ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.473.2018:28
sp. zn. 7 Ads 473/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: ArcelorMittal
Ostrava a. s., se sídlem Vratimovská 689/117, Ostrava, zastoupena JUDr. Natašou
Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Budějovická 1550/15a, Praha, proti žalovanému: Státní
úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018, č. j. 22 Ad 8/2018 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o žalobě žalobkyně
ze dne 15. 8. 2018, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2018,
č. j. 1433/1.30/17-10, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Oblastního
inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj ze dne 30. 1. 2018, č. j. 19229/10.30/16-14, kterým
byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku agenturního
zaměstnávání, za což jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.
[2] V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobkyně při podání žaloby neuhradila soudní
poplatek. Krajský soud ji proto výzvou ze dne 23. 8. 2018 vyzval k úhradě soudního poplatku
(ve výši 3 000 Kč) ve lhůtě 15 dnů a poučil ji, že pokud soudní poplatek v dodatečně vyměřené
lhůtě nezaplatí, řízení zastaví. Výzva byla zástupkyni žalobkyně doručena dne 25. 8. 2018, avšak
ve stanovené lhůtě soudní poplatek uhrazen nebyl. Protože žalobkyně ve stanovené lhůtě soudní
poplatek neuhradila, soud podle §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též „zákon o soudních poplatcích“), ve spojení
s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“) řízení zastavil.
II.
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Je názoru, že v daném případě byly
na straně stěžovatelky, resp. její zástupkyně – JUDr. Natašy Randlové, Ph.D. (dále jen
„zástupkyně“) dány vážné omluvitelné důvody ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s. K tomu
poukázala na vážný zdravotní stav syna zástupkyně (způsobený dopravní nehodou, která se stala
dne 10. 2. 2016), resp. jeho důsledky pro zástupkyni, která byla jmenována jeho opatrovnicí.
Výslovně doplnila, že zástupkyně se v den, kdy jí byla výzva k zaplacení soudního poplatku
doručena (25. 8. 2018), zdržovala se svým synem na letišti v USA. Z důvodu delšího čekání se
pokoušela uhradit soudní poplatek, na letišti však bylo pomalé internetové připojení.
Bez varování byla učiněna neočekávaná výzva k nástupu do letadla, v důsledku které musela
urychleně přerušit výkon všech činností. Uvedené důvody je podle stěžovatelky třeba považovat
za vážné důvody, pro které lze lhůtu k zaplacení soudního poplatku prominout podle §40 odst. 5
s. ř. s. Opačný závěr vede k odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod a k porušení judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, sp. zn. I. ÚS 892/14 a sp. zn. II. ÚS 2560/13). Poukázala i na důležitost
meritorního rozhodnutí o věci napadené správní žalobou a jeho přesah pro další podobné
případy. Je žádoucí, aby v zájmu nastolení právní jistoty bylo o věci meritorně rozhodnuto.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení, popř. aby rozhodl o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení
soudního poplatku dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
III.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti písemné vyjádření, ve kterém neshledal argumentaci
stěžovatelky případnou. Podle žalovaného byly splněny podmínky pro zastavení řízení, přičemž
důvodu uváděné stěžovatelkou na tom nic nemění. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatelka kasační stížností brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo podle §9
zákona o soudních poplatcích zastaveno řízení o její žalobě z důvodu nezaplacení soudního
poplatku.
[8] Podle §9 zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017): (1) Nebyl-li
poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může
soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném
uplynutí lhůty se nepřihlíží. (3) Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude
ve stanovené lhůtě zaplacen. (4) Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, a) začal-li již jednat o věci samé,
b) vznikla-li povinnost zaplatit poplatek poplatníku, kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka jako
účastníku, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, c) je-li nebezpečí
z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě
podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl
poplatek dosud zaplatit, d) došlo-li k rozšíření návrhu na zahájení řízení v téže věci nebo rozšířil-li poplatník
odvolání nebo dovolání poté, co soud začal jednat o věci samé. (5) O tom, že jsou splněny podmínky uvedené
v odstavci 4 písm. c), rozhodne soud usnesením, které není třeba doručovat. (6) V případech uvedených v odstavci
4 rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Obdobně
postupuje soud i v případě ručitele za zaplacení poplatku za řízení ve věcech veřejného rejstříku nebo za řízení
o jmenování likvidátora právnické osoby zahájená bez návrhu (§2 odst. 9). (7) Nabude-li usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost. (8) Nebude-li ani ve lhůtě stanovené
ve výzvě příslušného soudu nebo příslušné správy soudu zaplacen poplatek, který je splatný podáním návrhu
na provedení úkonu, úkon se neprovede a návrh se stane neúčinným, i když poplatník později poplatek zaplatí.
O tom musí být poplatník poučen ve výzvě příslušného soudu nebo příslušné správy soudu. Povinnost zaplatit
poplatek zaniká dnem, kdy se návrh na provedení úkonu stal neúčinným.
[9] Z citované právní úpravy tedy vyplývá, že pokud účastník řízení nezaplatí soudní poplatek
současně s návrhem, soud jej vyzve k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Pokud však
účastník soudní poplatek v uvedené lhůtě nezaplatí, soud řízení zastaví, a to i přesto, že před
rozhodnutím o zastavení řízení byl soudní poplatek zaplacen. K tomu viz i judikaturu,
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 3 As 321/2017 - 19,
ze dne 24. 10. 2018, č. j. 6 Afs 278/2018 - 22, ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 379/2017 - 38,
ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 379/2017 - 38, atp.). V prvním odkazovaném rozsudku (ze dne
14. 12. 2017, č. j. 3 As 321/2017 - 19) například Nejvyšší správní soud uvedl, že „dřívější právní
úprava umožňovala zaplacení soudního poplatku i po uplynutí lhůty stanovené soudem poplatníkovi ve výzvě podle
§9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích. Ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích,
ve znění účinném do 29. 9. 2017, totiž výslovně stanovilo, že ve věcech správního soudnictví zruší soud usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byl-li poplatek zaplacen dříve, než toto usnesení nabylo
právní moci. (…) Ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, v nyní účinném znění, nicméně stanoví,
že po marném uplynutí lhůty určené poplatníku ve výzvě k zaplacení soudního poplatku (v délce alespoň 15 dnů)
soud řízení zastaví, přičemž již nepřihlíží k poplatku, který byl zaplacen až po marném uplynutí této lhůty. (…)
S ohledem na shora uvedené skutečnosti nutno konstatovat, že podle nyní účinného zákona o soudních poplatcích
je dodatečně stanovená lhůta, poskytnutá soudem poplatníkovi k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1
věty první zákona o soudních poplatcích, zcela nepochybně lhůtou propadnou.“
[10] Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka (zastoupena v řízení o žalobě advokátkou)
nezaplatila při podání žaloby soudní poplatek. Výzvou ze dne 23. 8. 2018 proto krajský soud
stěžovatelku vyzval k úhradě soudního poplatku (ve výši 3 000 Kč) ve lhůtě 15 dnů a poučil ji,
že pokud soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatí, řízení zastaví. Výzva byla zástupkyni
stěžovatelky doručena do datové schránky dne 25. 8. 2018, stěžovatelka však soudní poplatek
ve stanovené lhůtě nezaplatila.
[11] S ohledem na právě uvedené proto nelze krajskému soudu vytýkat, že řízení o žalobě
zastavil. Byly splněny všechny zákonné podmínky pro zastavení řízení o žalobě. Na tomto závěru
nemůže podle Nejvyššího správního soudu nic změnit ani argumentace stěžovatelky v kasační
stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že poplatky nesmějí představovat překážku přístupu
k soudu, která by bránila v uplatňování opodstatněných nároků (tzv. odepření spravedlnosti).
V této souvislosti lze zejména zdůraznit, že poplatky musí být stanoveny v rozumné (přiměřené)
výši a právní úprava musí pamatovat na případy osvobození od soudních poplatků,
jestliže osobní poměry účastníka zaplacení poplatku neumožňují (k tomu srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 296/2017 Sb.). Stěžovatelka však nepolemizuje s nepřiměřenou výší soudního
poplatku ani neuvádí, že měla být od povinnosti platit soudní poplatek osvobozena.
[13] Stěžovatelka svou argumentaci postavila na tom, že byly dány závažné důvody, pro které
by měl soud lhůtu k zaplacení soudního poplatku prominout podle §40 odst. 5 s. ř. s.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že uvedenou lhůtu prominout
nelze. K tomu viz např. usnesení ze dne 14. 12. 2017, č. j. 3 As 321/2017 - 19, v němž Nejvyšší
správní soud uvedl, že „Je-li lhůta k zaplacení soudního poplatku propadná (tzn., že soud by k zaplacení
soudního poplatku již nemohl přihlížet), nelze její zmeškání prominout rozhodnutím předsedy senátu ve smyslu
§40 odst. 5 s. ř. s.“ Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018,
č. j. 6 Afs 278/2018 - 22.
[14] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje závažnost zdravotního stavu syna
zástupkyně a jeho důsledky pro jeho rodinu, právní úprava je však koncipována shora označeným
způsobem a neumožňuje zrušit usnesení o zastavení řízení z důvodu zdravotního stavu syna
zástupkyně, či vážných komplikací pro jeho rodinu. Stejně tak právní úprava neumožňuje zrušit
usnesení o zastavení řízení z důvodu důležitosti meritorního rozhodnutí o věci napadené správní
žalobou, či jeho přesahů pro další podobné případy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 379/2017 - 38, následné zrušení usnesení
o zastavení řízení je možné pouze v případech, že poplatek byl zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě,
a soud i přesto řízení pro nezaplacení poplatku zastavil (např. z důvodu chybného sdělení údajů
účtárnou soudu atd.). Výklad stěžovatelky by vedl k tomu, že by výzvy k zaplacení soudního
poplatku a marné uplynutí stanovené lhůty neměly žádný význam a soudní poplatky by bylo
možno hradit kdykoliv. Cílem zákona č. 296/2017 Sb., kterým došlo s účinností od 30. 9. 2017
ke změně §9 zákona o soudních poplatcích však bylo „přispět ke snížení administrativní zátěže soudů,
která je spojena s problematikou výběru soudních poplatků. Zbytečná zátěž soudu, která vede ke zhoršení jejich
schopnosti věnovat se věcné náplni činnosti, zde vyvěrá především z možnosti účastníků platit soudní poplatek
i ve lhůtě pro odvolání proti rozhodnutí, kterým bylo řízení pro nezaplacení poplatku zastaveno (stávající §9
odst. 7). Dojde-li za platného právního stavu k dodatečnému zaplacení soudního poplatku v této lhůtě, musí soud
rozhodnutí o zastavení řízení zrušit. Ze zpětného pohledu se jedná o zatížení soudu dvěma zbytečnými úkony,
které jej omezují v možnosti věnovat se dalším věcem. Prodlužován je i průběh konkrétního řízení. […]
Na zachování tohoto stavu přitom není žádný legitimní zájem. Ochrana účastníka je dostatečně zabezpečena již
existencí výzvy k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti v určené lhůtě, po jejímž uplynutí může soud řízení
teprve zastavit. Podpůrně se navrhuje stanovit pravidelnou délku této lhůty v trvání 15 dnů. […] Opomenout
nelze ani zřetelně preventivní funkci, kterou může mít navrhovaná úprava ve vztahu k nežádoucímu (a dnes
aprobovanému) chování účastníků. Rozhodnou by pro zaplacení soudního poplatku měla být napříště dodatečná
lhůta určená soudem ve výzvě k zaplacení poplatku. Bez významu by mělo být případné zaplacení poplatku
po uplynutí této lhůty, avšak ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení. Důvodem pro zrušení usnesení
o zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li
včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením).“ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 296/2017 Sb.)
[15] Nejvyšší správní soud neshledává případný ani poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. II ÚS 2560/13 a I. ÚS 892/14. V uvedených rozhodnutích
se Ústavní soud nevyjadřoval k §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném
od 30. 9. 2017. V prvním z uvedených nálezů se Ústavní soud zabýval výkladem právních
předpisů; dikce zákona o soudních poplatcích je však zcela zřejmá. V dalších dvou uvedených
nálezech se Ústavní soud zabýval včasností podání učiněných elektronicky před uplynutím
posledního dne lhůty. V nyní posuzované věci se však o takovou situaci nejedná. Zástupkyně
podle svých vlastních tvrzení neplatila soudní poplatek v poslední den lhůty, ale již dne
25. 8. 2018, tj. bezprostředně po doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku (ve lhůtě 15 dnů).
Do uplynutí lhůty tedy zbývala řada dnů, ani v nich však stěžovatelka soudní poplatek neuhradila.
Jinými slovy, zástupkyně měla dostatečnou dobu k tomu, aby realizaci platby soudního poplatku
zkontrolovala, popř. její neprovedení napravila. Na tom nemůžou nic změnit ani tvrzené
technické obtíže. Nejvyšší správní soud již dříve zdůraznil, že riziko případných problémů, které
mohou nastat při převodu peněžní částky, nese při hodnocení včasnosti uhrazení
poplatku účastník řízení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012,
č. j. 9 Afs 7/2012 - 49, nebo ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 As 3/2018 - 32). Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné dodat, že riziku zastavení řízení lze účinně předejít tím, že soudní poplatek
bude placen zároveň se žalobou, a nikoliv až na výzvu soudu (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 As 208/2015 - 24, či shora uvedenou důvodovou
zprávu k zákonu č. 296/2017 Sb.).
[16] Pokud pak stěžovatelka poukazovala na neústavnost §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, odkazuje ji soud na nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018,
sp. zn. IV ÚS 1337/18, ve kterém se uvádí, že: „Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo
k 30. 9. 2017 ke změně §9 zákona o soudních poplatcích tak, že mimo jiné byla do prvního odstavce přidána
věta třetí, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Dále byla z odstavce sedmého
vypuštěna věta, podle níž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal,
je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech
nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. V nyní účinném znění tedy - nebyl-li poplatek
zaplacen - soud poplatníka k jeho uhrazení vyzve a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví, aniž by
přihlížel k pozdějšímu (po lhůtě učiněnému) zaplacení poplatku. Znění zákona je zcela jednoznačné
a neumožňuje žádný jiný výklad než ten, který je obsažen v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
Dle účinného znění zákona není významné, zda poplatník poplatek zaplatil do rozhodnutí o zastavení řízení,
nýbrž zda tak učinil ve lhůtě mu k tomu stanovené soudem. Stěžovatel tak, jak sám připouští, neučinil. (…) Je-li
zákonem výslovně stanoveno, že se k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží, je vyloučeno dospět
na základě "sofistikovanějších" interpretačních metod k takovému výkladu, podle kterého by se k zaplacení
poplatku po lhůtě přihlíželo. Lze dodat, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného
soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem
a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak
neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem
jejich pasivity. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně poukazoval na údajné problémy v komunikaci mezi
bankami, opomíjí však argumentaci Nejvyššího správního soudu, podle něhož došlo k připsání platby na účet
příjemce v souladu s §109 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, tedy do konce
následujícího pracovního dne po okamžiku přijetí platebního příkazu. K platbě tak došlo v řádném, zákonem
předvídaném termínu. Jen a pouze pochybení stěžovatele (případně jeho právního zástupce), který poplatek
nezaplatil ani při podání žaloby, ani včas po výzvě soudu, nýbrž zaslal příkaz k úhradě až poslední den soudem
stanovené lhůty, bylo důvodem zastavení řízení o jeho žalobě.“
[17] Jestliže stěžovatelka poukazovala na čl. 36 Listiny základních práv a svobod, odkazuje ji
soud na výše uvedené a dodává, že uvedené ustanovení normuje, že: (1) Každý se může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud,
aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo
na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy
nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
[18] Listina tedy přiznává každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, resp. požadovat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu
veřejné správy, podmínky a podrobnosti, za kterých se tak děje však má upravit zákon. V daném
případě je takovým zákonem soudní řád správní, který upravuje řízení před správními soudy,
a návazně zákon o soudních poplatcích, který i správním soudům ukládá vybírat soudní poplatky
za řízení o žalobě. Ten však stěžovatelka společně s podáním žaloby neuhradila, a neuhradila jej
ani na základě dodatečné výzvy soudu (viz výše).
[19] I zdejší soud současné znění §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích posoudil jako
ústavně konformní. V rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 As 379/2017 - 39, uvedl, že: „Lhůtu
určenou soudem podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je nutné vnímat jako vstřícný krok zákonodárce,
který takto zvolenou dikcí zákona poskytuje účastníku řízení dodatečnou lhůtu ke splnění jeho povinnosti.
Úpravu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích účinnou od 30. 9. 2017, podle které se k zaplacení poplatku
po marném uplynutí dodatečně stanovené lhůty nepřihlíží, je nutno vnímat jako změnu ustanovení, které ve své
podstatě stále zmírňuje jednoznačnou povinnost úhrady soudního poplatku s podáním návrhu. Změna byla
provedena řádně zákonem, NSS ji z výše uvedených důvodů nepovažuje za omezení přístupu k soudu
(resp. odepření spravedlnosti), a tedy zásah do ústavně zaručených práv účastníků řízení.“
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu