ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.304.2017:42
sp. zn. 2 As 304/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: MAFRA, a. s., se sídlem
Praha 5, Karla Engliše 519/11, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem
Praha 7, Pplk. Sochora 27, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 26. 9. 2014,
č. j. UOOU-05185/14-20, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 A 200/2014 – 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 A 200/2014 – 49,
a rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 26. 9. 2014, č. j. UOOU-05185/14-20,
se z r ušuj í a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o žalobě a o kasační
stížnosti celkem 8000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobkyně jako stěžovatelka napadá shora
označený rozsudek městského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 26. 9. 2014, č. j. UOOU-05185/05185/14-20, kterým byl zamítnut žalobkynin
rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2014, č. j. UOOU- 05185/14-13.
[2] Žalovaný tímto rozhodnutím uložil žalobkyni podle §45a odst. 1, 3 zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o ochraně osobních údajů“) pokutu ve výši 240 000 Kč za správní delikt, který spáchala
porušením zákazu zveřejnění osobních údajů stanoveného jiným právním předpisem a tohoto
se dopustila tiskem a veřejně přístupnou počítačovou sítí. Žalovaný označil za porušenou
povinnost stanovenou v §8c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
podle kterého nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit
informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
podle §88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné
na základě příkazu podle §88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle
§158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz
v řízení před soudem.
[3] Ve výroku rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že se účastník řízení společnost
Mafra, a. s., dopustil deliktu tím, že „v souvislosti se zveřejněním informací o odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu uskutečněného RNDr. Petrem Nečasem a Mgr. J. N. (dříve N.) zveřejnil v deníku
MF DNES a prostřednictvím zpravodajského portálu iDNES.cz následující informace“. Dále výrok na pěti
stranách obsahuje podrobné přepisy odposlechů zveřejněných dne 16. 5. 2014 v článku „Šéf ČEZ
tlačil do vedení policie svého muže, odhalily odposlechy“, dne 20. 5. 2014 v článku „N. spouští
akci Darwin“, dne 21. 5. 2014 v článku „Už mám maskovací šátek, paní ředitelko, hlásila N.
sekretářka“, dne 22. 5. 2014 v článku „Informace ze spisu: Jak N. řídila premiéra Nečase“ a
v článku „Prostě to tak uděláš! N. řídila Nečase“, ze dne 21. 5. 2014 v článku „Maskovací šátek a
děsné zdi, Sledovačky dělali pro N. její kolegové“, ze dne 22. 5. 2014 v článku „MF DNES: Když
na Nečase nezabraly argumenty, vytáhla N. osobní život“, a dne 22. 5. 2014 v článku „N. nadává,
N. vyčítá, N. křičí, zapsali policisté“. Přepisy odposlechů obsahují čas uskutečnění hovorů,
jejich aktéry, jejich obsah a případně komentáře a vysvětlivky užívaných přezdívek.
[4] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval sdělení Vrchního státního zastupitelství
v Olomouci o souvislosti článků s trestním řízením týkajícím se zneužití Vojenského
zpravodajství, podle něhož příslušná část vyšetřovacího spisu obsahující odposlechy
byla zpřístupněna jen osobám, jichž se dotýká, a jejich obhájcům. Ve vztahu k vyjádření účastníka
řízení žalovaný hodnotil otázku proporcionality mezi dvěma chráněnými právy, a to právem
na soukromí podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právem
na svobodu projevu a na informace podle čl. 17 Listiny. V úvahu vzal i Úmluvu o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to její čl. 8 upravující právo
na respektování rodinného a soukromého života a čl. 10 o svobodě projevu. Dospěl k závěru,
že zveřejnění obsahu odposlechů a obsahu zpráv se dotklo všech osob, jichž se týkaly; konkrétně
to byli Petr Nečas, J. N. (dříve N.), D. B., R. N., J. P., L. P., J. P., A. H., M. K. a O. P. Dotčeny
byly i osoby v článcích výslovně nejmenované, ale identifikovatelné (asistentka/sekretářka J. N.).
Přitom odposlechy nebyly použity jako důkaz v řízení ukončeném trestním příkazem ze dne
27. 6. 2014 vydaným vůči J. N. Protiprávnost jednání nevylučuje ani skutečnost, že některé
odposlechy byly již dříve citovány v jiných mediích. Při úvaze o výši pokuty žalovaný k tíži
žalobkyně zohlednil, že došlo i k porušení práva na důvěrnost komunikace a že zpřístupnění
informací bylo provedeno nenapravitelně a vůči neomezenému okruhu osob. Za polehčující
okolnost uznal, že zásah souvisel se široce medializovanou kauzou, která je dlouhodobě
předmětem celospolečenského zájmu.
[5] Předseda žalovaného v rozhodnutí o rozkladu konstatoval, že není pochyb
o tom, co je obsahem odposlechů a z jakého zdroje pocházejí. Poukázal na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ve věci Klass a další proti
Německu - rozsudek pléna ze dne 6. 9. 1978, stížnost č. 5029/71, a ve věci Bykov proti
Rusku - rozsudek velkého senátu ze dne 10. 3. 2009, stížnost č. 4378/02. Z nich dovodil,
že charakter odposlouchávaného hovoru stejně jako postavení hovořících osob nehraje roli
při posouzení, zda došlo k zásahu do soukromého života, neboť v opačném případě by policie
k odposlechu nepotřebovala povolení. Pořízený odposlech pak má být užit jen v mezích zákona.
Předseda žalovaného vyloučil, že by na případ bylo možno vztáhnout rozhodnutí ESLP
ve věci RADIO TWIST, jak požadovala žalobkyně. Některé ze zveřejněných odposlechů
pak ani nesouvisely s trestním stíháním J. N. (dříve N.), pouze byly zajímavé pohledem čtenáře
bulvárních novin. Předseda žalovaného nepřisvědčil ani aplikaci usnesení Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 10/09, připouštějícího situaci, kdy nad ochranou soukromí převáží veřejný zájem
ve smyslu §8d trestního řádu. Skutečnost, že v oznámení o zahájení řízení nebyly výslovně
jmenovány všechny osoby, jimž zveřejnění článků zasáhlo do práv, předseda žalovaného označil
za nerozhodnou, neboť upřesnění bylo provedeno v průběhu řízení. Nevyjmenované osoby pak
rovněž shledal identifikovatelnými pro jejich pracovní vztah či součást zřejmého okolí
odposlouchávaných. Nedošlo ani k porušení zásady ultima ratio dle §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nerozhodná je pak skutečnost, že si žádná z osob, do jejichž práv bylo
zasaženo, nestěžovala – odpovědnost není odvozena z toho, jak dotčené osoby zveřejnění
vnímaly. Nebylo zjištěno, že by obsahem článků byly informace již dříve zveřejněné ani že obsah
odposlechů byl proveden jako důkaz v trestním řízení. Předseda žalovaného se ztotožnil i
s posouzením proporcionality střetávajících se práv i s úvahou o výši pokuty.
[6] Žalobou žalobkyně vytýkala žalovanému nedostatek skutkových zjištění a nesprávné
právní posouzení věci. Ač to žalovaný označil za nesporné, žalobkyně nikdy nepřipustila,
že jí zveřejněné informace pocházely z odposlechů, a že by se zveřejněním dopustila porušení
zákona. Žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkou, že informace byly zveřejněny v režimu
§8d trestního řádu a s poukazem na rozhodnutí ESLP ve věci RADIO TWIST versus Slovensko
či s poukazem na usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/09. Ochrana dalších osob,
do jejichž práva na ochranu soukromí mělo být zasaženo, nebyla zmíněna v oznámení o zahájení
správního řízení ani v seznámení s podklady rozhodnutí. Žalobkyně tak neměla možnost
se k tomu vyjádřit. Není také jasné, z čeho plyne závěr žalovaného o identifikovatelnosti dalších
nejmenovaných osob. Vůbec žádná z dotčených osob si nikdy na zveřejnění nestěžovala.
Dále poukázala na předchozí zveřejnění těchže informací a na nesprávné posouzení užití důkazů
v soudním řízení. Svůj postup považovala za souladný s §8d trestního řádu. Nakonec žalobkyně
označila obě správní rozhodnutí za nepřezkoumatelná a uvedla výhrady k hlediskům,
podle nichž byla stanovena výše pokuty.
[7] Městský soud v napadeném rozsudku vzal za prokázané, že zdrojem článků byly policejní
odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, což je zřejmé i ze samotných žalobkyniných
vyjádření a dále ze struktury a formy informací poskytnutých veřejnosti. Porušení §8c trestního
řádu považoval rovněž za prokázané a odkaz na rozhodnutí ESLP ve věci RADIO TWIST
za nepřípadný, neboť tam se jednalo o rozhovor mezi politiky ohledně věcí veřejného zájmu.
Stejně tak Ústavní soud se v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 10/09 vyjadřoval k případu, který není
stávajícímu podobný. Při posouzení požadavku na úplnost oznámení o zahájení řízení
městský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, a porušení zákona v daném případě neshledal. Ohledně možné
identifikovatelnosti výslovně nejmenovaných osob poukázal na §4 písm. a zákona o ochraně
osobních údajů a na skutečnost, že z údajů obsažených v článcích byly i tyto osoby určitelné.
Je zcela nerozhodné, zda dotčené osoby podaly trestní oznámení či zda daly jakkoliv najevo
své dotčení. Přitom v daném případě postačilo vyvození správní odpovědnosti a nebylo třeba
přistoupit k odpovědnosti trestní. Žalovaný se také řádně zabýval tím, zda žalobcem zveřejněné
informace nebyly zveřejněny již dříve, a ze zásady dvojinstančnosti řízení dovodil, že postačí,
pokud toto hodnocení obsahovalo rozhodnutí o rozkladu. Městský soud rovněž přisvědčil
správním orgánům v hodnocení použití odposlechů v soudním řízení, nehledě na to, že případné
zveřejnění v soudním řízení nepovažoval za rozhodné. Za řádné městský soud označil
i vyhodnocení proporcionality mezi právem na ochranu soukromí a právem na svobodu projevu.
Zájem veřejnosti na informování o trestné činnosti veřejně činných osob nelze zaměňovat
se zájmem na zveřejnění konkrétních a podrobných přepisů odposlechů. I veřejné osoby
totiž mají právo na soukromí. Věcné informace získané i z těchto odposlechů bylo možno
zveřejnit tak, aby byla ochrana soukromí respektována a aby nedošlo k zásahu do práva
na ochranu soukromí dalších osob. Je veřejným zájmem informovat o vlivu na politická
rozhodnutí premiéra, nicméně není dán veřejný zájem na konkrétním obsahu jeho komunikace.
Objektem ochrany není jen J. N. či Petr Nečas, ale i další osoby, jejichž hovory neměly nic
společného s trestnou činností J. N., a nebyly ani čistě politické. Městský soud respektuje, že
veřejné osoby musí snášet větší míru kritiky (zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 367/03), v daném případě však nešlo o kritiku osoby premiéra. Skutečnost, že
se odposlechy týkaly jednoho z nejvyšších ústavních činitelů, nepředstavuje liberační důvod.
Městský soud se ztotožnil i s úvahami k výši pokuty.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
II.1. Kasační stížnost žalobkyně
[8] Stěžovatelka kasační stížnost podanou proti rozsudku městského soudu opírá o kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, nedostatek skutkových zjištění ve správním
řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
odůvodnění, popřípadě jinou vadu řízení schopnou ovlivnit zákonnost rozsudku.
[9] Nedostatky skutkových zjištění (část IV. kasační stížnosti) spatřuje v tom, že žalovaný
vycházel z neexistující shody v názoru na existenci skutku mezi ní a správním
orgánem, což konstatoval na s. 12 prvostupňového rozhodnutí. Předseda žalovaného
v rozhodnutí o rozkladu k tomu poukázal na žalobkynino vyjádření připouštějící existenci skutku
a na s. 9 svého rozhodnutí z toho dovodil nesprávné závěry. S tím stěžovatelka nesouhlasí,
neboť autenticita odposlechů nebyla potvrzena Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci.
Městský soud její žalobní argumentaci považoval za účelovou, protože ve svém vyjádření ze dne
12. 6. 2014 nezpochybnila, že zdrojem jejích článků byly odposlechy. Z oznámení o zahájení
řízení ze dne 28. 5. 2014 ovšem nebylo zřejmé, které informace z článků činí správní orgán
předmětem řízení. To bylo určeno až v oznámení o seznámení s podklady rozhodnutí dne
8. 7. 2014. Stěžovatelka skutečně nezpochybňovala, že zdrojem jejích článků jsou odposlechy,
ale nikdy ve svých vyjádřeních neuvedla, které části článků to jsou. Stěžovatelka přitom
již na začátku správního řízení uvedla, že chrání zdroj informací. Zjištění všech skutkových
okolností pak bylo úkolem žalovaného, nikoliv stěžovatelky. Stěžovatelka nepovažuje
za prokázané, zda a v jakém rozsahu zveřejněné informace pocházejí z odposlechů a může
se na ně vztahovat zákaz uvedený v §8c trestního řádu. Žalovaný i městský soud proto
měli vycházet ze zásady in dubio pro reo a ze zásady presumpce neviny a zákonnosti.
Již v tom stěžovatelka spatřuje důvod, pro který měl městský soud rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušit.
[10] Stěžovatelka dále shledává vadu řízení v porušení zásady legitimního očekávání
(část V. kasační stížnosti). Cituje ze s. 14 prvostupňového rozhodnutí, kde jsou vyjmenovány
osoby dotčené články a je konkretizován obsah rozhovoru mezi J. N. (dříve N.) a její asistentkou
a kde je odkaz na skutečnost, že pro ni prováděli sledování její kolegové. Zde uvedené
skutečnosti ovšem nebyly součástí oznámení o zahájení řízení ani seznámení s podklady
rozhodnutí. To podle stěžovatelky porušuje zásadu legitimního očekávání a rozhodnutí činí
překvapivým. Uvedl-li žalovaný na s. 10 - 11, že okruh dotčených osob nebyl vymezen jen jmény
Petra Nečase a J. N., neznamenalo to, že jen oni byli zveřejněním odposlechů dotčeni. To je
účelovým tvrzením žalovaného zejména ve vztahu k asistentce J. N.
[11] Vadu řízení – porušení zásady nestrannosti a nedostatečné zjištění skutkového stavu
(část VI. kasační stížnosti) stěžovatelka shledává v nedostatečném seznámení žalovaného s jejím
vyjádřením, které mu bylo v rozsahu cca 200 stran doručeno v pátek 25. 7. 2014, přičemž
prvostupňové rozhodnutí pak bylo vydáno ve středu 30. 7. 2014. Žalovaný se tak ani nemohl
seznámit s vyjádřením stěžovatelky, což v rozhodnutí i připustil (s. 14) s tím, že je nepovažoval
za relevantní. K otázce předchozího zveřejnění shodných informací se však jednalo o vyjádření
zásadní. Městský soud to rovněž považoval za nedostatečné, ovšem s překvapivým názorem,
že „příslušná právní úprava tuto skutečnost nepokládá jako okolnost vylučující protiprávnost“. Předseda
žalovaného akceptoval řadu procesních chyb a na základě shodného skutkového stavu dospěl
s odlišnou argumentací ke stejným závěrům.
[12] Nesprávného právního posouzení (část VII. kasační stížnosti) se městský soud dopustil
nevyužitím základních zásad trestního řízení, a to zásady in dubio mitius či ultima ratio.
K tomu stěžovatelka cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 6 A 126/2002 - 27, pravidlo použitelnosti trestních zásad ve správním trestání. Městský soud
se ztotožnil se závěry žalovaného o přednosti práva na ochranu soukromí a uvedl, že nahrávka
je vždy zásahem do soukromí dotčených osob. Takový názor odporuje rozhodnutí ESLP ve věci
RADIO TWIST versus Slovensko (bod 57, 58). Městský soud toto rozhodnutí odmítl
jako nepřípadné, což je v rozporu s jím provedeným testem proporcionality. Stejně tak se odchýlil
od rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/09. Pokud by názor žalovaného
akceptovaný městským soudem o přednosti práva na ochranu soukromí byl správný, neměla
by žádný smysl existence §8d trestního řádu. Není správný ani názor městského soudu,
že žalovaný řádně provedl test proporcionality. Žalovaný jej totiž provedl ve vztahu ke všem
informacím společně a městský soud tak následně učinil v přímém rozporu s rozsudkem ESLP
ve věci RADIO TWIST versus Slovensko. Městský soud nepřihlédl k tomu, že žádná
z dotčených osob se na stěžovatelku neobrátila se žádostí směřující k ochraně svého práva
na soukromí. Řízení nebylo zahájeno na základě podnětu některé z dotčených osob,
z nichž některé se k věci vyjadřovaly v tisku, aniž by z jejich vyjádření bylo zřejmé,
že se zveřejněním odposlechů cítí dotčeny. Městský soud se také nesprávně vypořádal s tvrzením,
že informace obsažené v odposleších byly již dříve zveřejněny. Zveřejněním je třeba rozumět
každé veřejné zpřístupnění v restriktivním slova smyslu, nikoliv v širším slova smyslu, jak to pojal
městský soud. Z toho pak dovozuje nezbytnost uplatnění zásady in dubio mitius i zásady ultima ratio
(ve vztahu k §12 trestního zákoníku). Městský soud také přitakal hodnocení podmínek
pro stanovení výše pokuty přesto, že žalovaný za přitěžující okolnost považoval zasažení
do práva na důvěrnost informace, což je pojmovým znakem ustanovení §8c trestního řádu.
Za přitěžující okolnost bylo rovněž považováno zpřístupnění širokému okruhu osob
bez zohlednění, že ke zveřejnění daných údajů došlo již dříve.
[13] Podle stěžovatelky je rozhodnutí nepřezkoumatelné (část VIII. kasační stížnosti),
protože zveřejněné informace byly podřaditelné §8d trestního řádu, tedy šlo o informace, u nichž
převažuje veřejný zájem na zveřejnění informace nad právem na ochranu soukromí osob.
Žalovaný v odůvodnění neuvedl žádnou argumentaci, proč by měla převažovat ochrana
soukromí, ani neuvedl, proč zveřejněné informace považuje za dehonestující a/nebo hrubě
zasahující do soukromí. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění.
Zpravodajství stěžovatelky se primárně týkalo předsedy vlády České republiky, což odůvodňuje
vyšší míru přípustné kritiky a je to také relevantní pro míru vyvažování obou střetávajících
se základních práv (zde poukazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Castells versus Španělsko,
stížnost č. 2/1991/254/325). Stejně nedostatečné je i hodnocení městského soudu
na s. 13 rozsudku; městský soud nepovažoval zveřejnění za kritiku veřejně činné osoby,
ale za zveřejnění záznamu odposlechů a telekomunikačního provozu v rozporu s §8c trestního
řádu.
[14] Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.2. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[15] Stávající předsedkyně žalovaného se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje
se závěry vyjádřenými v rozsudku městského soudu. Nadto upozorňuje, že stěžovatelka v zásadě
pouze opakuje argumenty uplatněné v předchozích řízeních, které již byly opakovaně
a dostatečně vypořádány. K některým námitkám dodává následující. K tvrzení, že nebyl prokázán
původ zveřejněných informací, poukazuje na to, že sama stěžovatelka přímo v předmětných
článcích připustila, že informace pocházejí z policejních odposlechů. Předmět řízení
nebyl vymezen vyjmenováním osob, jejichž práv na ochranu soukromí se týká; je tedy zřejmé,
že se vztahoval na všechny, jichž se informace dotkly. Vyjádření stěžovatelky, ač je měl žalovaný
k dispozici 3 dny, bylo jím vzato v úvahu, což je zřejmé z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí - např. se vypořádává s tvrzením o předchozím zveřejnění informací v jiných
zdrojích. Není pravdou, že rozhodnutí o rozkladu vycházelo z jiných argumentů, což je zřejmé
porovnáním odůvodnění obou rozhodnutí; rozvinutí argumentace není rozporem.
Test proporcionality byl v obou rozhodnutích řádně proveden. Dále poukazuje na obsah
zveřejněných informací, který byl zčásti důvěrný a nijak se netýkal politického či veřejného
působení dotčených osob. Za takových okolností nemůže veřejný zájem převážit nad ochranou
soukromí. Každé zveřejnění informací musí mít své limity, přičemž každé další opakování
významně rozšiřuje okruh příjemců informace a její dosah; nelze proto bagatelizovat
opakovanost zveřejnění informací. Z těchto důvodů předsedkyně žalovaného navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
III.1. Podmínky projednání kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka jedná osobou
s právnickým vzděláním. Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[17] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
III.2. Posouzení důvodnosti kasačních námitek
III.2.a) Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil rozsudek městského soudu z hlediska
namítané nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla
způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71).
K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů je Nejvyšší
správní soud dokonce povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Při posuzování
nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud vychází z ustálené judikatury Ústavního
soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný
pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu) i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, a další).
[19] Stěžovatelka sice vznáší kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, ovšem kasační stížnost strukturuje obdobně
jako žalobu, přičemž výtky vad či nepřezkoumatelnosti směřuje vůči správním rozhodnutím.
Pouze okrajově vytýká městskému soudu nedostatky v odůvodnění, jako např. při hodnocení
vztahu veřejného zájmu a práva na ochranu soukromí na s. 13 rozsudku. Městský soud
zde ovšem svůj názor jednoznačně uvedl a zdůvodnil. Stěžovatelka tedy spíše míří do správnosti
tohoto hodnocení, což ovšem spadá pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ani nad rámec uplatněných kasačních námitek nezjistil, že by rozsudek
byl nepřezkoumatelný; odůvodnění je oporou výroku a vypořádává se dostatečně se žalobními
námitkami.
III.2.b) Námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu
[20] Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka spatřuje v řadě nedostatků
správního řízení, k nimž podle jejího názoru městský soud nepřihlížel, či je vyhodnotil nesprávně.
V prvé řadě považuje za zavádějící tvrzení žalovaného o shodě v názoru na zdroj zveřejněných
informací, a nepovažuje za prokázané, že tímto zdrojem byly odposlechy. Ze správního spisu
je zřejmé, že stěžovatelka ve svém vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení ze dne
12. 6. 2014 sice uvedla, že využívá svého práva na ochranu zdroje, nicméně konstatovala,
že informace, které zveřejnila z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu mezi Petrem
Nečasem a J. N. pocházejí z odposlechů z trestního řízení; podobné konstatování obsahuje i její
vyjádření ze dne 14. 8. 2014. Stěžovatelka tedy jednak popírá, že by kdy původ informací
připustila a byl tak nesporný, na druhé straně tuto skutečnost v řízení sama uváděla. Také lze
přisvědčit argumentaci žalovaného i městského soudu, že původ informací je zřejmý
i ze samotných zveřejněných článků, přičemž oba vzali v úvahu, že se nejedná o bulvární tisk,
u něhož by smyšlený původ informací nebyl vyloučen. Informace také byly zveřejněny
ve struktuře hovoru či zpráv odpovídajících záznamu hovoru či elektronické
komunikace. To vše městský soud dostatečně hodnotil na s. 9 rozsudku, přičemž se vypořádal
i s tím, že vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nemohlo v zájmu trestního
řízení autenticitu informací výslovně potvrdit či vyvrátit.
[21] Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ze zahájení řízení nebylo
dostatečně seznatelné, které informace správní orgán považuje za součást deliktního jednání.
V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 28. 5. 2014 je správní delikt, z něhož
je stěžovatelka podezřelá, popsán daty a názvy zveřejněných článků, v nichž byly obsaženy
informace, následovně: dne 16. 5. 2014 v článku „Šéf ČEZ tlačil do vedení policie svého muže,
odhalily odposlechy“, dne 20. 5. 2014 v článku „N. spouští akci Darwin“, dne 21. 5. 2014
v článku „Už mám maskovací šátek, paní ředitelko, hlásila N. sekretářka“, dne 22. 5. 2014
v článku „Informace ze spisu: Jak N. řídila premiéra Nečase“ a v článku „Prostě to tak uděláš! N.
řídila Nečase“. Dále prostřednictvím zpravodajského portálu iDNES.cz: dne 21. 5. 2014 v 6.02
hod. v článku „Maskovací šátek a děsné zdi, Sledovačky dělali pro N. její kolegové“, dne
22. 5. 2014 v 8.48 hod. v článku „MF DNES: Když na Nečase nezabraly argumenty, vytáhla N.
osobní život“, a dne 22. 5. 2014 v 10.11 hod. v článku „N. nadává, N. vyčítá, N. křičí, zapsali
policisté“. V oznámení o zahájení řízení je konstatováno, že se jedná o informace získané
z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného mezi RNDr. Petrem
Nečasem a Mgr. J. N. (dříve N.), přičemž tímto zveřejněním měla stěžovatelka porušit povinnost
stanovenou v §8c trestního řádu. V seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 8. 7. 2014
(téhož dne stěžovatelce doručeno) jsou obsahy všech těchto článků popsány na cca čtyřech
stranách, přičemž stěžovatelka byla upozorněna na možnost vyjádřit se k těmto podkladům
před rozhodnutím, které bude následovat po datu 25. 7. 2014.
[22] Městský soud k dané žalobní námitce správně poukázal na skutečnost, že ustanovení
§46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyžaduje, aby oznámení o zahájení
správního řízení z moci úřední obsahovalo vymezení předmětu řízení, přičemž bližší náležitosti
tohoto vymezení plynou z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 1 Afs 58/2009 – 541: „předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně
určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo
účinně se v daném řízení hájit. Správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit
jeho předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upřesněním předmětu
řízení nesmí dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního
řízení. Správní orgán musí s upřesněním předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnost
se k němu vyjádřit“.
[23] Cílem vymezení předmětu řízení zahájeného z úřední povinnosti je seznámit
s ním účastníky řízení tak, aby jim byl zřejmý, a současně, aby bylo nepochybné, že takové řízení
se již nevede a že není dána překážka ve smyslu §48 správního řádu. Na vymezení předmětu
řízení nejsou tedy kladeny tak přísné požadavky jako na vymezení skutku v rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla vydavatelem předmětných informací a znala jejich obsah,
nemohla mít pochybnost o vymezení skutku již na základě oznámení o zahájení řízení.
Také na ně adekvátně a se znalostí věci reagovala vyjádřením. Podrobnější vymezení skutku,
jímž mělo být zasaženo do práv na ochranu osobnosti, pak bylo detailně popsáno v oznámení
o seznámení s podklady, tedy před rozhodnutím. I zde byla stěžovatelce dána možnost
k vyjádření. Je třeba zdůraznit, že již v oznámení o zahájení správního řízení správní orgán
výslovně uvedl, že k porušení zákona došlo zveřejněním informací bez souhlasu osob,
kterých se týkají. Ve spojení s upřesněním obsahu článků tím byl dán i okruh osob,
jejichž soukromí mělo být narušeno. Přitom bylo konstatováno nejen porušení ochrany osob
přímo jmenovaných, ale i identifikovatelných. Např. stěžovatelka sama ve svém vyjádření ze dne
12. 6. 2014 jmenovala v souvislosti s trestním řízením osoby, jichž se odposlechy týkaly. Pokud
pak ve svém vyjádření ze dne 25. 7. 2014 konstruovala, že se zřejmě má jednat jen o dotčení
ochrany soukromí Petra Nečase a J. N., předestírá domněnku, která plyne buď z nepochopení
obsahu obou oznámení, nebo je účelová. Tvrzením o porušení zásady legitimního očekávání
v této souvislosti namítaným Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Pochybnosti v soudním řízení
vyjádřené nejsou dokladem nezákonnosti postupu správních orgánů, a proto zde nebyl dán
důvod ke zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného městským soudem.
[24] Stěžovatelka také vnímá jako nedostatečné zjištění skutkového stavu ve správním řízení
a poukazuje na skutečnost, že se žalovaný nemohl dostatečně seznámit s jejími tvrzeními
a předloženými důkazy, neboť rozhodl krátce po jejich obdržení; v tom spatřuje i porušení
zásady nestrannosti správního orgánu. Stěžovatelka byla výzvou k seznámení s podkladovými
materiály vyrozuměna o skutečnosti, že a kdy žalovaný plánuje ve věci rozhodnout. Výzva
byla doručena dne 8. 7. 2014 s tím, že rozhodnutí je předpokládáno po 25. 7. 2014. Nejednalo
se o stanovení lhůty, pouze o rámcovou informaci. Stěžovatelka zaslala své vyjádření žalovanému
dne 25. 7. 2014; soustředila se v něm zejména na konkrétní údaje o předchozím zveřejnění
těchže informací v jiných médiích, a k tomuto tvrzení předložila obsáhlé přílohy. Žalovaný vydal
rozhodnutí dne 30. 7. 2014. Ze skutečnosti, že mezi posledně uvedenými daty byla sobota
a neděle, nelze dovozovat, že se jednalo o časový prostor, který nebyl dostatečný k seznámení
se s těmito podklady a případně i k ověření tam tvrzených skutečností. Žalovaný obsah tohoto
vyjádření včetně příloh ve svém rozhodnutí konstatuje a na tvrzení o předchozím zveřejnění
reaguje na s. 14 rozhodnutí tak, že takovou skutečnost vůbec nepovažuje za rozhodnou,
neboť nevylučuje protiprávnost jednání. Při určení výše pokuty k těmto skutečnostem rovněž
nepřihlížel. Předseda žalovaného se s tímto názorem ztotožnil, přičemž konkrétně rozvedl,
že předchozí zveřejnění neobsahovala přepis odposlechů, a zdůraznil význam zveřejnění
co do formy i co do opakovanosti. Městský soud označil argumentaci v rozhodnutí žalovaného
za nedostatečnou, ovšem akceptoval nápravu provedenou v rozkladovém rozhodnutí s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, o významu
dvojinstančnosti řízení, včetně možnosti nápravy pochybení, jichž se dopustí nižší instance.
Není jasná stěžovatelčina výtka, že městský soud označil vypořádání žalovaného se skutečností
předchozího zveřejnění za nedostatečné, ovšem s překvapivým názorem, že „příslušná právní
úprava tuto skutečnost nepokládá jako okolnost vylučující protiprávnost“. Citovaná část věty totiž není
názorem městského soudu, ale součástí odkazu na znění prvostupňového rozhodnutí.
Věta v posledním odstavci na s. 11 rozsudku je v tomto směru trochu zavádějící, nicméně
pozorným čtením je objasněno, že vlastní názor městského soudu je obsažen až za středníkem
a pokračuje na další straně. Stěžovatelkou namítané porušení nestrannosti rovněž nelze shledat.
Zásada nestrannosti plynoucí z §7 správního řádu zaručuje rovnost účastníků v řízení a má bránit
zvýhodnění či znevýhodnění některého z nich, což v daném případě v postupu žalovaného
či jeho předsedy ani nepřichází v úvahu. S posouzením žalobní námitky nedostatečného
vypořádání podkladů předložených stěžovatelkou městským soudem kasační soud souhlasí
a naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledává.
III.2.c) Námitka nesprávného posouzení právních otázek
[25] Kasační námitky směřující proti správnosti posouzení právní otázky soudem stěžovatelka
konkretizuje z hlediska naplnění skutkové podstaty deliktu, z hlediska správnosti posouzení
proporcionality mezi právem na informace a na ochranu soukromí, a z hlediska uplatnění
základních zásad trestního řízení - zásady in dubio mitius či ultima ratio.
[26] Prvně je třeba konstatovat rozhodnou právní úpravu.
[27] Podle §45a odst. 1, 3 zákona o ochraně osobních údajů právnická nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz zveřejnění osobních údajů
stanovený jiným právním předpisem. Za správní delikt spáchaný tiskem, filmem, rozhlasem,
televizí, veřejně přístupnu počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem se uloží
pokuta do 5 000 000 Kč.
[28] Podle §8c trestního řádu nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace
týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu podle §88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu
zjištěné na základě příkazu podle §88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí
podle §158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz
v řízení před soudem.
[29] Podle §8d trestního řádu lze informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle
§8a až 8c, v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu
trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit,
odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na soukromí dotčené osoby;
přitom je třeba zvlášť dbát na ochranu zájmů osoby mladší 18 let.
[30] Nejvyšší správní soud považuje za dostatečně prokázané, že stěžovatelkou zveřejněné
informace jsou informacemi získanými z odposlechů a ze záznamů telekomunikačního provozu
pořízených v režimu předpokládaném v §8c trestního řádu, přičemž žádná z osob, jichž se týkají,
nedala ke zveřejnění souhlas a nejednalo se o informace již užité v řízení před soudem.
Za souhlas nelze považovat skutečnost, že se tyto osoby proti zveřejnění informací následně
žádným způsobem nevymezily. Zákaz stanovený v §8c trestního řádu byl porušen
a ke zveřejnění informací došlo prostřednictvím tisku a veřejně přístupné počítačové sítě.
Tím byly naplněny formální znaky správního deliktu podle §45a odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů. Nejde ovšem o deliktní jednání, pokud jsou splněny podmínky §8d trestního
řádu, v daném případě podmínky veřejného zájmu na zveřejnění informací,
převažuje-li ten nad právem na soukromí dotčené osoby, a to každé z nich. Zde má místo
posouzení proporcionality mezi právem na informace a právem na ochranu soukromí
osob dotčených zveřejněním.
[31] Žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí při posouzení proporcionality vycházel
z veřejného postavení komunikujících osob, nicméně byl názoru, že je třeba rozlišovat mezi
informacemi o existenci osoby mající vliv na politická rozhodnutí premiéra a mezi konkrétním
přepisem jejich komunikace obsahujícím i jejich soukromí a místy zcela postrádajícími informační
hodnotu (např. části textu v článku „N. spouští akci Darwin“). Informace se dotkly i osob, které
byly pouhým předmětem komunikace či objektem sledování a jichž se trestní řízení
nijak netýkalo. Tyto osoby žalovaný vyjmenovává včetně toho, že i sekretářku J. N. (dříve N.) je
třeba považovat za dotčenou, neboť byla identifikovatelná. Předseda žalovaného se vymezil proti
stěžovatelovu názoru na automatické nadřazení veřejného zájmu nad právem na ochranu
soukromí veřejně působících osob. Dále citoval ze zveřejněných informací ty, které se dotkly
soukromí osob, které nejsou veřejně činné (manželka premiéra, sledované osoby), či sice veřejně
činné jsou, ale předmětem zveřejnění byly jejich přezdívky, případně, jejichž předmětem byly ryze
osobní, místy až intimní rozhovory mezi J. N. a Petrem Nečasem. Samotnou skutečnost, že i toto
veřejnost zajímá, nepovažoval předseda žalovaného za dostatečný důvod pro převahu veřejného
zájmu nad ochranou soukromí dotčených osob. Městský soud pak k těmto argumentům dodal, že
zájem na zveřejnění informací nemůže být prováděn dehonestujícím či do soukromí hrubě
zasahujícím způsobem, k čemuž došlo úplným přepisem obsahu odposlechů.
[32] Podmínky uplatnění §8d trestního řádu vyžadují posouzení vztahu mezi veřejným
a soukromým zájmem, tedy posouzení proporcionality střetávajících se práv; ta jsou následující.
Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní
čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle odst. 2 téhož ustanovení má každý
právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Podle odst. 3 téhož ustanovení má každý právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Právo na ochranu
soukromí je přitom chápáno ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje právo
na informace, odst. 2 pak zaručuje každému právo na vyjadřování svých názorů včetně
rozšiřování informací, přičemž toto právo lze podle odst. 3 téhož ustanovení omezit zákonem
mj. za účelem ochrany práv a svobod druhých. I zde Listina navazuje na Úmluvu – na její čl. 10
odst. 1.
[33] Ústavní soud se k uplatnění těchto práv a jejich střetu vyjádřil např. v nálezu ze dne
24. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 10/09, jímž posuzoval mj. návrh na zrušení části §8c trestního řádu;
již z tohoto důvodu mu nelze upřít relevanci pro danou věc. Při posuzování práva na informace
vycházel z čl. 10 Úmluvy a v jejím světle vyjádřil obecná východiska ve vztahu ke svobodě
projevu a roli sdělovacích prostředků (část VII. nálezu). Zdůraznil význam základního práva
svobody projevu zejména ve vztahu k věcem veřejným, tedy i k činnosti politiků a úředníků.
Novinářskou činnost pak pojal jako důležitou pro diskusi občanské společnosti. Uvedl, že práva
plynoucí z čl. 17 Listiny nejsou právy absolutními, a že při střetu práva na informace s jiným
ústavně chráněným zájmem je třeba vážit konkrétní okolnosti případu, zejména ve vztahu
k ochraně osobnostních práv jednotlivce, na jejichž zveřejnění veřejný zájem dán není. Při úvaze
o střetu těchto práv poukázal na rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2006 ve věci Dammann proti
Švýcarsku, stížnost č. 77551/01. Význam práva na ochranu soukromí zdůraznil i ve vztahu
k údajům získaným z odposlechů (bod 88 nálezu). Podobné závěry k významu práva
na informace a významu novinářské činnosti vytvářející podmínky pro veřejnou diskusi lze vyčíst
i z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (publ. pod č. 123/2010 Sb.).
Obdobné vyznění má i nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03,
který městský soud označil za nepřípadný, neboť se v něm jednalo o neoprávněnou kritiku
veřejně činné osoby, kdežto v nyní posuzovaném případě jde o zveřejnění odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu v rozporu se zákonem. Je pravdou, že se nález týká vztahu práva
na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti populární zpěvačky, nicméně i zde byla
vyslovena určitá pravidla, z nichž plyne, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit
z mezí v demokratické společnosti uznávaných pravidel, aby nepozbyla ústavní ochrany. Ústavní
soud v tomto nálezu reflektuje judikaturu ESLP tak, že ta akceptuje i názory zraňující či urážející,
jsou-li součástí veřejné či politické debaty, a připouští restrikci práva na svobodu projevu
jako velmi výjimečnou. Rovněž konstatuje odlišné postavení osob veřejně činných
(politiků, veřejných činitelů i umělců) jako osob, které musí snášet vyšší míru kritiky a které mají
také snazší přístup do médií k reakci na jich se dotýkající informace (s. 6 nálezu). Ani zde nelze
říci, že by tento nález byl pro posuzovaný případ bez významu.
[34] Ze stěžovatelkou vyzdvihovaného rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 2006 ve věci
RADIO TWIST proti Slovenské republice (stížnost č. 62202/00), který žalovaný i městský soud
označili za nerozhodný, pak rovněž plynou právní závěry v této věci využitelné.
V tam rozhodované věci se jednalo o zveřejnění odposlechu telefonního hovoru mezi tehdejším
předsedou vlády a ministrem financí a tajemníkem ministra spravedlnosti ohledně výměny vedení
a obsazení budovy Slovenské poisťovny, a. s. Soud po konstatování stávající judikatury zdůraznil
významnou úlohu tisku v demokratické společnosti a skutečnost, že článek 10 odst. 2 Úmluvy
ponechává jen malý prostor k omezení svobody projevu ve věcech veřejného zájmu.
I zde je konstatována možnost vyšší míry dotčení ve vztahu k veřejnému činiteli, např. politikovi.
Soud vycházel z jasně politického obsahu hovorů, z absence zásahu do osobního života, a z cíle
zveřejnění, jímž bylo seznámení veřejnosti se skutečnostmi, které byly součástí veřejného života.
[35] Ve stěžovatelkou poukazovaném rozhodnutí ESLP z roku 1992 ve věci Castells proti
Španělsku (stížnost č. 2/1991/254/325) tento soud vyslovil, že svoboda projevu je nezbytnou
podmínkou pro formulování politických názorů, a připustil, že vyjádření politicky činné osoby
musí požívat ochrany i v případě, že je tvrdou až urážlivou kritikou vlády, které přiznal nižší
míru ochrany než soukromým občanům, a to proto, že politici i vládní úředníci jsou lidu ze své
činnosti odpovědni. Tisk pak je tím, kdo má významnou úlohu při poskytování informací
nejrůznějšího druhu, čímž poskytuje veřejnosti možnost formovat své názory.
[36] K tomu lze dále zmínit i rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2016 ve věci Bédat proti Švýcarsku
(stížnost č. 56925/08), který ostatně městský soud užil v jiném svém rozsudku
(sp. zn. 5A 138/2014). Zde ESLP posuzoval případ postihu novináře za zveřejnění informací
o probíhajícím trestním řízení, přičemž při úvaze o mezích ochrany podle čl. 10 Úmluvy označil
za rozhodné následující faktory:
a) obsah a způsob zveřejněné informace – zda informace byla zveřejněna seriozním
způsobem, či zda se naopak snažila vyvolat spíše senzaci, či popsat osobu ryze negativním
způsobem,
b) jak zveřejnění informace přispělo k debatě veřejného zájmu, či zda jejím cílem bylo pouze
ukojení zvědavosti veřejnosti,
c) jaký dopad měla zveřejněná informace na trestní řízení, zda nebyla narušena zásada
presumpce neviny, či zda nedošlo k ovlivnění nestrannosti soudu.
ESLP zde posuzoval zejména vztah zveřejněných informací k probíhajícímu trestnímu řízení,
nicméně jeho závěry jsou zčásti využitelné i pro daný případ, kdy se právo na informace střetává
s právem na ochranu soukromí. Konkrétně v odst. 72 rozsudku ESLP připomíná judikaturu,
z níž plyne, že zásahem do práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 8 musí být útok závažný
a musí být proveden způsobem narušujícím právo na soukromý život.
[37] Předseda žalovaného se dovolával rozhodnutí ESLP ze dne 6. 9. 1978 ve věci Klass
a další proti Německu (stížnost č. 5029/71), a ze dne 10. 3. 2009 ve věci Bykov proti Rusku
(stížnost č. 4378/02). Prvé z těchto rozhodnutí řeší ochranu před policejními odposlechy
a ve vztahu k nyní řešené věci lze konstatovat jeho závěr, že osobám, vůči nimž nebyl odposlech
povolen, dochází k zásahu do práva na soukromý život. Ve druhém rozhodnutí pak ESLP řeší
získávání důkazů v trestním řízení přípustným způsobem a v tomto vztahu se zabývá ochranou
práv plynoucích z čl. 8 Úmluvy.
[38] Ve světle všech těchto příkladmo uvedených rozhodnutí Ústavního soudu i Evropského
soudu pro lidská práva je pak třeba posoudit proporcionalitu mezi právem na informace
a právem na ochranu soukromí v daném případě. Není možné vybrat si pouze některé
z rozhodnutí, jež svým výstupem konvenuje v řízení sledovanému cíli. Všechna uvedená
rozhodnutí vycházejí z toho, že vždy je třeba vážit konkrétní skutkové okolnosti, závažnost
informací pro veřejný život, osoby, jichž se informace týkají a míru dopadu do jejich práv. Přitom
princip proporcionality zajišťuje, aby v každém konkrétním případě byl připuštěn jen takový
zásah do soukromí, který je vyvážen účelem, k němuž omezení tohoto práva slouží.
Proporcionalitu je třeba vážit ve vztahu ke každému subjektu, který se stal předmětem
zveřejněných informací z odposlechů či ze záznamů telekomunikačního provozu.
[39] Pro vyhodnocení správnosti úvah žalovaného, jeho předsedy i městského soudu
je na místě rozebrat informace, které byly předmětem zveřejněných odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu. To je třeba učinit konkrétně, byť k tomu není třeba opakovat úplný
přepis informací, neboť to již učinily správní orgány i městský soud; pro účely hodnocení
kasačního soudu postačí následující shrnutí:
a) článek ze dne 16. 5. 2014 „Šéf ČEZ tlačil do vedení policie svého muže, odhalily odposlechy“.
Uvedeno pouze, že dotčený měl být označován jako D.
b) článek ze dne 20. 5. 2014 „N. spouští akci Darwin“. Zachycuje odposlech hovorů mezi N. a P.
ze dne 26. 10. 2012 a ze dne 1. 11. 2012. Konstatován je negativní vztah N. vůči R. N., kterou má
častovat vulgárními přezdívkami, a zaznamenán je obsah hovoru, jehož předmětem je zjevně
průběh sledování R. N. Hovor mezi N. a P. ze dne 10. 3. 2013 se měl týkat vztahu mezi P. a
„N.“. Hovor mezi N. a K. ze dne 14. 3. 2013 je informací o výsledku sledování těchto osob
označovaných jako „žrádlo pro psy“, přičemž v další zprávě ze dne 15. 3. 2013 N. udílí pokyny
pro jejich sledování, ve zprávě a při hovoru ze dne 16. 3. 2013 je řešena fotografie H., její adresa a
místo parkování P. vozidla. Průběh sledování těchto osob je řešen i v záznamu ze dne
21. 3. 2013, přičemž totéž následně N. probírá i s P. Dále je konstatován hovor mezi N. a
Nečasem ze dne 28. 3. 2013, jehož předmětem bylo sdělení o zjištěném společném výletu
sledovaných. Záznam hovoru mezi N. a P. z 5. 4. 2013 je konstatováním výsledků sledování
zpravodajců. Článek je uzavřen zjištěním o pohovoru N. a P. se sledovanými s tím, že nenašli
odvahu je vyhodit.
c) článek ze dne 21. 5. 2014 „Už mám maskovací šátek, paní ředitelko, hlásila N. sekretářka“
zachycuje aktivity N. vůči P. ve vztahu ke sledování v Tuchomeřicích a rozhovor o tomto
sledování s asistentkou, kterou tam vyslala.
d) článek ze dne 22. 5. 2014 „Informace ze spisu: Jak N. řídila premiéra Nečase“ pokračující
článkem „Prostě to tak uděláš! N. řídila Nečase“, zachycuje rozhovor a posílané zprávy mezi
Nečasem a N., které se týkají názorů na P., obsazení vedení NKÚ, včetně osobních výtek N. vůči
Nečasovi a jeho osobních reakcí na ně.
e) článek ze dne 21. 5. 2014 „Maskovací šátek a děsné zdi, Sledovačky dělali pro N. její kolegové“
navazuje na pokračující sledování H. [ad c)] a shrnuje komunikaci N. a P. a sekretářky.
f) článek ze dne 22. 5. 2014 „MF DNES: Když na Nečase nezabraly argumenty, vytáhla N.
osobní život“ obsahují částečnou citaci osobních rozhovorů a zpráv mezi Nečasem a N.
s vyhodnocením Nečasovy osobní podřízenosti.
g) článek ze dne 22. 5. 2014 „N. nadává, N. vyčítá, N. křičí, zapsali policisté“ obsahuje popis
sedmi hovorů a zpráv mezi N. a Nečasem, jejichž ráz je převážně osobním řešením jejich
konfliktů, z nichž je ovšem zřejmé, že důvodem byl názor na P. a obsazení vedení NKÚ, jejichž
vyústěním je Nečasovo nadřazení jejich osobního vztahu nad pracovní otázky.
[40] Rozhodnutí žalovaného za delikt označilo úplný obsah všech článků, přičemž žalovaný
dospěl k závěru, že zveřejnění obsahu odposlechů se dotklo všech osob, jichž se články týkaly;
konkrétně to byli Petr Nečas, J. N. (dříve N.), D. B., R. N., J. P., L. P., J. P., A. H., M. K. a O. P.
Dotčeny byly i osoby v článcích výslovně nejmenované, ale identifikovatelné - asistentka J. N.
Žalovaný jako příklad výluky veřejného zájmu uvedl článek „N. spouští akci Darwin“. Předseda
žalovaného k tomu dodal, že některé články za čistě politické označit nelze, např. články „Šéf
ČEZ tlačil do vedení policie svého muže, odhalily odposlechy“ a „N. spouští akci Darwin“. Za
s politikou nesouvisící považuje články týkající se sledování J. P. a A. H., které s trestnou činností
J. N. ani nesouvisí. V článcích „Jak N. řídila premiéra Nečase“, „Prostě to tak uděláš! N. řídila
Nečase“, a „Když na Nečase nezabraly argumenty, vytáhla N. osobní život“ jde o rozhovory čistě
osobní, důvěrné až intimní. V těchto článcích předseda žalovaného neshledal nic, co by je mělo
činit předmětem veřejného zájmu, případně, u nichž veřejný zájem nepřevažuje. Při hodnocení
existence veřejného zájmu pak předseda žalovaného poukazuje na citace z rozhovorů, v nichž
zaznívají osobní a dehostenující výrazy. Městský soud shledal zásah do soukromí přímo v textu
zveřejněných článků, shledal v nich dotčení práva na soukromí všech v rozhodnutí jmenovaných
osob, přičemž věcné informace získané z odposlechů bylo možné zveřejnit způsobem, který by
nebyl zásahem do jejich práv.
[41] Policejní odposlechy jsou závažným zásahem do soukromí jednotlivce a jejich povolení
podléhá přísným zákonným podmínkám. To platí i pro jejich použití, tím spíše pak pro jejich
použití mimo rámec trestního řízení. K posouzení správnosti úvah žalovaného, jeho předsedy
a městského soudu je nezbytný rozbor obsahu článků uvedených výše ad 39 a) – g). Správní
orgán rozhodující o deliktu podle §45a odst. 1, 3 zákona o ochraně osobních údajů
při identifikaci porušeného předpisu podle §8c trestního řádu, musí, jak již výše uvedeno,
zkoumat, zda nejsou dány důvody uvedené v §8d trestního řádu, tedy zda není dán veřejný zájem
na zveřejnění informací; ten přitom musí převyšovat zájem na ochraně soukromí dotčených osob.
Tento test proporcionality správní orgán musí provést konkrétně ve vztahu ke všem dotčeným
osobám a ke všem zveřejněným informacím. Nepostačí tedy konstatování jmen všech osob,
kterých se informace jakkoliv dotýkaly, a uvedení souhrnu všech informací s příkladmým výčtem
jejich částí, u nichž veřejný zájem podle názoru správního orgánu nepřevažuje. Pohledem výše
citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu tedy musí být rovněž
zjištěno, jaké postavení ve společnosti měly či mají dotčené osoby, a zda převaha veřejného zájmu
neplyne právě z tohoto jejich postavení. Za veřejný zájem jistě nelze považovat pouhou
zajímavost pro veřejnost, ale je třeba jej vnímat v užším významu - že informace jsou potřebné
pro veřejný život, že jsou využitelné pro utváření politických názorů a pro vnímání a posuzování
činnosti státních orgánů, politiků či veřejný život společnosti ovlivňujících úředníků. Petr Nečas
byl předsedou vlády České republiky, J. N. zastávala pozici vrchní ředitelky sekce kabinetu
předsedy vlády, někteří z dalších aktérů odposlechů zastávali vysoké funkce ve zpravodajských
službách. Ostatně odposlechy byly zřejmě nařízeny právě v souvislosti s podezřením na
zneužívání zpravodajských služeb J. N. Tyto politické funkce i významné služební postavení
mohou vést k převaze zájmu na zveřejnění informací. To ovšem žalovaný ani jeho předseda blíže
nehodnotili, pro což nemají dostatečnou oporu ani v rozhodnutích ESLP, z nichž vycházeli,
nehledě na další judikaturu uvedenou výše. Na druhé straně zveřejněním informací byly dotčeny i
osoby, jejichž postavení převahu veřejného zájmu neodůvodňovalo. Informace byly také
zveřejněny poměrně rozsáhle a i ve vztahu k osobám, které musí snášet vyšší míru veřejného
zájmu, je třeba vážit, zda nebyly zveřejněny i takové, u nichž převažuje zájem na ochraně
soukromí.
[42] Konkrétně je Nejvyšší správní soud názoru, že je sporné dotčení „šéfa ČEZ“,
jenž byl v článku ad 39 a) označen zdrobnělinou křestního jména. Sporné je i dotčení aktérů
odposlechů v článku ad 39 b), jimiž byli J. N. a „zpravodajci“ v řídících funkcích, přičemž
předmětem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo její úkolování
zpravodajských služeb soukromým sledováním; na druhé straně je u tohoto článku zřejmá
převaha zájmu na ochraně soukromí u těch osob, na něž se sledování vztahovalo (R. N., J. P., A.
H.) a vůči nimž byl obsah informací místy dokonce znevažující. V článku ad 39 c) lze shledat
převahu veřejného zájmu jen ve vztahu ke komunikaci J. N. s P., neboť se týká sledování osob
zpravodajskou službou; oproti tomu v další části obsahující komunikaci J. N. s její asistentkou
nelze shledat veřejný zájem vůbec. Sporný vztah veřejného zájmu a práva na ochranu soukromí je
i v článku ad 39 d). Sice se jedná o rozhovor převážně soukromé povahy mezi Petrem Nečasem a
J. N., nicméně na druhou stranu je třeba vážit, že je z něho zřejmý rozsah vlivu J. N. na Petra
Nečase ve věcech jeho politických rozhodnutí (obsazení funkce „šéfa NKÚ“). Případ článku
ad 39 e) odpovídá článku ad 39 c). Článek ad 39 f) sice také dokumentuje vliv J. N. na Petra
Nečase, ale zde lze souhlasit s žalovaným, že komunikace je soukromého obsahu, a tudíž
lze přisvědčit převaze zájmu na ochraně jejich soukromí. O článku ad 39 g) by bylo možno uvážit
stejně, ovšem zde je výrazněji zřejmý vliv J. N. na politická rozhodnutí Petra Nečase. Celkově lze
shrnout, že nelze upřít převahu veřejného zájmu na zveřejnění informací tam, kde tyto informace
seznamují veřejnost s tím, že předseda vlády byl při svém mocenském rozhodování relevantně
ovlivňován osobou, jíž takové jednání formálně vzato nepříslušelo, a že tato osoba komunikovala
s pracovníky zpravodajských služeb ve věcech svého soukromého zájmu týkajícího se premiéra.
Úplné zveřejnění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tak bylo problematické a
bylo namístě rozsah informací omezit, ale pokud se tak nestalo, bylo na žalovaném a jeho
předsedovi, aby tyto informace roztřídili a zodpovědně se zabývali tím, v jakém rozsahu bylo
zveřejnění těchto informací přípustné ve smyslu §8d trestního řádu. Totéž měl učinit i městský
soud. Stěžovatelce tak lze v podstatné míře přisvědčit v tvrzení o nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[43] V rámci napadení správnosti právního posouzení věci stěžovatelka dále namítá,
že městský soud měl vycházet ze základních zásad trestního řízení, a to v prvé řadě zásady in dubio
mitius. Městský soud se touto námitkou zabýval na s. 12 rozsudku a správně poukázal
na výklad zásady obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014,
č. j. 9 Afs 63/2013 – 84, a zdůraznil, že uplatnění této zásady předpokládá existenci více
rovnocenně obhajitelných výkladů určitého ustanovení právního předpisu. Stěžovatelka byla
názoru, že nejednoznačný výklad se měl týkat pojmu „zveřejnění“ uvedeného v §8c trestního
řádu. Problém pak viděla vtom, že pojem lze vnímat buď jako každé uvedení informace
na veřejnost, či pouze její první uvedení na veřejnost, přičemž ona první nebyla. Nejvyšší správní
soud shodně s městským soudem neshledal důvod ke zkoumání možností výkladu tohoto
ustanovení, jestliže informace tak, jak byly zveřejněny stěžovatelkou (tedy přepis odposlechů),
předmětem předchozích zveřejnění nebyly (viz níže). Nad rámec této skutečnosti Nejvyšší
správní soud dodává, že pojem „zveřejnění“ je obvykle spojován s každým uvedením informace
na veřejnost, přičemž z textu zákona nelze vysledovat možnost jiného výkladu. Opakovanost
zveřejnění, třeba dílčí, v daném případě může mít vliv pouze při úvaze o výši pokuty.
[44] S výše uvedenou zásadou spojuje stěžovatelka i zásadu ultima ratio plynoucí z §12 odst. 2
trestního zákoníku a městskému soudu vytýká, že ji neužil. Podle tohoto ustanovení „(t)restní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých,
ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Městský soud se k ní vyjádřil
pouze tak, že správní postih označil za dostačující. Zásada vyjadřuje princip subsidiarity trestní
represe, přičemž předmětem trestní represe jsou skutky nejzávažnější. Užití této zásady jistě není
vyloučeno ani ve správním trestání, byť zde již tím, že se jedná o správní trestání, jde o nižší míru
represe, která postihuje jednání méně společensky škodlivá. Stěžovatelka nevymezuje,
jaké mírnější prostředky má na mysli, a ani soudu není zřejmé, jaké mírnější represivní řízení
by zde přicházelo v úvahu. Z její argumentace, že řízení nebylo zahájeno na podnět dotčených
osob a ty se proti zveřejnění informací ani neohradily, lze dovodit, že míní, že její jednání
postrádalo společenskou škodlivost. Správní delikt podle §45a odst. 1 zákona o ochraně
osobních údajů není vázán na návrh dotčené osoby ani na vyšší míru jejího dotčení; reakce
dotčených osob by mohly mít význam rovněž pro úvahu o výši pokuty (jistě je rozdíl, pokud
osoba dotčená zveřejněním informací z trestního řízení v důsledku tohoto zveřejnění nabude
postavení téměř celebrity, nebo pokud naopak utrpí zdravotní újmu, nebo je poškozena
v osobním životě či v pracovním uplatnění). Cituje-li stěžovatelka k této své námitce rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27, nepovažuje jej kasační
soud za rozhodný, neboť se kromě akceptace trestněprávních zásad ve správním řízení týká
trestnosti skutku při změně právní úpravy.
[45] Stěžovatelka ovšem obě zásady spojuje s tím, že se v jejím případě nejednalo o zveřejnění
neznámých informací, neboť ve správním řízení doložila, že se jednalo o informace již dříve
zveřejněné jinými subjekty. Součástí správního spisu jsou dvě složky obsahující přehled a citace
zpráv zejména z roku 2013, z nichž některé se týkají „kauzy N.“, jejích aktivit a součinnosti
s tajnými službami, komentují skutečnost policejních výslechů J. N., provádění policejních
prohlídek, konstatují výslechy jiných veřejně známých osob, reakce veřejně činných či kauzou
dotčených osob na trestní stíhání J. N. nebo souvisící s projednáváním možnosti vydání Petra
Nečase k trestnímu stíhání a důsledků celé aféry pro něho. Mezi nimi jsou i zprávy, jejichž
zdrojem by mohly být odposlechy, neboť komentují užívání přezdívek (např. Lidové noviny
27. 4. 2014, deník Aha 14. 11. 2013), komentují sledování N. (ČT 1 z 23. 6. 2013 „Nagygate“) atd.
Nejedná se ovšem v žádném případě o úplný přepis odposlechů korespondující informacím
zveřejněným stěžovatelkou.
[46] Stěžovatelka napadá i stanovení výše pokuty. Zákon o ochraně osobních údajů stanoví
v §46 odst. 2, že při rozhodování o výši pokuty se přihlíží „zejména k závažnosti, způsobu, době trvání
a následkům protiprávního jednání a k okolnostem, za nichž bylo protiprávní jednání spácháno“. Žalovaný
vymezil výslovně, v čem shledal okolnosti polehčující (široká medializace kauzy) i přitěžující
(zásah do důvěrnosti komunikace podle čl. 13 Listiny, zpřístupnění neomezenému počtu osob,
a s tím spojený nenapravitelný následek). Předseda žalovaného uznal, že zpřístupnění informace
neomezenému počtu osob je pojmovým znakem deliktu. Městský soud úvahu o určení výše
pokuty akceptoval jako zákonnou, když narušení důvěrnosti komunikace neshledal pojmovým
znakem deliktu; naopak přisvědčil následku širokého rozšíření informací ve srovnání s jinými
způsoby zveřejnění a vyloučil možnost vlivu předchozího zveřejnění jako okolnosti polehčující
proto, že to nebylo prokázáno. Úvaha žalovaného v korekci provedené předsedou žalovaného
odpovídala zákonným hlediskům a městský soud se danou žalobní námitkou řádně zabýval.
Vzhledem k odlišnému názoru Nejvyššího správního soudu na rozsah deliktního jednání ovšem
po jeho novém vymezení bude muset být nově provedena i úvaha o výši pokuty.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[47] Z výše uvedených důvodů (ad odst. 44, 45) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil
(§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil
i napadené rozhodnutí předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
(§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[48] Zruší-li Nejvyšší správní soud mimo napadeného rozsudku i rozhodnutí správního
orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[49] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
má úspěšný účastník soudního řízení právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[50] Náklady v řízení úspěšné stěžovatelky činily částku 8000 Kč za zaplacené soudní poplatky
[1 x 3000 Kč za žalobu podle položky č. 18 bod 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků,
který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
a 1 x 5000 Kč za kasační stížnost podle položky č. 19 stejného zákona].
[51] Procesně neúspěšnému žalovanému proto Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšné stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 8000 Kč, a to do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu