ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.297.2017:34
sp. zn. 7 As 297/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: I. P., zastoupena
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 23. 8. 2017, č. j. 51 A 37/2016 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále jen „magistrát“) ze dne
28. 4. 2016, zn. Spr. př. 605/16/Bo, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu
podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), a byla jí uložena podle §125f odst. 3 téhož zákona pokuta ve výši 1 500 Kč
a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104239/2016, žalovaný zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil napadené rozhodnutí magistrátu.
II.
[3] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 51 A 37/2016 – 38.
[4] Námitku porušení §125f odst. 4 zákona o silničním provozu shledal krajský soud
nedůvodnou. Magistrát učinil dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Poučil
žalobkyni o možnosti podat vysvětlení a sdělit osobu řidiče. Žalobkyně reagovala toliko sdělením
osoby, která měla vozidlo na předmětném místě odstavit. Magistrát pro prověření tvrzení
žalobkyně předvolal jí udanou osobu k podání vysvětlení, přičemž se této osobě nepodařilo
doručit předvolání na uvedenou adresu. Z evidence obyvatel magistrát k udané osobě nezjistil
žádné údaje. Za této situace nezbylo magistrátu nic jiného, než podezření ze spáchání přestupku
odložit, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.
S ohledem na charakter institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla by bylo
v rozporu s jeho smyslem, aby magistrát prováděl rozsáhlé prověřování, např. opakovaně
se dotazoval žalobkyně, či ukládal pořádkové pokuty atd. Pouhé tvrzení žalobkyně nelze
považovat za skutečnost, která by odůvodňovala zahájení řízení o přestupku vůči jí udané osobě.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně označila za řidiče osobu nekontaktní, má krajský soud za to,
že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona
o silničním provozu. Správní delikt tak mohl být projednán.
[5] Rovněž námitku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod nekonáním ústního jednání shledal krajský soud nedůvodnou. Magistrát nebyl povinen
nařídit v přezkoumávané věci ústní jednání, neboť vzhledem k obsahu správních spisů
a podkladům rozhodnutí nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení
a uplatnění práv účastníka ve smyslu §49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
[6] Nedůvodná podle krajského soudu je rovněž námitka, že žalobkyně nebyla podle §51
odst. 2 správního řádu vyrozuměna o provádění důkazů mimo ústní jednání, čímž byla
porušena zásada bezprostřednosti. Ze správních rozhodnutí ve věci samé je zcela zřejmé,
že v přezkoumávané věci proběhlo dokazování. Z toho důvodu se krajský soud neztotožnil
s názorem žalobkyně, že správní orgány nepřistoupily k dokazování. K průběhu samotného
dokazování uvedl, že při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých
důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní
formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového a účelnosti takového
postupu. Za zcela zásadní je nutno hodnotit skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno,
zůstaly ve správním spise založeny, a žalobkyně měla možnost se s těmito listinami kdykoli
při nahlížení do spisu seznámit.
[7] V projednávané věci tak sice neproběhlo ústní jednání, nicméně žalobkyně měla po celou
dobu správního řízení možnost se s obsahem správního spisu a s podklady rozhodnutí seznámit,
což dobrovolně neučinila. Krajský soud neshledal důvodnou ani dílčí námitku žalobkyně
směřující vůči absenci protokolu o provedení důkazu, k čemuž pro úplnost dodal, že nebylo-li
prováděno dokazování mimo nařízené jednání za účasti žalobkyně, nebyl důvod takový protokol
vyhotovit, neboť podle §53 odst. 6 věty první správního řádu se o provedení důkazu listinou
učiní pouze záznam do spisu, je-li to z logiky věci účelné. Nepořízení protokolu o provedeném
dokazování listinami proto krajský soud jako vadu řízení nehodnotil. Listiny zůstaly součástí
spisu, a proto je nepochybné, z jakých důkazů byl zjišťován skutkový stav věci.
[8] K námitce neústavnosti §10 odst. 3 zákona o silničním provozu krajský soud odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se ústavností předmětné právní úpravy zabýval
v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40. Se závěry Nejvyššího správního soudu
se krajský soud zcela ztotožnil. Dále uvedl, že si je vědom podaného návrhu na zrušení
citovaného ustanovení, který je Ústavním soudem veden pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Ke dni
rozhodování soudu však nebylo o tomto návrhu rozhodnuto, a proto k této skutečnosti
nepřihlédl.
III.
[9] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost.
[10] Stěžovatelka namítala, že v dané věci nebylo provedeno řádné dokazování. Navíc
o údajném dokazování nebyl pořízen protokol, což je v přímém rozporu s §18 odst. 1 správního
řádu. Nesouhlasila se závěry krajským soudem odkazované judikatury a odborné literatury,
podle které je možné ignorovat §51 odst. 2 správního řádu tehdy, je-li prováděno pouze
dokazování listinou. Poukázala na to, že v těchto případech nebyla posuzována situace,
kdy v řízení nebylo provedeno ústní jednání, ani dokazování mimo ústní jednání, a tedy účastník
řízení neměl vůbec možnost účastnit se jakéhokoliv dokazování. V tomto směru odkázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016. č. j. 9 As 139/2015 – 30. V nyní
posuzovaném případě se jednalo o podstatnou procesní vadu, jelikož se nejednalo o dokazování
„typickými“ listinami, které obsahují pouze text, ale jádro důkazů spočívalo ve fotodokumentaci.
Provádění fotodokumentace jako důkazu se od provádění dokazování typickými listinami
obsahující pouze text značně liší. Zatímco interpretace obsahu textového dokumentu je zpravidla
nesporná, při hodnocení fotodokumentace může dojít a často dochází k rozporům ohledně toho,
co ze snímku vyplývá a co nikoliv, případně s jakou mírou jistoty lze na základě fotodokumentace
určitý závěr činit či nikoliv. Tomuto zcela zásadnímu důkazu by jistě měl obviněný mít právo
se účastnit, aby mohl bezprostředně při „ohledávání“ fotodokumentace oprávněnou úřední
osobou reagovat na její dílčí zjištění. Rovněž je nutné trvat na protokolu o dokazování
prostřednictvím fotodokumentace, a nelze se spokojit toliko se záznamem do spisu, neboť jinak
není hodnocení fotodokumentace správním orgánem na základě obsahu spisu přezkoumatelné.
Stěžovatelka jistě měla možnost nahlédnout do spisu a s fotodokumentací se seznámit, nicméně
ani to by jí neposkytlo informace o tom, jak správní orgán fotodokumentaci hodnotí, tedy jaké
skutečnosti z ní dovozuje a jakým způsobem. Tyto skutečnosti by přitom vyplývaly z protokolu
o dokazování fotodokumentací, postupoval-li by správní orgán v souladu s §18 odst. 1 správního
řádu. Je tedy zřejmé, že správní orgán nemá možnost volby, zda bude tato ustanovení respektovat
či nikoliv, takový závěr by bez legitimního důvodu krátil na právech účastníky řízení, a byl by též
na úkor přezkoumatelnosti postupu správních orgánů.
[11] Stěžovatelka rovněž namítla, že krajský soud měl vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu
ve věci návrhu na zrušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když se zjevně jednalo
o předběžnou otázku. Současně navrhla, aby i Nejvyšší správní soud vyčkal s rozhodnutím o této
stížnosti do doby, než Ústavní soud v dané věci rozhodne.
[12] Úvahy krajského soudu o námitce protiústavnosti jsou pak nesprávné, a rovněž
nepřezkoumatelné. Důvodem je to, že krajský soud se odkazoval na skutkově odlišný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, aniž však uvedl,
proč považuje jeho právní závěry za přiléhavé, ačkoliv se nejednalo o totožný případ.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl námitku stěžovatelky, že nebylo provedeno
řádné dokazování. Ustanovení §53 odst. 6 správního řádu se nevztahuje na všechny listiny,
ale zejména na „listiny“ podle odst. 1 tohoto ustanovení. Jde o listiny, u kterých správní orgán uloží
dotčené osobě povinnost je předložit a které se po provedení důkazu musí dotčené osobě vrátit
a nezůstávají tak součástí spisu. V této souvislosti odkázal na odbornou literaturu ke správnímu řádu
a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 – 53. Magistrát
postupoval v souladu s §50 odst. 1 správního řádu, kdy podkladem pro vydání rozhodnutí bylo
oznámení o podezření ze spáchání přestupku, tiskopis o dopravním přestupku sepsaný strážníky
městské policie, úřední záznam, výpis z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace označená
datem a časem pořízení. Dne 5. 4. 2016 magistrát sdělil stěžovatelce, že je pokračováno v řízení
pro správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Součástí sdělení bylo i poučení
podle §36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve dnech
25. až 27. 4. 2016. Toto sdělení bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 5. 4. 2016. Po uplynutí
stanovené lhůty bylo dne 28. 4. 2016 vydáno napadené rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že řízení
bylo vedeno v souladu se správním řádem a stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se k podkladům
před vydáním rozhodnutím a tyto podklady obsahovaly důkazy, které byly použity pro vydání
rozhodnutí. Závěrem žalovaný odmítl i námitku, že skutková podstata správního deliktu
provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, jenž
dovodil, že o provádění důkazu listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze
provést mimo jednání navíc bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol.
[18] Správní delikt v dané věci spočíval v tom, že stěžovatelka jako provozovatelka vozidla
nezajistila, aby s je jím vozidlem dne 3. 12. 2015 v době kolem 16:23 hodin nebylo neoprávněně
zastaveno a stáno v Českých Budějovicích, na vozovce pozemní komunikace v ulici Jeronýmova,
před domem č. 21, a to v úseku platnosti vodorovné dopravní značky V12c (zákaz zastavení).
Skutkový stav byl prokazován oznámením o podezření z přestupku od Městské policie České
Budějovice, vyplněným tiskopisem vyrozumění o porušení pravidel, úředním záznamem
zakročujících strážníků, fotodokumentací z místa přestupku zachycující vozidlo registrační
značky X a kartou příslušného vozidla z centrálního registru vozidel.
[19] Podle Nejvyššího správního soudu je skutkový stav projednávané věci zcela jednoduchý
a správní spis poskytuje jednoznačnou oporu pro závěry správních orgánů stran naplnění
podmínek pro postih stěžovatelky ve smyslu §125f zákona o silničním provozu. Podkladem
pro vydání předmětného rozhodnutí bylo vedle oznámení o podezření ze spáchání přestupku,
úředního záznamu a výpisu z centrálního registru vozidel i fotodokumentace zachycující
předmětné vozidlo stojící bezprostředně u vodorovné dopravní značky V12c. Z citovaného
oznámení, úředního záznamu a fotodokumentace jednoznačně vyplývá, že vozidlo stěžovatelky
stálo dne 3. 12. 2015 v době nejméně od 16:23 hod. do 16:28 hod. v obci České Budějovice
na ulici Jeronýmova u domu č. 21 v úseku označeném vodorovnou dopravní značkou V12c
(zákaz zastavení). U vozidla se nikdo nezdržoval, proto příslušníci městské policie pořídili
příslušnou fotodokumentaci a v 16:28 hod. umístili na vozidlo vyplněný tiskopis vyrozumění
o porušení pravidel. Ze správního spisu dále vyplývá, že magistrát výzvou ze dne 26. 1. 2016
adresovanou stěžovatelce jakožto provozovatelce vozidla ji vyzval k uhrazení částky ve výši
300 Kč, event. ke sdělení totožnosti řidiče vozidla. Tuto částku stěžovatelka ve stanovené lhůtě
neuhradila a prostřednictvím svého zmocněnce (ODVOZ VOZU s. r. o.) magistrátu sdělila,
že řidičem vozidla v době spáchání přestupku byl L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ
VOZU s. r. o. Magistrát následně zaslal uvedenému řidiči předvolání k podání vysvětlení. Zásilka
však byla provozovatelem poštovních služeb vrácena jako nedoručená s tím, že adresát je
na uvedené adrese neznámý. Magistrát poté ověřením v registru obyvatel zjistil, že stěžovatelkou
uvedeným osobním údajům řidiče neodpovídá žádný záznam. Protože nebyla zjištěna totožnost
osoby podezřelé ze spáchání přestupku, magistrát dne 24. 3. 2016 věc odložil podle §66 odst. 3
písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Po odložení věci
magistrát dne 24. 3. 2016 vydal příkaz k uložení sankce, jímž stěžovatelce uložil pokutu za správní
delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka
odpor. V oznámení o pokračování v řízení o správním deliktu ze dne 5. 4. 2016, které bylo téhož
dne doručeno zmocněnci stěžovatelky, magistrát stěžovatelce oznámil, že ve dnech od 25. 4.
2016 do 27. 4. 2016 se může v souladu s §36 odst. 3 správního řádu seznámit s podklady
rozhodnutí, vyjádřit se k nim i ke způsobu jejich zjištění a případně navrhnout jejich doplnění.
Této možnosti stěžovatelka nevyužila. Dne 27. 4. 2016 byl učiněn záznam do spisu o provedení
důkazů listinami. Následně dne 28. 4. 2016 magistrát rozhodl ve věci na základě důkazů
založených ve spise a uložil stěžovatelce pokutu za správní delikt. Proti tomuto rozhodnutí
stěžovatelka podala odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím.
[20] Otázkou, zda je nutno účastníka řízení vždy předem vyrozumět o provedení důkazu
listinou a zda je třeba o tomto úkonu sepsat protokol, se Nejvyššího správního soudu již zabýval
v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 – 53. V tomto rozsudku uvedl, že „Poukazuje-li
stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu (ze dne 7. 1. 2016. č. j. 9 As 139/2015 – 30, stejně
jako v nyní posuzované věci – pozn. NSS), nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů
v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení
o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné
předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit,
nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv
na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl
vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo
pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení
se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť
účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo
o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým
senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud
se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě
správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit
a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem
(viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014,
č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012,
č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud
správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle §17 odst. 1 správního řádu
a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle §36 odst. 3
správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.“
[21] Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané
věci. Všechny listiny, z nichž magistrát vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu
a stěžovatelka byla obeznámena s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat,
nicméně zůstala pasivní. Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu
(rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom,
zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil, jako tomu bylo v případě
posuzovaném rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 7 As 57/2010 - 82, publ. pod č. 2633/2012 Sb. NSS, kde šlo o provedení důkazu promítáním
audiovizuálního záznamu před kolektivním správním orgánem. Stěžovatelka tak nenabídla soudu
žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usoudit, že jí namítané vady řízení mohly mít vliv
na zákonnost výsledného rozhodnutí. Proto tato námitka, kdy stěžovatelka zpochybňovala toliko
formální postup správních orgánů, není důvodná.
[22] Rovněž námitka stěžovatelky, že krajský soud měl řízení o žalobě přerušit, je nedůvodná.
Je nespornou skutečností, že v době podání žaloby bylo vedeno u Ústavního soudu
pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16 řízení o návrhu Krajského soudu v Ostravě na zrušení §10 odst. 3
zákona o silničním provozu, ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a na vyslovení protiústavnosti
§125f odst. 1 téhož zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Nejvyšší správní soud se nicméně
domnívá, že podání tohoto návrhu nebylo důvodem pro přerušení řízení podle §48 odst. 3
písm. d) s. ř. s. Podle něj platí: „Předseda senátu řízení usnesením může přerušit, jestliže (…) zjistí,
že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé, nebo takové řízení sám
vyvolá.“ Jde tedy pouze o přerušení fakultativní, nikoli obligatorní. Zároveň nebyly splněny ani
podmínky pro obligatorní přerušení řízení podle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť ten dopadá
pouze na přerušení toho konkrétního řízení, v němž byl návrh Ústavnímu soudu předložen.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že Ústavní soud předmětný návrh zamítl nálezem
ze dne 16. 5. 2018.
[23] Krajský soud rovněž nepochybil, když v souvislosti s námitkou stěžovatelky ohledně
neústavnosti §10 odst. 3 zákona o silničním provozu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40. Důvodem je skutečnost, že v tomto rozsudku
se zdejší soud podrobně zabýval právě ústavností právní úpravy odpovědnosti provozovatele
vozidla podle §10 odst. 3 a §125f zákona o silničním provozu. Nelze přehlédnout, že Nejvyšší
správní soud tyto úvahy pojal zcela obecně bez návaznosti na konkrétní skutkové okolnosti
posuzovaného případu a v předmětném rozsudku je uvedl toliko jako obiter dictum. Takto
formulované závěry mají obecnou platnost a krajskému soudu proto nic nebránilo na tyto závěry
odkázat i nyní posuzované věci.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu