ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.101.2018:43
sp. zn. 4 As 101/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Simony Hájkové v právní věci žalobce: D. K., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Magistrát města
České Budějovice, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 1/1, České Budějovice, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2018, č. j. 51 A 65/2017 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2018, č. j. 51 A 65/2017 - 23,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 51 A 65/2017 - 23, Krajský soud v Českých
Budějovicích zamítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, kterého se měl dopustit
žalovaný, neboť Městskému úřadu Pelhřimov nesdělil, že rozhodnutí ze dne 12. 1. 2016,
č. j. 8575/15 Ha, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku na úseku silničního
provozu podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pozbylo právní moci.
V odůvodnění rozsudku soud shrnul, že rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 56 A 6/2016 - 37,
zrušil rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016, č. j. KUJCK 90948/2016, kterým Krajský úřad Jihočeského
kraje zamítl odvolání a potvrdil výše uvedené rozhodnutí žalovaného, coby prvoinstančního
orgánu, ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8575/15 Ha. Krajský úřad Jihočeského kraje po vrácení věci zrušil
prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Naposledy uvedené
rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 28. 7. 2017 a krajský úřad jej zaslal
žalovanému dne 15. 8. 2017 s vyznačenou doložkou právní moci. Žalovaný pokračoval
v projednávání věci a dne 30. 10. 2017 řízení pravomocně zastavil. Dne 7. 11. 2017 žalovaný
zaslal Městskému úřadu Pelhřimov zrušující rozsudek krajského soudu, zrušující rozhodnutí
krajského úřadu i vlastní usnesení o zastavení řízení. Krajský soud konstatoval, že žalovaný byl
analogicky podle §123b odst. 2 písm. b) a §123b odst. 3 písm. b) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), povinen vyrozumět Městský úřad Pelhřimov, jako obecní úřad obce s rozšířenou
působností, jenž vede registr řidičů, že došlo ke zrušení rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku na úseku silničního provozu. Žalovaný podle krajského soudu
splnil oznamovací povinnost ke dni 7. 11. 2017 a nedopustil se tak absolutní nečinnosti. Evidence
sankcí v žalobcově kartě řidiče trvala jen do vyřízení věci. V posuzované věci nedošlo k naplnění
prvních dvou podmínek důvodnosti žaloby proti nezákonnému zásahu, které vymezil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, to znamená, že žalobce nebyl
přímo zkrácen na svých právech. S ohledem na okolnosti posuzované věci skutečnost,
že žalovaný nesplnil oznamovací povinnost dříve, a v žalobcově kartě řidiče tak byl evidován
záznam pěti bodů déle, nezpůsobila konkrétní zkrácení žalobcových práv. Krajský soud
připomněl, že usnesením o odkladu výkonu rozhodnutí došlo v posuzované věci k sistaci
sankce v podobě zákazu řízení vozidel a rovněž k sistaci sankce v podobě peněžní pokuty.
Přestože usnesení o odkladu výkonu rozhodnutí nemělo vliv na učiněný záznam, žalobce
neprokázal, že by byl přímo zasažen na svých veřejných subjektivních právech. Osoby, které mají
oprávnění nahlížet do karty řidiče, byly obeznámeny o schváleném odkladu výkonu rozhodnutí,
a proto nemohlo dojít k žádným negativním dopadům do právní sféry žalobce, jak tvrdil v žalobě.
Zkrácení práv nelze shledat v hypotetických úvahách žalobce, či v pouhém pocitu nejistoty
či ohrožení. Záznam bodů v registru řidičů podle krajského soudu nemůže způsobit újmu sám
o sobě, ale pouze ve spojení s jinými záznamy. Krajský soud v Českých Budějovicích
v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 17 A 79/2011 - 40.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní odmítl, že jednání žalovaného nepředstavovalo nezákonný zásah. Vysvětlil, že se nemohl
ucházet o zaměstnání řidiče, neboť zaměstnavatelé v tomto odvětví požadují čistý výpis
z evidenční karty řidiče. Namítl, že veřejné orgány na něj nahlížely jako na delikventa,
který se dopustil jednoho z nejzávažnějších přestupků na úseku dopravy, a tuto informaci
publikovaly v evidenční kartě řidiče. V důsledku toho žalovaný zkrátil stěžovatele na ústavních
právech podle čl. 10 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zneužil údaje
o jeho osobě. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2015, č. j. 1 As 151/2014 - 23. Stěžovatel uzavřel, že porušení jeho veřejných
subjektivních práv je zcela zřejmé a v žalobním řízení nebylo třeba jej konkretizovat. Upřesnil,
že jde o právo nebýt bezdůvodně evidován jako pachatel v evidenci přestupků,
jestliže pachatelem není, nemít v evidenci přestupků evidován trest, jestliže mu žádný trest nebyl
uložen, a nemít v bodovém hodnocení řidiče evidováno pět sankčních bodů, jestliže tyto body
nemají být evidovány. I kdyby však stěžovatel měl povinnost konkretizovat dotčená veřejná
subjektivní práva již v žalobě, krajský soud byl povinen jej k tomu vyzvat. Vzhledem ke všem
uvedeným námitkám stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost uhradit mu náklady řízení.
[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vyjádření k žalobě a ztotožnil
se s rozsudkem krajského soudu. Nad rámec toho upozornil, že se podle krajského soudu
dopustil toliko zásahu v širším smyslu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[4] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Ze spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ke krajskému soudu
v Českých Budějovicích podal žalobu, kterou se domáhal toliko deklarace nezákonnosti zásahu,
jehož se měl žalovaný dopustit tím, že nesdělil „[…] Městskému úřadu Pelhřimov, že rozhodnutí
Magistrátu města České Budějovice ze dne 12. ledna 2016, č. j. 8575/15, které bylo podkladem pro záznam
o přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 silničního zákona, zákazu řízení motorových vozidel a 5 bodů,
bylo zrušeno.“
[7] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil závěru krajského soudu, že stěžovatelem tvrzený
zásah žalovaného do jeho práv má výlučně hypotetickou povahu. Stěžovatel v žalobě
ve své podstatě skutečně tvrdil, že v návaznosti na pochybení žalovaného by mohly
hypoteticky nastat události, které by přímo zkrátily jeho práva. Uvedl, že se nemohl ucházet
o zaměstnání řidiče, nikoliv však, že měl o některé konkrétní pracovní místo řidiče zájem, a tvrdil,
že na něj orgány veřejné správy mohly nahlížet jako na pachatele přestupku,
nikoliv však, že se tak v některém případě skutečně stalo. Uvedené námitky ovšem implicitně
vycházejí z předpokladu, že stěžovatel byl neprávem nucen strpět, že o něm veřejná správa
uchovávala nepravdivé údaje. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 1 As 151/2014 - 23, shledal, že „[s]těžovatel byl v obdobné situaci, protože žalobou brojil proti evidování
záznamů o jím spáchaných přestupcích a uložených sankcích. K jejich zaevidování došlo úkonem, který nemá
formu rozhodnutí. Stěžovatel je od té doby nucen strpět, že registr řidičů obsahuje záznamy o přestupcích,
které spáchal, včetně za ně uložených sankcí. Tento zásah bude trvat až do okamžiku, kdy registr řidičů nebude
dané záznamy obsahovat.“ Nejvyšší správní soud tak v citovaném rozsudku shledal, že samotná
povinnost strpět záznam o přestupku v registru řidičů představuje zásah, respektive přímé
zkrácení práv nositele údajů. Krajský soud proto v posuzované věci pochybil, neboť v důsledku
opačného, tj. nesprávného právního názoru, dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění první a druhé
podmínky důvodnosti žaloby podle §82 s. ř. s. ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65.
[8] Nejvyšší správní soud dodává, že podle spisové dokumentace žalovaný doručil do datové
schránky Města Pelhřimov dne 7. 11. 2017 podklady, z nichž vyplývá, že rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8575/15 Ha, které bylo podkladem pro záznam o přestupku stěžovatele
v registru řidičů, pozbylo právní moci a bylo zrušeno. Uvedeného dne tedy žalovaný ukončil
do té doby trvající zásah. Tato skutečnost však nebrání případnému určení, že zmíněný zásah byl
nezákonný, jak vyplývá z ustanovení §82 s. ř. s.
IV. Závěr
[9] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s větou před středníkem §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud bude v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku a znovu posoudí
důvodnost žaloby (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Českých
Budějovicích rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu