požadavek obžalovaného, aby jím zvolený
zástupce byl přítomen soudnímu roku v jeho trestním řízení, lze považovat za legitimní, neboť
jde o integrální součást jeho práva na obhajobu, které mu zaručuje zejména čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Současně je však třeba mít na zřeteli i požadavek na projednání
soudních věcí v přiměřené lhůtě, obecně vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Požádá-li tedy obžalovaný o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize termínů
s jinou trestní věcí jeho obhájce, nemusí soud takové žádosti, s ohledem na požadavek
bezprůtahovosti řízení, bez dalšího vyhovět. O takovou situaci se dle názoru kárného senátu
jednalo i v posuzovaném případě, kdy v době podané žádosti již reálně hrozilo zmaření trestního
řízení z důvodu promlčení trestního stíhání. Podstatné přitom je, že obhájce obou obžalovaných
Mgr. Tománek byl dle obsahu plných mocí založených na č. l. 37 a 38 spisu oprávněn ustanovit
za sebe zástupce, s čímž oba obžalovaní podpisem plné moci vyslovili svůj souhlas. Bylo tedy
možné po obhájci obžalovaných požadovat, aby nastalou kolizi vyřešil u zmiňovaného veřejného
zasedání substitucí. Bez významu není ani fakt, že obžalovaná H. byla současně též zastoupena
obhájcem JUDr. Camrdou, kterému v účasti u veřejného zasedání nic nebránilo. Pokud soud
v těchto případech žádost o odročení soudního roku neakceptuje s tím, že obhajobu
obžalovaného u něj lze zajistit cestou advokátní substituce, nejde o porušení práva na obhajobu
(k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011). Kárně
obviněný ostatně naznačeným způsobem postupoval (za obdobného stavu věci) při opakovaných
žádostech obhájce obžalovaných Mgr. Tománka o odročení veřejného zasedání nařízeného
na 1. 6. 2017.
[40] Kárný senát se tedy shoduje s názorem kárného navrhovatele, že akceptoval-li kárně
obviněný bez dalšího omluvu obhájce pro kolizi jeho zastupování v jiné trestní věci dne
23. 2. 2017, aniž by zohlednil reálně hrozící promlčení trestního stíhání, postupoval nedůsledně.
[41] Konečně se kárný senát zabýval též postupem kárně obviněného, který odročil veřejné
zasedání nařízené na 21. 7. 2017 pro nedostavení se předvolaných znalců. Kárný navrhovatel
nečiní sporným, že znalecké posudky předložené obhajobou (k jejichž obsahu měli být znalci
vyslechnuti) nebyly pro danou trestní věc a priori irelevantní a neexistoval tedy důvod pro jejich
neprovedení jako důkazu per se. Trestní řád přitom výslovně předpokládá, že v řízení před
soudem bude znalec k obsahu jím vypracovaného znaleckého posudku vyslechnut (§108 odst. 1);
ve veřejném zasedání konaném o odvolání pak nemůže být výslech znalce nahrazen čtením jeho
písemného posudku, pokud s takovým postupem obžalovaní nesouhlasí (§211 odst. 5 a §235
odst. 2). Vzhledem k tomu, že oba obžalovaní výslovně trvali na tom, aby byli znalci ke svým
znaleckým posudkům soudem vyslechnuti, musel kárně obviněný tento požadavek respektovat.
Pokud předvolaní znalci sdělili důvody, pro které se k nařízenému veřejnému zasedání nemohou
dostavit a pokud tyto důvody relevantně doložili (což kárný navrhovatel nezpochybňuje), neměl
kárně obviněný jinou možnost, než nařízené veřejné zasedání odvolat.
[42] Jestliže tedy kárně obviněný veřejné zasedání, nařízené na 21. 7. 2017, z důvodu omluvy
předvolaných znalců odročil, nelze jeho procesnímu postupu ničeho vytknout.
[43] Podle ustanovení §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je kárným proviněním soudce
zaviněné porušení povinnosti soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost
soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
[44] Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že procesní postup kárně obviněného
v předmětné trestní věci vykazoval částečné deficity, které lze kvalifikovat jako porušení
povinnosti soudce. Současně kárný senát nemá pochybnosti o tom, že jde o jednání zaviněné
ve formě vědomé nedbalosti, neboť kárně obviněný si byl vědom, že opakovaným odročováním
nařízených veřejných zasedání může dojít k promlčení trestního stíhání, tuto hrozbu však
podcenil. Uvedené závěry nicméně pro konstatování existence kárného provinění soudce
nepostačují. Z dikce ustanovení §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je totiž zřejmé,
že zaviněné porušení povinností soudce musí dosáhnout určité minimální intenzity; v opačném
případě se o kárné proviněné nejedná (k tomu viz rozhodnutí tohoto kárného soudu ze dne
19. 10. 2011, č. j. 11 Kss 1/2011 - 131). Právě posledně zmiňovaná podmínka dle názoru kárného
senátu v nyní posuzované věci splněna nebyla.
[45] Je především nutno upozornit, že obsah trestního spisu zcela jednoznačně potvrzuje,
že kárně obviněný se spisem aktivně pracoval a bezodkladně činil veškeré procesní úkony. Šlo
přitom o věc z hlediska vedení řízení značně obtížnou, neboť, jak bylo podrobně popsáno
v narativní části tohoto rozhodnutí, ze strany obžalovaných i poškozené byly neustále vznášeny
různé procesní návrhy, stížnosti, apod. Kromě toho se musel kárně obviněný v pozici předsedy
senátu vypořádávat se soustavnými procesními obstrukcemi obžalovaných z jejich účasti
na veřejném zasedání. Musel tedy věci věnovat stálou pozornost a neustále řešit nastalé procesní
komplikace, jimiž byla předmětná trestní věc enormně zatížena. Právě tyto skutečnosti ovlivnily
dle názoru kárného senátu nejvýrazněji délku soudního řízení. Vytýkaná dílčí pochybení kárně
obviněného tak byla jen jednou z příčin vedoucích ve svém důsledku ke zmaření účelu trestního
řízení a na jeho celkové délce se rozhodujícím způsobem neprojevila. Lze přitom zcela souhlasit
s názorem kárně obviněného, že trestní zákoník v případě trestných činů, pro které byli oba
obžalovaní stíháni, stanoví relativně krátkou promlčecí lhůtu, kterou procesní úkony orgánů
činných v trestním řízení až na výjimky nepřerušují. Jsou-li si obžalovaní této skutečnosti vědomi
a disponují-li dostatečnými právními znalostmi (v dané věci byli oba obžalovaní advokáty), lze
případným procesním obstrukcím, sledujícím marné uplynutí promlčecí lhůty, jen obtížně
předcházet. V posuzovaném případě jde přitom čistě o posouzení efektivity jednotlivých úkonů
prováděných kárně obviněným, přičemž ve všech případech šlo o situace hraniční, ve kterých
by obvykle jím zvolený postup nebylo možné označit za chybný. Do jiného světla však některé
z výše konstatovaných úkonů staví fakt, že v době, kdy byly činěny, již reálně hrozilo nebezpečí
promlčení trestního stíhání. Právě (a pouze) touto optikou pak lze kárně obviněnému vytknout
určitá pochybení.
[46] Nelze rovněž přehlédnout, že kárně obviněný mohl reálně vycházet z předpokladu,
že jeho dosavadní procesní postup (včetně případů, kdy kárný senát konstatoval existenci určitých
deficitů) je v pořádku. Pokud totiž Vrchní soud v Praze při rozhodování o návrzích na určení
lhůty k provedení procesního úkonu opakovaně konstatoval, že k průtahům řízení na straně
soudu nedochází, neměl kárně obviněný reálný důvod na stávajícím postupu něco měnit
či přijímat nějaká opatření. Ostatně ani vedení Městského soudu v Praze kárně obviněnému nic
nevytýkalo, přestože mělo předmětný spis opakovaně k dispozici v souvislosti s vyřizováním
různých stížností a podnětů; kárně obviněným bylo též seznamováno s výsledky řízení vedených
o návrzích dle §174a zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti je vhodné též zmínit,
že místopředseda Městského soudu v Praze JUDr. C., v reakci na návrh poškozené Ing. L. na
určení lhůty pro nařízení ústního jednání, v přípisu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. St 63/2017 výslovně
uvedl, že ve věci byla nařízena řada hlavních líčení, která se nekonala z okolností na soudu
nezávislých. Pokud existenci průtahů v řízení neshledaly ani orgány státní správy soudu, ač jsou
podle zákona o soudech a soudcích povinny dbát, aby ke zbytečným průtahům nedocházelo,
přičemž jim byl stav projednávání věci znám, jde nepochybně o skutečnost svědčící ve prospěch
kárně obviněného (k tomu viz rozhodnutí tohoto kárného soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 13 Kss
1/2009 – 44).
[47] Z uvedených důvodů tedy dospěl kárný senát k závěru, že zjištěné deficity při provádění
některých procesních úkonů kárně obviněným nemohou otřást závěrem o neexistenci průtahů
v předmětném řízení vyvolaných postupem soudu, který vyplývá z klíčových důkazů - rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze o návrzích poškozené na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
[48] Sluší se rovněž uvést, že existencí kárného provinění ve smyslu skutku uvedeného
v kárném návrhu si nebyl jist ani kárný navrhovatel. Z obsahu kárného návrhu i z vyjádření jeho
zástupce u nařízeného jednání vyplývá, že vedení Městského soudu v Praze považuje celou věc
za netypickou a hraniční a kárný návrh byl podán spíše pro získání právního názoru kárného
soudu k řešené problematice. Kárný návrh byl podán přesto, že ve věci byla provedena spisová
prověrka, jejímž výsledkem bylo konstatování, že postup soudu nelze považovat za chybný,
jakkoli si lze představit razantnější postupy při zajišťování účasti obžalovaných pro trestní řízení.
Kárný navrhovatel přitom nevysvětlil, proč i přes tento závěr prověrky (provedené renomovaným
emeritním trestním soudcem) přistoupil k podání kárného návrhu; na tomto místě je třeba
upozornit, že podání kárného návrhu je prostředkem ultima ratio, a kárný navrhovatel k němu
má přistoupit pouze tehdy, je-li přesvědčen o tom, že se soudce skutečně dopustil kárného
provinění (k tomu shodně viz rozhodnutí tohoto kárného soudu ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 16 Kss 8/2013 - 45).
[49] S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl kárný senát k závěru, že vytýkaný skutek
není kárným proviněním. Podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. proto JUDr. P.
kárného obvinění zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda kárného senátu