ECLI:CZ:NSS:2018:6.ADS.64.2018:26
sp. zn. 6 Ads 64/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: ZF TRANS, s.r.o.,
IČO 277 24 859, se sídlem Renneská třída 422/50, 639 00 Brno, zastoupen JUDr. Bc. Martinem
Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2016, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 33 Ad 30/2016 – 33,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 33 Ad 30/2016 – 33,
se ruší.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2016, č. j. X, s e
r uší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna uhradit žalobci k rukám advokáta JUDr. Bc. Martina
Kulhánka, Ph.D., na náhradě nákladů řízení celkem 6 292 Kč do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Panu O. F. byl rozhodnutím Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 19. 10.
2010 přiznán starobní důchod před dosažením důchodového věku (tzv. předčasný důchod). Dne
15. 3. 2011 nastoupil pan O. F. k zaměstnání u žalobce. Rozhodnutím žalované ze dne 25. 10.
2013 byla panu O. F. dle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o provádění sociálního zabezpečení“), uložena povinnost
vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 133 993 Kč vzniklý v období od 15. 3. 2011 do 6.
8. 2012 (tedy v období od nástupu pana O. F. do zaměstnání do okamžiku, kdy dosáhl
důchodového věku). Předčasný starobní důchod mu za toto období nenáležel, neboť byl před
dosažením důchodového věku výdělečně činný. Dne 24. 2. 2014 pan O. F. zemřel.
[2] Rozhodnutím žalované ze dne 3. 11. 2014 byla povinnost vrátit přeplatek na starobním
důchodu pana O. F. ve výši 133 993 Kč uložena dle §118b zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení žalobci, který byl zaměstnavatelem pana O. F. Žalovaná konstatovala, že
žalobce porušil svou povinnost dle §41 ve spojení s §35a odst. 3 zákona o provádění sociálního
zabezpečení, neboť do osmi dnů neohlásil, že k němu do zaměstnání vstoupil poživatel
předčasného starobního důchodu. Námitky proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná
rozhodnutím ze dne 25. 2. 2015, č. j. 500 207 193/315-ISI. Toto rozhodnutí následně Krajský
soud v Brně (dále jen „krajský soud“), rozsudkem ze dne 19. 7. 2016, č. j. 33 Ad 12/2015 – 36,
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že ustanovení §118b
zákona o provádění sociálního zabezpečení předpokládá zaviněné porušení povinnosti
zaměstnavatele a otázkou zavinění žalobce se žalovaná nezabývala. Je tedy třeba zjistit, zda
žalobce alespoň měl a mohl vědět o tom, že pan O. F. byl poživatelem předčasného starobního
důchodu.
[3] O námitkách žalobce poté žalovaná rozhodla znovu rozhodnutím ze dne 23. 9. 2016,
č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). K otázce zavinění žalobce žalovaná uvedla, že pan O. F.
byl otcem jediného jednatele žalobce, pana Z.F. Po smrti pana O. F. byl také jednatel žalobce
účastníkem dědického řízení po zemřelém O. F. a měl tak přístup k informacím, které by žalobci
jako právnické osobě nemohly být známy. Žalovaná tedy dospěla k závěru, že jednatel žalobce
musel vědět o tom, že jeho otec byl poživatelem předčasného starobního důchodu. Toto
posouzení již shledal krajský soud dostatečným a žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl
rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 33 Ad 30/2016 – 33 (dále jen „napadený rozsudek“).
II.
Kasační stížnost, vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítá, že byla nesprávně posouzena odpovědnost stěžovatele za přeplatek na starobním
důchodu a krajský soud nepřihlédl ke spoluzavinění žalované na vzniku přeplatku.
[5] Pan O. F. stěžovateli před nástupem do zaměstnání přes jeho výslovný dotaz nesdělil, že
je poživatelem starobního důchodu. Tuto skutečnost nemohl stěžovatel nijak ověřit. Ani při
vynaložení nejvyšší míry opatrnosti nebylo v silách stěžovatele zjistit, že údaje sdělené
zaměstnancem jsou nepravdivé. Pokud se jedná o poukazované rodinné vazby, v řízení nebylo
jakkoliv prokázáno, že by jednatel stěžovatele mohl mít informace o tom, že jeho otec pobírá
starobní důchod. Naopak, jednatel stěžovatele opakovaně zdůrazňuje, že před vznikem
pracovního poměru s otcem několik měsíců nekomunikoval. Výklad žalované a krajského soudu
by vedl k tomu, že každý zaměstnavatel, který by zvažoval zaměstnání svého rodinného
příslušníka či známého, by byl nucen detailně zkoumat osobní a majetkové poměry takových
osob, aby se vyhnul odpovědnosti za nesplnění povinností dle zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení.
[6] Žalovaná oproti tomu od 19. 5. 2010 věděla, že pan O. F. pobírá předčasný starobní
důchod, a od 17. 3. 2011 věděla, že pan O. F. je zaměstnán u stěžovatele. Stěžovatel totiž tohoto
dne nahlásil pana O. F. jako svého zaměstnance a v letech 2011 a 2012 za něj řádně hradil zálohy
na pojistné na důchodové pojištění zaměstnance. Přesto však žalovaná, ačkoliv byla jediným
subjektem informovaným o tom, že pan O. F. neoprávněně pobírá starobní důchod, neučinila
nic, čím by vzniku přeplatku na starobním důchodu zabránila.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že námitka stěžovatele ohledně absence
zavinění není podložena žádnou věcnou argumentací. Z evidentního příbuzenského vztahu mezi
panem O. F. a jednatelem stěžovatele je možné s nezanedbatelnou mírou pravděpodobnosti
usuzovat na vědomost jednatele stěžovatele o pobírání důchodové dávky jeho otcem.
Argumentace stěžovatele, že pan O. F. tuto skutečnost zatajil, působí nepřesvědčivě. Pobírání
starobního důchodu (i s ohledem na věk pana O. F.) mohl stěžovatel přinejmenším předpokládat.
Spoléhání se na vyjádření zaměstnance nemůže vyloučit zaviněné porušení právní povinnosti
stěžovatele. Jeho zaviněné protiprávní jednání se samozřejmě kryje se zaviněným protiprávním
jednáním pana Z. F.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[10] Podle §118b zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jestliže zaměstnavatel
nepodal hlášení nebo nepředložil záznam buď vůbec nebo stanoveným způsobem nebo včas anebo podané hlášení,
předložený záznam nebo údaje potvrzené zaměstnavatelem byly nesprávné, a v důsledku toho byl důchod
poskytnut neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležel, je povinen nahradit neprávem vyplacené částky. Krajský
soud již v rozsudku, kterým zrušil původní rozhodnutí žalované o námitkách, dospěl k závěru, že
citované ustanovení upravuje odpovědnost za protiprávní jednání zaměstnavatele a má reparační
funkci. Protiprávní jednání stěžovatele coby zaměstnavatele je dovozováno z porušení povinnosti
dle ustanovení §41 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle něhož
má zaměstnavatel povinnost ohlásit, vstoupí-li k němu do zaměstnání poživatel předčasného
starobního důchodu, který nesplňuje podmínky pro výplatu tohoto důchodu z důvodu výkonu
výdělečné činnosti. Podle ustanovení §35a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení platí, že změny ve skutečnostech rozhodných pro nárok na dávku a jeho trvání a pro výši
a výplatu dávky jsou zaměstnavatelé povinni písemně hlásit, není-li určeno jinak, do osmi dnů.
[11] Krajský soud taktéž správně konstatoval, že ustanovení §118b zákona o provádění
sociálního zabezpečení výslovně nehovoří o zavinění zaměstnavatele, nicméně z judikatury
i systematického výkladu předmětného ustanovení je třeba dovodit, že vznik odpovědnostního
vztahu zaměstnavatele je podmíněn zaviněním, obdobně jako vznik odpovědnostního
vztahu příjemce dávky dle §118a téhož zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 2. 2006, č. j. 6 Ads 6/2005 – 61). Zavinění je třeba minimálně ve formě nevědomé nedbalosti,
pokud zaměstnavatel o porušení své právní povinnosti nevěděl, je třeba postavit na jisto,
že o něm vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Kritériem
pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, je dle trestněprávní doktríny
zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání
konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného
následku.
[12] V posuzovaném případě není sporu o tom, že pan O. F. byl poživatelem předčasného
starobního důchodu a ode dne 15. 3. 2011 byl zaměstnán u stěžovatele. Stěžovatel tudíž porušil
svou povinnost dle §41 odst. 1 zákona o provádění sociálního zabezpečení tím, že tuto
skutečnost ve stanovené lhůtě neohlásil orgánům sociálního zabezpečení. I této otázce se krajský
soud zevrubně věnoval již v rozsudku, jímž zrušil předchozí rozhodnutí žalované, a na jeho
závěry lze na tomto místě odkázat. Sporná zůstává otázka zavinění stěžovatele, neboť stěžovatel
tvrdí, že se porušení uvedené povinnosti nemohl vyhnout ani s vynaložením potřebné míry
opatrnosti, neboť ani jednatel stěžovatele neměl jak zjistit, že jeho otec O. F. je poživatelem
předčasného starobního důchodu.
[13] Zavinění stěžovatele dovozuje žalovaná ze skutečnosti, že pan O. F. byl otcem jediného
jednatele stěžovatele, který tudíž musel vědět, že jeho otec je poživatelem předčasného
starobního důchodu. Podpůrně žalovaná poukazuje na jednání jednatele stěžovatele v souvislosti
s dědickým řízením po smrti pana O. F. Krajský soud dospěl k závěru, že rodinný poměr
s vysokou pravděpodobností naznačuje obeznámenost jednatele stěžovatele se sociálními a
příjmovými poměry jeho otce. Stěžovatel tudíž měl vědět, že pan O. F. pobíral předčasný
důchod.
[14] Dle Nejvyššího správního soudu tyto závěry neobstojí. V případě blízkého rodinného
vztahu je samozřejmě možné očekávat s vyšší mírou pravděpodobnosti vzájemné povědomí
dotčených osob o svých majetkových poměrech, než je tomu u osob, které nejsou takto
spřízněny. Tato skutečnost však nemůže zbavit správní orgán povinnosti zjistit, jaký je skutečný
stav v konkrétním případě. Rodinné vztahy mohou nabývat různých podob a stejně tak se může
v různých případech lišit intenzita vzájemné důvěry dotčených osob a okruh informací,
které spolu tyto osoby sdílejí. V každém případě nelze přijmout kategorický závěr, že syn
s ohledem na příbuzenský vztah vždy musí nebo má vědět o výdělkových poměrech svého otce
či o tom, že jeho otec pobírá starobní důchod. Bez přistoupení dalších významných skutkových
okolností takový závěr učinit nelze. Tím spíše v situaci, kdy by měl takto syn jako jednatel
obchodní korporace de facto odpovídat za protiprávní jednání svého otce, který byl v prvé řadě
povinen oznámit žalované zahájení výdělečné činnosti.
[15] Účelem ustanovení §118b zákona o provádění sociálního zabezpečení je zajistit úhradu
neoprávněně vyplacené částky důchodu, pokud její vyplacení zaměstnavatel zavinil
či spoluzavinil. Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací stěžovatele, že otázka zavinění
zaměstnavatele by měla být posuzovaná ve vztahu k zaměstnancům, kteří jsou
se zaměstnavatelem rodinně spřízněni stejným způsobem jako u osob, které k zaměstnavateli
nemají žádný bližší vztah. Účelem zákona jistě není odrazovat zaměstnavatele od zaměstnávání
příbuzných osob. Právě k takovému důsledku by však vedla interpretace zákona ze strany
žalované i krajského soudu. Pokud by již samotným příbuzenským poměrem byla založena
subjektivní stránka odpovědnosti zaměstnavatele za částku důchodu neoprávněně vyplacenou
zaměstnanci (nadto bez možnosti vyvinění), byl by zaměstnavatel zákonem ekonomicky
motivován (bez jakéhokoliv rozumného důvodu) vyhnout se zaměstnávání příbuzných osob.
[16] Stěžovatel v řízení soustavně upozorňoval na skutečnost, že nevěděl, že otec jednatele
pobírá starobní důchod, ani neměl jak tuto skutečnost zjistit. I žalovaná ve vyjádření ke kasační
stížnosti ve shodě s krajským soudem uvádí, že stěžovatel jako zaměstnavatel nemá povinnost
zjišťovat či prověřovat si údaje sdělené zaměstnancem u žalované.
[17] Jednatel stěžovatele je synem pana O. F., což je sk utečnost, která může vést žalovanou
k tomu, aby se zabývala otázkou, zda je stěžovatel (spolu)odpovědný za přeplatek
na neoprávněně vyplaceném důchodu. V napadeném rozhodnutí však nejsou uvedena žádná
konkrétní skutková zjištění, která by nasvědčovala tomu, že jednatel stěžovatele věděl či mohl
vědět o tom, že jeho otec pobírá předčasný starobní důchod. Jednatel stěžovatele naopak
konzistentně tvrdí, že se s otcem před jeho nástupem do zaměstnání příliš nestýkal, a že mu otec
tuto skutečnost přes výslovný dotaz zatajil. Žalovaná zjistila pouze to, že jednatel stěžovatele
nesdílel se svým otcem společnou domácnost. Nerozporuje naopak skutečnost, že stěžovatel
nástup pana O. F. orgánům sociálního zabezpečení řádně a včas oznámil a po celou dobu
zaměstnání odváděl za pana O. F. pojistné na důchodové pojištění. Nebylo ani zjištěno, že by
z předmětného jednání profitoval kdokoliv jiný, než pouze pan O. F., který současně pobíral
mzdu i neoprávněně vyplacenou dávku. Ostatně i sama žalovaná v souladu s těmito zjištěními
nejprve uložila pravomocně povinnost uhradit vzniklý přeplatek pouze panu O. F.
[18] Zcela nepřípadně žalovaná odkazuje na skutečnost, že vědomost jednatele stěžovatele je
dána i proto, že s žalovanou jednal v dědickém řízení ve věcech týkajících se zemřelého pana O.
F. Skutečnost, že jednatel stěžovatele byl jako jediný v úvahu přicházející dědic pana O. F.
informován pověřenou soudní komisařkou o průběhu dědického řízení, nijak nesouvisí
s otázkou, zda jednatel stěžovatele věděl o tom, že jeho otec v minulosti pobíral starobní důchod.
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ze státního rozpočtu byla neoprávněně
vyplacena dávka důchodového pojištění, osoba primárně odpovědná za neoprávněné vyplacení
této dávky zemřela a dědické řízení bylo zastaveno, neboť nebyl zjištěn dostatečný majetek
zůstavitele. Pro to, aby mohla nastoupit odpovědnost zaměstnavatele za neprávem vyplacenou
dávku dle §118b zákona o provádění sociálního zabezpečení je ovšem třeba na základě
konkrétních skutkových zjištění prokázat zavinění zaměstnavatele. Pouhý poukaz na pokrevní
příbuzenství zaměstnance a jednatele zaměstnavatele je nedostačující.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek zrušil.
Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským soudem, zrušil
Nejvyšší správní soud současně i rozhodnutí žalované, která je vázána v dalším řízení právním
názorem vysloveným výše.
[21] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[22] Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalované.
[23] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem
zastoupen advokátem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D. Odměna advokáta a náhrada
hotových výdajů byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „advokátní
tarif“). Podle ustanovení §9 odst. 2 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu je tarifní
hodnotou v řízení o žalobě ve věci důchodu částka 5 000 Kč, sazba za jeden úkon právní služby
činí tedy dle §7 bodu 3 advokátního tarifu 1 000 Kč. Za řízení o žalobě přiznal Nejvyšší správní
soud odměnu za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání
žaloby a účasti na jednání před soudem [§11 písm. a), d) a g) advokátního tarifu] v celkové výši
3 000 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč. V řízení o kasační stížnosti advokát
učinil jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 písm. d) advokátního
tarifu], za nějž náleží odměna ve výši 1 000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč. Celkem tak náklady řízení činí 5 200 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele je registrovaným
plátcem daně z přidané hodnoty, je třeba odměnu zvýšit o částku 1 092 Kč, která odpovídá 21%
sazbě této daně. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 292 Kč je žalovaná povinna zaplatit
stěžovateli k rukám jeho právního zástupce JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D. ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu