ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.82.2018:26
sp. zn. 3 As 82/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Mgr. F. Š.,
proti žalované Vězeňské službě České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2018, č. j. 62 A
121/2018 – 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí
Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence
Brno, ze dne 6. 8. 2018, č. j. VS – 2691-14/ČJ-2018-803001, a přiznání nemajetkové újmy podle
§10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany
před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších
předpisů. Napadeným rozhodnutím žalovaná zčásti odložila žalobcovu žádost o informace podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), pro nezaplacení úhrady
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
17. 8. 2018, č. j. 62 A 121/2018 – 7 (dále jen „napadené usnesení“), byla žaloba postoupena
Městskému soudu v Praze.
[2] V napadeném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že správním orgánem, který ve věci
vydal rozhodnutí v prvním stupni, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu
§7 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je Vězeňská služba České republiky, jejíž
sídlo je v Praze; místně příslušným soudem k posouzení žalobcovy žaloby je tudíž Městský soud
v Praze.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační
stížností. Konkrétně namítá, že: „[p]odle ustanovení §39 s. ř. s. lze samostatné žaloby, které spolu
skutkově souvisejí, spojit do společného projednání, a to z důvodu vhodnosti. Meritem žalobních petitů je přímá
diskriminace žalobce v úředních úkonech žalované a právo na soudní ochranu, nikoliv bagatelizace postavení
žalobce v postavení osoby se zdravotním postižením.“ Stěžovatel současně požádal o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[4] Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření navrhuje zamítnutí kasační stížnosti i žádostí
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, a to s ohledem na množství sporů
stěžovatele týkajících se poskytování informací, jež nemají vztah k podstatným okolnostem
jeho životní sféry (zde poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 – 66); poukazuje též na vysokoškolské právnické vzdělání stěžovatele (působil
jako advokát a dle tvrzení stěžovatele i jako vysokoškolský pedagog přednášející právo). V dalším
se žalovaná věnovala pojednání o „[p]oskytování informací v podmínkách Vězeňské služby České
republiky“.
[5] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti proti
procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení
o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19; všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Napadené usnesení nepochybně
právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž
kasační soud nepožadoval.
[6] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních
podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží
toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí
je i nyní napadené usnesení, jak je již výše uvedeno. V projednávané věci tak ani podmínka
povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna. Nadto je v případě stěžovatele
nutno konstatovat, že jde o osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, jelikož dříve působil jako advokát, což bylo
ověřeno z webových stránek České advokátní komory.
[7] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je veskrze obecná a stěžovatel
ve své podstatě konkrétně nevymezuje, jakých pochybení v postupu či závěrech se měl krajský
soud dopustit; jím vznesená výtka se vztahuje k aplikaci ustanovení §39 s. ř. s. o spojení věcí
ke společnému projednání (viz shora bod [3]). V nyní posuzovaném případě se však o takový
postup krajského soudu nejedná (viz shora bod [1] in fine).
[10] S ohledem na formulaci kasační námitky lze jen usuzovat, že stěžovatel nesouhlasí
s postoupením věci jinému soudu, neboť má za to, že by měla být spojena s jinou věcí vedenou
u Krajského soudu v Brně, který by obě věci projednal. Nejvyšší správní soud proto pouze
v obecné rovině posoudil, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro postoupení věci
Městskému soudu v Praze.
[11] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.
[12] Stěžejní v právě posuzované věci je tedy určit správní orgán, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni.
[13] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou určení místní příslušnosti
správních soudů podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Z dosavadní judikatury vyplývá,
že pro posouzení této otázky neexistuje všeobecně platné pravidlo, ale vždy je třeba vycházet
z konkrétní právní úpravy působnosti a funkční příslušnosti při určení, kterému správnímu
orgánu svěřil v dané oblasti právní předpis rozhodovací pravomoc.
[14] Například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 - 58,
kasační soud vyslovil, že „bylo-li prvostupňové rozhodnutí vydáno v rámci určité větší instituce, je pro určení
místní příslušnosti krajského soudu ve správním soudnictví nutno v konkrétním případě posoudit, o kterou
ze dvou následujících alternativ se jedná. První možností je, že v rámci této instituce existují samostatné správní
orgány v kompetenčním smyslu, které mají (územní) obvody své působnosti vymezen úžeji, než je rámec fungování
dané instituce jako celku. Pak se místní příslušnost krajských soudů ve správním soudnictví řídí podle sídel těchto
správních orgánů v kompetenčním smyslu. Druhou alternativou je, že ačkoli se rozhodování v rámci dané instituce
odehrává či může odehrávat na různých místech (míněno z hledisek geografických), je tato instituce
i tak jen jedním správním orgánem v kompetenčním smyslu. Pak je její rozhodování, ať již se odehrává kdekoli,
pro účely určení místní příslušnosti přičitatelné pouze jednomu místu, a sice jejímu sídlu. V tomto případě
pak bude k řízení ve správním soudnictví příslušný ve všech věcech, v nichž daná instituce rozhodovala
jako správní orgán prvního stupně, jediný krajský soud, a sice podle místa jejího sídla.“
[15] Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu
nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka
správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy,
svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84).
[16] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní
působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou
takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se v takových
případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho
vnitřní organizační jednotky (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, nebo usnesení tohoto soudu ze dne 28. 11. 2012,
č. j. Nad 81/2012 - 71).
[17] O odložení stěžovatelovy žádosti pro nezaplacení úhrady za mimořádně rozsáhlé
vyhledávání informací rozhodl v zastoupení ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon
zabezpečovací detence Brno vrchní rada plk. Mgr. Alexandr Kisling. S ohledem na výše uvedené
však lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel domáhal poskytnutí informací
po Vězeňské službě České republiky, jakožto povinném subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím.
[18] Věznicím (respektive jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní
působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této
oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely
určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán,
který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.
[19] Na základě výše popsaných úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že za správní
orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni podle §7 odst. 2 věta první s. ř. s., nelze v nynější
věci považovat Vazební věznici a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, ale Vězeňskou službu České
republiky se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a. K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle
přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
místně příslušným Městský soud v Praze, neboť v obvodu tohoto soudu se nachází sídlo
prvostupňového správního orgánu. Krajský soud tedy nepochybil, postoupil-li tomuto soudu
napadaným usnesením stěžovatelovu žalobu k projednání a rozhodnutí. Ke stejnému závěru
dospěl Nejvyšší správní soud například i v případě kasační stížnosti stěžovatele
v prakticky totožné věci, vedené pod sp. zn. 4 As 269/2018 (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 4 As 269/2018 – 15).
[20] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka - žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady (přesahující rámec běžné úřední činnosti) vznikly. Nejvyšší správní soud proto
v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu