ECLI:CZ:NSS:2018:6.ADS.36.2018:20
sp. zn. 6 Ads 36/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. B., zastoupen JUDr.
Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, Brno, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2015, č. j. 47000/11951/15/47091/010/FD-
119/2015/RN17, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
16. 1. 2018, č. j. 29 Ad 2/2016 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Okresní správa sociálního zabezpečení Hodonín rozhodnutím ze dne 13. 11. 2015,
č. j. 47006/52693/15/110/SJ/6302/49821, uložila žalobci povinnost uhradit regresní náhradu
ve výši 297 441 Kč dle ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Žalobce zavinil dne 4. 3. 2014 dopravní
nehodu, při níž způsobil svému spolujezdci M. M. úraz a zapříčinil tak jeho dočasnou pracovní
neschopnost. Tato pracovní neschopnost trvala od 4. 3. 2014 do 15. 10. 2015 a Okresní správou
sociálního zabezpečení bylo M. M. i v tomto období vyplaceno nemocenské ve výši 297 441 Kč.
O zavinění žalobce bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství
ze dne 25. 7. 2014, č. j. ZT 176/2014 – 8, kterým bylo trestní stíhání žalobce podmíněně
zastaveno dle §307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“).
Odvolání žalobce proti rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení bylo zamítnuto
rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2015, č. j. 47000/11951/15/47091/010/FD-
119/2015/RN17 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“). Namítal, že ustanovení §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění
stanoví jako podmínku vzniku povinnosti zaplatit regresní náhradu to, že zaviněné protiprávní
jednání musí být zjištěno soudem nebo správním úřadem. Okresní státní zastupitelství není soud
ani správní úřad a rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního řízení dle §307 odst. 1 trestního
řádu není podmíněno zjištěním viny, ale toliko doznáním se k činu, což nejsou totožné pojmy.
O vině a trestu může v trestním řízení rozhodovat pouze soud. Podmínky pro uplatnění regresní
náhrady dle citovaného ustanovení zákona o nemocenském pojištění tudíž nebyly v případě
žalobce naplněny.
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 16. 1. 2018,
č. j. 29 Ad 2/2016 – 34 (dále jen „napadený rozsudek“). Uvedl, že smyslem regresní náhrady je,
aby subjekt, který svým protiprávním jednáním způsobil vznik sociální situace, z jejíhož důvodu
byla dávka poskytnuta, uhradil státu dávku nemocenského pojištění, která byla v důsledku
jeho protiprávního jednání vyplacena. Předpokladem uplatnění regresní náhrady je zaviněné
protiprávní jednání jiné osoby než pojištěnce; podle odborné literatury přitom nemusí v důsledku
tohoto jednání dojít k odsouzení pachatele trestného činu nebo k uložení pokuty či jiné sankce
ve správním trestání, je však třeba, aby v trestním nebo správním řízení bylo pravomocně zjištěno
zaviněné protiprávní jednání (PŘIB, J. a kol. Zákon o nemocenském pojištění. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer, 2009).
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí státního zastupitelství o podmíněném
zastavení trestního stíhání dle §307 odst. 1 trestního řádu lze považovat za zjištění zaviněného
protiprávního jednání ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o nemocenském pojištění.
Doznání obviněného ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí zahrnovat doznání
ke všem zákonným znakům stíhaného činu, tedy i k zavinění v zákonem předpokládané formě
úmyslu či nedbalosti. V projednávané věci se žalobce doznal k činu, pro nějž bylo trestní stíhání
vedeno, tedy k přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního
zákoníku. Ač nebylo stricto sensu rozhodnuto o vině, doznáním v dané věci žalobce potvrdil,
že došlo jak k popsanému skutku, tak k jeho nedbalostnímu zavinění.
[5] Státní zastupitelství je státním orgánem sui generis, neboť je specifické oproti jiným státním
orgánům. Není tedy „klasickým“ správním úřadem tak, jak jej má na mysli §126 zákona
o nemocenském pojištění. Ačkoliv v daném případě státní zastupitelství vystupuje jako orgán
činný v trestním řízení, nikoliv jako správní orgán rozhodující o veřejných subjektivních právech
fyzických nebo právnických osob [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], lze jej pro účely interpretace §126
zákona o nemocenském pojištění chápat jako správní úřad sui generis.
[6] K uvedenému závěru dospěl krajský soud zejména při zohlednění smyslu náhradového
vztahu. Tím je požadovat regresní náhradu od pachatelů přestupků, správních deliktů či trestných
činů za dávky nemocenského pojištění vyplacené státem. Není důvodu, proč by zákonodárce
z okruhu těchto osob vyňal pachatele, vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím
rozsudkem soudu, ale podmíněným zastavením trestního stíhání v přípravném řízení. Stejně
tak není racionální rozlišovat, zda rozhodnutí podle §307 trestního řádu vydal soud nebo státní
zastupitelství.
II.
Kasační stížnost
[7] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností.
Stěžovatel nerozporuje závěr krajského soudu, že státní zastupitelství má povahu správního úřadu
svého druhu. Zdůrazňuje ovšem, že předpokladem povinnosti uhradit regresní náhradu je zjištění
zaviněného protiprávního jednání ve správním nebo trestním řízení. Doznání stěžovatele samo
o sobě nemůže nahradit zjištění protiprávního jednání soudem nebo správním orgánem.
Kdyby stěžovatel nesplnil podmínky podmíněného zastavení trestního stíhání, neznamená to,
že bude v každém případě uznán vinným ze spáchání činu soudně trestného. V dalším řízení
by mohlo dojít k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Rozhodnutí o podmíněném
zastavení trestního stíhání je pouze rozhodnutím o tom, že obviněný splňuje podmínky
pro podmíněné zastavení dle §307 odst. 1 trestního řádu, nikoliv potvrzení zaviněného
protiprávního jednání ve smyslu §126 zákona o nemocenském pojištění.
[8] Nově stěžovatel argumentuje tím, že ke vzniku škody došlo při výkonu jeho pracovní
činnosti, kterou vykonával jako zaměstnanec společnosti M. n. d., a.s. Ke vzniku škody došlo při
plnění pracovních povinností a stěžovatel řídil služební vozidlo, odpovědnost za škodu by tedy
měl nést primárně zaměstnavatel.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala ne své vyjádření k žalobě,
Nejvyšší správní soud jej proto stěžovateli nezasílal.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Předmětem sporu je v posuzovaném případě otázka, zda rozhodnutí o podmíněném
zastavení trestního stíhání dle §307 odst. 1 trestního řádu představuje zjištění zaviněného
protiprávního jednání ve smyslu §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Pro kasační
argumentaci stěžovatele je nepodstatné, zda se jedná o rozhodnutí soudu nebo státního zástupce
v přípravném řízení, jelikož namítá, že již z povahy věci nejde o rozhodnutí o vině,
ale o pouze rozhodnutí o tom, že byly naplněny podmínky §307 odst. 1 trestního řádu.
[13] Podle §307 odst. 1 trestního řádu v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud
a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu,
anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu,
anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně
takové rozhodnutí považovat za dostačující.
[14] Jak uvedl již krajský soud v napadeném rozsudku, jedná se o jeden ze způsobů
tzv. odklonu od standardního postupu v trestním řízení. Trestní řízení obvykle ústí
do meritorního rozhodnutí o vině a trestu, v němž rozhoduje soud podle pravidel tohoto řízení
o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního stíhání není rozhodnutím o vině (odpovědnosti obviněného za trestný čin). Ve výroku
tohoto rozhodnutí je ovšem třeba uvést nejen přesný popis skutku, kterého se toto rozhodnutí
týká, ale rovněž právní závěr, jaký trestný čin je v něm spatřován (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 5 Tz 148/2001).
[15] Základní podmínkou aplikace ustanovení §307 odst. 1 trestního řádu je souhlas
obviněného se zastavením trestního stíhání. Tímto souhlasem se obviněný vzdává práva na řádné
projednání věci v trestním řízení.
[16] Druhou podstatnou podmínkou pro podmíněné zastavení stíhání je doznání obviněného.
Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek a na všechny jeho skutkové
okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy i na zavinění a protiprávnost.
Pokud by obviněný popřel zavinění, podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání
nebudou splněny (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 1994,
sp. zn. 4 To 831/94).
[17] Doznání obviněného se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu a musí být podepřeno i ostatními důkazy, kterými je skutkový děj spolehlivě prokázán.
Pokud se vyskytují mezi doznáním obviněného a ostatními důkazy ve vztahu ke skutkové
a právní kvalifikaci jednání rozpory, lze tyto rozpory odstranit jen projednáním věci v hlavním
líčení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2013).
[18] Usnesením Okresního státního zastupitelství ze dne 25. 7. 2014, č. j. ZT 176/2014 – 8,
bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutek spočívající v tom, že dne
4. 3. 2014 kolem 16:10 se jako řidič osobního automobilu v rozporu s ustanovením §5 odst. 1
písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 321/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, plně
nevěnoval řízení vozidla, v důsledku čehož se střetl s protijedoucím vozidlem. Při střetu utrpěly
blíže určené osoby konkrétně specifikovaná zranění. V uvedeném jednání stěžovatele je
spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 a 2 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
[19] Z citovaného usnesení vyplývá, že stěžovatel porušil povinnosti stanovené zákonem
č. 321/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, následkem čehož vznikla zúčastněným
osobám škoda na zdraví. V tomto jednání spatřovala státní zástupkyně přečin těžkého ublížení
na zdraví dle uvedených ustanovení trestního zákoníku. Jednalo se o jednání zaviněné ve formě
nedbalosti. Stěžovatel se zcela doznal a uvedl, že celé věci a zejména jejích následků je mu líto.
[20] Podle §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění ten, kdo způsobil, že v důsledku
jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným
pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok
na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena.
[21] Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že uvedené ustanovení
zákona o nemocenském pojištění lze aplikovat i v případě podmíněného zastavení trestního
stíhání dle §307 odst. 1 trestního řádu. Smyslem uvedeného ustanovení je stanovit povinnost
regresní náhrady tomu, kdo zaviněným porušením právní povinnosti způsobil skutečnost
rozhodnou pro výplatu dávky nemocenského pojištění ve vztahu k třetí osobě, a to v případě,
že o zaviněném porušení právní povinnosti není pochyb (je zjištěno soudem či správním
úřadem). Zákon nestanoví vznik povinnosti uhradit regresní náhradu pouze tomu, kdo byl uznán
vinným z trestného činu, příp. přestupku. Postačí, že soud nebo správní úřad zjistí,
že k zaviněnému porušení právní povinnosti došlo. Tím je dán prostor pro to, aby byla regresní
náhrada uplatněna i vůči tomu, jehož zaviněné porušení právní povinnosti bylo zjištěno,
přestože z různých důvodů (např. právě odklonu trestního řízení), nebylo v trestním řízení
rozhodnuto o jeho vině a trestu.
[22] Jak již bylo shora uvedeno, protiprávní jednání stěžovatele bylo v přípravném řízení
zjištěno, stěžovatel se k němu zcela doznal, včetně nedbalostního zavinění a závěr o tom,
že k danému skutku došlo, byl podpořen i dalšími důkazy, zejména výpověďmi poškozených
a svědka, protokolem o nehodě, fotodokumentací a lékařskými zprávami. Stěžovatel
se souhlasem s podmíněným zastavením řízení vzdal práva na projednání věci v trestním řízení.
Podmínky pro vznik nároku na regresní náhradu dle §126 zákona o nemocenském pojištění byly
v posuzovaném případě splněny.
[23] Nastíněný výklad odpovídá také smyslu a účelu uvedeného zákonného ustanovení.
Smyslem tohoto ustanovení je, aby náklady vyplacených dávek nemocenského pojištění nesl ten,
kdo svým zaviněným porušením právní povinnosti způsobil skutečnost rozhodnou pro výplatu
dávky. Regresní náhrada plní jak funkci reparační (náhrada nákladů státu vynaložených
v důsledku protiprávního jednání), tak funkci preventivní (motivuje jednotlivce k plnění právních
povinností tím, že případné náklady porušení povinnosti ponese ten, kdo tuto povinnost porušil).
Nejčastěji je porušení právní povinnosti zjištěno soudem v trestním řízení nebo správním úřadem
typicky v přestupkovém řízení.
[24] Ačkoliv věcný rozdíl mezi trestnými činy a přestupky bývá i velmi mlhavý a může být
i výsledkem politického rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135), obecně platí zásada subsidiarity trestní represe.
Jinými slovy, prostředky trestního práva nastupují až tehdy, pokud pro závažnost věci nestačí
její vyřízení jiným způsobem, např. právě v přestupkovém řízení. Výklad zastávaný stěžovatelem
by v důsledku vedl k tomu, že ten, kdo porušil chráněné společenské zájmy méně závažným
jednáním a byl uznán vinným z přestupku, by byl povinen uhradit regresní náhradu, zatímco ten,
který tyto zájmy porušil závažnějším způsobem (jednáním naplňujícím znaky trestného činu),
by se v případě odklonu trestního řízení povinnosti regresní náhrady úplně zprostil.
Takový výklad by byl zjevně v rozporu se zásadou ad maiori ad minus.
[25] Nejvyšší správní soud nemůže věcně přezkoumat námitku stěžovatele, že regresní
náhradu měla okresní správa sociálního zabezpečení přednostně vymáhat po jeho zaměstnavateli
(M. n. d., a.s.), jelikož škodu způsobil stěžovatel ve služebním vozidle v pracovní době při plnění
pracovních úkolů. Tuto námitku totiž stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem. Podle
§104 odst. 4 není přípustné uplatňovat v kasační stížnosti důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
IV.
Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[27] Ke kasační stížnosti připojil stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku. O návrhu
na přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek
působí jen do skončení řízení před soudem a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném účinku tak skončením řízení o kasační
stížnosti pozbylo smyslu.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož je správním
orgánem ve věcech nemocenského pojištění [§60 odst. 2 s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu