ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.322.2017:29
sp. zn. 6 As 322/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: LEKROS EU, s.r.o.,
se sídlem Třebelovice 143, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem
Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem
Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2015,
č. j. KUJI 81513/2015, ODSH 1379/2015 Hor, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2017, č. j. 31 A 15/2016 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 9. 2017, č. j. 31 A 15/2016 – 29 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2015, č.j. KUJI 81513/2015, ODSH
1379/2015 Hor (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Jihlavy ze dne 3. 11. 2015, č. j. MMJ/OD/11294/2015-13, kterým byl žalobce
uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla značky OPEL,
neboť nezajistil, aby při použití tohoto vozidla dne 27. 4. 2015 na pozemní komunikaci –
křižovatka ulic Jirákova, Fritzova, Zborovská v obci Jihlava – byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Řidič
tohoto vozidla nerespektoval signál s červeným světlem „Stůj!“ – povinnost zastavit vozidlo
před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“, čímž se dopustil přestupku podle ustanovení
§125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu porušením ustanovení §4 písm. c)
a §70 odst. 2 písm. a) téhož předpisu, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 4.000 Kč.
[3] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal průběh předmětného správního
řízení. Podkladem rozhodování v dané věci byla dokumentace k přestupku ze dne 27. 4. 2015
pořízená automatizovaným systémem RedCon, kde je zdokumentován přestupek porušení
příkazu zastavit vozidlo na pokyn „Stůj“ daný při řízení nebo usměrňování provozu
na pozemních komunikacích; provozovatelem tohoto vozidla je dle registru vozidel žalobce.
Správní orgán se v projednávané věci snažil zjistit totožnost pachatele; na příslušnou výzvu
však žalobce nereagoval. Osoba řidiče tedy nebyla v zákonné lhůtě provozovatelem sdělena,
proto byla tato věc (jako přestupková) odložena. Dále citoval ustanovení §125g silničního
zákona, podle kterého je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt podle §125f, nelze
již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu
na pozemních komunikacích. Rovněž nebylo prokázáno, že by se žalobce mohl zprostit
odpovědnosti za předmětný správní delikt. Žalovaný měl za to, že v předmětné věci nemuselo
být nařízeno ústní jednání, jelikož nebyly splněny podmínky obsažené v ustanovení §49 odst. 1
správního řádu. Řízení se netýkalo přestupku, u kterého je ústní jednání podle zvláštní úpravy
obligatorní. Žalovaný uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro uznání žalobce vinného
ze spáchání předmětného správního deliktu.
[4] Žalobce v žalobě ze dne 9. 2. 2016 namítal, že správní orgán nezahájil předmětné řízení
v souladu se zákonem, neboť neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku.
Měl se jej totiž opakovaně dotazovat na totožnost řidiče. Mělo být rovněž zahájeno řízení
pro porušení §10 odst. 1 písm. d) silničního zákona, neboť z pohledu správního orgánu žalobce
neznal totožnost řidiče vozidla. Správní orgán nezjistil totožnost řidiče jen kvůli své procesní
pasivitě. Trval na stanovisku, že správní orgán měl nařídit v dané věci ústní jednání.
Pokud by soud této argumentaci nepřisvědčil, žalobce měl být alespoň předvolán k přítomnosti
při provádění dokazování mimo ústní jednání. A to zvláště když navrhoval výslech svědka,
který byl pachatelem předmětného přestupku a který mohl sdělit správnímu orgánu nové
skutečnosti, např. kterými by bylo doloženo, že se nemohl dopustit přestupku pro okolnosti
vylučující protiprávnost. Ohradil se rovněž proti tvrzení prvostupňového správního orgánu,
že provozovatel vozidla, který nesdělí správnímu totožnost řidiče vozidla, konkludentně dává
najevo, že protiprávní jednání řidiče svého vozidla toleruje. Nesouhlasil rovněž s tím, že nebylo
přihlédnuto k žádným polehčujícím okolnostem. Mělo tak být přihlédnuto ke způsobu spáchání
skutku, míře zavinění, následkům předmětného jednání. V neposlední řadě žalobce dovozoval,
že výrok prvostupňového rozhodnutí nedostatečně popisuje místo spáchání přestupku, zvláště
když není uvedeno, z jakého směru měl řidič vozidla přijet, přičemž v tomto ohledu tvrdil,
že do prostoru předmětné křižovatky lze přijet i ze směru, ve kterém nejsou umístěny semafory.
Nebylo dále dostatečně prokázáno, že řidič vozidla nerespetoval signál s červeným světlem
„Stůj“, neboť tento závěr je obsažen pouze v dokumentaci k přestupku, která má charakter
úředního záznamu. Pokud správní orgány vycházely z videozáznamu, tak ten je podle žalobce
nekvalitní a není z něj patrná poznávací značka projíždějícího vozidla.
[5] V napadeném rozsudku ze dne 13. 9. 2017, č. j. 31 A 15/2016 - 29, krajský soud uvedl,
že správní orgán učinil dostatečné kroky ke zjištění pachatele přestupku, neboť nelze
po správním orgánu požadovat rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti pachatele přestupku,
nemá-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla
k výzvě správního orgánu zjevně nevede k výsledku. V posuzované věci prvostupňový správní
orgán dostál své povinnosti pokusit se zjistit totožnost řidiče – pachatele přestupku.
Pokud žalobce na příslušnou výzvu správního orgánu nereagoval, neměl správní orgán žádné
indicie o tom, kdo mohl přestupek spáchat, a musel proto zahájit předmětné správní řízení
se žalobcem. Nebylo přitom jeho povinností ukládat žalobci pořádkové pokuty. Podle soudu
rovněž nebylo povinností správního orgánu v předmětné věci provést ústní jednání,
neboť v řízení o správním deliktu nemusí být takové ústní jednání automaticky nařízeno, zvláště
když pochybení ve správním řízení mohou být v tomto směru nahrazeny tím, že ústní jednání
proběhne u správního soudu. Správní orgány rovněž řádně provedly dokazování, a to mimo ústní
jednání, o čemž byl žalobce včas vyrozuměn. Žalobce se tohoto úkonu mohl účastnit. Soud
nepřisvědčil námitce žalobce, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci, když nebyl vyslechnut
jím označený řidič, neboť nelze po správních orgánech požadovat, aby preventivně prověřovaly
veškeré čistě teoretické možnosti, které mohly mít na spáchání správního deliktu vliv,
aniž by jej k tomu vedla relevantní indicie. Nebylo tedy povinností správního orgánu preventivně
zkoumat, zda řidič předmětného vozidla nejednal za okolností vylučujících protiprávnost
jeho jednání, neboť žalobce nic takového v průběhu správního řízení netvrdil. Uvádí-li posléze,
že by výslech řidiče hypotetickou možnost tohoto typu mohl nastolit, nepoukazuje tím na žádnou
konkrétní verzi událostí, která by rozporovala skutková zjištění správního orgánu. Žalobce
ostatně svůj návrh na výslech údajného řidiče blížeji nevysvětlil, neboť pouze navrhoval
provedení tohoto důkazního prostředku. Nic tedy nenaznačovalo, že by výslech této osoby byl
nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Soud zdůraznil, že to byl žalobce,
kdo svěřil tomuto řidiči vozidlo k užívání, tudíž je ve smluvním vztahu k této osobě; eventuální
komplikace při dokazování jím nyní tvrzených skutečností týkajících se čistě přestupkového
jednání řidiče musí jít k jeho tíži, neboť právě on nesdělením osoby řidiče přes výzvu správního
orgánu zapříčinil, že nebude vedeno čistě přestupkové řízení. Soud rovněž považoval závěr
prvostupňového správního orgánu o tom, že nesdělením osoby řidiče dal žalobce konkludentně
najevo, že toto protiprávní jednání toleruje, za korektní, neboť vyplývá z logiky věci,
kdy nesdělením jeho totožnosti zabrání tomu, aby byl řidič potrestán. Jako nedůvodné shledal
soud rovněž námitky směřující do úvah o výši sankce. Správní orgán přihlédl k tomu, že řízení
o správním deliktu vede se žalobcem poprvé, nicméně musel přihlédnout k závažnosti případu.
Protože se jedná o objektivní odpovědnost, je otázka zavinění irelevantní, stejně jako absence
negativních důsledků jednání řidiče, neboť předmětný delikt je ohrožovací. Soud nezjistil,
že by správní orgán opomenul zohlednit některé okolnosti, které mu ukládá zákon. Výrok
prvostupňového rozhodnutí byl rovněž dostatečně určitý a dostatečně popsal místo spáchání
předmětného deliktu. V projednávané věci bylo místo spáchání skutku vymezeno konkrétní
křižovatkou tří ulic a skutečností, že vozidlo přijíždělo do křižovatky v místě, kde byl semafor,
na němž svítil signál s červeným světlem „Stůj!“. Zároveň byl skutek vymezen zcela konkrétním
časem. Z hlediska kvalifikace skutku není rozhodné, z jakého konkrétního směru vozidlo
přijíždělo, neboť tomu zákon nepřisuzuje žádný význam. Za těchto okolností má soud
za vyloučené, že by mohlo dojít k příp. záměně skutku. Pokud by bylo pravdou, že by řidič přijel
do křižovatky v místě, kde semafor není, nic by nebránilo toto tvrdit a prokázat. Soud přitom měl
za to, že na předmětnou křižovatku nelze přijet ze směru, kde semafor není, neboť to
je s ohledem na úpravu silničního provozu zcela nemyslitelné. Skutečnost, že protiprávní jednání
bylo spácháno vozidlem žalobce, vyplývá z provedených důkazů – videozáznamu ve spojení
s fotografií vozidla.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
V jejím doplnění uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Poukazoval na to, že správní orgány měly provést výslech svědka, řidiče
předmětného vozidla, který mohl osvětlit průběh skutkového děje, jenž správní orgány
podle stěžovatele nedostatečně zjistily, neboť vycházely z nečitelného videozáznamu a fotografie,
která zachycuje vozidlo až po projetí křižovatky, tudíž není relevantní. Měl za to, že jeho důkazní
návrh byl důvodný, zvláště když je povinností správního orgánu zjistit skutkový stav věci. Správní
orgán nemohl mít veškeré informace ohledně situace v daném místě, zejména ty informace
vztahující se k okolnostem vylučujícím protiprávnost. Vytýkal správního orgánu, že tento důkazní
návrh odmítl s rozporuplným odůvodněním, neboť na jednu stranu tvrdil, že takový výslech
by byl irelevantní, na druhou stranu uvádí nadbytečnost. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s výší
uložené sankce, neboť měl za to, že správní orgán nezvážil všechny okolnosti, nadto se dopustil
nesprávné úvahy. Správní orgán se totiž řídil úvahou, dle které provozovatel, který nesdělí
správnímu orgánu totožnost řidiče, dává konkludentně najevo, že protiprávní jednání řidiče
toleruje, přičemž z kontextu rozhodnutí je zřejmé, že tato úvaha byla vyhodnocena
jako přitěžující. To je však v rozporu se zákazem dvojího přičítání. Nadto nelze automaticky
uzavřít, že neuvedení řidiče znamená toleranci protiprávního jednání, zvláště když se jedná
o zavedený postup, neboť následně je po příslušném řidiči ze strany provozovatele vymáhána
částka odpovídající uložené pokutě. Měl rovněž za to, že nebyly vzaty v úvahu všechny
polehčující okolnosti. V projednávané věci přitom nebylo možné přihlédnout k závažnosti
přestupku, neboť není zřejmé, co tím správní orgán myslel. Nikdo se tedy nesprávně nezabýval
mírou zavinění (stěžovatel ke spáchání přestupku nijak nenaváděl), ani absencí negativních
důsledků jednání řidiče. Správní orgán tak měl uložit pokutu při samé spodní hranici, tj. ve výši
2.500 Kč. Stěžovatel dále uvedl, že ve výroku správního rozhodnutí není přesně specifikováno
ustanovení, podle kterého je ukládána pokuta. K tomu měl soud přihlédnout ex offo.
V neposlední řadě stěžovatel namítal, že nebyl dostatečně prokázán skutkový stav. Spáchání
přestupku je doloženo pouze videozáznamem, na kterém jsou viditelná dvě bílá vozidla,
přičemž nejsou čitelné registrační značky. Přiložené fotografie ničeho neprokazují. Stěžovateli
přitom není ničeho známo o tom, že by se mělo jednat o automatizovaný systém.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[10] K požadavku stěžovatele, aby byl vyslechnut jím v průběhu správního řízení nově
označený údajný řidič předmětného vozidla, a to zejm. s ohledem na posouzení případných
okolností vylučujících protiprávnost, musí Nejvyšší správní soud odkázat na rozsudek
tohoto soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 – 46, podle kterého „Ustanovení §125f
zákona o silničním provozu nikde nezmiňuje, že by podmínkou odpovědnosti provozovatele vozidla bylo zaviněné
porušení povinnosti stanovené v §10 odst. 3 téhož zákona, naopak terminologie hovořící o správním deliktu,
stejně jako i konstrukce odst. 5, odpovídající klasickému vymezení liberačních důvodů v případě objektivní
odpovědnosti, nenechává na pochybách, že zavinění se v řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla nezkoumá.
…….. V tomto smyslu je tak namístě vnímat i pasáž §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu
požadující, aby zjištěné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazovalo
znaky přestupku podle tohoto zákona. Samotný zákon o silničním provozu v současnosti totiž definuje
jen objektivní stránku skutkové podstaty jednotlivých přestupků; zavinění jako znak odpovědnosti za přestupek
sám výslovně nestanoví (to lze dovodit teprve na základě právní úpravy v ustanovení §3 přestupkového zákona).
To samé ovšem platí i pro okolnosti vylučující odpovědnost za přestupek. ………. Ke zkoumání těchto znaků
byl dán prostor v řízení o přestupku řidiče vozidla, nikoliv však v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla
(viz obdobný závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016 - 35).“
[11] Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem na výše uvedené nebylo povinností
správních orgánů vyslechnout řidiče, kterého stěžovatel uvedl až v průběhu správního řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla. Pokud se stěžovatel chtěl zprostit své odpovědnosti
za předmětné protiprávní jednání tvrzením, že projetí předmětné křižovatky „na červenou“ bylo
způsobeno okolnostmi, které u řidiče (přestupce) vylučují odpovědnost za předmětný přestupek,
měl informace o tomto řidiči uvést po příslušné výzvě správního orgánu. Jestliže tak stěžovatel
neučinil, přestupkové řízení proti řidiči předmětného vozidla bylo odloženo, nemohl se následně
stěžovatel v průběhu řízení o správním deliktu provozovatele v souladu s výše uvedeným
dovolávat toho, že tu existuje řidič, u něhož je odpovědnost za předmětný přestupek vyloučena.
[12] Tento svědek nemusel být předvolán a vyslechnut ani kvůli tomu, že by předmětné
jednání nebylo ze strany správních orgánů řádně zadokumentováno a prokázáno. Správní orgány
totiž předmětné protiprávní jednání mají zadokumentováno nejen fotografiemi
z automatizovaného systému RedCon – monitorování průjezdu vozidel na červený signál na
křižovatce ulic Jiráskova – Fritzova – Zborovská v Jihlavě, ale i příslušným videozáznamem.
Z tohoto videozáznamu (založeného ve spisu) je patrné, že poté, co začal svítit signál s červeným
světlem "Stůj!", do předmětné křižovatky vjelo bílé vozidlo, které v jízdě nadále pokračovalo
a předmětnou křižovatkou projelo, přestože svítil signál s červeným světlem "Stůj!". Stěžovateli
je sice nutné přisvědčit, že na tomto videozáznamu není vidět registrační značka tohoto vozidla;
ta je však vidět na další fotografii, kterou pořídil automatizovaný systém RedCon. Skutečnost,
že tato fotografie byla pořízena jiným zařízením, než kterým byl vytvořen předmětný
videozáznam, neboť fotografie zachycuje vozidlo zepředu, kdežto videozáznam byl pořízen
zezadu, na prokázání znaků přestupku ničeho nemění. Pokud stěžovatel poukazuje na to,
že na videozáznamu jsou zachycena dvě bílá vozidla, z čehož dovozuje, že není zřejmé,
které vozidlo projelo křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj!“, musí Nejvyšší správní
soud uvést, že tato argumentace neodpovídá obsahu videozáznamu. Z něho je sice patrné,
že k předmětné křižovatce po průjezdu jednoho bílého vozidla na signál s červeným světlem
„Stůj!“ přijíždí další vozidlo bílé barvy, to však s ohledem na své proporce představuje zcela
jiný vůz (patrně Škoda Octavia) než vozidlo provozované stěžovatelem (Opel Corsa).
Je tak zřejmé, že na červenou projelo vozidlo stěžovatele, a tudíž není rozhodné,
že na předmětném videozáznamu nejsou vidět registrační značky obou vozidel. Nejvyšší správní
soud má tudíž za to, že výslech svědka navržený stěžovatelem byl irelevantní, pokud jím měly být
prokázány údajné okolnosti vylučující protiprávnost předmětného jednání, a nadbytečný,
pokud jím mělo být prokazováno či ověřeno, zda stěžovatelem provozované vozidlo projelo
křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj!“.
[13] Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil, že by správní orgány při ukládání sankce překročily
meze správního uvážení či jej zneužily. Pokud správní orgán prvního stupně pouze obecně
konstatoval, že při rozhodování o výši pokuty musel přihlédnout k tomu, že provozovatel vozidla
tím, že se rozhodl nevyužít možnosti uvést informace o řidiči vozidla v době spáchání přestupku,
dává konkludentně najevo, že protiprávní jednání řidiče svého vozidla toleruje, ačkoli zde existuje
veřejný zájem na potrestání přestupku v silničním provozu, detekovaném prostřednictvím
automatizovaných technických prostředků, což vede k tomu, že provozovatel vozidla je
spoluodpovědný za protiprávní jednání řidiče, jedná se o pouze o obecnou úvahu správního
orgánu ohledně toho, že je nutné i za takové situace, kdy správní orgán netrestá řidiče vozidla
za předmětný přestupek, dovodit odpovědnost provozovatele za správní delikt. Nejvyšší správní
soud nepovažuje tuto úvahu za jakkoli excesivní či protiprávní. Pouze tím správní orgán reagoval
na obecně známou praxi, kdy provozovatelé vozidla odmítali sdělit řidiče vozidla, který spáchal
přestupek, čímž se snažili vyhnout odpovědnosti za protiprávní jednání, které v řadě případů
nadto spáchali provozovatelé vozidla sami jako jeho řidiči, což vedlo zákonodárce k vytvoření
skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla - srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 31, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21.
[14] Dotčený text nadto Nejvyšší správní soud nečte izolovaně, jak to činí stěžovatel,
ale v kontextu dané pasáže odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které se obecně zabývá
ukládáním sankce za předmětný správní delikt, přičemž správní orgán vychází z toho, že je nutné
přihlédnout k tomu, jaký přestupek byl předmětným jednáním řidiče spáchán (resp. jaká výše
pokuty za takovýto přestupek hrozí); touto částí odůvodnění správní orgán prvního stupně
vlastními slovy de facto parafrázoval ustanovení §125f odst. 3 věta druhá zákona o silničním
provozu, podle kterého „Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky
porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10.000 Kč.“
[15] V žádném případě tato úvaha nebyla správním orgánem prvního stupně použita
tím způsobem, že se jedná o polehčující nebo přitěžující okolnost. Takový závěr nelze
z příslušného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu jakkoliv vyčíst. Naopak je
to pouze stěžovatel, kdo až v kasační stížnosti dovozuje, že tento závěr o „toleranci
protiprávního jednání provozovatelem“ byl vyhodnocen jako přitěžující okolnost.
[16] Správní orgány naopak řádně vyhodnotily závažnost předmětného jednání, které mělo
znaky přestupku, když poukázaly na to, jak je takové jednání posuzováno při ukládání sankce.
Otázka zavinění byla při posuzování předmětného správního deliktu irelevantní, neboť znakem
předmětného správního deliktu nebylo zavinění. Rovněž nemohly správní orgány zohlednit
absenci negativních účinků předmětného jednání, neboť předmětný správní delikt provozovatele
vozidla se váže k přestupku, který podle své skutkové podstaty neváže naplnění svých znaků
na nastoupení těchto účinků. Pokud by tyto negativní účinky nastoupily (např. v podobě
způsobení dopravní nehody, poškození majetku, ublížení na zdraví), jednalo by se o zcela
jinou skutkovou, a zejm. právní situaci, ve vztahu k níž by přicházely v úvahu zcela jiné sankce,
a to dokonce trestněprávního charakteru. Jestliže znakem skutkové podstaty přestupku, k němuž
byla vázána odpovědnost stěžovatele za správní delikt provozovatele vozidla, není vyvolání
negativního účinku, ale pouze ohrožení právem chráněného zájmu, nelze samotnou skutečnost,
že došlo pouze k ohrožení tohoto právem chráněného zájmu (zde nerespektování signálu
s červeným světlem „Stůj!“), považovat samo o sobě za polehčující okolnost, neboť se jedná
o znak skutkové podstaty tohoto přestupku; v opačném případě by došlo v rozporu se zákonem
ve prospěch pachatele k porušení zásady zákazu dvojího přičítání.
[17] Jestliže správní orgán při ukládání sankce rovněž přihlédl nejen k represivní,
ale i k preventivní funkci sankce, přičemž její výše nepřesáhla zákonem stanovené rozpětí,
nelze správnímu orgánu ničeho vytknout, neboť ten využil svého správní uvážení, zohlednil
příslušné okolnosti případu a dospěl ke jmenovitému závěru. Skutečnost, že tento závěr je
pro stěžovatele nepříjemný a sankce citelná a že jiné situace jsou podle stěžovatele závažnější
(např. pokud provozovatel porušování dopravních předpisů řidiči nařídí), neznamená, že postup
správního orgánu byl nezákonný. Pokud stěžovatel v tomto směru dovozuje, že by mělo být
přihlédnuto k tomu, že předmětné protiprávní jednání páchané řidičem vozidla může být
provozovatelem vozidla z titulu zaměstnaneckého vztahu i nařízeno, je nutné k tomu uvést,
že žádná taková okolnost nebyla v průběhu správního řízení zjištěna; za takové situace není
možné po správních orgánech očekávat, že se k takové okolnosti budou vyjadřovat. Není
totiž jejich úlohou, aby domýšlely jednotlivé okolnosti, které se vztahují k předmětnému
protiprávnímu jednání. Stěžovatel měl možnost celou situaci řešit jinak, a to tím způsobem,
že měl včas uvést, kdo jeho vozidlo v inkriminovanou dobu řídil. Pokud tak neučinil, nelze
správním orgánům vytýkat, že nepřihlédly k okolnostem, které v průběhu správního řízení nebyly
zjištěny, či dokonce ani tvrzeny. S ohledem na výši uložené sankce v projednávané věci
a zákonem stanovené rozpětí přitom správní orgány v případě, kdy by tyto další negativní
okolnosti v průběhu správního řízení byly řádně zjištěny, mohly sankci zvýšit.
[18] Jestliže stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení zákona tím, že prvostupňové rozhodnutí
je zatíženo vadou, pokud v jeho výroku nebylo specifikováno, podle kterého ustanovení zákona
je stěžovateli ukládána konkrétní výše sankce, musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že tato argumentace je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel
touto argumentací uplatňuje zcela jiné důvody, než které uplatnil v řízení před krajským soudem.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud již např. rozsudku ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 – 39,
„podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“
[19] Nad rámec výše uvedeného o nepřípustnosti této argumentace Nejvyšší správní soud
ve stručnosti musí uvést, že stěžovatelem citovaná judikatura se vztahuje na situace, kdy správní
orgán nedostatečně citoval všechna ustanovení tvořící v souhrnu právní normu odpovídající
skutkové podstatě správního deliktu. V posuzované věci se takového pochybení správní orgány
zjevně nedopustily, neboť ve výroku prvostupňového rozhodnutí řádně specifikovaly
ta ustanovení právních předpisů, která v dané věci popisovala skutkovou podstatu správního
deliktu provozovatele vozidla. Ohledně absence citace jednotlivých ustanovení ve výroku
rozhodnutí o správním deliktu ve výroku o vině rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, konstatoval, že „pokud správní orgán
ve výrokové části rozhodnutí (§68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou
právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách,
zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné
zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu
pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl,
a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno
ani v odůvodnění rozhodnutí.“
[20] V posuzované věci prvostupňový správní orgán uvedl, že pokutu ukládá ve výši 4.000 Kč
podle ustanovení §125f odst. 3 zákona o silničním provozu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
pak dále uvedl, jakou pokutu je možné udělit za přestupek, jehož znaky porušení pravidel
provozu na pozemních komunikacích vykazuje. S ohledem na to, že ve zbytku je výrok správního
rozhodnutí zejména v otázce skutkového vymezení a právního posouzení bez vad,
tudíž nezavdává žádným pochybnostem stran toho, co bylo stěžovateli vytýkáno, neshledává
Nejvyšší správní soud důvod pro zrušení správního rozhodnutí, pokud ve výroku o trestu není
přesně uvedeno, zda je sankce ukládána pouze podle ustanovení týkající se přestupku řidiče,
jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje (jestliže tento závěr
vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí), nebo s přihlédnutím k maximální hranici
podle ustanovení §125f odst. 3 zákona o silničním provozu. Opačný závěr by byl nepřiměřeně
přísný a přepjatě formální.
[21] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu