ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.214.2017:37
sp. zn. 5 Azs 214/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Ondřeje Mrákoty
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. K. D.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 21. 6. 2017, č. j. 30 A 136/2016 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017, č. j. 30 A 136/2016 - 49, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 7. 2016, č. j. MV-90154-10/SO-2016, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 5. 4. 2016, č. j. OAM-51029-27/DP-2013.
Posledně uvedeným správním rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání
– osoba samostatně výdělečně činná podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 s odkazem
na §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti
stěžovatele, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne
25. 6. 2015, č. j. 3 T 85/2013 – 659, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
5. 11. 2015, č. j. 9 To 328/2015 – 686, uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“). Krajský soud dále
s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 47,
a ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 – 47, konstatoval, že v případech, v nichž je důvodem
zamítnutí žádosti cizince (stěžovatele) o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu skutečnost, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu,
zákon o pobytu cizinců nepodmiňuje vydání takového rozhodnutí posouzením přiměřenosti
dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu §174a odst. 1
zákona o pobytu cizinců. Dále krajský soud konstatoval, že pro rozhodnutí správních orgánů
bylo nadbytečné provádět účastnický výslech stěžovatele, neboť jedinou zákonnou podmínkou
pro zamítnutí žádosti stěžovatele bylo jeho pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin.
Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
porušení povinností žalované jako odvolacího orgánu, nedostatečného odůvodnění rozhodnutí
žalované a porušení §2 a §4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád).
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] V kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a nezákonný. Krajský
soud se podle jeho názoru dostatečně a správně nevypořádal s žalobními námitkami,
neboť se ztotožnil s názorem žalované, jejíž rozhodnutí aproboval. Vzhledem k tomu,
že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou dle stěžovatele nezákonná
a nepřezkoumatelná, zatížil také krajský soud svůj rozsudek nezákonností a nepřezkoumatelností.
Žalobní námitky tak zůstávají relevantní rovněž pro řízení o kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel uvedl, že správní orgány v rozporu se zásadou materiální pravdy (§3 správního
řádu) nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Zejména žalovaná se nedostatečně
vypořádala s odvolací námitkou, která se vztahovala právě ke zjištění skutkového stavu věci,
neboť stěžovatel v průběhu správního řízení navrhoval provedení svého účastnického výslechu;
tomuto návrhu vyhověno nebylo. Účastnický výslech stěžovatele by přispěl ke zjištění
skutkového stavu věci, a to především ve vztahu k hodnocení dopadů žalobou napadeného
rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. S tímto důkazním návrhem,
který sice nebyl součástí odvolání stěžovatele, ale byl vznesen v rámci jeho vyjádření
k podkladům rozhodnutí, se žalovaná nijak nevypořádala.
[6] Dále stěžovatel namítl, že se krajský soud nesprávně vypořádal s žalobní námitkou
nepřiměřenosti rozhodnutí žalované ve vztahu k jeho rodinnému a soukromému životu,
neboť žalovaná se neměla ztotožnit s rozhodnutím správního orgánu I. stupně již proto,
že představuje zjevně nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele. Správní
orgán I. stupně přitom tuto otázku zcela nedostatečně posoudil, nedbal své povinnosti stanovené
v §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nevypořádal všechna kritéria, která jsou v tomto
ustanovení uvedena, ačkoli byl k tomu povinen z úřední povinnosti. Uvedené posouzení
v rozhodnutích správních orgánů zcela absentuje. Stěžovatel je přitom toho názoru, že v situaci,
v níž byly správní orgány povinny postupovat podle §3 správního řádu, bylo jejich povinností
vyslechnout stěžovatele ke kritériím stanoveným v §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
anebo jej alespoň vyzvat, aby se k nim vyjádřil, popř. se měly uvedené skutečnosti pokusit zjistit
jiným způsobem. Správní orgány se o to však ani nepokusily a s těmito kritérii se nijak
nevypořádaly, což je rovněž v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu.
[7] Pokud žalovaná argumentuje názorem, že povinnost posuzovat zásah do soukromého
a rodinného života cizince je stanovena pouze u zamítnutí žádosti dle §75 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, je její závěr nesprávný. V případě uváděném žalovanou se totiž jedná
o explicitně stanovenou povinnost, ale povinnost posoudit přiměřenost zásahu rozhodnutí
dle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců mají správní orgány u všech rozhodnutí dle zákona
o pobytu cizinců; této povinnosti správní orgány v projednávané věci nedbaly. Tato povinnost
vyplývá také ze základních zásad správního řízení ve smyslu §2 až §8 správního řádu.
[8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[9] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a odkázala na své
vyjádření v řízení před krajským soudem a na rozsudek krajského soudu.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, který neshledal nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost
ani pro jinou vadu řízení. Krajský soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné
závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil; jeho právní názory jsou srozumitelné a logické
(k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb.
NSS). Obdobné závěry platí rovněž pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů; žalovaná
se rovněž vypořádala se všemi odvolacími námitkami, a to včetně otázky přiměřenosti dopadů
zamítnutí žádosti stěžovatele do jeho soukromého a rodinného života a případného výslechu
stěžovatele jako účastníka řízení k této otázce (tyto námitky stěžovatel v odvolání také vznesl).
[14] Sporné otázky v nyní projednávané věci spočívají v tom, zda se měly správní orgány
zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti stěžovatelova povolení
k dlouhodobému pobytu do jeho rodinného a soukromého života, a dále zda měly provést jeho
účastnický výslech.
[15] Podle §44 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu. Na prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3, §36 a §46 odst. 3 a 7 citovaného zákona
vztahují obdobně.
[16] Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu
nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení
platnosti tohoto víza (§37).
[17] Podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného
činu.
[18] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu
správního spisu a mezi stranami není sporné, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 3 T 85/2013 – 659, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2015, č. j. 9 To 328/2015 – 686, za spáchání pokračujícího
přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. V důsledku uvedeného odsouzení byly splněny
podmínky pro použití §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[19] Otázkou výkladu §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování
veřejného zájmu na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v České
republice a základního práva cizince na rodinný život v České republice se zdejší soud
zabýval v minulosti již několikrát. Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 7 As 21/2008 - 101, konstatoval, že „[t]ento test provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné
úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci,
kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potenciální hrozbu
pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného
života“. Uvedené závěry pak Nejvyšší správní soud potvrdil také v rozsudku ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 6 Azs 163/2015 – 47. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyloučil použití §37
odst. 2 písm. b) a §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, u nichž se přihlíží k dopadům
do soukromého a rodinného života cizince, neboť §37 odst. 1 písm. a) téhož zákona je ve vztahu
k nim speciálním ustanovením a má přednost.
[20] Ustanovení §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců taktéž neposkytují
správnímu orgánu možnost užít správní uvážení, tj. zvažovat různé aspekty spáchaného
úmyslného trestného činu, jakými jsou jeho závažnost a povaha, či rozlišovat mezi úmyslnými
trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu (resp. pro zamítnutí
žádosti o jeho prodloužení), a které nikoliv. Citované právní normy stanoví správnímu orgánu
jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek
uvedených v zákoně (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012,
č. j. 8 As 34/2011 - 85, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 - 51).
[21] Na uvedené závěry nemá vliv ani výslovná úprava §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
účinná od 1. 1. 2011. Povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu
cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, a ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27).
Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu
cizinců předpokládá. Zákon o pobytu cizinců v §174a odst. 1 obsahuje demonstrativní výčet
kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti. Ustanovení §37
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správním orgánům neukládá povinnost posuzovat
přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 – 47). Tato námitka je tedy nedůvodná.
[22] S ohledem na uvedené závěry není důvodná ani kasační námitka, že správní orgány měly
stěžovatele vyslechnout jako účastníka řízení. Jestliže měly správní orgány zjištěn skutkový stav,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, zákon o pobytu cizinců jim nestanovil povinnost
posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života
a neumožňoval ani výjimky ve formě správního uvážení, byl by účastnický výslech stěžovatele
zcela nadbytečný, neboť by v žádném případě nemohl vyvrátit skutečnost, že stěžovatel
byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, a již tím naplnil podmínky pro zamítnutí jeho
žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že jeho
nevyslechnutí jako účastníka řízení k posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí
do jeho soukromého a rodinného života představovalo závažný procesní nedostatek, který by měl
vést ke zrušení napadeného rozhodnutí (resp. že žalovaná měla pro tento nedostatek zrušit
rozhodnutí správního orgánu I. stupně).
IV.
Závěr a náklady řízení
[23] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu spisu však
plyne, že jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu