ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.436.2017:37
sp. zn. 2 As 436/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p.,
se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, adresa pro doručování Lesy České
republiky s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Nádražní 2811, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ČEDAR, spol. s r.o., se sídlem
Kolofíkovo nábřeží 1117/29, Opava, zastoupená Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem
se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2015,
č. j. MSK 60451/2015, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 10. 2017, č. j. 22 A 76/2015 – 48,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 22 A 76/2015 – 48,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 5. 2015,
č. j. MSK 60451/2015, se v e v ý r oku I . zru š u je a věc se v tomto
rozsahu v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 3000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
ani o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Honební společenstvo Hořejší Kunčice podalo dne 18. 12. 2013 žádost o změnu honitby,
a to přiřazením v žádosti specifikovaných pozemků v k. ú. Hořejší Kunčice, k. ú. Kerhartice
u Budišova nad Budišovkou a k. ú. Kružberk ve smyslu §31 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb.,
o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“). Žalobce byl jedním z účastníků řízení o žádosti
u Magistrátu města Opavy, odboru životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“),
neboť je držitelem honitby Deštné (sousední honitby k společenstevní honitbě Hořejší Kunčice)
a současně vykonává za stát veškerá vlastnická práva k honebním pozemkům,
které jsou ve vlastnictví státu s právem hospodařit s tímto majetkem a jsou součástí
honitby Deštné. Dne 25. 2. 2015, pod č. j. MMOP 15024/2015/24233/2013/ZIPR-HrJ
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), správní orgán I. stupně výrokem I. přiřadil některé
honební pozemky (celkem přes 38 ha) z honitby Deštné do honitby Hořejší Kunčice,
výrokem II. byly pozemky, které ztratily souvislost s honitbou Deštné, začleněny do honitby
Hořejší Kunčice (téměř 88 ha) a výrokem III. byla do honitby Hořejší Kunčice přičleněna část
pozemku, který doposud nebyl součástí žádné honitby. Výrokem IV. byla zamítnuta žádost
o změnu v honebních pozemcích honitby Kružberk ve prospěch honitby Hořejší Kunčice.
Ve výroku V. byl uveden odkaz na zákres změny honiteb do mapy jakožto součásti rozhodnutí,
výrokem VI. byla popsána změna hranice honiteb Hořejší Kunčice a Deštné a výrokem VII.
byl právní účinek výroků I., II. a III. vztažen ke dni 31. 12. 2014. Prvostupňový správní orgán
následně vydal opravné usnesení, kterým účastníkům řízení dodatečně doručil opomenutou
přílohu uvedenou ve výroku V. Žalobce s prvostupňovým rozhodnutím nesouhlasil a podal proti
němu, jakož i opravnému usnesení odvolání.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) výrokem I.
prvostupňové rozhodnutí ve výrocích I., II., III., IV., V. a VI. potvrdil a odvolání v této části
zamítl. Výrokem II. zrušil výrok VII. prvostupňového rozhodnutí a v této části řízení zastavil,
a totéž učinil výrokem III. i ve vztahu k napadenému opravnému usnesení. Podle žalovaného
je zpětné stanovení účinku prvostupňového rozhodnutí k 31. 12. 2014 ve výroku VII. s ohledem
na zásadu legitimního očekávání a princip právní jistoty vyloučeno. Také vydání opravného
usnesení bylo procesním pochybením, neboť písemné vyhotovení prvostupňového rozhodnutí
ve spise bylo správné a úplné. K chybě došlo toliko při vytvoření jeho stejnopisu pro potřeby
doručení, ale tato vada byla napravena již doručením chybějící přílohy, takže nebyl důvod
vydat opravné usnesení. Žalobce podal proti výroku I. napadeného rozhodnutí žalobu,
neboť byl přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo jako držitele honitby i jako vlastníka
honebních pozemků.
[3] Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Důvodnou shledal toliko námitku žalobce ohledně nesprávného vymezení
pozemků ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí, který byl napadeným rozhodnutím
žalovaného potvrzen, neboť parcelní čísla některých honebních pozemků nebyla v souladu
s údaji vedenými ke dni vydání rozhodnutí v katastru nemovitostí. Z vyrozumění o provedeném
vkladu do katastru nemovitostí vyhotoveného katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj,
katastrální pracoviště Opava ve věci sp. zn. V-599/2015-806, krajský soud zjistil, že u některých
pozemků (parc. č. 773, 775/1, 775/2, 805/1, 805/3, 833/1, 833/2 a 1635/1) došlo na základě
dohody o vydání zemědělských nemovitostí podle §9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb.,
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“) k vkladu vlastnického práva
pro Římskokatolickou farnost Bohdanovice dne 10. 2. 2015 s právními účinky ke dni 16. 1. 2015,
tedy před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Některé dotčené pozemky byly rozděleny
a částečně přešly do vlastnictví Římskokatolické farnosti Bohdanovice a zčásti zůstaly
ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro žalobce. Dle krajského soudu
z §51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), plyne
povinnost správního orgánu postupovat tak, aby jím vydané rozhodnutí obsahovalo aktuální
údaje dle katastru nemovitostí. Bylo proto jeho povinností zjistit před vydáním rozhodnutí,
v němž se rozhodovalo o zařazení konkrétních pozemků do konkrétních honiteb, aktuální stav
katastru nemovitostí. Toto pochybení nelze přičítat k tíži žalobci, ačkoliv o změně vlastnictví
musel z principu vědět již v době vydání prvostupňového rozhodnutí a měl o ní zpravit správní
orgán. Rozdělení pozemků a částečná změna jejich vlastnictví představuje změnu právního stavu,
která se měla odstranit výrokem prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí. S ohledem
na složitost a vzájemnou propojenost výroků, jimiž došlo ke změnám hranic dotčených
honiteb, krajský soud zrušil rozhodnutí jako celek, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti
pro nesrozumitelnost. Zbylých osm žalobních bodů shledal nedůvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem, zmatečnost řízení před soudem a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí.
[5] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud napadené rozhodnutí zrušil pouze proto,
že dotčené honební pozemky nebyly ve výroku správního rozhodnutí ke dni jeho vydání
označeny parcelními čísly souladně se stavem v katastru nemovitostí. Dle stěžovatele krajským
soudem konstatovaná právní nejistota ohledně začlenění pozemků do dotčených honiteb vznikla
teprve jeho formalistickým přístupem, když zpochybnil hranici honitby, která byla do té doby
zcela funkční a ani v budoucnu nelze očekávat její jiný průběh. Pouhým rozdělením pozemků
při změně vlastníka jejich částí krátce před vydáním prvostupňového rozhodnutí nedošlo
ke změně rozsahu území řešeného v rámci změny honiteb. Stěžovatel upozorňuje, že hranice
honiteb se nevymezuje pouze uvedením parcelních čísel pozemků, nýbrž též slovním popisem
a zákresem na mapě, která je součástí výroku rozhodnutí. Chyba v označení parcelním číslem
proto nemůže způsobit důvodné pochybnosti o průběhu hranice honiteb (což odpovídá
požadavku zjištění stavu věci bez důvodných pochybností, stanovenému v §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, připouštějícímu, že zjištění nemusí být úplné či dokonalé). Žalobce
ostatně ani nezpochybňuje, že pozemky, které byly původně jeho a které byly zčásti vydány
církvi, byly v celém původním rozsahu předmětem změny honiteb, a sama církev změnu hranic
dosud nijak nerozporovala. V řízení tedy nebylo pochyb, že bylo vedeno v rozsahu pozemků,
jak byly vymezeny žádostí, tj. před rozdělením některých z nich v souvislosti s církevními
restitucemi a žalobce o rozdělení dotčených pozemků věděl již během řízení před správním
orgánem prvního stupně, na chybu v označení nicméně upozornil teprve v žalobě. Krajský soud
neměl proto námitku vůbec připustit, a to pro koncentraci řízení, jakož i to, že byla „nefér“,
neboť se žalobce na vzniku stavu, který před správními soudy zpochybňuje, podílel. Stěžovatel
dále uvádí, že z důvodu proměnlivosti údajů v katastru nemovitostí není přesné označení
dotčených pozemků ke dni vydání rozhodnutí reálné, ačkoliv se o to obecně ve svých správních
aktech snaží. Ostatně to může být i důvodem toho, že zákon o myslivosti počítá s vymezením
hranic honiteb i jinými způsoby.
[6] Stěžovatel rovněž namítá zmatečnost řízení před soudem spočívající v absenci podmínek
řízení. Ačkoliv se žalobce domáhal pouze zrušení výroku I. napadeného rozhodnutí, krajský soud
zrušil napadené rozhodnutí jako celek, tedy i výroky II. a III., a tak překročil rozsah žaloby.
Závěrem stěžovatel odkázal kromě správních rozhodnutí obou stupňů a správního spisu
i na rozhodnutí Magistrátu města Opavy o změně dotčených honiteb Deštné a Hořejší Kunčice
navazující na změnu zpochybněnou napadeným rozsudkem, a přiložil je ke kasační stížnosti.
[7] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec,
který má vysokoškolské vzdělání, jež je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval částí kasační stížnosti brojící proti nezákonnosti
napadeného rozsudku, spočívající v tom, že krajský soud shledal důvody pro zrušení napadeného
rozhodnutí v zásadě pouze s ohledem na údajnou právní nejistotu dotčených osob o průběhu
hranic honitby a očekávání nového průběhu hranice honitby v dalším řízení. Stěžovatel brojí
proti přílišnému formalismu, který spatřuje v tom, že krajský soud zrušil napadené rozhodnutí,
ačkoliv „pouhé případné označení honebního pozemku parcelním číslem nesouladným se změnou provedenou
v katastru nemovitostí nemůže vést k tomu, že by mohly vzniknout důvodné pochybnosti o průběhu hranice
honiteb.“
[10] Dle §2 písm. i) zákona o myslivosti, je „[h]onitbou soubor souvislých honebních pozemků jednoho
nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti
podle tohoto zákona.“ Honitby se tvoří především „pro zvěř“, nejedná se tak o klasický
majetkoprávní útvar. Je pravdou, že charakter hranic honiteb je specifický, jelikož hranici lze vést
kupříkladu středem řeky, středem silnice, po nekatastrované lesní cestě nebo po nekatastrovaném
potůčku (viz online komentář k §17 zákona o myslivosti, PETR, B. a kol. Zákon o myslivosti.
Komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer). Jakkoliv Nejvyšší správní soud připouští, že řízení
o žádosti o změnu honitby je svou povahou zvláštní, i zde je nutné trvat na řádném označení
nemovitostí, jichž se změna režimu týká, a přitom vycházet z údajů uvedených v katastru
nemovitostí (ostatně sám žalovaný označil dotčené pozemky pomocí parcelního čísla). Parcelní
číslo je údajem, který je ve spojení s geometrickým určením nemovitosti, názvem a geometrickým
určením katastrálního území, jedinečný pro jednoznačné určení každé nemovitosti. Údaje
z katastru, a to i parcelní číslo, jsou závazné pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených
v katastru (§51 katastrálního zákona). Tyto údaje je vždy nutné respektovat, neboť právě z jejich
správného uvedení lze bez pochybností určit, kterou nemovitost měl správní orgán ve svém
rozhodnutí na mysli, a to i v řízení dle zákona o myslivosti. Krajský soud proto postupoval
správně, pokud napadené rozhodnutí pro vadu spočívající v označení pozemku parcelními čísly,
která ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí v katastru nebyla evidována, zrušil.
[11] Mezi stranami není sporné, že již před vydáním prvostupňového rozhodnutí přešly
některé části honebních pozemků dotčených změnou do vlastnictví Římskokatolické farnosti
Bohdanovice. Vlastníci dotčených honebních pozemků jsou osoby, jejichž vlastnická práva
jsou rozhodnutím bezprostředně dotčena, neboť se rozhoduje o formě a způsobu omezení
jejich základního práva. V projednávané věci nicméně došlo k tomu, že správní orgány
rozhodovaly i o zařazení pozemků vlastníka, který se správního řízení neúčastnil, a neměl
možnost vyjádřit se k tomu, co se ho týká, a svá práva a oprávněné zájmy aktivně hájit. Krajský
soud zcela správně související námitku žalobce vypořádal poukazem na nedostatek aktivní
legitimace žalobce, který nemůže vystupovat na ochranu práv jiné osoby, ale pouze hájit vlastní
veřejná subjektivní práva. V každém případě se však jedná o okolnost, kterou bude třeba
zohlednit v navazujícím správním řízení.
[12] V tomto případě podalo Honební společenstvo Hořejší Kunčice žádost o změnu honitby
dle §31 odst. 4 zákona o myslivosti a v řízení v prvním stupni doložilo plnou moc
pro zastupování vlastníků honebních pozemků, o jejichž přiřazení požádalo. Ačkoliv několik
dotčených pozemků v době zahájení řízení vlastnil nebo s nimi měl od státu právo hospodařit
žalobce, před vydáním prvostupňového rozhodnutí byly již některé z nich zčásti převedeny
do vlastnictví Římskokatolické farnosti Bohdanovice. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku
ze dne 17. 2. 2011, č. j. 5 As 24/2010 – 97, dospěl k závěru, že „bylo povinností správních orgánů
po celou dobu správního řízení (tzn. i povinností žalovaného v odvolacím řízení) ověřovat okruh účastníků řízení
a jednat jako s účastníkem s tím, komu toto postavení svědčí. Pokud tak žalovaný neučinil, porušil předpisy
o správním řízení způsobem, který mohl mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí […]“. Tento názor
je následován i v novější judikatuře kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 5. 2017, č. j. 9 As 154/2016 – 31, ze dne 23. 10. 2015, č. j. 6 As 145/2015 – 36, ze dne
26. 3. 2014, č. j. 6 As 154/2013 – 27, dostupné jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz). Výsledkem správního řízení bylo, mimo jiné, začlenění
honebních pozemků opomenutého účastníka do honitby Hořejší Kunčice, honební společenstvo
tak bude využívat jeho pozemky k výkonu práva myslivosti. Zatímco právo myslivosti svědčí
členům honebního společenstva, kteří je vykonávají kolektivně ve formě honebního společenstva,
a proto v důsledku je nositelem tohoto práva honební společenstvo, vlastnické právo
k pozemkům nadále svědčí pouze a výlučně individuálním vlastníkům (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 20. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 756/07).
[13] Námitce stěžovatele, že kvůli proměnlivosti údajů v katastru nemovitostí nelze vždy
dostát povinnosti přesného označení všech dotčených pozemků, nelze přisvědčit. Správní orgán
je povinen provést účinná organizační opatření, aby eliminoval takovou chybu ve výroku svého
rozhodnutí (např. těsně před jeho vydáním ověřit stav v katastru nemovitostí). Pro nápravu
případného pochybení správního orgánu prvého stupně je pak prostor ještě v odvolacím řízení.
V této věci jej však žalovaný nevyužil.
[14] V kasační stížnosti stěžovatel také namítal, že krajský soud neměl námitku ohledně
nesprávného označení honebních pozemků vůbec připustit z důvodu porušení zásady
koncentrace řízení dle §82 odst. 4 správního řádu, neboť ji měl žalobce uplatnit
již v odvolacím řízení, a ne až v žalobě. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožňuje
se závěrem krajského soudu. Zásada koncentrace řízení se dle §82 odst. 4 správního řádu
vztahuje toliko na skutkový stav, nikoliv na stav právní. Týká se navíc pouze nových skutečností
a důkazních návrhů předestřených v odvolacím řízení. Pro správní soudnictví platí zásada plné
jurisdikce, která umožňuje soudu zkoumat zákonnost správního rozhodnutí i z pohledu takových
námitek, které ve správním řízení vůbec nebyly uplatněny, a soud může za tím účelem provést
i vlastní dokazování.
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítanou zmatečností řízení před krajským
soudem. Pod pojem zmatečnost lze v obecné rovině řadit vážné procesní vady soudního
rozhodnutí, jež představují porušení základních principů soudního řízení. Jedním
z důvodů zmatečnosti je nesplnění podmínek řízení (na straně soudu, účastníků a předmětu
řízení), tedy takových podmínek, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé (viz online
komentář §103 odst. 1 písm. c) BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P.,
SOCHOROVÁ, V. a ŠEBEK, P.: Soudní řád správní – online komentář, 3. aktualizace,
C. H. Beck, Praha 2016). Stěžovatel spatřuje zmatečnost v tom, že krajský soud překročil rozsah
žaloby a zrušil napadené rozhodnutí jako celek, ačkoliv žalobce brojil pouze proti výroku I.
Dle judikatury Nejvyššího správního soudu se však jedná o vadný procesní postup, jestliže soud
bez ohledu na žalobní námitky přezkoumá napadené rozhodnutí v rozsahu širším,
než který žalobce vymezil. Pokud soud zruší rozhodnutí správního orgánu z důvodu, který nebyl
v žalobě řádně uplatněn, dopustí se podle konstatntní judikatury vady řízení, která má vliv
na zákonnost soudního rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2018, č. j. 2 Afs 402/2017 - 37, ze dne 18. 8. 2017,
č. j. 5 As 275/2016 - 31, a ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63]. Stěžovatelem vytýkané
pochybení tak nespadá pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ale pod písmeno d)
téhož ustanovení. Subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní zákonná ustanovení
je však záležitostí právního hodnocení zdejšího soudu, a nejde proto o nedostatek návrhu,
který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS).
[16] Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda krajský soud překročil rozsah žaloby
tím, že rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí ve všech jeho výrocích, ačkoliv žalobce brojil
pouze proti výroku I. Krajský soud dospěl k závěru, že by zrušením výroku I. napadeného
rozhodnutí zapříčinil nelogičnost zbývající (nezrušené) části rozhodnutí. V odůvodnění uvedl,
že výroky, jimiž došlo ke změnám hranic dotčených honiteb, jsou natolik složité a vzájemně
propojené, že nebylo možné zrušit jen tu část rozhodnutí týkající se dotčených nemovitostí,
nýbrž bylo nutné zrušit rozhodnutí jako celek. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem
krajského soudu neztotožňuje.
[17] Soudní řád správní v §75 odst. 2 připouští i částečný přezkum žalobou napadeného
rozhodnutí, přičemž nenavrhuje-li žalobce přezkum v plném rozsahu, tzn. přezkum všech výroků
napadeného správního rozhodnutí, lze soudně přezkoumat i jen jediný výrok napadeného
rozhodnutí. To samozřejmě platí za předpokladu, že jde o výrok samostatný, který je oddělitelný
a je způsobilý samostatného přezkumu. Pokud krajský soud přezkoumá napadené rozhodnutí
v takto omezeném rozsahu, může, v případě shledané nezákonnosti rozhodnutí či vady správního
řízení, zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení toliko v tomto rozsahu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 – 60).
[18] V projednávaném případě byl krajským soudem kromě výroku I. zrušen i výrok II.
napadeného rozhodnutí, který se vztahoval k výroku VII. prvostupňového správního rozhodnutí
stanovujícímu den nástupu právního účinku rozhodnutí. Protože ten byl správním orgánem
I. stupně stanoven retroaktivně, žalovaný jej zrušil s tím, že účinky nastanou okamžikem právní
moci rozhodnutí (nikoli ke dni, který předcházel jeho vydání). Výrok III. napadeného rozhodnutí
se pak vztahoval k opravnému usnesení, které v řízení v prvním stupni podle žalovaného nemělo
být vůbec vydáno. Z povahy věci u žádného z výroků II. a III. napadeného rozhodnutí nepřipadá
v úvahu pokračování řízení o otázkách jimi řešených, takže byly takříkajíc zrušeny
pro nesprávnost či nadbytečnost bez náhrady. Žalobce proti právnímu názoru žalovaného
vyjádřenému ve výrocích II. a III. nebrojil a odstranění těchto vad řízení odvolacím orgánem
nemělo vliv na otázky řešené výrokem I., k němuž se upínaly žalobní body. Protože jednotlivé
výroky napadeného rozhodnutí nejsou natolik provázány, aby krajský soud musel vztáhnout
důvod, na němž založil svůj závěr o nutnosti zrušit napadené rozhodnutí, i na výroky II. a III.,
lze uzavřít, že krajský soud přesáhl rozsah žaloby a zatížil řízení vadou dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[19] Nejvyšší správní soud zároveň zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
které by musel zohlednit z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a byl proto povinen
hodnotit to, že krajský soud, ačkoli vycházel z předpokladu, že změna vlastníka části dotčených
pozemků je nesporná, nevyrozuměl nového vlastníka dotčených nemovitostí (Římskokatolickou
farnost Bohdanovice) o probíhajícím soudním řízení a znemožnil jí tak zvážit, zda bude
uplatňovat v řízení práva osoby zúčastněné na řízení dle §34 s. ř. s.
[20] Podle §34 odst. 2 s. ř. s. „[n] avrhovatel je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu
jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu takové osoby vyrozumí o probíhajícím řízení
a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení; takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Současně s vyrozuměním je poučí
o jejich právech. Obdobně předseda senátu postupuje, zjistí-li se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba.“
[21] Žalobce v žalobě uvedl, že nový vlastník části dotčených pozemků, Římskokatolická
farnost Bohdanovice, byl správními orgány v řízení opomenut nesprávným vymezením okruhu
účastníků, a proto mu bylo znemožněno se ve věci vyjádřit, a označil Římskokatolickou farnost
Bohdanovice jako osobu, která by mohla připadat v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení
(bod VII žaloby). Ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování
okruhu možných osob zúčastněných na řízení, a to dokonce i v případě, že žalobce tyto osoby
v žalobě neoznačí. Bylo povinností krajského soudu, aby na základě označení žalobce
a skutečností zřejmých ze správního spisu, vyrozuměl Římskokatolickou farnost Bohdanovice
o probíhajícím řízení a vyzval ji, aby oznámila, zda bude svá práva osoby zúčastněné na řízení
v řízení uplatňovat. Ačkoli podstatou zrušovacího výroku rozsudku krajského soudu je závěr,
že Římskokatolická farnost Bohdanovice již v době vydání prvostupňového rozhodnutí
byla vlastníkem několika pozemků, o jejichž začlenění do honiteb se rozhodovalo, krajský soud
vůči ní tuto procesní povinnost nesplnil. „Jestliže krajský soud nevyrozumí o probíhajícím řízení účastníka
správního řízení odlišného od žalobce, který splňoval materiální podmínku pro přiznání postavení osoby
zúčastněné na řízení, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 74/2013 - 48). Tuto vadu zkoumá
Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75, publ. pod č. 1479/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 2. 5. 2007,
č. j. 5 As 3/2007 – 68). I v tomto směru tak krajský soud zatížil řízení podstatnou vadou,
která mohla mít za následek nezákonnost vydaného rozsudku.
[22] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů zrušil kromě napadeného
rozsudku krajského soudu i napadené rozhodnutí žalovaného ve výroku I., neboť se shoduje
s krajským soudem, že správní orgán I. stupně označil honební pozemky, o nichž rozhodoval,
nesprávně, což aproboval i žalovaný. Nejvyšší správní soud vrátil věc k dalšímu řízení
žalovanému, a ten s přihlédnutím ke změně, k níž došlo ve vlastnictví dotčených pozemků, znovu
stanoví okruh účastníků řízení a všechny honební pozemky ve výroku rozhodnutí vymezí
parcelními čísly v souladu se stavem v katastru nemovitostí.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti taktéž označil důkazy (vyjmenovány v odstavci [6]).
Konkrétně odkázal na dotčená rozhodnutí, přiložené spisy a na další rozhodnutí (své a Magistrátu
města Opavy) ohledně změny honiteb Deštné a Hořejší Kunčice navazující na změnu
zpochybněnou napadeným rozsudkem, které přiložil ke kasační stížnosti. Prvostupňové
rozhodnutí i napadené rozhodnutí stěžovatele však byla součástí správního spisu, s jehož
obsahem se jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud při svém rozhodování seznámily
(obsahem správního spisu se důkaz neprovádí – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 As 119/2012-86). Přiložená rozhodnutí stěžovatele odkazující na jeho
rozhodovací praxi s hlavními otázkami kasační stížnosti nijak nesouvisí, stěžovatel k nim ostatně
žádnou argumentaci nepřipojuje, proto se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Přestože
se neztotožnil s důvody, pro které krajský soud zrušil celé napadené rozhodnutí, je stejně
jako on přesvědčen, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení výroku I.
napadeného rozhodnutí, proto za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i napadené
rozhodnutí ve výroku I. a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). V něm
bude stěžovatel vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[25] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel byl úspěšný v řízení o kasační stížnosti, celkový procesní úspěch je však třeba připsat
žalobci, který se žalobou domáhal zrušení části napadeného rozhodnutí, čehož dosáhl. V řízení
před krajským soudem žalobce podal žalobu, avšak nebyl zastoupen advokátem. Nejvyšší správní
soud mu proto přiznal pouze právo na náhradu nákladů prokazatelně vynaložených na soudní
poplatky ve výši 3000 Kč (za žalobu). Vznik nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce netvrdil
a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne, že by mu nějaké náklady vznikly. Stěžovatel
v řízení jako celku úspěšný nebyl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[26] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto
řízení však osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
(řádná dovolená)
v zastoupení JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu