ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.120.2018:27
sp. zn. 7 Ads 120/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupen
Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018,
č. j. 2 Ad 21/2014 - 20,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 21/2014 - 20,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/7871/14/4S-HMP,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 8 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Jana Švarce, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu
(dále též „správní orgán I. stupně) ze dne 13. 11. 2013, č. j. 826352/13/AB, byl žalobci (nájemci
bytové jednotky na adrese X) podle §24 až §27 a §49 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní sociální podpoře“) poskytnut
příspěvek na bydlení od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2014.
[2] Dne 5. 12. 2013 žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělil, že nájemní smlouva vztahující
se k bytové jednotce na ulici X, skončila dne 30. 9. 2013. K tomuto datu se přestěhoval na adresu
X, kde se stal nájemcem rodinného domu.
[3] Správní orgán I. stupně následně zahájil řízení ve věci odejmutí příspěvku na bydlení.
Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2014, č. j. 650852/14/AB, správní orgán I. stupně podle §24 a §69
zákona o státní sociální podpoře uvedený příspěvek na bydlení žalobci ode dne 1. 10. 2013 odňal.
V odůvodnění k tomu uvedl pouze následující: „Jelikož bylo správnímu orgánu oznámeno ukončení
Vašeho nájemního vztahu k předmětné bytové jednotce č. X, na adrese Vašeho původního trvalého pobytu X,
v měsíci září 2013, a zároveň došlo ke dni 19. září 2013, ke změně Vašeho trvalého pobytu na adresu X, proto
se Vám dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení, na výše uvedenou bytovou jednotku č. X na původní
adrese trvalého pobytu, odnímá. Rozhodnuto bylo z moci úřední.“
[4] Žalobce napadl rozhodnutí odvoláním, ve kterém namítal, že sice došlo ke změně
trvalého pobytu, avšak i po této změně splňuje podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení (§24
zákona o státní sociální podpoře). Polemizoval s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu
I. stupně a s poukazem na §52 a §58 zákona o státní sociální podpoře dovozoval, že nebyly
splněny podmínky pro odejmutí dávky. Navrhoval zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[5] Uvedené odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 5. 2014,
č. j. MPSV-UM/7871/14/4S-HMP, a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl,
že žalobce přestal být hlášen v bytě, na který si žádal o dávku a pobíral dávku, přičemž tuto
skutečnost správnímu orgánu nahlásil až na základě výzvy správního orgánu. Dále žalovaný
stručně vypořádal uplatněnou odvolací argumentaci a bez poukazu na konkrétní zákonné
ustanovení dovodil, že žalobce měl po změně trvalého pobytu podat novou žádost. K poukazu
žalobce na §52, resp. §58 zákona o státní sociální podpoře se žalovaný explicitě nevyjádřil.
II.
[6] Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze,
který jí zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem (ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 21/2014 - 20).
[7] V odůvodnění městský soud uvedl, že žalovaný se sice nevypořádal se všemi uplatněnými
odvolacími námitkami, přičemž dospěl k nesprávnému závěru i o tom, že žalobce měl podat
v důsledku změny místa trvalého pobytu novou žádost, ani to však nevede k nutnosti zrušení
jeho rozhodnutí, neboť tím, že žalobce se stal nájemcem domu a nikoliv bytu, přestal splňovat
podmínku uvedenou v §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, a bylo proto nutno mu
příspěvek odejmout.
[8] Uvedený výklad §24 odst. 1 označeného zákona podpořil městský soud poukazem
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 6/2015 - 35 (který se týkal
stejných účastníků), ve kterém se uvádí, že nárok na příspěvek na bydlení mají za splnění dalších
podmínek pouze vlastníci a nájemci „bytu“. To však není případ žalobce, který byl v rozhodném
období nájemcem v „rodinném domě“ (na adrese X). Soud dodal, že pokud zákonodárce omezil
okruh osob, jimž přiznal nárok na příspěvek na bydlení, pouze na vlastníky a nájemce bytů,
jednalo se o jeho autonomní rozhodnutí, do něhož zásadně nepřísluší soudní moci zasahovat
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Ads 142/2015 - 50 a ze
dne 29. 10. 2015, č. j. 7 Ads 248/2015 - 36).
[9] Městský soud proto uzavřel, že správní orgány nepochybily, pokud příspěvek na bydlení
žalobci odňaly, a proto žalobu zamítl.
III.
[10] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatel považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný a vadný. Městský
soud žalobu zamítl z jiného důvodu, než z důvodů, které byly řešeny v řízení před správními
orgány, a sice s poukazem na to, že stěžovatel nebyl nájemcem bytu, ale domu. Na takovém
důvodu však rozhodnutí správních orgánů nestojí. Stěžovatel se nadto proti takovému
zdůvodnění nemohl bránit ve správním řízení, resp. v něm navrhovat důkazy a uplatňovat jiná
procesní práva (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 216/2016 - 63, či §36
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „správní řád“).
[12] Dále městskému soudu vytýkal výklad §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře.
Stěžovatel se stal nájemcem domu, jehož součástí jsou dva byty, přičemž stěžovatel měl pronajatý
byt v 1. patře uvedeného domu. Stěžovatel se tak stal nájemcem bytu, čímž splnil podmínku pro
nárok na tento příspěvek podle §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. V případě
opačného výkladu, který zastává soud, by splnění podmínek pro nárok na příspěvek na bydlení
bylo závislé pouze na tom, zda by smlouva, kterou nájemce s pronajímatelem uzavřel, obsahovala
formulaci „pronajímatel přenechává nájemci k dočasnému užívání dům, jehož součástí jsou dva byty, na adrese
[…]“, oproti formulaci „pronajímatel přenechává nájemci k dočasnému užívání byt č. 1 a byt č. 2 na adrese
[…]“, ačkoliv fakticky by byla pronajata věc ve stejném rozsahu. Absurdnost tohoto výkladu
dokládá rovněž skutečnost, že stěžovatel následně s pronajímatelem uzavřel smlouvu s touto
pozměněnou formulací, na základě níž je mu v současné době již příspěvek na bydlení řádně
poskytován. Pravidlo zakotvené v §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, že za vlastníka
bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, by se mělo dle
stěžovatele analogicky vztahovat i na nájemce bytu, který je nájemcem nemovitosti, ve které je
byt, který nájemce užívá. Výslovného ustanovení však dle stěžovatele ani není třeba, jelikož tato
pravidla vyplývají již z podstaty věcí a jejich součástí. Judikatura citovaná soudem, podle které
nelze vykládat podmínky pro nárok na příspěvek na bydlení extenzivně, se na tento případ
nevztahuje.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením
provedeným městským soudem. Podle žalovaného stěžovatel nesplnil podmínky uvedené v §24
odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, v důsledku čehož mu byla odejmuta přiznaná dávka.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s městským soudem v tom, že nebyly dány
důvody ke zrušení rozhodnutí žalovaného na podkladě podané žaloby. Jak vyplývá ze shora
provedené rekapitulace správního řízení, žalovaný v rozhodnutí o odvolání řádně nevypořádal
všechny uplatněné námitky. Již z tohoto důvodu měl městský soud rozhodnutí žalovaného
na základě podané žaloby bez dalšího zrušit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne
28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.), a nikoliv
žalobu zamítnout (a to nadto z jiných důvodů, než které byly posuzovány v řízení před správními
orgány). To platí tím spíš, když se žalovaný dopustil podle městského soudu nesprávného
právního posouzení.
[18] Jak vyplývá z rozsudku městského soudu, ten nepřisvědčil argumentaci žalovaného
v rozhodnutí a ztotožnil se s argumentací stěžovatele uplatněnou v odvolání. K tomu městský
soud dodal, že stěžovateli lze přisvědčit v tom, že zákon o státní sociální podpoře skutečně
nestanoví, že by v případě změny místa trvalého pobytu oprávněné osoby nárok na příspěvek
na bydlení zanikal, resp., že je třeba podávat novou žádost. Podle soudu se „v takovém případě
uplatní postup dle §52 zákona č. 117/1995 Sb., tj. nové posouzení nároku na dávku a její výši ke dni,
ke kterému k takové změně došlo. Jak vyplývá ze správního spisu i z rozsudku zdejšího soudu ze dne
29. 1. 2018 č.j. 2 Ad 6/2015-35 (s týmiž účastníky jako v posuzovaném případě), žalobce se na základě
nájemní smlouvy ze dne 27. 8. 2013 stal nájemcem rodinného domu (jehož součástí jsou dvě bytové jednotky)
na adrese X, přičemž dne 31. 5. 2014 podal novou žádost o příspěvek na bydlení. Tato žádost byla zamítnuta
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 8. 2014 č.j. 1339785/14/AB; k odvolání žalobce
vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 3. 12. 2014 č.j. MPSV-UM/23236/14/4S-HMP, jímž bylo odvolání
proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ze dne 18. 8. 2014) zamítnuto a toto rozhodnutí
potvrzeno. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2014 č.j. MPSV-UM/23236/14/4S-HMP
žalobou, jež byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 29. 1. 2018 č.j. 2 Ad 6/2015-35 zamítnuta. Zdejší soud
v tomto rozsudku mimo jiné uvedl: „Ze znění §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. je jednoznačné, že nárok
na příspěvek na bydlení mají (za splnění dalších podmínek) pouze vlastníci a nájemci bytu (s tím, že dle §24
odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který
vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu – to však není případ žalobce, který byl v rozhodném
období nájemcem, nikoliv vlastníkem nemovitosti, ve které se nacházejí dvě bytové jednotky), přičemž žalobce tuto
podmínku nesplňoval. Soud upozorňuje, že podmínky stanovené v §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. nelze
vykládat extenzivně.“ V této souvislosti zdejší soud poukázal na konstantní judikaturu, například na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015 č.j. 8 Ads 142/2015-50 či ze dne 29. 10. 2015 č.j. 7 Ads
248/2015-36. Z této judikatury vyplývá, že pokud zákonodárce omezil okruh osob, jimž přiznal nárok
na příspěvek na bydlení, pouze na vlastníky a nájemce bytů, jednalo se o jeho autonomní rozhodnutí, do něhož
zásadně nepřísluší soudní moci zasahovat. Vzhledem k tomu, že žalobce od září 2013 přestal splňovat podmínky
stanovené zákonem (§24 zákona č. 117/1995 Sb.) pro přiznání příspěvku na bydlení, když (na adrese X)
nebyl vlastníkem ani nájemcem bytu, je zřejmé, že by mu v posuzovaném případě správní orgány tak jako tak
odňaly příspěvek na bydlení.“
[19] Městský soud se tedy neztotožnil s argumentací správních orgánů a nevyhovění žaloby
postavil na zcela jiných důvodech, než které byly zkoumány v řízení před správními orgány
(ke kterým by se mohl stěžovatel v rámci správního řízení vyjádřit, navrhnout důkazy k prokázání
svých tvrzení atp.). Jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, soudy rozhodující
ve správním soudnictví nejsou v postavení dalších orgánů rozhodujících ve správním řízení
a obecně rozhodují pouze na kasačním principu. Jinak řečeno, přes existenci plné jurisdikce vede
řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí pouze k přezkumu jeho zákonnosti, nikoliv
k nahrazení správního rozhodnutí rozhodnutím soudu. Z uvedeného důvodu soud nemůže ani
nahradit či podstatně doplnit odůvodnění rozhodnutí správního rozhodnutí vlastním
odůvodněním. Opačný výklad by vedl k absurdním a nepřípustným důsledkům, že správní orgán
nemusí odůvodnit své rozhodnutí vůbec, pokud důvody pro jeho vydání vyplývají z obsahu spisu
a soud se s nimi může seznámit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013,
č. j. 8 Afs 58/2012 - 44, ze dne 10. 2. 2016, č. j. 4 As 207/2015 - 107, ze dne 24. 9. 2014,
č. j. 8 Afs 34/2013 - 68, ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 43 atp.).
[20] Nutno dodat, že uvedený výklad §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře byl
překonán judikaturou Nejvyššího správního soudu. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2018,
č. j. 1 Ads 85/2018 - 39, první senát Nejvyššího správního soudu na podkladě obdobné kasační
stížnosti M. M., tj. osoby, která podala i nyní posuzovanou kasační stížnost, zrušil označený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Ad 6/2015 - 35, o který se opíral
městský soud i v nyní posuzované věci.
[21] V odůvodnění první senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že „Spornou otázkou mezi
žalobcem a žalovaným bylo, zda je možné pro účely příspěvku na bydlení za byt považovat i rodinný dům.
Nejvyšší správní soud nespatřuje žádný racionální důvod, proč by měl být činěn rozdíl na základě pouhého
označení objektu, ve kterém se samotný byt, jakožto soubor místností, nachází. Nejvyšší správní soud například
již dříve judikoval, že „z hlediska posouzení nároku na dávku nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody,
proč odlišovat osoby, které prokazatelně trvale bydlí ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní,
a které zároveň nemají byt nebo obytnou místnost podle §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 - 98). Ačkoliv judikatura citovaná městským soudem na nynější věc
principiálně dopadá ve svých obecných závěrech (rozsudky ze dne 16. 12. 2015, č. j. 8 Ads 142/2015 - 50
a ze dne 29. 10. 2015, č. j. 7 Ads 248/2015 - 36, pozn. soudu), je třeba mít na paměti, že v daných
věcech se jednalo o případy, kdy žadatel o dávku měl vztah k bytu na základě jiného právního titulu než nájemní
smlouvy – např. smlouvy podnájemní - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn.
I. ÚS 138/01, či věcného břemene – např. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 Ads 227/2015 - 41,
případně žadatel rozporoval podmínku trvalého pobytu v bytě - srov. rozsudek ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 2 Ads 168/2015 - 34. Stanovil-li zákonodárce výslovně, že podmínkou pro přiznání příspěvku na bydlení
je nájemní vztah (či vlastnictví bytu) a nahlášený trvalý pobyt v bytě, nelze tato pravidla svévolně rozšiřovat
či obcházet. Nyní se však jedná o posouzení otázky, zda do pojmu byt může spadat též rodinný dům. Rodinný
dům je z funkčního hlediska zároveň bytem, nejedná se proto o rozšiřování zákonem stanovené podmínky,
ale o racionální výklad pojmu byt, stejně jako ve věci stavby určené k individuální rekreaci (viz výše). Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že jak žalovaný, tak městský soud nesprávně posoudili rozhodnou právní otázku
a zatížili tak svá rozhodnutí vadou nezákonnosti. Při splnění dalších předepsaných podmínek (které v nynější věci
nebyly předmětem přezkumu) je třeba za byt pro účely příspěvku na bydlení považovat i rodinný dům. Tomuto
závěru odpovídá též změna právní úpravy provedená novelou č. 252/2014 Sb. Ustanovení §24 zákona o státní
sociální podpoře bylo s účinností od 1. 1. 2015 doplněno o pátý odstavec, který konkrétně definuje pojem byt
pro účely zákona o státní sociální podpoře. §24 odst. 5 stanoví, že: „bytem se pro účely tohoto zákona rozumí
soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením
splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou
zkolaudovány jako byt.“ V případech, kdy se splnění podmínek pro nárok na příspěvek na bydlení posuzuje
dle právní úpravy účinné po 1. 1. 2015, je třeba vycházet z tohoto zákonného vymezení. Zákonodárce vymezil
byt též formálním kritériem v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle
stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 – 26). Z ničeho však neplyne, že tuto definici by nemohl
splňovat i rodinný dům.“
[22] Nejvyšší správní soud se tedy v rozsudku ze dne 3. 10. 2018, č. j. 1 Ads 85/2018 - 39,
vyjádřil i k jádru nyní posuzované věci a dovodil, že pro účely §24 zákona o státní sociální
podpoře bylo možno za byt ve smyslu §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře považovat
i rodinný dům; rodinný dům je z funkčního hlediska zároveň bytem, nejedná se proto
o rozšiřování zákonem stanovené podmínky, ale o racionální výklad pojmu byt. V podrobnostech
viz shora rekapitulovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2018,
č. j. 1 Ads 85/2018 - 39, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu, o který se městský soud
opíral i v nyní posuzované věci.
[23] Z uvedených důvodů proto nemohl napadený rozsudek městského soudu obstát,
a Nejvyšší správní soud jej proto zrušil (výrokem I). Vzhledem k tomu, že již v řízení před
městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného (viz výše), zrušil
Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i rozhodnutí žalovaného a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (výrok II). V dalším řízení bude žalovaný postupovat v souladu s výše
uvedenými právními názory (§110 odst. 4 s. ř. s.), tj. při zohlednění výše uvedených právních
závěrů a při zachování všech procesních práv stěžovatele znovu rozhodne o podaném odvolání
stěžovatele.
[24] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že s ohledem na dispoziční zásadu ovládající
řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78) mohl vedle podstatných vad řízení posuzovat pouze
důvodnost námitek uvedených v kasační stížnosti. Z tohoto důvodu se soud (po posouzení vad
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.) mohl zabývat pouze otázkou, zda pro účely §24 zákona o státní
sociální podpoře bylo možno za byt ve smyslu §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře
považovat i rodinný dům, přičemž tuto otázku posoudil v souladu se shora uvedenou
judikaturou. Otázkou, zda byly či nebyly splněny jiné podmínky pro odejmutí předmětné dávky,
se Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah kasační stížnosti a dispoziční zásadu zabývat
nemohl.
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem.
[26] Stěžovatel měl ve věci úspěch, přísluší mu tedy podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení vynaložených proti žalovanému, který naopak ve věci úspěch neměl. V řízení před
městským soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Náklady řízení před Nejvyšším
správním soudem tvoří odměna a hotové výdaje zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon
právní služby činí 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Soud
stěžovateli přiznal částku 6 200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení a podání ve věci samé – kasační stížnost. Ke dvěma úkonům právní služby soud
připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon,
tj. celkem částku 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Částka 6 800 Kč byla poté navýšena
o částku 1 428 Kč odpovídající DPH ve výši 21 % (viz údaje uvedené na www.ares.cz). Celkem
tedy stěžovateli náleží 8 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce
stěžovatele ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu