ECLI:CZ:NSS:2018:7.AFS.282.2017:37
sp. zn. 7 Afs 282/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Bath Deluxe s. r. o.,
se sídlem Výtvarnická 1390, Praha 5, zastoupen společností BDO Tax s. r. o., se sídlem
Muchova 240/6, Praha 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 10 Af 31/2014 – 49,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 10 Af 31/2014 - 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014, č. j. 13163/14/5000-14301-706470, žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce
daně“) ze dne 28. 8. 2013, č. j. 4578389/13/2005-24906-108018. Tímto rozhodnutím byla
vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2012 ve výši nadměrného odpočtu
230.896 Kč a podle §113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) bylo částečně vyhověno odvolání žalobce proti
rozhodnutí ze dne 11. 1. 2013, č. j. 119117/13/2005-24906-108018, o vyměření daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období leden 2012 ve výši nadměrného odpočtu 130.896 Kč, a ve zbytku
bylo odvolání zamítnuto.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 10 Af 31/2014 - 49, napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Městský soud konstatoval, že podstatou projednávané věci je posouzení otázky,
zda v případě činnosti vykonávané fyzickou osobou jako osobou samostatně výdělečně činnou
pro obchodní společnost, jíž je zároveň tato fyzická osoba jediným jednatelem, se jedná
o samostatně vykonávanou ekonomickou činnost či o závislou práci, a zdali tato osoba je osobou
povinnou k dani z přidané hodnoty a daňovému subjektu přísluší nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty z tohoto plnění. Při posouzení této otázky pak městský soud vyšel z právních
závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2016,
č. j. 2 Afs 100/2016 - 29, publ. pod č. 3552/2017 Sb. NSS.
[4] Ze skutečností zjištěných v rámci daňového řízení lze podle městského soudu dovodit,
že výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným není závislou prací a není vykonáván
ve vztahu podřízenosti vůči společnosti. I v případě, kdy strany smluvně upraví svůj vztah v tom
směru, že se bude podobat pracovněprávnímu, tak klíčovým zůstává to, že jde o činnost, pro niž
je typická vysoká odpovědnost jednatele, jakož i jeho nezávislost při výkonu funkce. Proto nelze
na vztah mezi jednatelem a společností s ručením omezeným hledět jako na vztah zaměstnanecký
nebo jemu obdobný ve smyslu čl. 10 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně
z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112/ES“), která bude mít aplikační přednost před
českými daňovými předpisy. Uvedené přitom platí též v případě, pokud obchodní společnost
(s jediným jednatelem) uzavře s fyzickou osobou, která je oním jediným jednatelem, smlouvu
o zprostředkování, jejímž obsahem je podle správce daně právě výkon činnosti jednatele (jako
tomu bylo v případě žalobce a pana F. H. jako fyzické osoby). Jakkoli pan F. H. do značné míry
plněním smlouvy o zprostředkování vykonával funkci jednatele žalobce, tak s ohledem na závěry
obsažené v rozsudku č. j. 2 Afs 100/2016 - 29 nelze než uzavřít, že i pokud by v plné míře
vykonával náplň funkce jednatele, nadále by se s ohledem na přímou aplikaci směrnice
2006/112/ES jednalo o osobu povinnou k dani podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a daňovému subjektu by
příslušel nárok na odpočet z tohoto plnění.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti rozsáhle polemizoval se závěry, které učinil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 Afs 100/2016 – 29, a které převzal městský soud
v napadeném rozsudku. Podle stěžovatele Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“)
v rozsudcích ve věci C-355/06 ze dne 18. 10. 2007 a ve věci C-202/90 ze dne 25. 7. 1991,
stanovil pro posouzení samostatnosti výkonu ekonomické činnosti z pohledu DPH odlišná
kritéria, než která vyvodil Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku. Pojem „hospodářské
riziko“ užitý v rozsudcích SDEU nelze ztotožňovat s pojmem „odpovědnost jednatele“
vymezeným českou občanskoprávní úpravou. Odpovědnost jednatele nese společné rysy
s odpovědností v souvislosti s výkonem závislé činnosti. Co do podmínek odměňování
se v případě jednatele obecně jedná o stálé pobírání pevně stanovené mzdy, nikoliv o úplatu,
která je závislá na kvalifikovaném protiplnění ze strany jednatele v rámci jeho ekonomické
činnosti. V posuzované věci se odměňování podobá odměňování ve vztahu zaměstnanec –
zaměstnavatel, vzhledem k tomu, že odměna pana F. H. se odvíjela od počtu odpracovaných
hodin a byla ohodnocena sazbou 4 000 Kč za hodinu. Pro posouzení právní otázky, zda vztah
mezi jednatelem a společností je vztahem pracovněprávním či jemu obdobným ve smyslu čl. 10
směrnice 2006/112/ES, není rozhodné hledisko „zadávání pokynů“. Podstatným je pak nikoliv
nezávislost nebo samostatnost, ale způsob, jakým je ekonomická činnost subjektu vykonávána.
[7] Stěžovatel dále namítal, že městský soud aplikoval závěry z rozsudku
č. j. 2 Afs 100/2016 - 29 zcela obecně, aniž by přihlédl ke skutkovým odlišnostem souzených
věcí, a to zejména s ohledem na způsob výkonu činnosti jednatelů. Žalobce neměl v předmětném
zdaňovacím období kromě jednatele pana F. H. žádného zaměstnance, kterému by pan F. H.
mohl poskytovat konzultace, zaškolovat ho, navrhovat mu strategie a asistovat mu při tvorbě
logistiky tak, jak se zavázal ve smlouvě o zprostředkování. Fyzická osoba F. H. má stejný předmět
činnosti jako žalobce. Fyzická osoba F. H. neposkytoval žádnou specifickou činnost, která by se
dala oddělit od povinných činností jednatele, činnosti nebyly vykonávány pro jiné subjekty ani
v jeho samostatné provozovně. Pan F. H. vykonával pro svoji společnost činnost, která se
shodovala s jejím předmětem činnosti, proto se jedná o jeho podíl na faktickém fungování
společnosti a nikoliv o jeho vlastní podnikatelskou činnost na základě živnostenského listu.
Za svou práci dostával pan F. H. odměnu ve výši 4 000,- Kč za hodinu. Práce pana F. H.
pro společnost nese rysy dlouhodobého a systematického charakteru. Činnost pana F. H. tak lze
považovat za činnost, která nenese znaky samostatně vykonávané ekonomické činnosti ve smyslu
čl. 9 a 10 směrnice 2006/112/ES ani §5 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Skutkově se předmětná
činnost pana F. H. podobá činnosti jednatele z rozsudku SDEU ve věci C-355/06, a naopak
odlišuje od činnosti výběrčích daní z rozsudku SDEU ve věci ve věci C-202/90.
[8] Podle stěžovatele je ustanovení §5 odst. 2 zákona o daních z příjmů plně slučitelné
s čl. 10 směrnice 2006/112/ES. Předmětné ustanovení je nutné vykládat v kontextu čl. 9 a 10
směrnice v tom smyslu, že za ekonomickou činnost nelze považovat činnost vykonávanou
na základě pracovní či jiné obdobné smlouvy. V případě neexistence pracovní smlouvy, ale jiného
závazkového vztahu, je při hodnocení, zda je činnost činností ekonomickou, nutné posuzovat
faktickou samostatnost prováděné činnosti. Je nutné zkoumat, zda je činnost vykonávána
vlastním jménem, na vlastní účet a s případným následkem nesení hospodářských rizik. Tento
princip je uplatňován i při posuzování zdanění příjmů podle §6 zákona o daních z příjmů.
Při posuzování naplnění podmínek pro zdanění příjmů podle §6 odst. 1 písm. b) a c) uvedeného
zákona je nutné individuálně posuzovat každý jednotlivý případ, přičemž závěr o naplnění
podmínek pro zdanění příjmů podle citovaného ustanovení znamená současně i závěr o tom,
že činnost není vykonávána nezávisle. V takovém případě se ani nemůže jednat o samostatnou
činnost podle čl. 9 směrnice 2006/112/ES, přičemž právě ona samostatnost při výkonu
ekonomické činnosti je základní podmínkou pro to, aby osoba vykonávající činnost mohla být
považována za osobu povinnou k dani.
[9] Závěrem stěžovatel požádal o postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu, a to za účelem sjednocení rozporné judikatury. V této souvislosti poukázal na údajný
rozpor v závěrech uvedených v rozsudku ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 Afs 100/2016 - 29,
a v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, č. j. č. j. 9 Afs 46/2016 - 33. Podle jeho názoru se 9. senát svým
závěrem uvedeným v odst. 23 citovaného rozsudku odchýlil od závěrů 2. senátu, když hodnotil,
jakým způsobem byla vykonávána činnost statutárního orgánu, a uzavřel, že činnost mandatáře
naplňovala svou povahou činnost statutárního orgánu, přičemž toto mohlo být podle soudu
důvodným předpokladem pro doměření daně (neoprávněné uplatnění odpočtu na DPH). Dále
stěžovatel navrhl, aby případně byla položena i předběžná otázka SDEU.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěrem městského
soudu, že i pokud by jeho jednatel pan F. H. na základě smlouvy o zprostředkování v plné míře
vykonával náplň funkce jednatele, nadále by se (s ohledem na přímou aplikaci směrnice
2006/112/ES a nikoli českých daňových zákonů) jednalo o osobu povinnou k dani podle zákona
o DPH. Žalobce má proto nárok na odpočet předmětné DPH, a to bez ohledu na to, zda je
fakturovaná činnost pana F. H. výkonem osoby samostatně výdělečně činné, nebo výkonem
funkce jednatele, neboť v obou případech je tato z pohledu DPH samostatně vykonávanou
ekonomickou činností podle uvedené směrnice. Rozhodně se tedy nejedná o činnost obdobnou
závislé práci, jak nesprávně dovozuje stěžovatel. Odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 Afs 100/2016 - 29, je proto přiléhavý. Je tak zřejmé,
že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné a městský soud nepochybil, když rozhodnutí
stěžovatele zrušil. Žalobce dále rozsáhle polemizoval s argumentací stěžovatele a závěrem navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Úvodem soud předesílá, že rozsah reakce na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění,
spjat s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní)
svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď
na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky
účastníka řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací
odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 18. 11. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2774/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 4 Ads 58/2011 – 72). Opačný postup by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení
zásady efektivity a hospodárnosti řízení.
[15] Kasační stížnost stěžovatele je obsáhlou polemikou s názory vyjádřenými v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 Afs 100/2016 – 29, ze kterého městský
soud v této věci vycházel. Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že skutkové okolnosti nyní
projednávané věci neumožňují s názory tam vyjádřenými důsledně polemizovat. V nyní
projednávané věci není předmětem posouzení plnění z uzavřené smlouvy o výkonu funkce, jako
tomu bylo v uvedené věci, ale ze smlouvy o zprostředkování obchodu a služeb, kterou uzavřel
žalobce s F. H. jako fyzickou osobou a současně jednatelem a jediným společníkem žalobce.
Předmětem tvrzeného zdanitelného plnění tedy nebylo obchodní vedení společnosti žalobce.
Stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí na třetí straně zdůraznil, že je podstatné zkoumat,
zda vůbec existuje předmět daně jako základní předpoklad nároku na odpočet DPH, přestože
uvažoval tak, že činnost jednatele společnosti vykazovala znaky závislé činnosti. Na existenci
zdanitelného plnění bylo třeba se v řízení před městským soudem nejprve zaměřit. Teprve
v případě kladné odpovědi by bylo možné uvážit o podstatné části důvodů, jimiž stěžovatel brojil
proti rozsudku městského soudu.
[16] Ze správního spisu vyplývá, že správce daně vydal dne 11. 1. 2013 na základě výsledků
postupu k odstranění pochybností u žalobce platební výměr č. j. 119117/13/2005-24906-108018.
Důvodem vyměření daně odchylně od daně, kterou si žalobce sám vyčíslil v daňovém přiznání,
bylo vyloučení nároku na odpočet daně z daňového dokladu č. FP20120041 od dodavatele -
fyzické osoby F. H. (dále též „dodavatel“). Takto byl vyloučen doklad za řízení a výrobní
poradenství v celkové výši základu daně 800 000 Kč a DPH 20% 160 000 Kč. Žalobce podal
proti výše uvedenému rozhodnutí správce daně odvolání. Správce daně v souladu s §113 odst. 1
písm. b) daňového řádu rozhodl o odvolání sám, a to rozhodnutím ze dne 28. 8. 2013,
č. j. 4578389/13/2005-24906-108018, přičemž odvolání částečně vyhověl a upravil stanovenou
daň ve prospěch žalobce o částku ve výši základu daně 500 000 Kč a DPH 20% 100 000 Kč
za poskytnutí práva za užití ochranné známky, které tvoří část daňového dokladu č. FP20120041.
Ve zbytku, tedy ve výši základu daně 300 000 Kč a DPH 20 % ve výši 60 000 Kč za řízení
a výrobní poradenství, bylo odvolání zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce nové
odvolání. Stěžovatel jako odvolací orgán vydal dne 21. 5. 2014 rozhodnutí o odvolání
č. j. 13163/14/5000-14301-706470, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správce daně
potvrdil. Stěžovatel konstatoval, že v případě posuzovaných plnění, kterými dodavatel deklaroval
činnosti prováděné pro žalobce, byly naplněny znaky závislé činnosti vyšší než nutné. Jeho
činnost spočívala v zajištění běžných úkolů plynoucích jednateli společnosti v rámci zajištění
provozu ekonomické činnosti, kterou právnická osoba provádí na místech obvyklých pro její
výkon, pod vlastním jménem osoby a na její vlastní odpovědnost. Stěžovatel se ztotožnil
se závěrem správce daně, který předmětná plnění vymezil jako činnost naplňující znaky závislé
činnosti, a nikoliv jako samostatně uskutečňovanou ekonomickou činnost podle §5 odst. 2
zákona o DPH.
[17] Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH je předmětem daně z přidané hodnoty mimo
jiné i poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické
činnosti s místem plnění v tuzemsku. Z toho plyne, že je podstatné zkoumat zejména,
zda existuje předmět daně jako základní předpoklad pro uplatnění nároku na odpočet DPH.
[18] V daňovém řízení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném
daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (§92 odst. 3 daňového řádu). Jedná se
o základní zásadu ovládající dokazování v daňovém řízení. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, publ. pod č. 1022/2007 Sb. NSS,
není daňové řízení ovládáno zásadou vyšetřovací, nýbrž je založeno na prioritní povinnosti
daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Prokazování nároku na odpočet daně je
primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu
se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi
nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění
zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné
podmínky pro jeho uplatnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107, ve kterém uvedl: „Prokazuje-li daňový subjekt nárok
na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou
pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“ Daň či
nárok na odpočet DPH totiž nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného
plnění jakožto předmětu daně (srov. §2 zákona o DPH). Zákonný nárok na daň či její odpočet je
podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být
přiznán v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění. Zákon tedy nestojí
na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smysl
a účel zákona. Shodný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 9 Afs 204/2007 - 72. Výše uvedené závěry mají svůj odraz rovněž v judikatuře Ústavního
soudu, který v nálezu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, vyslovil, že „… důkaz daňovým
dokladem … je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného
plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým
předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde
o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení
může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu existence
zdanitelného plnění.“ Proto nemůže být jen samotné doložení po formální stránce bezvadného
daňového dokladu dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně, vždy musí být
v prvé řadě fakticky podložen existujícím zdanitelným plněním.
[19] V daném případě žalobce prokazoval nárok na odpočet DPH formálně bezvadným
daňovým dokladem (faktura č. FP20120041) a „Smlouvou o zprostředkování obchodu a služeb
a poskytování práva na užití obchodní známky“ ze dne 12. 4. 2010 (dále jen „smlouva“). Z této
smlouvy plyne, že dodavatel se zavázal poskytovat žalobci zprostředkování kontaktu s výrobci
a odběrateli, s dodavateli služeb, navrhovat a formulovat obchodní strategie, asistovat při tvorbě
logistiky zahrnující implementaci skladového hospodářství a jeho řízení, zaškolovat klíčové
uživatele systému, překládat do skandinávských jazyků a konzultovat ohledně produktového
managementu. Za tuto činnost mu podle smlouvy náležela odměna stanovená jako součet částky
určené hodinovou sazbou a částky určené podle objemu realizovaných obchodů s tím, že tyto
částky budou navýšeny o DPH.
[20] Pro posouzení klíčové otázky existence předmětu daně je podstatné, že dodavatel byl
v rozhodné době jediným jednatelem a společníkem žalobce. Současně žalobce neměl žádného
zaměstnance, kterému by dodavatel mohl poskytovat konzultace, zaškolovat ho, navrhovat mu
strategie a asistovat mu při tvorbě logistiky tak, jak se zavázal ve smlouvě. Dodavatel přitom již
před uzavřením smlouvy vykonával obdobnou činnost. Byť je dodavatel fyzickou osobou
a žalobce je právnickou osobou, z konkrétních okolností tohoto případu je zřejmé,
že fakturované služby dodavatel poskytoval fakticky sám sobě (obdobně např. rozsudek
ze dne 18. 3. 2005, č. j. 4 Afs 24/2003 - 81). Podstatou soukromoprávního závazku je však vztah
mezi dvěma či více různými subjekty, jehož obsahem jsou práva a povinnosti těchto osob v rámci
tohoto vztahu. Jinak řečeno, smluvní vztah předpokládá, že na jedné straně je subjekt poskytující
plnění a na druhé straně subjekt přijímající plnění. Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že jsou dány důvodné pochybnosti o existenci zdanitelného plnění, čímž je zpochybněn
i uplatněný nárok na odpočet DPH z takovéhoto plnění.
[21] V nyní posuzované věci se městský soud měl v prvé řadě zabývat otázkou, zda vůbec
dodavatel poskytnul žalobci zdanitelné plnění, tedy zda existuje předmět daně. Teprve pokud by
dospěl ke kladnému závěru, pak bylo na místě zabývat se tím, zda na posuzovanou věc dopadá
aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu nebo SDEU týkající se výkladu čl. 9 a 10
směrnice 2006/112/ES. Městský soud tedy pochybil, když na danou věc bez dalšího aplikoval
závěry z rozsudku č. j. 2 Afs 100/2016 - 29 a žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Námitka
stěžovatele, že městský soud nezohlednil skutkové odlišnosti obou souzených věcí, je proto
důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu