ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.34.2018:32
sp. zn. 7 As 34/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. P. B., proti
žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2018,
č. j. 57 A 24/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Cheb (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016,
č. j. MUCH 100795/2016, vyslovil, že žalobce se dopustil správního deliktu podle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Deliktu se měl dopustit tím,
že jako provozovatel vozidla registrační značky X v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu nezajistil, aby při jeho užití bylo dodrženo pravidlo uvedené v §25 odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu (vozidlo stálo v protisměru – při levém okraji Mládežnické ulice
ve Františkových Lázních). Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
28. 2. 2017, č. j. 361/DS/17-3, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský
soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Shledal, že správní orgány postupovaly
v souladu s právní úpravou. Krajský soud neshledal důvodné námitky poukazující na nutnost
provedení místního šetření. Podle krajského soudu správní orgán I. stupně správně zdůvodnil,
z jakého důvodu nebylo nutné provádět v dané věci místní šetření. Skutkový stav stran
protiprávního jednání řidiče vozidla byl postaven na jisto a provedení žalobcem navrhovaného
místního šetření by na tomto závěru nebylo způsobilé cokoliv změnit. Důvodné neshledal krajský
soud ani námitky poukazující na absenci společenské nebezpečnosti předmětného jednání. Podle
krajského soudu parkování vozidla v protisměru zakládá potenciálně nebezpečnou a škodlivou
situaci ve vztahu k hodnotám chráněným zákonem o silničním provozu. Konečně pak krajský
soud nepřisvědčil žalobci ani v námitkách poukazujících na protiústavnost §125f zákona
o silničním provozu. Z uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele jsou rozhodnutí správních
orgánů a krajského soudu nepřezkoumatelná a nesprávná. Správní orgány se nevypořádaly
s návrhem stěžovatele na provedení místního šetření a nezabývaly se společenskou škodlivostí
jednání řidiče v daném konkrétním případě. Stěžovatel dále dovozuje porušení §2, §3, §4 odst. 1
a 4, §7, §50 odst. 3 a 4 správního řádu. Krajský soud pak podle stěžovatele pouze přejal
argumentaci správních orgánů a nevypořádal se s uplatněnými námitkami. Konkrétně řádně
nevypořádal žalobní námitky poukazující na nutnost provedení místního šetření a na absenci
společenské nebezpečnosti předmětného jednání řidiče. Závěrem kasační stížnosti poukázal
na protiústavnost úpravy obsažené v §125f zákona o silničním provozu. Navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém odkázal na svou
argumentaci v rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel poukazoval
na vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[10] Nejvyšší správní soud při zkoumání důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že netrpí
vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového
stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně
právně posoudil. Krajský soud řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nepřisvědčil námitkám
obsaženým v žalobě. Vypořádal i námitku poukazující na neústavnost úpravy obsažené v §125f
zákona o silničním provozu, zabýval se i poukazem stěžovatele na nutnost provedení místního
šetření, jakož i námitkami dovozujícími absenci společenské nebezpečnosti jednání řidiče
předmětného vozidla (viz str. 5 až 10 rozsudku krajského soudu). Jeho závěry jsou srozumitelné
a plně přezkoumatelné. Není přitom vadou vyvolávající bez dalšího nutnost zrušení rozsudku,
pokud krajský soud převezme argumentaci správních orgánů (k tomu viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, ze dne 2. 7. 2007,
č. j. 4 As 11/2006 - 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).
[12] Stěžovatel dále poukazoval na vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[13] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo v řízení před správními orgány
k vadám ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Závěry správních orgánů mají oporu ve správním
spisu, nejsou s ním v rozporu, přičemž v řízení nedošlo k vadám, které by vyvolávaly nutnost
zrušení správních rozhodnutí. Jejich závěry jsou srozumitelné a plně přezkoumatelné
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne
23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne
16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.). Správní orgán I. stupně se zabýval i návrhem
stěžovatele na provedení místního šetření a namítanou absencí společenské nebezpečnosti
daného jednání. Viz str. 3 a násl. prvostupňového rozhodnutí, jakož i str. 2 a násl. odvolacího
rozhodnutí, které s prvostupňovým rozhodnutím tvoří jeden celek (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudky ze dne
28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98, či ze dne
29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012 - 66).
[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasačními námitkami poukazujícími na nesprávné
právní posouzení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí
správního orgánu I. stupně vydané v řízení podle §125f zákona o silničním provozu,
resp. rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno.
[16] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že „jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.“
[17] Podle §125f odst. 2 zákona o silničním provozu „právnická nebo fyzická osoba za správní
delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná
o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních
komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní
nehodu.“
[18] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla, „pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale a) nezahájil
řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo
b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.“
[19] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 110/2015 - 46, smyslem
uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo postihnout taková deliktní jednání,
u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele vozidla
identifikovat konkrétního pachatele přestupku. V těchto případech totiž správní orgány často
zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení
podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení
s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o přestupcích“),
správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných
dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby.
[20] Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu
vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., rovněž v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 - 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu
dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně
zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních
komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní
formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti -
z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[21] Proporcionalita přijatého řešení je zajištěna v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu,
podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud
nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45).
[22] Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud nebude jednoznačně zjištěn řidič vozidla v době
spáchání přestupku, může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu podle §125f
a násl. zákona o silničním provozu. Provozovatel vozidla může zabránit zahájení tohoto řízení,
pokud správnímu orgánu na výzvu podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu sdělí
údaje o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku. Tuto možnost však nelze redukovat
na pouhou formalitu, případně na způsob, jak řízení bez jakékoli sankce neúměrně
protahovat uváděním nepravdivých či neaktuálních údajů (rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 As 126/2017 - 35).
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti netvrdil, že by ze strany správního orgánu nebyly učiněny
dostatečné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku, resp. že by byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Krajskému soudu a správním orgánům
vytýkal, že neshledaly důvod k provedení místního šetření a že nepřisvědčily tvrzením stěžovatele
o absenci společenské nebezpečnosti předmětného jednání.
[24] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v dané věci měl řidič vozidla (jehož je
stěžovatel provozovatelem) porušit §25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, podle
něhož „řidič smí zastavit a stát jen vpravo ve směru jízdy co nejblíže k okraji pozemní komunikace.“
[25] Podle názoru Nejvyššího správního soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu
pro závěr, že k takovému protiprávnímu jednání došlo. K tomu lze vedle úředního záznamu
(který obsahuje popis protiprávního jednání řidiče vozidla, uvedení času jeho spáchání a podpis
zasahujícího policisty) poukázat zejména na fotodokumentaci z daného místa. Tato mj. dokládá,
k jakému protiprávnímu jednání ze strany řidiče došlo (stání v protisměru), resp. kde k němu
došlo (a jaká byla situace v daném místě). Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele,
že správnímu orgánu nemohla být známa situace v daném místě. Ostatně uvedenou
fotodokumentaci založenou ve správním spisu stěžovatel ani relevantně nerozporoval. Jak tedy
správně konstatoval krajský soud, skutkový stav stran protiprávního jednání řidiče vozidla byl
postaven na jisto a provedení navrhovaného místního šetření by na tomto závěru nebylo
způsobilé cokoliv změnit, a to nadto za situace, kdy ani sám stěžovatel protiprávní stání vozidla
nijak nerozporuje.
[26] Důvodem ke zrušení rozsudku nejsou ani závěry krajského soudu ve vztahu k žalobním
námitkám, ve kterých stěžovatel poukazoval na absenci společenské nebezpečnosti jednání řidiče
daného vozidla. Krajský soud správně akcentoval smysl zákona o silničním provozu, tj. zajištění
bezpečnosti silničního provozu a všech jeho účastníků, přičemž parkování v protisměru
takovému smyslu nekoresponduje. Předmětným jednáním by mohlo dojít k ohrožení řidiče
jiného vozidla, cyklisty jedoucího po správné straně silnice (odkud by mohlo vyjíždět vozidlo,
jehož je stěžovatel provozovatelem). Ani tvrzená „faktická jednosměrnost“ dané ulice
nepředstavuje relevantní důvod, který by vnášel pochybnosti do otázky naplnění materiální
stránky přestupku. I při pohledu na fotografie, které byly přiloženy k žalobě, je jasně patrné,
že zhoršená průjezdnost ulice není způsobena jejími fyzikálními parametry (tj. nedostatečnou
šíří), ale zejména nekázní řidičů parkujících v ní svá vozidla, kteří stojí mimo vyznačená parkovací
místa (což opět představuje protiprávní jednání, neboť daná ulice je obytnou zónou, v níž je stání
mimo vyznačená parkovací místa zakázáno). Nejvyšší správní soud se s uvedenou argumentací
krajského soudu plně ztotožňuje a neshledává tedy polemiku stěžovatele s touto argumentací
důvodnou. Krajskému soudu nelze vytýkat ani to, že vyšel z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45. Tento rozsudek se vyjádřil i k posuzování
společenské nebezpečnosti jednání. Krajský soud přitom na věc nahlížel optikou tohoto
rozsudku.
[27] Pokud pak stěžovatel obecně poukazoval na porušení zásad správního řízení (uváděl,
že v řízení před správními orgány došlo k porušení §2, §3, §4, §7, §50 správního řádu)
konstatuje zdejší soud, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah
a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí
(srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Je-li tedy kasační
stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah
rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Podpůrně
srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60. V intencích výše
uvedeného se soud zabýval uvedenými námitkami a neshledal je důvodnými. Postup správních
orgánů nelze hodnotit jako rozporný se zásadami správního řízení. Správní orgány postupovaly
v souladu s §2 až §8 správního řádu, jakož i s dalšími zásadami ovládajícími správní řízení.
Řádně zjistily skutkový stav a dostály i dalším povinnostem vyplývajícím ze správního řádu.
Poukazoval-li pak stěžovatel na svou argumentaci uplatněnou v žalobě, popř. v odvolání,
konstatuje Nejvyšší správní soud, že není povinností soudu dovozovat či dohledávat tvrzení,
která uváděl v dřívějších řízeních či podáních. Tímto postupem by totiž porušil zásadu rovnosti
stran a do jisté míry nahrazoval činnost stěžovatele při formulaci námitek. Taková úloha však
soudu nepřísluší (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 16. 2. 2012,
č. j. 9 As 65/2011 - 104, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 - 94, ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 20/2003 - 44, ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Azs 211/2004 - 86, ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 As 7/2011 - 48, a ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 As 119/2013 - 70).
[28] Soud konečně nesdílí ani přesvědčení stěžovatele o protiústavnosti úpravy odpovědnosti
provozovatele vozidla za správní delikt. Důvody, které jej k těmto závěrům vedly, shrnul
např. v rozsudcích ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015 - 32, ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 6 As 73/2016 – 40. Detailní rozbor předmětné otázky pak s odkazem na citovanou
judikaturu provedl i krajský soud ve svém rozsudku, a proto nepovažuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné nosné pilíře své argumentace opětovně připomínat. Pouze uzavírá, že námitku
stěžovatele hodnotí jako neopodstatněnou, pročež neshledal ani důvody pro přerušení řízení
do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 221/2017 - 40, ze dne 29. 3. 2017,
č. j. 6 As 24/2017 - 31 atp.). Např. v posledně uvedeném rozsudku zdejší soud uvedl,
že „nepřehlédl, že Krajský soud v Ostravě navrhl Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky
zrušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu pro domnělý rozpor citovaného ustanovení s ústavním pořádkem.
Nejvyšší správní soud není návrhem Krajského soudu v Ostravě nijak vázán, krom toho jeho přesvědčení
o protiústavnosti citovaného ustanovení vůbec nesdílí, pročež se na Ústavní soud sám neobrací a nevidí ani důvod
přerušovat řízení [§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a vyčkávat na výsledek řízení před Ústavním soudem
sp. zn. Pl. ÚS 15/16.“
[29] S poukazem na uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu