ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.386.2018:12
sp. zn. 2 As 386/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 18. 10. 2018, č. j. VS-16163-10/ČJ-2018-8026PR, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 43 A 152/2018 – 7,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á .
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) žádal žalovanou o poskytnutí
informací vztahujících se k její činnosti. V této souvislosti podal u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti. Kasační stížností se žalobce
(dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba
žalobce podaná u tohoto soudu dne 28. 10. 2018 postoupena v souladu s §7 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k rozhodnutí Městskému soudu v Praze,
neboť směřovala proti žalované, jejíž sídlo je v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť je osobou se zdravotním postižením.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení
o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu
ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“
V tomto případě nebylo ovšem napadeným usnesením rozhodováno ve věci samé a proto
nevzniká stěžovateli povinnost soudní poplatek zaplatit.
[4] Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený
senát v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační
stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti
jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“
Stěžovatel tak nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud i přesto
posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z hlediska toho, zda je takový postup nutný
k ochraně jeho práv. Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba,
neboť se jedná o věc jednoduchou, projednatelnou a z kasační stížnosti jednoznačně vyplývá,
čeho se stěžovatel domáhá. Nejvyšší správní soud tak návrh na ustanovení zástupce zamítl.
[5] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal zákonnost výše označeného usnesení
o postoupení věci. V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že žalovaná podle §4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské
službě a justiční stráži“) činí za vězeňskou službu právní úkony, mezi které patří správní trestání
i řízení o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako povinného
subjektu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.
[6] Stěžovatel podal u Krajského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Vězeňské služby
České republiky, Věznice Oráčov, ze dne 18. 10. 2018, č. j. VS–16163-10/ČJ-2018-8026PR
vydané ředitelem věznice podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Napadeným rozhodnutím žalovaná odložila žádost stěžovatele o poskytnutí informace podle
zákona o svobodném přístupu k informacím.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“. Podle §7 odst. 6 s. ř. s. „není-li soud, u něhož byl návrh
podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému“.
[8] Krajský soud v Praze otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle §2 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím, jsou „povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich
orgány a veřejné instituce“.
[9] Podle §1 odst. 3 zákona o vězeňské službě a justiční stráži, je „Vězeňská služba správním
úřadem a účetní jednotkou“.
[10] Podle §1 odst. 4 téhož zákona jsou „organizačními jednotkami Vězeňské služby generální
ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie
Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek,
které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence,
Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální
ředitel“.
[11] Podle §4 tohoto zákona „právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel.
Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit
právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí
ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.“
[12] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem věznice Oráčov bylo vydáno
Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní orgán, který v daném
případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba
České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy
Městský soud v Praze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 6 As 162/2016 – 28). Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Městský soud v Praze
v usnesení ze dne 13. 6. 2016, č. j. 8 A 93/2015 – 36, v němž rozhodoval ve věci žádosti
stěžovatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
o jejichž poskytnutí žádal věznici Valdice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 269/2018 – 14, ze dne 26. 9. 2018).
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu
v Praze rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly,
proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu