ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.108.2017:29
sp. zn. 5 Azs 108/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: D. S., zastoupen
Mgr. Závišem Löffelmannem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 1 Az 55/2016 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného zástupce Mgr. Záviše Löffelmanna se u r č u je částkou
4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) požádal dne 5. 6. 2016 o udělení mezinárodní ochrany.
Uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z náboženských důvodů. Stěžovatel přísluší k Ukrajinské
autokefální pravoslavné církvi, která není podřízena moskevskému ani kyjevskému patriarchátu,
přičemž pravoslavná církev náležející ke kyjevskému patriarchátu se snaží podmanit si církev,
jíž je stěžovatel členem; stěžovatelově církvi vytýká, že spolupracuje s Ukrajinskou pravoslavnou
církví moskevského patriarchátu, členové Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu
nadávají stěžovateli a členům jeho církve do separatistů, nazývají je „pátou kolonou“. Stěžovatel
uvedl, že dokonce docházelo ke střetům mezi členy těchto církví. V rámci jednoho z těchto střetů
byl stěžovatel zbit neznámými lidmi v „maskáčích“ a utrpěl zranění. Stěžovateli a duchovnímu
z jeho vesnice bylo také vyhrožováno. Duchovní se obrátil na policii, která mu ovšem
nepomohla. Stěžovatel dále uvedl, že pochází z Vinické oblasti, je svobodný, bezdětný
a je zdravý; pouze v roce 2006 při autonehodě utrpěl zranění hlavy, s nímž se dlouho léčil
(dodnes má bolesti hlavy). Další zranění hlavy mu někdo způsobil zbraní při útocích
v lednu 2016.
[2] Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2016, č. j. OAM-524/ZA-ZA11-ZA17-2016, žalovaný
stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[3] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[4] Městský soud ve vztahu k aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu s odkazem na §2 odst. 8
zákona o azylu konstatoval, že povinností stěžovatele jako žadatele o mezinárodní ochranu
nebylo své tvrzené pronásledování prokazovat jiným prostředky než vlastní věrohodnou
výpovědí. Povinností žalovaného pak bylo, aby v případě pochybností shromáždil všechny
dostupné důkazy, které věrohodnost stěžovatele vyvracejí či zpochybňují. Odůvodněný strach
žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu citovaného ustanovení se přitom dle městského soudu
musí zakládat na objektivních důvodech a v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu bylo třeba
posoudit, zda subjektivní pohled stěžovatele nalézá oporu v nashromážděném důkazním
materiálu. Městský soud dovodil, že žalovaný při posouzení, zda byl stěžovatel vystaven
pronásledování z důvodu náboženství, resp. zda mohl mít stěžovatel odůvodněný strach
z takového pronásledování, shromáždil relevantní aktuální a důvěryhodné informace
a postupoval v souladu se zákonem.
[5] Městský soud uvedl, že v projednávané věci stěžovatel své obavy zdůvodňoval údajnými
výhrůžkami a konfliktem s členy církve kyjevského patriarchátu. V této souvislosti ovšem
městský soud zdůraznil, že stěžovatel byl pouze řadovým členem své církve; pouze se účastnil
pravidelných bohoslužeb. Ve shodě se žalovaným neshledal městský soud uvedené dostatečné
pro splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, a to zejména proto, že stěžovatel
nevyužil ochrany poskytované ukrajinským právním řádem. Na Ukrajině přitom existují právní
mechanismy, které umožňují vznést také stížnosti na postup policie či jiných orgánů státní moci.
Stěžovatel však tímto způsobem nepostupoval, přestože měl prostředky právní ochrany
k dispozici a obrátil se pouze na místní policii, která jeho případ nevyšetřila. Stěžovatel tedy
nevyčerpal všechny reálné dostupné prostředky ochrany.
[6] Městský soud dále neshledal ani důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle §13
zákona o azylu; důvody pro poskytnutí této formy mezinárodní ochrany stěžovatel ani netvrdil.
[7] K možnému udělení mezinárodní ochrany dle §14 zákona o azylu městský soud uvedl,
že může přezkoumat pouze to, zda žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení. Městský soud
připustil, že v rozhodnutí žalovaného je odůvodnění nesplnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu stručnější, nicméně žalovaný posoudil rodinnou, sociální a ekonomickou
situaci stěžovatele a při hodnocení, zda na základě těchto skutečností existuje důvod hodný
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, nevybočil ze zákonem stanovených limitů.
[8] Městský soud rovněž hodnotil možnost udělení mezinárodní ochrany dle §14a a §14b
zákona o azylu a se závěry žalovaného, že stěžovatel nesplnil podmínky ani pro udělení tohoto
druhu mezinárodní ochrany, se ztotožnil. Městský soud v této souvislosti uvedl, že nic
nenasvědčuje tomu, že by stěžovateli v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí vážné
újmy. Proti stěžovateli v jeho vlasti nikdy nebylo vedeno žádné trestní stíhání a stěžovatel
ani v průběhu správního řízení netvrdil, že by ze strany ukrajinských státních orgánů bylo vůči
němu postupováno nelidským či ponižujícím způsobem. Z opatřených informací rovněž plyne,
že osobám, které pobývaly dlouhodobě v zahraničí nebo požádaly o azyl, po návratu na Ukrajinu
obecně nehrozí nebezpečí vážné újmy.
[9] Městský soud rovněž konstatoval, že stěžovateli v případě návratu do vlasti nehrozí ani
vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Ozbrojený konflikt na Ukrajině probíhal
výhradně území Doněcké a Luhanské oblasti, ale v místě bydliště stěžovatele na Ukrajině
je bezpečnostní situace stabilní.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Podle názoru stěžovatele se městský soud dostatečně nevypořádal se žalobními
námitkami, případně se s některými nevypořádal vůbec, neboť pouze zopakoval závěry
žalovaného.
[12] Stěžovatel namítl, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné
pochybnosti, a to minimálně ve vztahu k §12 písm. b) a §14a zákona o azylu. Stěžovatel
zdůraznil, že žadatel o mezinárodní ochranu nemá možnost prokázat svá tvrzení, na základě
kterých odůvodňuje svou žádost, a není proto schopen prokázat relevantní důvod pro udělení
mezinárodní ochrany. Důkazní břemeno je v řízení o mezinárodní ochraně rozděleno mezi
žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného, přičemž žalovaný disponuje řadou prostředků,
jimiž je schopen zjišťovat informace relevantní pro řízení o mezinárodní ochraně. Stěžovatel
v této souvislosti odkázal na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určení právního
postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 1992,
která se v čl. 195 – 219 věnuje problematice „prokazování faktů“.
[13] Dle stěžovatele žalovaný pouze formálně prověřil situaci na Ukrajině, aniž by se zabýval
situací týkající se stěžovatele, tedy zda mu hrozí azylově relevantní pronásledování z důvodu
výhružek a konfliktu s osobami, jež jsou členy jiné církve. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí
se zjištěním, že pronásledování jeho osoby a rodiny nebylo plánované a také s tím, že nebyl
vůdčím představitelem církve, ale pouze řadovým členem. Žalovaný se rovněž nezabýval tím,
jakým způsobem správní orgány řeší konflikty stěžovatelem uváděných církví. Stěžovatel uvedl,
že již v žalobě namítal, že žalovaný k těmto závěrům dospěl na základě obecných a zastaralých
zpráv; s touto argumentací se městský soud podle názoru stěžovatele nevypořádal.
[14] Stěžovatel v souvislosti se svými zraněními rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného
a městského soudu, že nevyužil všechny ochranné mechanismy, jež právní řád Ukrajiny nabízí.
Stěžovatel se obrátil na státní orgány, ale ochrany se mu nedostalo.
[15] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný neposoudil řádně možnost udělení humanitárního
azylu.
[16] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu
a rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na správnosti jím vydaného
rozhodnutí, v němž dostatečně a srozumitelně s přihlédnutím k individuální situaci stěžovatele
a v souladu s právními předpisy vyhodnotil stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu,
a to na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný v podrobnostech odkázal
na své rozhodnutí a napadený rozsudek a také na své vyjádření k žalobě ze dne 1. 12. 2016,
neboť stěžovatelovy kasační námitky se téměř shodují s žalobními body. Žalovaný rovněž
podotkl, že stěžovatel zformuloval pouze obecné námitky, které zůstávají pouze v rovině
nesouhlasu s právním hodnocením provedeným žalovaným a městským soudem.
[18] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl
jako nepřijatelnou, anebo ji případně zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] Po konstatování včasnosti a přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval její přijatelností (§104a s. ř. s.).
[21] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, je typickým neurčitým právním pojmem. Jeho výklad provedl například Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle kterého:
„Přesahem vlastních zájmů stěžovatele […] je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[22] Stěžovatel zejména namítal, že městský soud nezjistil dostatečně skutkový stav věci a jeho
rozsudek je nepřezkoumatelný. Bylo-li by tomu tak, dopustil by se městský soud závažného
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Toto pochybení
nelze na úrovni posuzování přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatele prima facie vyloučit,
proto Nejvyšší správní soud přistoupil k jejímu věcnému projednání.
[23] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud nejprve zdůrazňuje, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského, resp. městského soudu (§102 s. ř. s.).
Soudní ochrana veřejných subjektivních práv stěžovatele mu byla poskytnuta již individuálním
projednáním jeho věci městským soudem. Důvody kasační stížnosti se proto musí odvíjet
zejména od tvrzeného pochybení městského soudu, který se měl vadným, resp. nezákonným
způsobem vypořádat s žalobními námitkami směřujícími proti rozhodnutí žalovaného.
Jinými slovy, stěžovatel je povinen tvrdit některý z důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s. týkající
se řízení vedeného městským soudem anebo rozhodnutí soudu. Uvedení konkrétních důvodů
kasační stížnosti není možné bez dalšího nahradit zopakováním žalobních námitek a argumentace
předestřené v řízení u městského soudu. Kasační stížnost stěžovatele přitom spočívá zejména
v zopakování části žalobních námitek.
[26] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečného vypořádání žalobních
námitek městským soudem. Tuto námitku neshledal zdejší soud důvodnou, neboť městský soud
neopomněl vypořádat jakoukoli ze žalobních námitek. Skutečnost, že stěžovatel se závěry
městského soudu nesouhlasí, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. To, zda byly
postup a závěry městského soudu a žalovaného správné a zákonné, je pak předmětem posouzení
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016,
č. j. 4 Azs 107/2016 - 25).
[27] Dle §12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
[28] Pronásledováním se dle §2 odst. 4 zákona o azylu rozumí závažné porušení lidských
práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání,
která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována
nebo trpěna původci pronásledování.
[29] Podle §2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí
státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu,
jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé
bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud
lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
[30] Stěžovatel tvrdil, že byl pro své náboženské vyznání (resp. církevní příslušnost) napadán
členy Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu a měl v této souvislosti obdržet také
výhružné dopisy.
[31] Otázkou vzájemných střetů mezi na Ukrajině působící Ukrajinskou pravoslavnou církví
moskevského patriarchátu, Ukrajinskou pravoslavnou církví kyjevského patriarchátu
a Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církví, resp. vzájemných střetů jejich stoupenců,
se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 – 68.
V uvedené věci se jednalo o obdobný incident jako v nyní projednávané věci, neboť ve věci
projednávané čtvrtým senátem stěžovatel také tvrdil, že pomáhal v kostele pravoslavnému faráři,
přičemž propukl spor mezi „stoupenci pravoslaví a autokefální církve o budovu kostela; došlo i k bitce,
jíž se také zúčastnil. Poté následovalo ještě několik potyček a stoupenci autokefální církve mu začali vyhrožovat,
protože se zastal pravoslavného faráře. Vyhrožovali mu, že ho zmrzačí, chodili za ním domů, rozbíjeli okna,
chtěli, aby přestoupil na jejich víru. Nakonec se rozhodl odjet z Ukrajiny […] ze stoupenců autokefální církve
měl strach, protože došlo k jeho napadení a byl zraněn na noze; také mu vyhrožovali, že pokud bude chodit
na pravoslavné bohoslužby, zmrzačí ho […] v souvislosti se svou vírou žádné problémy se státními orgány
na Ukrajině neměl. Policii ani jinému státnímu orgánu napadené neoznámil.“
[32] Ze zprávy Freedom House – Svoboda ve světě 2016 ze dne 27. 1. 2016 pro Ukrajinu,
že Ústava a zákon z roku 1991 stanoví náboženská práva na Ukrajině a tato práva jsou obecně
respektována, nicméně dochází k určitému tření mezi jednotlivými odnožemi pravoslavné církve.
Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že vztahy mezi uvedenými třemi církvemi nejsou
zrovna přátelské a mezi jejich stoupenci může docházet k občasným vzájemným střetům.
Uvedené ovšem nezakládá bez dalšího důvod pro závěr, že stěžovatel má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu náboženství v domovské zemi.
[33] Nutno ovšem v této souvislosti uvést, že z obsahu správního spisu, žaloby a kasační
stížnosti je zjevné, že sám stěžovatel o své příslušnosti k té které církvi sám zřejmě nemá zcela
jasno. Stěžovatel tak k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že jeho „náboženství patří k samostatné
autokefální pravoslavné církvi, která není podřízena moskevskému ani kyjevskému patriarchátu. Ta pravoslavná
církev podřízena Kyjevu se snaží podmanit si naši církev […] Název naší církve je Ukrajinská pravoslavná
církev. Přímo v Ukrajinské pravoslavné církvi, podřízené Kyjevu, došlo k rozkolu.“ V rámci protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak stěžovatel v souladu se svou žádostí
o mezinárodní ochranu tvrdil, že v lednu 2016 měl incident s členy kyjevského patriarchátu.
Po vydání z pohledu stěžovatele negativního rozhodnutí žalovaného dochází ke změně
příslušnosti stěžovatele, který v žalobě počal tvrdit, je členem pravoslavné církve moskevského
patriarchátu a v rozhodnutí žalovaného bylo jeho náboženské vyznání označeno chybně.
Na tomto svém tvrzení pak setrval také u jednání městského soudu dne 28. 3. 2017. Zcela jasno
do příslušnosti stěžovatele k té které ukrajinské pravoslavné církvi nevznesla bohužel ani kasační
stížnost. V té stěžovatel poněkud nejasně a rozporně tvrdí, že je pronásledován „z důvodu výhrůžek
a konfliktu s osobami z pravoslavné církve ukrajinského patriarchátu (moskevského patriarchátu, používaná
zkratka MP). Pro vysvětlenou stěžovatel uvádí, že představitelé této církve potlačují a vyhrožují s cílem úplně
zakázat kanonickou ukrajinskou pravoslavnou církev (používaná zkratka KP). MP není nikým uznávaná.
Kdo s jejich názory nesouhlasí, je označován za separatisty a putinské příznivce. Správní orgán zhodnotil důvody
žalobce k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že jimi byly výhrůžky a konflikt s osobami
z pravoslavné církve, která je podřízena Kyjevu, respektive kyjevskému patriarchátu.“ Není zejména zjevné,
co stěžovatel rozumí „církví ukrajinského patriarchátu“, pokud jí rozumí církev moskevského
patriarchátu, o níž v žalobě tvrdí, že je jejím členem, pak jsou nelogická jeho další tvrzení
v kasační stížnosti o tom, že členové posledně uvedené církve ostatním vyhrožují a usilují o zákaz
„kanonické ukrajinské církve“ a toho, kdo s jejich názory nesouhlasí, označují za „separatisty a putinské
příznivce“.
[34] Nejvyšší správní soud k výše uvedeným rozporům ovšem uzavírá, že jednotícím prvkem
v tvrzeních stěžovatele a podstatné pro posouzení věci je, že má být příslušníkem té odnože
ukrajinské pravoslavné církve, která je v konfliktu s Ukrajinskou pravoslavnou církví kyjevského
patriarchátu. Není přitom sporu o tom, že k určitým střetům mezi všemi uvedenými církvemi
a jejich členy může docházet. Z uvedeného pohledu tedy není rozhodné, zda stěžovatel je členem
Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu nebo Ukrajinské autokefální
pravoslavné církve (z hlediska povahy všech tří jmenovaných církví lze ostatně jen na okraj
poznamenat, že autokefální, tj. samostatné a nezávislé, jsou všechny). Podstatné pro posouzení
věci však je, zda stěžovateli může být poskytnuta ochrana před původci jím tvrzeného
pronásledování (údajně příznivci Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu), jak níže
rozvedeno.
[35] Z tvrzení stěžovatele totiž vyplývá, že není pronásledován státními orgány, nýbrž
osobami, jež jsou členy Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu, tedy osobami,
které je nutné pro účely právního posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu
považovat za soukromé osoby. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá,
že k pronásledování ze strany nestátních subjektů musí k samotnému pronásledování přistoupit
také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci
pronásledování (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, a ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68).
[36] K možnosti domoci se ochrany u příslušných orgánů na Ukrajině se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, v němž uvedl, že „[p]okud
je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou
způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné
není (…), žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil;
břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (či nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží na straně [žadatele].“
[37] Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP,
se v této souvislosti podává, že proti postupu příslušníků policejních orgánů či jiných orgánů
státní moci lze podat stížnost u prokuratury, popřípadě u útvaru vnitřní kontroly konkrétního
policejního okrsku.
[38] Městský soud v napadeném rozsudku k této otázce konstatoval, že stěžovatel nevyužil
všechny prostředky ochrany poskytované ukrajinským právním řádem, přičemž odnikud
nevyplynulo, že by ochrana poskytována ukrajinským státem byla pro stěžovatele nedostatečná
nebo nedostupná.
[39] Stěžovatel přitom do protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne
8. 6. 2016 uvedl, že fyzické konflikty byly dva. K prvnímu mělo dojít v lednu 2016, kdy měl být
napaden neznámými muži, kteří se měli dobývat do kostela v jeho vesnici s tvrzením,
že bohoslužby má pořádat duchovní Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu.
Sám stěžovatel přitom uvedl, že na místo byla zavolána policie, měl se ovšem dostavit
jen obvodní policista, který ani nezjistil, co uvedení neznámí lidé byli zač. Stěžovatel pak tvrdil,
že v této souvislosti podal oznámení na policii, ale nic se nestalo. V souvislosti s tímto konfliktem
stěžovatel ani netvrdil, že by na průběh jeho vyšetřování podal jakoukoli stížnost.
[40] K druhému z incidentů pak mělo dojít dne 9. 5. 2016 u pomníku muže, který zahynul
při boji o Slavjansk, kdy účastníkům bohoslužby měli neznámí lidé v „maskáčích“ nadávat
a „vytlačovat“ je. Stěžovatel, který o sobě uvedl, že nepatří mezi lidi, kteří by „jen stáli a koukali“,
se měl vůči tomuto jednání ohradit a v důsledku toho dle tvrzení stěžovatele ho jeden z těchto
neznámých lidí sice neudeřil, ale chytil ho za oblečení a povalil jej na zem; stěžovatel měl mít
v důsledku toho přeražený nos. Stěžovatel uvedl, že poté podal oznámení na policii, kdy popsal,
co se stalo. Následně stěžovatele u něj doma navštívil obvodní policista a vyptával se, co se stalo.
Stěžovatel poté na oddělení policie v Hajsynu zjišťoval, jak je jeho případ řešen, přičemž mu bylo
sděleno, že jeho případ se stále vyšetřuje. Stěžovatel se domníval, že policie jeho případ nevyřeší,
a proto se obrátil na prokuraturu v Hajsynu, u níž podal oznámení. Po několika dnech od tohoto
oznámení přijeli lidé z prokuratury ke stěžovateli domů, při této návštěvě mu sebrali tablet a flash
disk, dívali se do jeho počítače, v němž si prohlíželi, zda stěžovatel nepsal něco na sociálních
sítích a kontrolovali jeho kontakty. O uskutečnění této kontroly stěžovatel neobdržel žádný
úřední záznam či jinou zprávu. Po incidentu na hřbitově měl stěžovatel dostat tři dopisy,
v nichž mu bylo vyhrožováno vypálením obchodu, který s bratrem provozoval, a měl být vyzýván
k odchodu do Ruska. S těmito dopisy se stěžovatel na nikoho neobrátil; telefonicky pak mělo být
vyhrožováno jen duchovnímu jeho církve. Stěžovatel pak dne 27. 5. 2016 z Ukrajiny odjel
do České republiky, kde žije jeho matka a sestra; matka stěžovatele mu ještě před uvedenými
událostmi vyřídila pozvání do České republiky.
[41] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ze samotných tvrzení stěžovatele plyne,
že v případě incidentu z ledna 2016 stěžovatel nevyužil všechny prostředky ochrany,
které mu poskytuje ukrajinský právní řád, a to zejména stížnosti na postup policie při vyšetřování
uvedeného incidentu. Z dalších tvrzení stěžovatele přitom nelze dovodit, že by podání takové
stížnosti bylo zjevně bezpředmětné, resp. že by orgány v zemi původu nebyly schopny či ochotny
mu poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty,
za něž je třeba uvedené neznámé osoby považovat.
[42] Stížnosti na postup policie totiž úspěšně stěžovatel využil v případě druhého z jím
popsaných incidentů ze dne 9. 5. 2016. V případě tohoto incidentu totiž nelze bez dalšího
dovodit, že by ukrajinské orgány nebyly schopny či ochotny tento incident vyšetřit, anebo by vůči
stěžovateli postupovaly šikanózně. Je totiž třeba vzít v úvahu okolnosti tohoto incidentu
a krátkost doby, která uběhla od jeho spáchání do doby odjezdu stěžovatele z Ukrajiny (necelé tři
týdny). Během této doby stěžovatel podal oznámení, byl vyslechnut doma policistou, podal
stížnost a následně byly zjišťovány rovněž jeho aktivity. Tyto skutečnosti uvedené stěžovatelem
ovšem nasvědčují tomu, že vyšetřování tohoto incidentu ze strany ukrajinských státních orgánů
skutečně probíhalo, přičemž s ohledem na povahu tohoto incidentu nelze bez dalšího považovat
za šikanózní prověřování aktivit samotného stěžovatele jako údajné oběti násilí. Takový postup
je v obdobných případech poměrně běžný a slouží k prověření okruhu podezřelých osob,
popř. stanovení a prověření vyšetřovacích verzí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
zdůrazňuje, že sám stěžovatel uvedenou „prohlídku“ ani neoznačil za zaměřenou vůči jeho osobě,
ani neuváděl, že by měl nějaké jiné potíže s ukrajinskými státními orgány. V případě stěžovatelova
tvrzení, že o této „prohlídce“ neobdržel nějakou zprávu (protokol, potvrzení), by sice bylo možné
označit za určité pochybení, ale nelze v tom bez dalšího spatřovat např. nátlak na stěžovatele
ze strany ukrajinských státních orgánů, který stěžovatel ostatně ani netvrdí. Nelze v této
souvislosti ani rozumně očekávat, že by vyšetřování stěžovatelem popsaného incidentu,
jehož se zjevně mělo účastnit mnoho lidí, bylo ukončeno v době necelých tří týdnů,
a to již s ohledem na předpokládanou potřebu provedení výslechů více lidí apod.
[43] V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že stěžovatel příslušným ukrajinským orgánům
neoznámil, že mu bylo po uvedeném incidentu písemně vyhrožováno, ačkoli k tomu s ohledem
na vyšetřování druhého z incidentů měl nepochybně dostatek prostoru. Rovněž ve vztahu
k těmto výhrůžkám tedy nelze než konstatovat, že stěžovatel nevyužil všech prostředků ochrany,
které mu poskytuje ukrajinský právní řád.
[44] Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele dále konstatuje, že s obdobnými žalobními
námitkami se sice městský soud vypořádal poměrně kuse, přesto lze však jeho závěry označit
za přezkoumatelné. Městský soud při vypořádá těchto námitek, byť stručně, zohlednil skutkový
stav, postavení stěžovatele v jeho pravoslavné církvi a skutečnost, že stěžovatel nevyužil všech
prostředků ochrany, které mu ukrajinský právní řád poskytuje. V této souvislosti nelze souhlasit
ani s námitkou stěžovatele, že jej městský soud označil pouze za řadového příslušníka jeho
pravoslavné církve; stěžovatel totiž nikdy netvrdil, že by byl jejím představitelem či duchovním.
[45] V této souvislosti neobstojí ani námitky, že žalovaný vycházel z obecných a zastaralých
zpráv a nezabýval se způsobem řešení sporů stěžovatelem uváděných církví ukrajinskými
státními orgány. Ke stěžovatelem uváděným incidentům mělo dojít v roce 2016, přičemž
žalovaný vycházel např. z již zmiňované zprávy Freedom House – Svoboda ve světě 2016 ze dne
27. 1. 2016, Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 6. 2016, Informace Úřadu
Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti
s vývojem na Ukrajině“ – aktualizace č. 3, září 2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro lidská práva (OHCHR) „Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. listopadu
až 15. února 2016“ ze dne 3. 3. 2016. Uvedené zprávy považuje Nejvyšší správní soud ve shodě
s městským soudem za dostatečně relevantní a aktuální, přičemž je třeba zdůraznit, že stěžovatel
v žalobě ani v kasační stížnosti konkrétně neuvádí, v čem má podle jeho názoru jejich obecnost
a neaktuálnost vlastně spočívat. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí také dostatečně zabýval
případem stěžovatele ve vztahu k výše popsaným incidentům a postupu ukrajinských státních
orgánů. Otázka, jakým způsobem „řeší“ ukrajinské státní orgány spory přímo mezi znesvářenými
pravoslavnými církvemi, není pro rozhodnutí o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu
podstatná. Ostatně ani stěžovatel v této souvislosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti,
který by měly jakýkoli vztah k jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
[46] Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené také poznamenává, že není
povinností žalovaného, aby si sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení mezinárodní
ochrany a následně si k tomu činil potřebná skutková zjištění. Povinností žalovaného v řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů,
které žadatel o mezinárodní ochranu v průběhu správního řízení uvedl (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, či ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS); této povinnosti žalovaný
v projednávané věci dostál.
[47] Kasační námitku týkající se humanitárního azylu stěžovatel formuloval pouze obecně
a to tak, že žalovaný neposoudil možnost udělení humanitárního azylu, a proto se s ní mohl
zdejší soud vypořádat také pouze v obecné rovině.
[48] K otázce posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, z něhož plyne, že „smysl
institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, pak zdejší soud
konstatoval, že „[u]stanovení §14 zákona o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je ‘případ zvláštního zřetele hodný’ a vlastní rozhodnutí správního
orgánu vyjádřené slovy ‘lze udělit humanitární azyl’ přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy
pouze posuzuje, zda je rozhodnutí žalovaného ve věci humanitárního azylu logické,
nediskriminační a není v rozporu se zákazem libovůle (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
[49] K možnosti udělení humanitárního azylu se žalovaný vyjádřil na straně 5 napadeného
rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že v případě stěžovatele neexistuje žádný důvod zvláštního
zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Za situace, kdy stěžovatel v rámci žádosti
neuváděl žádný relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §14 zákona o azylu,
nelze těmto závěrům ničeho vytknout, neboť žalovaný neměl povinnost udělení humanitárního
azylu podrobněji zkoumat. Hodnocení městského soudu, že žalovaný při posuzování možnosti
udělení mezinárodní ochrany nevybočil z mezí správního uvážení, je rovněž správné.
[50] Pro úplnost a nad rámec kasačních námitek Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovatel neuváděl žádné relevantní skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany z důvodů
uvedených v §12 písm. a), §13 zákona o azylu ani pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu. Ze správního spisu nevyplynulo, že by stěžovateli hrozilo uložení nebo vykonání
trestu smrti v zemi jeho původu, na Ukrajině nehrozí neúspěšným žadatelům o mezinárodní
ochranu represe ze strany Ukrajiny, stěžovatel pochází z oblasti, která není zasažena konfliktem
v její východní části. Za této situace nelze vytýkat městskému soudu ani žalovanému,
že se možností udělení mezinárodní ochrany z uvedených důvodů podrobněji nezabývali;
stěžovatel v uvedeném směru ostatně ani ničeho relevantního netvrdil.
IV. Závěr a náklady řízení
[51] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[52] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel úspěch neměl a žalovanému, která měl ve věci úspěch a měl by právo na náhradu
nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[53] Stěžovateli byla usnesením městského soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 1 Az 55/2016 - 17,
ustanoven k ochraně jeho práv zástupce Mgr. Záviš Löffelmann, advokát se sídlem Karlovo
náměstí 671/24, Praha 1, a v takovém případě platí jeho odměnu včetně hotových výdajů stát
(§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s). Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním
znění, náleží ustanovenému zástupci v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní
služby. Tím bylo písemné podání ve věci samé – kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], za který přísluší částka 3100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního
tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem
3400 Kč. Protože ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedená
částka dále o částku odpovídající dani, kterou je povinna odvést, tj. 21 % z částky 3400 Kč,
tedy o 714 Kč. Výše celkové odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce proto
činí 4114 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu