ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.54.2018:22
sp. zn. 5 Azs 54/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. B. H., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 A
126/2016 - 22,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 A 126/2016 - 22,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 18. 8. 2016,
č. j. MV-101333-4/SO-2016, se zrušuje a věc se vrací žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce
Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 834/8, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 8. 2016, č. j. MV-101333-4/SO-2016, zamítla odvolání
žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 17. 4. 2016, č. j. OAM-24622-
43/TP-2012, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o povolení k trvalému pobytu na území
České republiky podaná podle §87h odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o znění některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“); sňatek stěžovatele s K. A. B. (polskou státní příslušnicí) uzavřený dne
25. 4. 2014 považoval správní orgán I. stupně za účelový; stěžovatel měl jeho uzavřením obcházet
zákon s cílem získat povolení k trvalému pobytu [§87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců].
[2] Stěžovatel proti rozhodnutí žalované brojil žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Krajský soud konstatoval, že prokazování účelovosti manželství je založeno na zjištění
okolností provázejících nejen seznámení manželů, svatbu, ale také jejich následný společný život
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 – 43;
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Správní orgány
dle krajského soudu dostatečně zjistily, že se stěžovatel s manželkou neshodli v podstatných
okolnostech, které se týkaly nejen uzavření jejich manželství, ale také ostatních důležitých věcí,
jako jsou společné zájmy, základní informace o druhém partnerovi a jeho rodině atd. Oba
manželé navíc shodně potvrdili, že nežijí ve společné domácnosti a vídají se jen zřídka. Krajský
soud proto dovodil, že v řízení před správními orgány bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel
uzavřel pouze účelové manželství za účelem získání povolení k trvalému pobytu. K tvrzení
stěžovatele, že uzavřením manželství nezískal žádnou výhodu (pouze se na něj vztahuje výluka
uvedená v §65 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) krajský soud dodal, že by jeho žádost v režimu
§68 zákona o pobytu cizinců nemohla být úspěšná, neboť stěžovatel nesplňoval podmínku
trestní zachovalosti ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s §174 zákona o pobytu cizinců. Právě
sňatkem s občankou členského státu Evropské unie se ovšem podle názoru krajského soudu
stěžovatel mohl podmínce trestní zachovalosti vyhnout.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[4] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítl, že v případě aplikace §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je
nutné prokázat, že žadatel o trvalý pobyt obchází zákon s cílem získat povolení k trvalému
pobytu. Dle stěžovatele však jeho manželství nebylo uzavřeno za účelem získání povolení
k trvalému pobytu; uvedené na výsledek řízení nemá žádný vliv a rozhodnou skutečností pro
posouzení jeho žádosti je pouze uplynutí doby pěti let nepřetržitého pobytu na území. Stěžovatel
tedy neměl žádný důvod k údajnému obcházení zákona účelovým sňatkem. Získání povolení
k trvalému pobytu se uzavřením sňatku stěžovateli pouze zkomplikovalo, protože se již nemůže
domáhat povolení k trvalému pobytu dle §68 zákona o pobytu cizinců. Nezbyla mu tedy jiná
možnost, než podat žádost o pobyt po pěti letech nepřetržitého pobytu na území dle §87h
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ačkoli ve skutečnosti usiluje o uznání postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty (dále jen „Směrnice“), jež je implementována právě v §68 zákona o pobytu cizinců.
[6] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že jeho žádost o trvalý pobyt podle
§68 zákona o pobytu cizinců by nemohla být úspěšná, neboť přestal splňovat podmínku trestní
zachovalosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nesplnění podmínky trestní
zachovalosti je totiž důvodem pro zamítnutí žádosti dle §75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
za podmínky, že toto rozhodnutí nebude nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého
a rodinného života cizince. Nesplnění podmínky trestní zachovalosti by tedy podle názoru
stěžovatele bez dalšího neznamenalo, že by jeho žádost o povolení k trvalému pobytu podle §68
zákona o pobytu cizinců nemohla být úspěšná.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že z formulace čl. 6 odst. 1 Směrnice je zřejmé, že odsouzení
pro trestný čin samo o sobě nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti o přiznání postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Ustanovení §75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je pak
v rozporu se Směrnicí, jestliže připouští zamítnutí žádosti o trvalý pobyt pouze z důvodu
nesplnění podmínky trestní zachovalosti. S ohledem na Směrnici proto stěžovatel tvrdí, že názor
krajského soudu, že žádost stěžovatele o trvalý pobyt by nebyla úspěšná, není správný.
[8] Stěžovatel závěrem konstatoval, že i bez uzavření dotčeného sňatku by zůstal jeho nárok
na povolení trvalého pobytu zachován, a to i přes jeho odsouzení za spáchání trestných činů,
u kterých se navíc jednalo jen o bagatelní přečiny. Uzavření sňatku pro něj nevytvořilo žádnou
výhodu, bez které by trvalý pobyt dle §68 zákona o pobytu cizinců nemohl získat.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve překážkou litispendence (překážka probíhajícího
řízení) a překážkou rei iudicatae (překážka věci rozhodnuté), ačkoli se jí správní orgány a krajský
soud nezabývaly. Zákaz porušení překážky litispendence a rei iudicatae je jednou z negativních
podmínek řízení, k níž musí správní orgány a soudy přihlížet jako k jiným podmínkám
řízení z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 2 Afs 45/2003 – 118, publ. pod č. 402/2004 Sb.NSS). Nemožnost vést o téže věci řízení
současně (litispendence) a znovu rozhodnout o věci již rozhodnuté (res iudicata) jsou totiž
základními principy ovládající všechny procesní předpisy, neboť je jimi zajištěn požadavek právní
jistoty účastníků řízení, který vyžaduje, aby od jistého okamžiku byl výsledek řízení (a tedy
rozhodování o konkrétní věci) fixován a byl v zásadě nezměnitelný, což souvisí se zásadou ne bis
in idem, tedy že o jedné věci se zásadně rozhoduje pouze jednou v jediném řízení, která
je vyjádřením principu spravedlivého procesu a materiálního právního státu (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010 – 71, publ. pod č. 2316/2011 Sb. NSS).
Zásada dispozitivnosti v řízení o kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) nemůže představovat
překážku ústavně zaručených principů a je tedy nerozhodné, ve které fázi řízení stěžovatel
tuto námitku uplatní, respektive zda ji vůbec uplatní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 2. 2011, č. j. 9 As 67/2010 – 74).
[15] Podle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá
cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.
[16] Podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vydá rodinnému
příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 5 letech jeho
nepřetržitého přechodného pobytu na území.
[17] Vzhledem k tomu, že řízení podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nespadá
do negativního výčtu řízení obsaženého v §168 zákona o pobytu cizinců, na něž nedopadá část
druhá a třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), lze na nyní
projednávaný případ použít úpravu vymezení negativních podmínek řízení obsažených
ve správním řádu.
[18] Podle §48 odst. 1 správního řádu zahájení řízení u některého správního orgánu brání
tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu (překážka
litispendence). Jestliže správní orgán dospěje k závěru, že vedení řízení brání překážka
litispendence, řízení o žádosti usnesením zastaví [§66 odst. 1 písm. e) správního řádu].
[19] Podle §48 odst. 2 správního řádu platí, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost
lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou (překážka rei iudicatae). Pokud správní orgán
dospěje k závěru, že vedení řízení brání překážka věci rozhodnuté, řízení zastaví podle §102
odst. 4 správního řádu, neboť žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení.
[20] Překážka litispendence na základě citovaného ustanovení je tedy dána v případě, že jsou
splněny kumulativně dvě podmínky, a to pokud se jedná o správní řízení „v téže věci“ a současně
„z téhož důvodu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads
139/2012 – 58). Uvedený princip brání tomu, aby o téže věci bylo vedeno několik řízení
současně. Z judikatury zdejšího soudu pak vyplývá, že zahájení nového řízení v téže věci brání
nejen řízení zahájené dříve u jiného správního orgánu, ale i řízení zahájené dříve u téhož
správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 4 As 16/2013 - 36, publ. pod č. 2905/2013 Sb.NSS).
[21] Zásadu rei iudicatae lze pak charakterizovat jako „negativní podmínku řízení, spočívající v tom,
že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku
rozhodnutí projednávána znovu; totožnost věci je dána stejným předmětem řízení a stejnými účastníky“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010 – 71, publ. pod
č. 2316/2011 Sb. NSS).
[22] V případě překážek litispendence a rei iudicatae se pak nejedná o natolik zásadní vady,
které by způsobovaly nicotnost správních rozhodnutí, a k nimž by soud musel přihlížet z úřední
povinnosti dle §76 odst. 2 s. ř. s, ale jedná se o vady řízení před správními orgány s vlivem
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 29. 6. 2016, č. j. 41 A 1/2016 - 44, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 – 82, ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5 Afs 223/2004 – 89, publ. pod
č. Sb. NSS 1411/2007 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)
[23] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 8. 11. 2012 žádost o povolení
k trvalému pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců, která byla rozhodnutím správního orgánu
I. stupně ze dne 18. 1. 2013, č. j. OAM-24622-11/TP-2012, zamítnuta z důvodu, že žadatel
nesplnil podmínku trestní zachovalosti [§75 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Proti
uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Stěžovatel před
rozhodnutím o tomto odvolání uzavřel dne 25. 4. 2014 sňatek s polskou státní příslušnicí.
Žalovaná poté citované rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodnutím ze dne 19. 6. 2014,
č. j. MV-27600-5/SO-2013, zrušila a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému projednání
z důvodu, že stěžovatel se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a je proto nutné
stěžovatele vyzvat, aby upřesnil, o jaký pobytový titul žádá. Řízení o žádosti stěžovatele ze dne
8. 11. 2012 o povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců bylo následně
ze strany správního orgánu I. stupně dne 19. 10. 2014 překvalifikováno na řízení o žádosti
o trvalý pobyt podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně poté
rozhodnutím ze dne 26. 6. 2015, č. j. OAM-24622-35/TP-2012, žádost stěžovatele zamítl
dle §87k odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. K odvolání stěžovatele žalovaná
rozhodnutím ze dne 23. 11. 2015, č. j. MV-111062-3/SO-2015, rozhodnutí správního orgánu
I. stupně zrušila a vrátila mu věc zpět k novému projednání, neboť stěžovatel v průběhu
správního řízení o překvalifikování žádosti podané podle §68 zákona o pobytu cizinců sám
nepožádal. Z procesního hlediska tedy dle žalované nedošlo ke změně obsahu stěžovatelovy
žádosti a správní orgán I. stupně nebyl oprávněn sám si stěžovatelovu žádost překvalifikovat
a následně o takto překvalifikované žádosti rozhodovat. Správní orgán I. stupně proto stěžovatele
výzvou ze dne 3. 3. 2016 vyzval k upřesnění, o jaký pobytový titul žádá. Stěžovatel sdělením
ze dne 17. 3. 2016 upřesnil, že žádá, aby jeho žádost byla posuzována podle §87h odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců. Překvalifikovaná žádost stěžovatele byla zamítnuta rozhodnutím
správního orgánu I. stupně ze dne 17. 4. 2016, č. j. OAM-24622-43/TP-2012; odvolání
stěžovatele zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila žalovaná nyní napadeným
rozhodnutím.
[24] Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu ve věci vedené u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 6 Azs 331/2017 zjistil, že stěžovatel podal (samostatně) žádost o povolení
k trvalému pobytu podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců také dne 20. 8. 2014.
O této žádosti rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 11. 11. 2014, č. j. OAM-15121-
16/TP-2014, tak, že žádost stěžovatele zamítlo dle §87k odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu
cizinců. K odvolání stěžovatele Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím
ze dne 25. 6. 2015, č. j. MV-19543-9/SO-2015, rozhodnutí Ministerstva vnitra změnila tak,
že žádost stěžovatele byla zamítnuta toliko dle §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců podal stěžovatel žalobu,
kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 22 A 78/2015 – 22, podle §78
odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 6 Azs 331/2017.
[25] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud ověřil časovou souslednost řízení o žádosti
stěžovatele ze dne 8. 11. 2012 o trvalý pobyt podle §68 zákona o pobytu cizinců, která byla
správním orgánem I. stupně dne 19. 10. 2014 a později také stěžovatelem dne 17. 3. 2016
překvalifikována na žádost o trvalý pobyt podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
(nyní posuzovaná věc), a řízení o žádosti stěžovatele ze dne 20. 8. 2014 o povolení k trvalému
pobytu podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že v nyní
projednávané věci k překvalifikaci žádosti stěžovatele na řízení o žádosti podle §87h odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců došlo až 17. 3. 2016, bránila vedení tohoto řízení překážka
litispendence, neboť žádost stěžovatele o trvalý pobyt podle §87h odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, která je předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti vedené u zdejšího
soudu pod sp. zn. 6 Azs 331/2017 a která se týká stejného účastníka řízení a stejného předmětu
řízení, byla podána již dne 20. 8. 2014. Dalšímu vedení tohoto řízení následně bránila také
překážka věci rozhodnuté, neboť ve věci stěžovatelovy žádosti o trvalý pobyt podle §87h odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců ze dne 20. 8. 2014 bylo Komisí pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců rozhodnuto již dne 25. 6. 2015, tedy ještě dříve, než bylo rozhodnuto správním
orgánem I. stupně v nyní projednávané věci (tj. dne 17. 4. 2016).
[26] V dalším správním řízení tak bude na žalované, aby rozhodnutí správního orgánu
I. stupně zrušila a řízení o této věci podle §102 odst. 4 správního řádu zastavila, a to z důvodu
existence překážky věci rozhodnuté.
[27] S ohledem na uvedené se zdejší soud již nezabýval dalšímu věcnými námitkami
stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu.
[29] S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před krajským soudem
důvody pro to, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno, nevrátil Nejvyšší správní soud věc
krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného zdejším
soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaného pochybení nemohl vady
napadeného rozhodnutí žalované nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu postupoval podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil
také rozhodnutí žalované a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil
zdejší soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s.
vázán.
[30] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší vůči žalované právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.
[31] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem zastoupen
advokátem Mgr. Markem Sedlákem, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených s tímto
zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“).
[32] Náklady stěžovatele za řízení o žalobě před krajským soudem tak spočívají v částce
odpovídající odměně advokáta za zastupování ve výši 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. a) a d) advokátního tarifu], a dále paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši
2 x 300 Kč za dva úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady
vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení před krajským soudem činí částku
ve výši 6800 Kč zvýšenou, vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, o částku
1428 Kč na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8228 Kč.
[33] Dále stěžovateli přísluší vůči žalované náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7
bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále paušální náhradě
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení
před Nejvyšším správním soudem činí částku ve výši 3400 Kč zvýšenou, vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, o částku 714 Kč na DPH ve výši 21 %, celkem tedy
4114 Kč.
[34] Za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem tedy přísluší stěžovateli
vůči žalované náhrada nákladů řízení v celkové výši 12 342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. července 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu