ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.23.2017:22
sp. zn. 5 As 23/2017 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. B., zastoupený
JUDr. Radimem Břenkem, advokátem se sídlem Lidická 336/28, Praha 5, proti žalované:
Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016,
č. j. 9 A 206/2013 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 10. 2013, č. j. ČOI 70078/13/0100, zamítla odvolání
žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu
pro Středočeský kraj a Hl. m. Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 10/0326/13/34. Posledně zmíněným správním rozhodnutím byla stěžovateli jako
provozovateli živnosti v provozovně - prodejním stánku č. 36 v Pražské tržnici, Bubenské
nábřeží 306, Praha 7 (dále jen „prodejní stánek č. 36“), uložena pokuta ve výši 100 000 Kč
za porušení §4 odst. 3 ve spojení s §5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele,
v relevantním znění (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a naplnění skutkové podstaty
správního deliktu podle v §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Uvedený správní
delikt měl být zjištěn při kontrole provedené dne 24. 2. 2012 v provozovně stěžovatele, který
se ho měl dopustit tím, že nabízel k prodeji 3 druhy výrobků – bundy, mikiny a čepice (celkem
5 kusů) porušující některá práva duševního vlastnictví, neboť se mělo jednat o padělky ve smyslu
§2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele. Deliktní jednání stěžovatele mělo být
dále zjištěno při kontrole dne 20. 10. 2012, kdy měl stěžovatel nabízet k prodeji a skladovat
za účelem nabízení nebo prodeje 117 druhů výrobků (celkem 1032 kusů) porušujících některá
práva duševního vlastnictví; mělo se jednat o padělky ve smyslu §2 odst. 1 písm. n) bodu 1
zákona o ochraně spotřebitele. Správní orgán I. stupně stěžovateli uložil propadnutí celkem
1037 kusů ve výroku jeho rozhodnutí popsaných výrobků a zároveň dovodil, že stěžovatel
se dopustil rovněž porušení §12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a naplnil skutkovou
podstatu §24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele, což měl být zjištěno při kontrole
provedené dne 24. 2. 2012 v provozovně žalobce. Uvedeného se měl stěžovatel dopustit tím,
že neinformoval spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně 18 druhů výrobků jejich
zřetelným označením cenou, ani informaci o ceně těchto výrobků jinak vhodně nezpřístupnil tak,
aby byl spotřebitel seznámen s cenou v okamžiku nabídky výrobků. Totožné jednání pak mělo
být zjištěno rovněž při kontrole provedené dne 20. 10. 2012, kdy stěžovatel neinformoval
spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně 20 druhů výrobků.
[2] Stěžovatel proti rozhodnutí žalované brojil žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Městský soud konstatoval, že správní trestání v oblasti deliktů podle zákona na ochranu
spotřebitele je založeno na objektivní odpovědnosti podnikatelů; odpovědnou osobou
za spáchaný správní delikt je osoba, která v době kontroly správních orgánů disponovala
užívacím právem k prodejnímu prostoru (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2006, č. j. 1 As 39/2005 – 66; ze dne 25. 2. 2010, č. j. 5 As 32/2009 – 77, rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Podle názoru městského soudu
je z dokladů předložených společností Delta Center, a. s. (dále jen „provozovatel tržnice“),
zřejmý právní vztah stěžovatele k prodejnímu stánku a jeho vůle tento stánek provozovat.
Dle městského soudu není naopak podstatný právní vztah stěžovatele k pozemku, na němž
se nacházel jeho prodejní stánek (pozemek měl stěžovatel v podnájmu od provozovatele tržnice).
Městský soud proto dovodil, že stěžovatel jako provozovatel prodejního stánku byl odpovědný
za správní delikty, které byly zjištěny při prováděných kontrolách, a to bez ohledu na to,
kdo v dané chvíli skutečně prováděl samotný prodej zboží.
[4] Městský soud dále uvedl, že s ohledem na neexistenci pochybností o vztahu mezi
provozovatelem tržnice a stěžovatelem, bylo nadbytečné provedení stěžovatelem navržených
výslechů svědků k prokázání stěžovatelova tvrzení o tom, kdo byl faktickým provozovatelem
prodejního stánku. Zjištěné skutečnosti jsou dle městského soudu dostačující pro závěr
o stěžovatelově objektivní odpovědnosti.
[5] Jako účelově uzavřenou vyhodnotil městský soud smlouvu o nájmu nebytových prostor
(prodejního stánku), která měla být uzavřena mezi stěžovatelem a paní T. M. P. Na základě této
smlouvy stěžovatel dovozoval, že nebyl osobou s užívacím právem k prodejnímu stánku, který ve
skutečnosti měla podle něj provozovat T. M. P.
[6] Městský soud dále uvedl, že prodejní stánek se nacházel v areálu Pražské tržnice,
na adrese Bubenské nábřeží 306, Praha 7 (dále jen „Pražská tržnice“), přičemž není podstatné,
zda je tento prostor v tržním řádu jako tržnice označen či nikoli, nýbrž je podstatné, zda naplňuje
definiční znaky tržnice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008,
č. j. 2 As 54/2008 – 70). K tomu městský soud rovněž podotkl, že výklad pojmu „tržnice“
ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele je shodný s výkladem tohoto pojmu v zákoně
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v relevantním znění (dále jen „zákon o spotřebních
daních“), k němuž se vztahuje citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu; zákon o ochraně
spotřebitele výslovně odkazuje na definici pojmu „tržnice“, která je uvedena v zákoně
o spotřebních daních.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[8] Stěžovatel namítl, že městský soud „povýšil objektivní odpovědnost na odpovědnost vlastníka
prodejního stánku“. Objektivní odpovědnost vyplývající ze zákona o ochraně spotřebitele se však
podle stěžovatele vztahuje pouze na podnikatele, jakožto prodejce, dovozce, výrobce,
dodavatele apod., a nikoli na vlastníka provozovny, resp. prodejního stánku, kterým byl v nyní
posuzovaném případě stěžovatel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2006, č. j. 1 As 39/2005 – 66). Podle názoru stěžovatele správní orgány a městský
soud svými závěry postihují stěžovatele jako vlastníka prodejního stánku za činnost,
kterou nezpůsobil a ani ji nemohl jakkoli ovlivnit v rámci právních vztahů, které se k prodejnímu
stánku vztahovaly. Městský soud se dle stěžovatele dopustil nesprávného právního posouzení,
pokud objektivní odpovědnost vztáhl rovněž na vlastníka prodejního stánku (stěžovatele).
Stěžovatel byl „pouze vlastníkem stavby na cizím pozemku, a nikoli osobou odpovědnou za chod provozovny“.
[9] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem městského soudu o účelovosti smlouvy uzavřené
mezi ním a T. M. P. Se jmenovanou stěžovatel uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor ze
dne 27. 12. 2011 na dobu od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, přičemž vycházel z toho, že T. M. P. jako
nájemkyně bude v prodejním stánku provozovat svou živnost. Stěžovatel uvedl, že mu T. M. P.
při uzavírání smlouvy předložila výpis ze živnostenského rejstříku na svou osobu jako
podnikatelku. K tomu dále konstatoval, že neměl povinnost při uzavírání nájemní smlouvy
zjišťovat, zda jmenovaná má živnostenské oprávnění či zda má na území České republiky
pobytové oprávnění.
[10] Stěžovatel tedy nebyl v době prováděných kontrol osobou, která by disponovala užívacím
právem k prodejnímu stánku. V dané době prodejní stánek provozovala T. M. P. Užívací právo
stěžovatele nelze dovozovat ani z jeho podnájemního vztahu k pozemku, na němž stojí prodejní
stánek, který je v majetku hl. m. Prahy a v nájmu provozovatele tržnice. Stěžovatel namítl, že k
uvedenému navrhoval důkazy, které však městský soud nepovažoval za podstatné. Městský soud
také podle stěžovatele chybně vyhodnotil neúčast T. M. P. na řízení před správním orgánem I.
stupně jako skutečnost, která má nasvědčovat tomu, že prodejní stánek neprovozovala a ani
neměla vůli jej provozovat. Kontrolovat stánky měl dle stěžovatele provozovatel tržnice. K celé
věci by se podle stěžovatele měly vyjádřit pracovnice správního orgánu I. stupně, které prováděly
kontrolu.
[11] Stěžovatel rovněž poukázal na to, že tržní řád vydaný Radou hl. m. Prahy na základě
zmocnění v §18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
v relevantním znění, vymezil rozsah Pražské tržnice. Stěžovatelův prodejní stánek se však
nenachází ve vymezeném prostoru tržnice; nespadá tedy do evidence dle tržního řádu. Stěžovatel
rovněž namítl, že zákon o spotřebních daních, na který odkazoval městský soud, definuje tržnici
pro účely daní, a nikoli z hlediska nyní projednávané věci.
[12] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná setrvala na závěru, že stěžovatel byl osobou oprávněnou za protiprávní jednání
na základě objektivní odpovědnosti, která pro něj vyplývá ze zákona o ochraně spotřebitele.
Stěžovatel měl v areálu Pražské tržnice pronajatý prostor za účelem umístění svého prodejního
stánku (buňky) k provozování podnikatelské činnosti na základě živnostenského oprávnění,
tj. k prodeji textilu a dárkového zboží. Umístěním prodejního stánku na pronajatých prostorách
na sebe převzal odpovědnost za veškeré úkony související s prodejem zboží. Stěžovatel byl tedy
povinen zajistit, aby prodej zboží v prodejním stánku probíhal v souladu s právními předpisy
bez ohledu na to, zda se v těchto místech zdržoval v době prováděných kontrol, zda byl
vlastníkem prodávaného zboží, zda zboží sám prodával či označoval zboží cenou. Žalovaná
rovněž podotkla, že provozovatel tržnice, který má povinnost vést evidenci prodávajících,
v rámci kontroly jako provozovatele prodejního stánku označil stěžovatele, a nikoli paní T. M. P.
[14] Podle žalované není také důvodná kasační námitka, že podnájemní vztah k pozemku,
na němž stojí stěžovatelův prodejní stánek, byl zcela bez vazby k provozování podnikatelské
činnosti. Podnájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a provozovatelem tržnice totiž
stanovila, že dotčený pozemek měl být stěžovatelem užíván pouze k provozování přesně
vymezené podnikatelské činnosti.
[15] Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 12. 2011 je dle názoru žalované účelová,
což v napadeném rozsudku podrobně rozvedl rovněž městský soud. O její účelovosti zejména
svědčí, že k ní byl přiložen výpis z obchodního rejstříku T. M. P. ze dne 15. 7. 2009, přičemž
jmenovaná byla již ke dni 9. 11. 2011 z důvodu ukončení pobytu na území České republiky a
zániku živnostenského oprávnění vymazána z obchodního rejstříku. Za takové situace se jeví
nepravděpodobné, že by T. M. P. uzavírala dne 27. 12. 2011 smlouvu o nájmu nebytových
prostor s cílem provozovat prodejní stánek. O účelovosti této smlouvy svědčí také skutečnost, že
se stěžovatel při jejím uzavírání spokojil s výpisem z živnostenského rejstříku T. M. P., který
dokládal, že její oprávnění k podnikání zaniklo téměř rok před uzavřením uvedené smlouvy. To
vše nadto za situace, v níž byl stěžovatel na základě podnájemní smlouvy uzavřené
s provozovatelem tržnice odpovědný za řádné využití podnajatého pozemku v souladu
s dohodnutým účelem této smlouvy. K pochybnostem ohledně smlouvy s T. M. P. přispívala
rovněž skutečnost, že dle podnájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a provozovatelem
tržnice, stěžovatel nebyl oprávněn dát pozemek, na němž stál prodejní stánek, do podnájmu nebo
jiného užívání bez předchozího písemného souhlasu provozovatele tržnice. Stěžovatelem
předložené souhlasy provozovatele tržnice jsou ovšem až z konce roku 2012; byly tedy uděleny
téměř rok po uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor s T. M. P.
[16] K námitce stěžovatele, že prodejní stánek se nenachází v Pražské tržnici, žalovaná
odkázala na kontrolní protokoly, v nichž je uvedeno, že „prodejní stánek nacházející se v Pražské
tržnici“ nebyl označen v souladu s právními předpisy, přičemž stěžovatel vůči těmto kontrolním
zjištěním nevznesl žádné námitky. Stěžovatel navíc sám ve vyjádření ze dne 14. 5. 2013
a v odvolání výslovně uvedl, že je majitelem prodejního stánku v Pražské tržnici.
[17] Dle žalované všechny skutečnosti týkající se této věci byly ve správním řízení dostatečně
zjištěny; provádění dalších důkazů by již bylo nadbytečné.
[18] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.); stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele se pro účely tohoto zákona
rozumí prodávajícím podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby.
[23] Podle §14a zákona o ochraně spotřebitele je provozovatel tržiště (tržnice), včetně obce
pronajímající část veřejného prostranství k příležitostnému stánkovému prodeji, povinen vést
evidenci prodávajících, která musí obsahovat údaje v rozsahu uvedeném ve zvláštním právním
předpise, a předložit ji na žádost dozorovému orgánu nebo orgánu Celní správy České republiky.
Evidenci je povinen uchovávat po dobu jednoho roku ode dne provedení evidenčního záznamu.
[24] Podle §24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele právnická osoba za správní delikt
neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránila.
[25] Podle §24b odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele se na odpovědnost za jednání,
k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, vztahují ustanovení
tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.
[26] Ze správního spisu plyne, že pracovníci správního orgánu I. stupně provedli ve dnech
24. 2. 2012 a 20. 10. 2012 (kontrolní protokoly z uvedených dnů) kontrolu dotčeného prodejního
stánku, přičemž v obou případech bylo zjištěno zboží, které porušuje některá práva duševního
vlastnictví či není správně označeno cenou, případně tato cena nebyla zpřístupněna jiným
vhodným způsobem. Při obou prováděných kontrolách se prodejce vzdálil z prodejního stánku.
Správní orgán I. stupně se následně dotázal provozovatele tržnice na informace týkající se tohoto
prodejního stánku. Správce tržnice k tomuto dotazu předložil správnímu orgánu I. stupně
podnájemní smlouvu ze dne 1. 7. 2010 uzavřenou mezi ním a stěžovatelem, podle níž byla
ponechána stěžovateli k dočasnému užívání část pozemku v Pražské tržnici, na kterou byl
stěžovatel oprávněn umístit prodejní stánek a v něm provozovat podnikatelskou činnost – prodej
textilu a dárkového zboží. Dle podnájemní smlouvy stěžovatel nebyl oprávněn bez předchozího
písemného souhlasu správce tržnice přenechat pronajatou plochu do podnájmu nebo jiného
užívání třetí osobě. Dále správce tržnice předložil kopii živnostenského listu stěžovatele,
podle něhož je stěžovatel oprávněn podnikat v předmětu podnikání koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej (s výjimkou zboží vyloučeného zákonem č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů), předávací protokol ze dne 1. 7. 2010
a kopii osvědčení stěžovatele o registraci k dani z příjmů fyzických osob.
[27] Stěžovateli bylo oznámení o provedené kontrole doručeno správním orgánem I. stupně
dne 9. 11. 2012. Stěžovatel následně v podání, které bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno
dne 15. 11. 2012, sdělil, že prodejní stánek je v pronájmu. K tomu předložil souhlas správce
tržnice s podnájmem pozemku ze dne 12. 11. 2012, kopii smlouvy o nájmu nebytových prostor
ze dne 27. 12. 2011, podle níž ji uzavřel s T. M. P. na dobu určitou od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012;
jejím předmětem byl „nájem nebytového prostoru v Praze 7, Bubenské náb. č. p. 306, u haly č. 11“
k obchodním účelům. Dále stěžovatel předložil výpis z živnostenského rejstříku T. M. P. ze dne
15. 7. 2009, dle kterého oprávnění jmenované vzniklo dne 24. 6. 2009 a jeho doba platnosti byla
stanovena do 31. 12. 2010. Správce tržnice pak dále správnímu orgánu I. stupně dne 26. 11. 2012
doručil „Prohlášení o podpronájmu prodejní buňky“ ze dne 22. 11. 2012, podle kterého souhlasí s
„podpronájmem prodejní buňky č. 36“ nájemkyni T. M. P., totožné prohlášení vyhotovil správce
tržnice rovněž dne 3. 12. 2012. Podle sdělení Ministerstva vnitra ze dne 4. 2. 2013 měla T. M. P.
povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání do 31. 12. 2010 a ke dni sepisu tohoto sdělení
není na území ČR hlášena k pobytu. Ve svém vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení ze
dne 14. 5. 2013 stěžovatel potvrdil, že je majitelem dotčeného prodejního stánku, ale popřel, že
by byl prodávajícím – ve stánku prodávala T. M. P., které stánek pronajal. K prokázání svých
tvrzení mimo již výše uvedených dokumentů navrhl provedení výslechu F. P., bývalého obchodní
ředitele správce tržnice, P. M., zaměstnance správce tržnice, Z. Č., Š. M., majitele sousedních
prodejních stánků.
[28] Pro rozhodnutí ve věci je podstatná otázka, koho lze považovat v projednávané věci
za prodávajícího ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele.
[29] Nejvyšší správní soud konstatuje, že definici prodávajícího obsaženou v zákoně o ochraně
spotřebitele je nutné vykládat a aplikovat v souladu příslušnou unijní úpravou, která představuje
předobraz pro tuto vnitrostátní úpravu, tj. zejména se směrnicí Evropského parlamentu
a Rady 2005/29/ES ze dne 11. 5. 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům
na vnitřním trhu. Jak přitom Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 2 As 218/2015 – 62: „Podle konstantní judikatury SDEU, resp. dříve Evropského soudního dvora, jsou
všechny orgány členských států, včetně soudů, povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo
v souladu se zněním a účelem směrnice či jiného právního předpisu Evropské unie, k jejichž implementaci slouží
(srov. např. rozsudek ze dne 13. 11. 1990, věc C 106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional
de Alimentacion SA). Soudní dvůr v rozsudku ze dne 3. 10. 2013, věc C-59/12 přitom konstatoval, že „…
plyne přímo z formulace čl. 2 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách, že unijní zákonodárce
koncipoval pojem „obchodník“ mimořádně široce (zvýraznil Nejvyšší správní soud), když jím označuje jakoukoli
„fyzick[ou] nebo právnick[ou] osob[u]“ vykonávající výdělečnou činnost a nevylučuje z jeho působnosti
ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. S ohledem na samotné
znění definic obsažených v čl. 2 písm. a) a b) uvedené směrnice je navíc třeba smysl a rozsah pojmu „obchodník“
pro účely této směrnice stanovit ve vztahu k souvisejícímu, ale opozitnímu pojmu „spotřebitel“, jímž se označuje
každý jednotlivec, který nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti (obdobně viz rozsudek
ze dne 19. ledna 1993, Shearson Lehman Hutton, C-89/91, Recueil, s. I-139, bod 22). Účelem směrnice
o nekalých obchodních praktikách je přitom, jak plyne zejména z jejího článku 1 a z bodu 23 jejího odůvodnění,
zajistit vysokou společnou úroveň ochrany spotřebitele, úplnou harmonizaci pravidel týkajících se nekalých
obchodních praktik vůči spotřebitelům, včetně klamavé reklamy, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů
(v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Mediaprint Zeitungs- und Zeitschriftenverlag,
C-540/08, Sb. rozh. s. I-10909, bod 27)“. V posuzované věci tedy nelze podle názoru Nejvyššího
správního soudu definici prodávajícího dle zákona o ochraně spotřebitele vykládat restriktivně
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 As 117/2017 – 47).
[30] Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom dovodila, že prodávající nemusí být přímo
osobou, která v daný okamžik na daném místě (v dané provozovně) skutečně zboží prodává,
ale musí jít o osobu, která v rozhodnou dobu disponuje užívacím právem k prodejní
místnosti (provozovně). Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 5 As 32/2009 – 77, konstatoval, že „[o]soba, která v době kontroly celních orgánů disponovala
užívacím právem k prodejní místnosti, v níž bylo zajištěno zboží porušující některá práva duševního vlastnictví,
je osobou odpovědnou za správní delikt podle ustanovení §8 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele (v tehdy
relevantním znění zákona o ochraně spotřebitele se v případě tohoto ustanovení jednalo o úpravu
správního deliktu klamání spotřebitele – pozn. NSS). Pro posouzení odpovědnosti za tento správní delikt
není rozhodné, zda byla prodejní místnost k těmto účelům využívána na základě smlouvy nájemní, podnájemní
nebo na základě jiného soukromoprávního smluvního vztahu; podstatné je prokázání existence užívacího práva
k tomuto objektu, tj. právního vztahu k provozovně.“
[31] Na základě uvedeného je tedy možné uzavřít, že osobou odpovědnou za správní delikty
obsažené v 24 odst. 1 písm. a) a §24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele je osoba,
která je odpovědná za chod provozovny, tedy osoba, která disponuje užívacím právem k ní.
[32] Nejvyšší správní soud přitom konstatuje, že správní delikty vymezené v §24
zákona o ochraně spotřebitele jsou vystavěné na principu tzv. objektivní odpovědnosti,
tedy odpovědnosti za protiprávní jednání, u níž se nezkoumá subjektivní stránka
protiprávně jednajícího subjektu (zavinění), přičemž ustanovení §24b zákona o ochraně
spotřebitele umožňuje vyvinit se z odpovědnostního vztahu z liberačních důvodů.
[33] K problematice týkající se objektivní odpovědnosti za splnění povinností dle zákona
o ochraně spotřebitele se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 1 As 39/2005 – 66, v němž uvedl, že zákon o ochraně spotřebitele „[v]yjímá spotřebitele
z množiny jednotlivců vyskytujících se na trhu proto, aby jim jakožto subjektům potenciálně znevýhodněným
nedostatkem informací a odborných dovedností (jimiž naopak disponují podnikatelé) poskytl zvláštní ochranu.
Činí tak mj. také prostřednictvím objektivní odpovědnosti podnikatelů – prodávajících, výrobců, dovozců
a dodavatelů. Volba právě tohoto typu odpovědnosti, který je ve správním trestání pravidlem, je zde navíc vedena
snahou o zmírnění přirozeně nerovného tržního postavení podnikatelů a spotřebitelů. Zcela konkrétně řečeno,
spotřebitel přicházející do provozovny nemá povědomí o tom, kdo nakoupil zboží zde prodávané a kdo jej
obsluhuje, a může mu to být lhostejné; má však právo na to, aby v provozovně nebyl při prodeji klamán, a to musí
zajistit osoba odpovědná za chod provozovny […]“.
[34] Z hlediska určení osoby, kterou je nutno považovat za prodávajícího, je rovněž významný
výše citovaný §14a zákona o ochraně spotřebitele. Toto ustanovení bylo do zákona o ochraně
spotřebitele vloženo zákonem č. 229/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů.
Podle důvodové zprávy k uvedenému zákonu se jednalo především o odstranění jednoho
z hlavních problémů dozorových orgánů, kterým byla nemožnost identifikace podnikatele
(prodávajícího), neboť tržní místa byla během kontroly opuštěna. Docházelo tak k situacím,
že nemohla být ve správním řízení uložena pokuta, neboť nebyl zjištěn pachatel správního
deliktu.
[35] O takový případ se jedná rovněž v nyní projednávané věci, neboť při kontrolách
prováděných ve dnech 24. 2. 2012 a 20. 10. 2012 nebyl dotčený stánek nijak označen a prodejce
se z místa prodeje vzdálil. Provozovatel tržnice sdělil k dotazu správního orgánu I. stupně
v souvislosti s prováděnými kontrolami, že provozovatelem prodejního stánku je stěžovatel,
k čemuž doložil příslušné dokumenty (žádné dokumenty týkající se T. M. P. k uvedenému dotazu
nebyly v době kontrol předloženy). K okamžiku provádění kontrol tedy byl prokázán právní
vztah stěžovatele k dotčenému prodejnímu stánku v jeho vlastnictví, v němž byl stěžovatel dle
podnájemní smlouvy k pozemku, na němž se prodejní stánek nacházel, oprávněn provozovat
prodej textilu a dárkového zboží. Za daného stavu, jak dále blíže rozvedeno, je uvedené
dostačující k závěru o objektivní odpovědnosti stěžovatele za předmětný správní delikt.
[36] Teprve následně se stěžovatel své užívací právo k prodejnímu stánku snažil zpochybnit
smlouvou o nájmu nebytových prostor, kterou měl uzavřít s T. M. P.; tuto smlouvu však
provozovatel tržnice, který podle §14a zákona o ochraně spotřebitele vede evidenci
prodávajících, správnímu orgánu I. stupně v době konání kontrol nepředložil, ani nesdělil,
že provozovatelem prodejního stánku (resp. pozemku, na němž stánek stál) je jmenovaná.
[37] Nejvyšší správní soud k této otázce nejprve konstatuje, že se ztotožňuje se závěry
městského soudu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele o samotném uzavření smlouvy o nájmu
nebytových prostor s T. M. P. a v tomto směru na jeho závěry v podrobnostech odkazuje. Již ze
strany samotného stěžovatele je totiž nelogické a v rozporu s elementární obezřetností, kterou lze
po něm jako podnikateli (živnostníku), tj. profesionálovi v jeho oboru, požadovat, aby uzavíral co
do předmětu nájmu a výše nájmu, jak níže rozvedeno, zcela neurčitou smlouvu o nájmu
nebytového prostoru (prodejního stánku), jehož jediným účelem je zajištění prodeje zboží
s osobou, která prokazatelně již v době údajného uzavření této smlouvy neměla jakékoli
živnostenské oprávnění (to muselo být stěžovateli známo, neboť sám tvrdil, že mu byl předložen
výpis z živnostenského rejstříku jmenované), a dále, aby si k uzavření této smlouvy a s tím
souvisejícím přenecháním podnajatého pozemku v rozporu s podnájemní smlouvou neopatřil
předchozí souhlas provozovatele tržnice (resp. by mu tuto skutečnost alespoň neoznámil)
a v důsledku toho byl stále veden ve smyslu §14a zákona o ochraně spotřebitele v evidenci
prodávajících se všemi povinnostmi, které se k tomu vážou. Nadto v době provádění kontrol,
jak již bylo uvedeno, provozovatel tržnice, který má rovněž povinnost vést evidenci prodávajících
(§14a zákona o ochraně spotřebitele), k dotazu správního orgánu I. stupně v době provádění
kontrol předložil dokumentaci týkající se výlučně stěžovatele a jeho právního vztahu
k prodejnímu stánku. Souhlasy provozovatele tržnice s podnájmem pozemku a nájmem
prodejního stánku jsou až ze dnů 12. 11. 2012 a 22. 11. 2012, tedy z doby následující po uzavření
smlouvy o nájmu nebytových prostor a po spáchání správních deliktů. Rovněž uvedené výrazně
zpochybňuje věrohodnost tvrzení stěžovatele a naopak podporuje závěr o účelovosti
smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou měl stěžovatel uzavřít s T. M. P. Námitkám
stěžovatele, které se týkají závěrů městského soudu o nevěrohodnosti (resp. účelovosti) této
smlouvy o nájmu nebytových prostor, tedy přisvědčit nelze.
[38] K smlouvě o nájmu nebytových prostor, kterou měl stěžovatel uzavřít s T. M. P., přitom
Nejvyšší správní soud ještě dodává, že podle jejího §1 bodu 1 je jejím předmětem „nájem
nebytového prostoru v Praze 7, Bubenské náb. č. p. 306, u haly č. 11“, podle §1 bodu 2 uvedené smlouvy
stěžovatel jako pronajímatel přenechává „uvedený nebytový prostor, a to pro obchodní účely koupě zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ a podle §3 bodu 1 této smlouvy „Výše nájemného se stanoví
vzájemnou dohodou smluvních stran.“
[39] Podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajímatel
přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat
předmět a účel nájmu, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním
nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou,
dobu, na kterou se nájem uzavírá. Jde-li o nájem sjednaný k účelu podnikání, musí nájemní
smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém
nebytovém prostoru.
[40] Nejvyšší soud České republiky přitom např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2017,
sp. zn. 26 Cdo 4866/2016, dospěl k závěru, že „Smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat
podle tehdy účinného znění §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve své obligatorně písemné formě všechny
požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby.
Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada
za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková
smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost
– výše nájemného. Uvedený právní názor je využitelný i v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových
prostor účinné v době uzavření předmětné nájemní smlouvy (tj. dne 31. 12. 2009 – pozn. Nejvyššího
správního soudu), a to tím spíše, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (účinné do 18. 10. 2005) musí podle
této právní úpravy nájemní smlouva obsahovat – vedle dalších náležitostí – rovněž výši nájemného a úhrady
za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení.“
[41] S ohledem na výše uvedené nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou měl stěžovatel uzavřít s T. M. P., je ve smyslu
judikatury Nejvyššího soudu také absolutně neplatná, neboť neobsahuje své obligatorní
náležitosti dle §3 zákona o n ájmu a podnájmu nebytových prostor, a to zejména konkrétně
sjednaný předmět nájmu a výši nájemného. Výše nájemného nebyla v dotčené smlouvě sjednána
nijak a předmět nájmu byl vymezen zcela neurčitě; ze smlouvy není ani zřejmé, o jaký konkrétní
nebytový prostor se má vlastně jednat (dle smlouvy jde o nebytový prostor „někde“ u haly č. 11
v Praze 7, Bubenské náb. č. p. 306, není z ní tedy vůbec seznatelné, že se jedná o dotčený
prodejní stánek na konkrétním místě).
[42] Smlouvou o nájmu nebytových prostor, kterou měl stěžovatel uzavřít s T. M. P.,
stěžovatel (bez ohledu na její absolutní neplatnost) tedy ani nemohl prokázat, že jmenované
dotčený prodejní stánek pronajal, neboť v ní není tento stánek nijak vymezen; nelze z něj
ani dovodit konkrétní předmět nájmu. Jinou smlouvu, která by v rozhodné době zakládala
nájemní či jiný užívací vztah k tomuto prodejnímu stánku, stěžovatel nepředložil ani její existenci
netvrdil.
[43] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že stěžovatel neprokázal, že k jeho prodejnímu stánku
měla na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor užívací právo T. M. P., popř. jiná osoba, a
na základě ostatních výše uvedených důkazů nelze než dospět k závěru, že užívací právo
k tomuto prodejnímu stánku v době konání obou kontrol svědčilo výlučně stěžovateli. Bylo totiž
prokázáno, že prodejní stánek byl ve vlastnictví stěžovatele, který měl od provozovatele tržnice
v podnájmu pozemek, na němž byl stánek umístěn, za účelem provozování své podnikatelské
činnosti – prodej textilu a dárkového zboží (viz podnájemní smlouva ze dne 1. 7. 2010,
kopie živnostenského listu stěžovatele, předávací protokol ze dne 1. 7. 2010 a kopie osvědčení
stěžovatele o registraci k dani z příjmů fyzických osob). Již s ohledem na výše uvedené
skutečnosti by také bylo provedení výslechu stěžovatelem navržených svědků a případně
i výslechu T. M. P., kterou se ovšem ani správním orgánům nepodařilo dohledat, nadbytečné.
[44] Bylo totiž naopak prokázáno, že T. M. P. k prodejnímu stánku stěžovatele žádný právní
(resp. nájemní) vztah neměla a pokud tam případně skutečně prodávala, mohla tak činit jen na
základě pouhého souhlasu stěžovatele, který měl ke stánku užívací právo. V takovém případě se
ovšem plně uplatní závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 2. 2010, č. j. 5 As 32/2009 – 77, přičemž v souladu s rozsudkem zdejšího soudu ze dne
20. 12. 2006, č. j. 1 As 39/2005 – 66, pak Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatel
přehlíží podstatu své objektivní odpovědnosti pramenící z toho, že je podnikatelem, dotčený
prostor, na němž byl umístěn jeho prodejní stánek, měl od provozovatele tržnice v podnájmu
k podnikatelským účelům, konkrétně k prodeji textilu a dárkového zboží, a byl tak povinen
zajistit, aby prodej v jeho prodejním stánku probíhal v souladu s právními předpisy – bez ohledu
na to, zda zboží prodával sám, jeho případní zaměstnanci, osoby, které mu nezištně pomáhají,
anebo osoby, jimž stěžovatel svou provozovnu případně přenechal na základě domluvy
či soukromoprávního ujednání. Pro odpovědnost stěžovatele nemá význam ani otázka vlastnictví
zboží prodávaného v době kontroly, jak správně uvedl městský soud. Z pohledu kontrolních
orgánů je zcela na úvaze stěžovatele, zda svou provozovnu (prodejní stánek) přenechá dočasně
jinému a zda za to případně bude požadovat úplatu; tato volnost jednání je ovšem spojena také
s rizikem, že osoba (bez právního vztahu k provozovně), která zde bude podnikat, se dopustí
protiprávního jednání: i za ně totiž – v souladu s principem objektivní odpovědnosti – bude
potrestán samotný stěžovatel.
[45] Výše uvedené skutečnosti přitom vylučují existenci liberačních důvodů na straně
stěžovatele ve smyslu §24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatel totiž zjevně
nevyvinul jakékoli relevantní úsilí, aby vytýkanému porušení právních povinností zabránil.
[46] Z uvedeného je také zřejmá správnost závěrů městského soudu, že pro rozhodnutí
ve věci není vůbec podstatné, zda v době prováděných kontrol v prodejním stánku stěžovatele
prodávala skutečně T. M. P., stěžovatel či někdo jiný; objektivní odpovědnost za předmětné
správní delikty je v každém případě na stěžovateli. Jak již bylo uvedeno, z popsaných důvodů
také nebylo zapotřebí provádět ani stěžovatelem navrhované důkazy, zejména výpovědi jím
označených svědků. Závěry městského soudu rovněž v uvedeném směru jsou tedy správné.
[47] Nejvyšší správní soud k tomu již jen pro úplnost ke kasačním námitkám stěžovatele
podotýká, že městský soud nevyvozoval z neúčasti paní T. M. P. ve správním řízení skutečnost,
že v rozhodnou dobu neprovozovala prodejní stánek, ale vyvodil z této skutečnosti pouze závěr,
že i kdyby se podařilo zajistit účast paní T. M. P. ve správním řízení, „lze pochybovat, že by šlo o
okolnost nasvědčující tomu, že paní T. M. P. prodejní stánek č. 36 neprovozovala a neměla vůli jej provozovat.“
[48] K námitce stěžovatele, že na vymezení plochy tržnice nelze vztahovat úpravu obsaženou
v zákoně o spotřebních daních, a tudíž se prodejní stánek s ohledem na vymezení plochy tržnice
v tržním řádu vydaném Radou hl. m. Prahy, nenachází v prostoru této tržnice, zdejší soud uvádí,
že judikaturu vztahující se k vymezení tržnice dle zákona o spotřebních daní lze plně použít
i v nyní posuzovaném případě, neboť zákon o ochraně spotřebitele v poznámce pod čarou
k §14a výslovně v tomto směru odkazuje na úpravu obsaženou v zákoně o spotřebních daních;
v tomto smyslu se vyjádřil již městský soud, na jehož závěry zdejší soud v podrobnostech
odkazuje. Nejvyšší správní soud tak již jen pro úplnost poznamenává, že v příloze č. 1
ke smlouvě o podnájmu pozemku je obsažen také plán areálu Pražské tržnice se specifikací
prodejní buňky pronajaté touto smlouvu (č. 36), z něhož je zjevné, že dotčený pozemek součástí
areálu Pražské tržnice je. Tato skutečnost ostatně plyne také z tvrzení samotného stěžovatele
v průběhu správního řízení, neboť např. ve vyjádření ze dne 14. 5. 2013 stěžovatel výslovně
uvádí, že je „majitelem prosklené buňky č. 36 v Pražské tržnici v Holešovicích“. Rovněž této námitce
stěžovatele tedy přisvědčit nelze.
[49] Závěrem Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl, že v návaznosti
na zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a zákon č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích, byly zákonem č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých
přestupcích, provedeny změny rovněž v zákoně o ochraně spotřebitele. Přitom podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46,
rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo
použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout
k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž
se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté,
kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější. V nyní projednávané věci ovšem
krajský soud rozhodoval dne 14. 12. 2016, tedy před nabytím účinnosti uvedených zákonů,
jejichž účinnost nastala až ke dni 1. 7. 2017; otázkou příznivější právní úpravy tedy nebylo nutné
se v projednávané věci blíže zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[50] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[51] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu