ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.190.2018:26
sp. zn. 4 Afs 190/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. K., zast. Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 18/2018 - 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 18/2018 - 33, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 18/2018 - 33, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem, kterého se měl žalovaný podle žalobkyně dopustit
tím, že ji ode dne 15. 1. 2018 evidoval coby nespolehlivou plátkyni. Žalobkyně se v žalobě
domáhala výroku, kterým by krajský soud deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného
a dále žalovanému přikázal ji přestat evidovat coby nespolehlivou plátkyni.
[2] V odůvodnění rozsudku soud shrnul, že dne 13. 12. 2017 pod č. j. 30 Af 63/2016 - 48
zrušil rozhodnutí ze dne 7. 10. 2016, č. j. 43942/16/5300-22443-702189, kterým Odvolací
finanční ředitelství zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2016,
č. j. 1840979/15/2308-50522-402351. Naposledy uvedeným rozhodnutím žalovaný označil
žalobkyni jako nespolehlivou plátkyni podle §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“).
Rozsudek krajského soudu ve věci sp. zn. 30 Af 63/2016 nabyl právní moci dne 15. 1. 2018
a dne 14. 2. 2018 byl z registru plátců daně z přidané hodnoty, dostupném na internetových
stránkách finanční správy, odstraněn údaj o žalobkyni jako nespolehlivé plátkyni daně z přidané
hodnoty. Krajský soud připomněl obsah §106a odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty
i §106ab odst. 4 téhož zákona a přisvědčil žalobkyni, že zrušením rozhodnutí Odvolacího
finančního ředitelství se věc vrátila do stadia řízení; doplnil však, že z pohledu nástupu
odkladného účinku je třeba rozlišovat situaci po podání odvolání a po zrušení rozhodnutí
o odvolání. Ve druhém ze zmíněných případů již totiž došlo ke zveřejnění informace
o nespolehlivém plátci a navrácení registru plátců daně z přidané hodnoty do původního stavu
vyžaduje nezbytný čas a prostor. Krajský soud připomněl §7 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, §6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, další základní zásady
činnosti správních orgánů, §71 odst. 1 a 3 správního řádu a uzavřel, že žalovaný postupoval
tak, aby k úpravě informací v registru plátců daně z přidané hodnoty došlo v přiměřené lhůtě.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti naposledy uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní poukázala na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, a uvedla, že rozsudek
krajského soudu je ve správním soudnictví vykonatelný jeho doručením, ledaže by Nejvyšší
správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti směřující proti takovému
rozsudku. Jinak je správní orgán bezpodmínečně povinen plnit uložené povinnosti.
Stěžovatelka v této souvislosti poukázala také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 3. 2016, č. j. 6 Afs 103/2015 - 61, a dovodila, že žalovaný jednal v rozporu se zákonem,
neboť ji evidoval v seznamu nespolehlivých plátců po právní moci rozsudku krajského soudu
ve věci sp. zn. 30 Af 63/2016. V nyní posuzované věci krajský soud v rozporu se zákonem
vytvořil novou kategorii odkladného účinku. Nadto, krajský soud vyhlásil rozsudek ve věci
sp. zn. 30 Af 63/2016 již dne 19. 12. 2017 za přítomnosti obou účastníků, žalovaný tak měl dost
času k jeho organizačně technickému zajištění. Přitom je věcí státu, aby svou činnost řádně
zorganizoval. Stěžovatelka uzavřela, že nikdy neměla být evidována jako nespolehlivý plátce,
což nakonec potvrdilo i Odvolací finanční ředitelství v novém rozhodnutí ze dne 19. 2. 2018,
č. j. 7564/18/5300-22443-702189. Tím spíše však byla na místě pohotová reakce žalovaného.
Stěžovatelka dodala, že Odvolacímu finančnímu ředitelství trvalo vydání nového rozhodnutí
stejně dlouhou dobu, jakou žalovanému zabrala úprava údajů v registru plátců daně z přidané
hodnoty, a to přesto, že vydání rozhodnutí je náročnější úkol. Vzhledem ke všem uvedeným
námitkám stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že proces evidence údajů v registru plátců
daně z přidané hodnoty podléhá internímu schválení vybranými odpovědnými osobami. Nejedná
se tak o jednoduchý úkon. Nadto, krajské soudy ukládají třídenní lhůtu ke splnění uložené
povinnosti především ze setrvačnosti, aniž by vzaly v úvahu, že jednou ze stran sporu je správní
orgán se složitou administrativní hierarchií. Žalovaný přisvědčil krajskému soudu, že postupoval
v přiměřené lhůtě. Stěžovatelka neprokázala, že by jí byla evidence coby nespolehlivé plátkyně
v registru plátců daně z přidané hodnoty k tíži. Žalovaný konstatoval, že stěžovatelka
podniká od roku 1994 a lze tedy předpokládat, že si vybudovala natolik pevné podnikatelské
vazby, že jí informace evidované v registru plátců nemohly být na újmu, a to tím spíše,
že má oprávnění k širokému předmětu podnikání, především v oblasti služeb. Podle žalovaného
nedošlo k naplnění definičních znaků nezákonného zásahu podle §82 s. ř. s. Žalovaný doplnil,
že by nápravu v registru plátců daně z přidané hodnoty provedl, i kdyby stěžovatelka nepodala
žalobu, a že tak učinila proto, aby mohla po státu uplatňovat další nároky a zatěžovat státní
rozpočet. Ve zbytku se žalovaný ztotožnil s právním názorem krajského soudu a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. V kasační stížnosti stěžovatelka označila důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Podle Nejvyššího správního soudu je v posuzované věci nezbytné zdůraznit, že podkladem
pro zveřejnění informace o nespolehlivosti plátce daně z přidané hodnoty podle §106ab odst. 4
zákona o dani z přidané hodnoty je toliko rozhodnutí správce daně o nespolehlivosti
plátce podle §106a odst. 1 téhož zákona, pokud je způsobilé vyvolávat právní účinky.
V nyní posuzované věci bylo rozhodnutí žalovaného o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně
daně z přidané hodnoty ze dne 8. 1. 2016, č. j. 1840979/15/2308-50522-402351, způsobilé
vyvolat právní účinky nabytím právní moci podle §103 odst. 1 daňového řádu ve spojení s §101
odst. 3, 5 a 6 téhož zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí
žalovaného odvolání, které má podle §106a odst. 2 zákona o dani z přidané
hodnoty odkladný účinek, nabylo právní moci dne 10. 10. 2016, tedy okamžikem,
kdy Odvolací finanční ředitelství doručilo stěžovatelce rozhodnutí o odvolání ze dne 7. 10. 2016,
č. j. 43942/16/5300-22443-702189. Právní mocí zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 13. 12. 2017, č. j. 30 Af 63/2016 - 48, však naposledy uvedené rozhodnutí zaniklo
a s ním i právní moc rozhodnutí žalovaného, neboť bylo znovu vystaveno odkladnému účinku
odvolání. Rozhodnutí žalovaného bylo podle Nejvyššího správního soudu způsobilým
podkladem pro zveřejnění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané
hodnoty jen po dobu, kdy bylo v právní moci, tj. ode dne 10. 10. 2016 do dne 15. 1. 2018.
Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil tvrzení krajského soudu, že je třeba rozlišovat
mezi nástupem odkladného účinku prvoinstančního rozhodnutí po podání odvolání a po zrušení
rozhodnutí o odvolání, protože takové rozlišování nemá žádnou oporu v zákoně.
[9] Ode dne 15. 1. 2018 byla žalovaná povinna činit vše potřebné k odstranění informace
o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně,
a to tak, aby tento úkol dokončila podle §7 odst. 1 daňového řádu bez zbytečných průtahů.
Ze skutečnosti, že se znění §7 odst. 1 daňového řádu podobá §6 odst. 1 správního řádu,
nevyplývá, že žalovaná měla k odstranění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně
daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně lhůtu až 30 dnů podle §71 odst. 1 správního
řádu. Ostatně, krajský soud připustil, že z právního řádu nevyplývá vzájemná provázanost
mezi všemi uvedenými ustanoveními a že jejich užití bylo toliko vhodné. Nejvyšší správní soud
navíc tento závěr nesdílí. Podpůrná 30 denní lhůta stanovená ve správním řádu se vztahuje
k vydávání rozhodnutí, tedy pro zcela odlišný účel než k odstranění následků nezákonného
rozhodnutí, jako tomu bylo v nyní posuzované věci. Na první pohled je zjevné, že odstraňování
informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců
této daně po dobu téměř jednoho měsíce trvalo příliš dlouho. Vzhledem k závažnosti
potenciálních dopadů zveřejnění předmětného údaje nelze tak dlouhou dobu ospravedlnit
tím, že úkony žalované coby orgánu státní správy podléhají vnitřním schvalovacím procesům.
Ostatně, efektivní nastavení těchto procesů je věcí žalovaného. Vzhledem ke všem uvedeným
závěrům Nejvyšší správní soud nepřisvědčil krajskému soudu, že žalovaná postupovala
v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.
IV. Závěr a náklady řízení
[10] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s větou první před středníkem §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud bude v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Plzni rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu