ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.99.2017:17
sp. zn. 3 As 99/2017 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce Z. F., zast. Ladislavem
Ejemem, advokátem se sídlem Eliášova 998/12, Česká Lípa, proti žalovanému Krajskému
úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. OD 309/15-21/67.1/15109/NL, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2017, č. j. 58
A 6/2016 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. OD 309/15-21/67.1/15109/NL
(jednalo se o nové rozhodnutí žalovaného poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2015,
č. j. 60 A 8/2015 – 29, jeho původní rozhodnutí zrušil).
[2] Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Česká Lípa, oddělení dopravně správních agend a přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 12. 2. 2015, č. j. MUCL/180520/2014, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a změnách některých zákonů, ve spojení s porušením §6 odst. 1 písm. a) téhož
zákona. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 8. 12. 2014 v 16:30 hodin řídil osobní
vozidlo, aniž byl během jízdy připoután bezpečnostním pásem, přičemž lékařské potvrzení
o zproštění této povinnosti nevlastnil. Do oznámení o přestupku žalobce jakožto obviněný uvedl,
že s přestupkem nesouhlasí, že si pás pouze rovnal, a oznámení podepsal.
[3] K projednání přestupku nařídil správní orgán I. stupně ústní jednání, na němž byly
za přítomnosti žalobce provedeny svědecké výpovědi policistů. Na jejich konci kladl žalobce
policistům otázky. Oba policisté shodně vypověděli, že na vzdálenost 5 až 7 m přes čelní sklo
viděli, že žalobce není připoután, tudíž se za vozidlem rozjeli. Poté co policisté zapnuli maják,
žalobce - řidič vozidla se nahnul na levou stranu a natáhnul si pás přes tělo, přitom bylo vidět, jak
se jeho ruka objevuje nad ramenem a pás se natahuje k tělu. Při zastavení vozidla byl žalobce
připoután. Do vozidla bylo dobře vidět, protože nemělo zatemňovací folie. Do správního spisu
byly založeny jako listinné důkazy svědecké výpovědi obou policistů, fotodokumentace vozidla
žalobce pořízená policisty, oznámení o přestupku a výpis z evidenční karty řidiče – žalobce.
Jako podpůrný materiál byl při rozhodování užit úřední záznam o přestupku.
[4] V odvolání žalobce namítal, že vyjma výpovědi policistů není o spáchání přestupku žádný
důkaz. Přiložil fotografie a videozáznamy, které podle něj prokazují, že z pozice policistů
jedoucích za ním nelze vidět, zda je řidič připoután. Navrhl i provedení důkazu dotazem
na Českou hydrometeorologickou stanici k počasí a viditelnosti, dále rekonstrukcí události,
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - oční lékařství na posouzení zraku policistů, a také
kamerovým záznamem z místa a doby spáchání přestupku. Dále namítal, že jeden z policistů vůči
němu zakročoval již v minulosti, kdy žalobce rovněž neměl být připoután, přičemž řízení bylo
zastaveno. Žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[5] Rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem, v němž krajský soud žalovanému uložil,
aby se vypořádal s argumenty a důkazními návrhy žalobce. V rámci nového odvolacího řízení
bylo nařízeno ústní jednání na den 13. 1. 2016 v 9 hodin, na které se nedostavil žalobce ani jeho
právní zástupce. Podle protokolu o jednání se přesně v 9.16 hod. zástupce žalobce
z jednání telefonicky omluvil z důvodu poruchy vozidla, přičemž mu oprávněná úřední osoba
sdělila, že se může dostavit tentýž den kdykoli do 17 hodin. Zástupce žalobce reagoval dotazem,
zda bude stanoven nový termín jednání, na což mu bylo odpovězeno, že je nejdříve povinen
doložit náležitou písemnou omluvu. Zástupce žalobce se toho dne na jednání nedostavil.
V závěru jednání bylo provedeno dokazování třemi listinnými důkazy, a to žádostí o vyjádření
k záznamu z kamerového systému a vyjádření k němu ze strany majitele a ze strany městské
policie, ve kterých shodně uvádějí, že záznam se uchovává pouze deset dnů, tudíž již není
k dispozici. Následujícího dne byla žalovanému doručena písemná omluva zástupce žalobce
z jednání a žádost o stanovení nového termínu jednání. Odůvodnění omluvy nebylo žádným
způsobem prokazováno.
[6] V novém rozhodnutí žalovaný uvedl, že přestupkové jednání bylo řádně projednáno
v původním odvolacím řízení a na novém ústním jednání umožnil žalobci seznámit se s nově
pořízenými podklady, nicméně tohoto práva žalobce nevyužil. Žalovaný podotkl, že na novém
jednání pouze prokazoval, že záznam z kamerového systému nelze jako důkaz provést. Posoudil
také žalobcem navrhované důkazy v podobě 70 fotografií a 3 videozáznamů, a dospěl přitom
k závěru, že tyto materiály zachycují úplně jiný děj. Za stěžejní důkazy proto nadále pokládal
výpovědi policistů. Provedení dalších důkazů navrhovaných žalobcem zamítl, neboť z fotografií
pořízených policisty lze rozpoznat, že viditelnost byla dobrá, oba policisté musí být pro výkon
služby zdravotně způsobilí, a pokud se jedná o postup zakročujících policistů, měl žalobce
možnost obrátit se v případě výhrad se stížností na jejich nadřízeného.
[7] Krajský soud se pak na základě podané žaloby nejprve vyjádřil k žalobcově námitce
porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), spočívající v tom,
že žalovaným nebyla akceptována omluva zástupce žalobce z jednání dne 13. 1. 2016. Žalobce
krajskému soudu navrhl výpověď svědka, který by důvodnost omluvy potvrdil, nicméně návrh
byl zamítnut s tím, že důvodnost omluvy měl prokázat již v řízení před žalovaným. Žalobce také
činil sporným text protokolu z ústního jednání, v němž je uvedeno, že bylo jeho zástupci
telefonicky sděleno, že má možnost dostavit se k ústnímu jednání později. Dle krajského soudu
není důvod k domněnce, že by oprávněná úřední osoba vědomě o obsahu telefonátu
lhala. Žalobcovou neúčastí na jednání navíc nebyl ovlivněn výsledek řízení, neboť s důkazy byl
již řádně seznámen na předchozím jednání. Krajský soud k tomu poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“), ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 As 12/2012 – 29,
a uvedl, že materiálním předpokladem pro použití §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu (dále jen „s. ř.“) je změna důkazní situace, s níž nebyl žalobce seznámen.
[8] Dále krajský soud uvedl, že výpovědi policistů se zásadně považují za věrohodné,
pokud neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení. Správní orgán přitom nevystačí
s tím, že by bez bližšího zkoumání stranu označil za nevěrohodnou z povahy věci. Dokazování
ve správním řízení stojí na zásadě volného hodnocení důkazů, která sice dává prostor správnímu
orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv,
nicméně to musí činit tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
V daném případě pochybnosti o věrohodnosti svědeckých výpovědí nenastaly. Žalobce sice
vyjádřil pochybnosti o tom, co zasahující policisté mohli či nemohli vidět, avšak nezmiňoval,
že by některý z policistů měl důvod být proti němu zaujatý či měl snahu jej záměrně poškodit.
K opětovnému výslechu policistů krajský soud nepřistoupil, neboť žalobce byl jejich výslechu
přítomen a kladl jim otázky.
[9] Skutková verze žalobce nebyla dle krajského soudu ničím potvrzena. Žalovaný
se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se všemi navrhovanými důkazy a přesvědčivě
zdůvodnil, proč důkazy neprovedl. Žalobcovo tvrzení, že fotografie pořízené policisty mohly být
upravovány, považoval krajský soud za nepodložené spekulace.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[10] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítal, že se jeho zástupce z jednání omluvil ještě v den jeho konání
a požádal o jeho odročení, přičemž omluvu i žádost opakoval dopisem doručeným žalovanému
následující den. Závěr krajského soudu, že důvodnost omluvy měl prokázat již v řízení před
žalovaným, je nesprávný, neboť žalovaný ještě téhož dne, kdy se konalo ústní jednání, ve věci
rozhodl a nepočkal ani na zmiňovanou písemnou omluvu, přičemž odvolání proti
takovému rozhodnutí není možné. Dle stěžovatele není pravda, že jeho zástupci bylo sděleno,
že má možnost dostavit se k jednání později. Stěžovatel ani jeho zástupce nemůže být připraven
o možnost dostavení se k jednání, z něhož se jeho zástupce omluvil a o jehož odročení žádal.
Žalobci nebyla telefonicky sdělena možnost dostavit se k jednání později, a i kdyby byla,
bylo by to v rozporu se zákonem.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasil se způsobem, jakým krajský soud posoudil věrohodnost
výpovědi policistů, neboť v posuzované věci existuje důvod posoudit jejich výpovědi jako
nevěrohodné. Nebylo vyhověno ani žádnému z dalších stěžovatelových návrhů na provedení
důkazů a krajský soud, aniž tyto materiály shlédl, pouze nesprávně konstatoval, že žalovaný
zhodnotil stěžovatelem předložené fotografie a videozáznamy tak, že zachycují jiný děj
a nemohou zvrátit svědecké výpovědi policistů. Fotografie pořízené zakročujícími policisty
zachycují situaci až po kontrole policisty bez osoby žalobce. Úřední záznam policistů pak není
důkazem o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
ze dne 21. 1. 2016 a na své vyjádření k žalobě ze dne 2. 5. 2016 a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je přípustná. Stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a dospěl přitom k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[15] Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jedná se totiž svojí povahou o vadu tak závažnou, že by se jí musel
zabývat z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatele (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.).
Teprve v případě, že je napadené rozhodnutí přezkoumatelné, může se zabývat dalšími
stížnostními námitkami (viz rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105).
[16] K problematice nepřezkoumatelnosti existuje četná judikatura Nejvyššího správního
soudu (viz např. rozsudky ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006
Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17.
1. 2008 či ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Za nesrozumitelná lze obecně považovat
rozhodnutí, jejichž výrok je vnitřně rozporný nebo nevhodně formulovaný tak, že rozhodnutí
ve svém důsledku nikoho nezavazuje, dále rozhodnutí, u nichž nelze rozlišit výrok
od odůvodnění, či rozhodnutí, z nichž není patrné, kdo je adresátem apod. Nedostatkem důvodů
pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových (typicky pokud soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
zjištěné v rozporu se zákonem anebo pokud není zřejmé, zda vůbec v řízení nějaké důkazy byly
provedeny).
[17] Opakovaně se zdejší soud vyslovil i k minimálním kvalitám, které musí
vykazovat odůvodnění soudního rozhodnutí. Například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, uvedl, že rozsah povinnosti dostatečného odůvodnění se „může měnit
podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento
závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý
jednotlivý argument účastníka.“ Obdobně se zdejší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 25. 3. 2010,
č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaném pod č. 2070/2010 Sb. NSS, kde nadto uvedl, že „[s]oud,
který se vypořádává s (…) argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Na základě těchto výchozích úvah tedy zdejší soud uplatněný
důvod kasační stížnosti posuzoval.
[18] Z výroku napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, že jím došlo k zamítnutí žaloby
stěžovatele. Z odůvodnění tohoto rozsudku je pak bez potíží seznatelné, z jakých důvodů krajský
soud žalobu zamítl a jaké skutečnosti považoval za rozhodné. Ostatně se závěry krajského soudu
stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje, což by při nesrozumitelnosti napadeného rozsudku
či absenci odůvodnění nebylo z povahy věci ani možné. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku není opodstatněná.
[19] V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval jednotlivými námitkami, které by bylo možno
podřadit pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[20] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že žalovaný ve věci
rozhodl ještě během dne konání ústního jednání. Z rozhodnutí žalovaného je nepochybné,
že bylo vydáno dne 21. 1. 2016, tj. osm dní po ústním jednání, a současně sedm dní po doručení
písemné omluvy zástupce stěžovatele z jednání žalovanému. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje
i sám stěžovatel, který podal kasační stížnost směřovanou „proti rozhodnutí KS (…), jímž byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí (…) ze dne 21. 1. 2016“.
[21] Podle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích účinného v době vydání
napadeného rozhodnutí lze přestupek projednat v nepřítomnosti obviněného jen tehdy,
jestliže se odmítne k projednání dostavit, ač byl řádně předvolán, nebo se nedostaví bez náležité
omluvy nebo důležitého důvodu. K náležitosti omluvy se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 As 69/2015 - 20, v němž uvedl, že „[a]by šlo o náležitou omluvu, musí
v ní být dostatečně konkrétním způsobem předestřen důležitý důvod, pro který není možná účast na ústním
jednání. Řádné doložení důvodů omluvy je na tom, kdo se z jednání omlouvá. Současně je nutné u omluvy splnit
požadavek na to, aby byla správnímu orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky, která v účasti na jednání
brání.“. Zda se jedná o důležitý důvod, posoudí správní orgán v rámci správního uvážení
(viz rozsudek NSS dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66). Pokud shledá omluvu nedůvodnou,
není povinen o tom toho, kdo se omlouval vyrozumět (viz rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 4 As 128/2014 – 26).
[22] Ze správního spisu je seznatelné a mezi účastníky nesporné, že stěžovatel byl
prostřednictvím svého zástupce k ústnímu jednání řádně předvolán a byl vyzván k uplatnění
svých práv podle §36 s. ř. Zástupce stěžovatele důvodnost svojí omluvy v řízení před žalovaným
neprokázal. Důkazní břemeno ohledně prokázání důvodnosti omluvy přitom leží na osobě,
která omluvu podává (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014 – 25).
Omluvu z jednání tedy nelze považovat za náležitou ve smyslu §74 zákona o přestupcích.
[23] Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že stěžovatel měl
důvodnost omluvy dokládat již v řízení před žalovaným. Návrh stěžovatele na doplnění
dokazování výslechem svědka, který by potvrdil důvodnost omluvy jeho zástupce
z jednání, nemohl krajský soud akceptovat, a to ani za předpokladu, že by tento důvod
nedostavení se k pohovoru byl případně uznán za důležitý a učiněný bezodkladně. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel ani jeho zástupce se v řízení před žalovaným nepokoušeli prokázat
důvodnost omluvy, neměl žalovaný důvod nařizovat nové ústní jednání. Žalovaný tedy
postupoval zcela v souladu s právními předpisy a se zjištěným stavem věci. Jednání,
resp. opomenutí stěžovatele (či jeho zástupce) nelze žalovanému přičítat k tíži.
[24] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud nijak
nehodnotil porušení stěžovatelova práva dle čl. 38 odst. 2 LZPS, neboť rozhodnutí krajského
soudu obsahuje poměrně rozsáhlou pasáž, ve které dopodrobna popsal, v čem porušení daných
ustanovení spočívá, a rozebral, z jakých důvodů porušena nebyla. Se závěrem krajského soudu,
že k porušení těchto ustanovení nedošlo, se zdejší soud plně ztotožňuje. Osobní účast
na ústním jednání o přestupku je právem, které může obviněný z přestupku realizovat,
a to i prostřednictvím svého zástupce. Správní orgán musí dostát své povinnosti řádně
obviněného předvolat, což v daném případě učinil. Řádně neomluvenou neúčastí na ústním
jednání se stěžovatel připravil o možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v řízení
před žalovaným. Této skutečnosti si měl být vědom nejen proto, že byl zastoupen advokátem,
ale především jej žalovaný v předvolání k jednání řádně poučil o možnosti projednat přestupek
v jeho nepřítomnosti (viz rozsudek NSS ze dne 2. 10. 2012, č. j. 6 As 29/2013 - 87).
[25] Co se týče stěžovatelem rozporovaného tvrzení, že jeho zástupci bylo telefonicky sděleno,
že se může dostavit na jednání později, Nejvyšší správní soud se i v tomto případě ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že „nemá žádný důvod domnívat se, že by oprávněná úřední osoba,
která vypracovala protokol o ústním jednání konaném dne 13. 1. 2016, vědomě lhala o obsahu telefonátu,
který téhož dne vedla se zástupcem žalobce.“. Pokud by navíc zástupce stěžovatele v souladu
s §74 zákona o přestupcích svoji omluvu řádně doložil, bylo by povinností žalovaného stanovit
nový termín jednání. K tomu je ještě třeba zdůraznit, že k porušení §36 odst. 3 s. ř. může dojít
pouze tehdy, pokud, „skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník
řízení neví.“ (viz rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 As 12/2012 – 29). Podklady
pro rozhodnutí žalovaného však byly na předmětném ústním jednání doplněny pouze o listiny,
které prokazovaly, že stěžovatelem navrhovaný důkaz nelze provést. Žalovaný tak při svých
úvahách o skutkovém stavu vycházel z důkazů, se kterými byl stěžovatel již dříve řádně seznámen
a k nimž měl možnost se vyjádřit. Neúčast stěžovatele či jeho zástupce na jednání tak neměla
na výsledek řízení vliv.
[26] Pokud se jedná o posouzení věrohodnosti výpovědí policistů, krajský soud vycházel
z judikatury zdejšího soudu. Tato v obecné rovině zdůrazňuje, že o věrohodnosti
výpovědi policisty není důvod pochybovat, neplyne-li z okolností konkrétního případu,
že má zájem na výsledku přestupkového řízení (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 – 68). Svědecké výpovědi policistů tedy nelze chápat jako nezpochybnitelný
důkaz, nicméně pro založení pochybností o pravdivosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní
důvody (viz rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70). Postih stěžovatele
za přestupek je opřen právě o svědecké výpovědi policistů. Ty byly podány dostatečně určitě,
a nevyplývá z nich žádná významná pochybnost o nezaujatosti policistů. Skutečnost, že jeden
z policistů proti stěžovateli již v minulosti zasahoval, nelze samu o sobě považovat za důvod
k nevěrohodnosti jeho výpovědi. Policistovi nelze přičítat k tíži, že jednal v souladu se svou
povinností policejního orgánu, tj. že zasáhl proti podezřelému ze spáchání přestupku,
byť se jednalo o podezřelého, proti kterému již v minulosti zasahoval. Posoudit výpověď
policisty jako nevěrohodnou by bylo možné tehdy, pokud by při kontrole postupoval vůči
stěžovateli způsobem naznačujícím zaujatost [např. pokud by provedl neopodstatněnou
důkladnou kontrolu poté, co stěžovatel odmítl projednání přestupku v blokovém řízení
(viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 68)]. V daném případě byla kontrola
stěžovatele opřena o konkrétní podezření ze spáchání přestupku. Při provádění kontroly policista
nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem a nezavdal jakoukoli příčinu
k domněnce, že je vůči stěžovateli zaujatý. Ostatně ani stěžovatel žádnou takovou konkrétní
skutečnost nenamítal. Ve shodě s krajským soudem shledal i zdejší soud výpovědi policistů
věrohodnými, a dospěl tak k závěru, že žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci.
[27] Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud i námitku, že krajský soud nevyhověl
žádnému z dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem. V této souvislosti zdejší soud zdůrazňuje,
že podle §52 s. ř. není správní orgán návrhy stěžovatele vázán, jeho povinností je však provést
vždy důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Hodnocení důkazů je čistě věcí správního
orgánu a je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Kritériem této zásady jsou principy
logiky a náležitý popis způsobu hodnocení důkazů v odůvodnění správního rozhodnutí. Oba tyto
požadavky rozhodnutí žalovaného splňuje, v jeho odůvodnění jsou správně posouzeny
rozhodující skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně
a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Krajský soud tedy postupoval správně,
když vyšel ze spisem doloženého skutkového stavu zjištěného správními orgány.
[28] K námitce stěžovatele týkající se důkazní síly fotografií pořízených policisty a úředního
záznamu o přestupku pak Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud ani žalovaný z fotografií
neusuzovali, zda byl či nebyl stěžovatel za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Předmětnými
fotografiemi bylo prokazováno, že byla při zásahu policistů dobrá viditelnost, a že policistům nic
nebránilo ve výhledu do vozidla stěžovatele. Úřední záznam pak nebyl jako důkazní prostředek
vůbec užit. Souladně s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu správní orgán
I. stupně provedl výslechy obou policistů, které byly užity jako důkazní prostředky namísto
úředního záznamu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115,
publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS, kde se uvádí, že „[k] dokazování průběhu událostí popsaných
v úředním záznamu slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala, nikoli tento záznam“).
Ani této námitce stěžovatele tak nelze přisvědčit. V souhrnu tak lze uzavřít, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není naplněn.
[29] K uplatněnému důvodu kasační stížnosti uvedenému v §103 odst. 1 písm. a) pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatel beze zbytku brojil proti skutkovým okolnostem věci,
a ani v jediném případě nenamítal nezákonnost, která by spočívala v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem. Tuto námitku tedy Nejvyšší správní soud shledal taktéž
nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci je zákonný. Kasační stížnost proto podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[31] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující běžnou administrativní činnost.
Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu