ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.369.2018:32
sp. zn. 7 As 369/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: JUDr. J. V., zastoupen
JUDr. Michalem Božkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2018, č. j. 8 A 109/2017 - 60,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2018, č. j. 8 A 109/2017 - 60,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 20. 4. 2017, č. j. MF-12349/2017/3901-3,
a rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 6. 3. 2017, č. j. 19600/17/7500-
20080-202098, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 28 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Michala Božka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce žádostí ze dne 20. 2. 2017 požádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o svobodném přístupu
k informacím“) Generální finanční ředitelství o následující dokumenty:
a) Metodická pomůcka č. 17/2012, Schéma řetězového podvodu;
b) Taktické a operativní postupy při aplikaci zvláštního zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou
daň podle §103 zákona č. 235/2014 Sb.;
c) Metodická pomůcka k postupu k odstranění pochybností č. j. 65447/14/7100-40124-011654;
d) Metodická pomůcka k šetření řetězových podvodů na dani z přidané hodnoty tzv. systémem jedné hlavy
(TMUK);
e) Taktické postupy k eliminaci zapojení se obchodních korporací do řetězových podvodů na dani z přidané
hodnoty č. j. 29399/15/7100-50132-202757;
f) Metodická pomůcka č. 1/2013 Sb. k aplikaci §106a zákona č. 235/2004 Sb.;
g) Metodická pomůcka k postupu při aplikaci ručení podle zákona č. 235/2004 Sb.;
h) Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 5. 3. 2013, č. j. 3308/13/7001-21002-012287.
[2] Rozhodnutím Generálního finančního ředitelství (dále též „povinný subjekt“, či „správní
orgán I. stupně“) ze dne 6. 3. 2017, č. j. 19600/17/7500-20080-202098, byla žádost částečně
odmítnuta.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí povinného subjektu odvoláním, a to v části, ve které
mu nebyly (ani částečně) poskytnuty dokumenty b), f) a g). Rozhodnutím žalovaného ze dne
20. 4. 2017, č. j. MF-12349/2017/3901-3, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí
potvrzeno.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem
ze dne 20. 2. 2018, č. j. 8 A 109/2017 - 35. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost
ze dne 7. 3. 2018. Nejvyšší správní soud této kasační stížnosti vyhověl a rozsudkem ze dne
26. 7. 2018, č. j. 7 As 105/2018 - 40, zrušil rozsudek městského soudu a vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení (důvodem zrušení rozsudku byla skutečnost, že se městský soud před vydáním
rozsudku neseznámil se všemi potřebnými listinami).
[5] Městský soud následně žalobu rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí
opětovně zamítl. Uvedl, že neposkytnuté dokumenty neobsahují autoritativní výklad právních
norem, nýbrž jsou didaktickým materiálem sloužícím pracovníkům finanční správy. Přisvědčil
tudíž správním orgánům, že je lze podřadit pod §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím. Podle citovaného ustanovení může povinný subjekt omezit poskytnutí
informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného
subjektu. Městský soud dále konstatoval, že v případě aplikace §11 odst. 1 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím je povinný subjekt povinen zkoumat, zda je odepření
poskytnutí informací nezbytné. V souzené věci tomu tak bylo, neboť zveřejněním požadovaných
dokumentů by byla ohrožena efektivita kontrolní a analytické činnosti správy daní, jak uvedly již
správní orgány. Na tomto závěru podle soudu nic nemění fakt, že části požadovaných
dokumentů jsou uveřejněny na internetových stránkách finanční správy. Požadované dokumenty
totiž obsahují kromě částí, jejichž zveřejnění by bylo v rozporu se zájmem na efektivní správě
daní, i didaktické části, jejichž zveřejnění nic nebrání. Odepření poskytnutí dokumentů je nicméně
nutné právě z důvodu existence jejich částí obsahujících informace, jejichž zveřejnění by ohrozilo
efektivní správu daní.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele správní orgány
nepostupovaly správně, pokud jeho žádost o informace ve vztahu k předmětným třem
dokumentům jako celek odmítly. Stěžovateli měly být poskytnuty alespoň části dokumentů
(informace), které nelze pod zákonnou výluku podřadit. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval
na to, že orgány finanční správy některé části požadovaných dokumentů zpřístupnily
na internetových stránkách finanční správy. Ostatně v rozhodnutí povinného subjektu ze dne
17. 8. 2017, č. j. 85938/17/7500-20080-202098, povinný subjekt připustil možnost částečného
poskytnutí dokumentů se znečitelněnými částmi. Nemůže proto platit tvrzení správních orgánů,
že mu nemohly poskytnout ani části požadovaných informací z důvodu ohrožení efektivity
kontrolní a analytické činnosti finanční správy. Požadované dokumenty nadto měly stěžovateli
být poskytnuty bez dalšího. Obsahují totiž výkladová a aplikační pravidla týkající se konkrétních
hmotněprávních ustanovení, a zasahují tak do práv třetích osob a upravují výkon veřejné správy
navenek (neobsahují tedy pouze informace vztahující se výlučně k vnitřním pokynům povinného
subjektu). Městský soud pak podle názoru stěžovatele pochybil, pokud takový postup správních
orgánů aproboval. Napadený rozsudek městského soudu je nadto nepřezkoumatelný.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. aby Nejvyšší správní soud uložil
správnímu orgánu poskytnout požadované informace.
IV.
[7] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
městského soudu. Neposkytnuté dokumenty obsahují organizační pravidla pro postupy správců
daně při kontrolní činnosti. Jedná se o pravidla komunikace mezi orgány finanční správy, nikoliv
o dokumenty ovlivňující práva osob zúčastněných na správě daní. Dokumenty uveřejněné
na internetových stránkách finanční správy představují určitý „výtah“, který by stěžovatel byl
obdržel, pokud by z žádaných dokumentů byly odstraněny části týkající se pokynů pro podřízené
správce daně. Žalovaný dále uvedl, že poskytnutí požadovaných dokumentů by vedlo k oslabení
účelu správy daní a narušení kontrolní činnosti orgánů finanční správy. Rozsudek není podle
názoru žalovaného nepřezkoumatelný. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost
z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ze zákazu opakované kasační
stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky. Kasační stížnost je nutno
považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním rozsudku
prvoinstančnímu soudu procesní pochybení, nepřezkoumatelnost nebo nedostatečně
zjištěný skutkový stav, případně pokud se ve zrušujícím rozsudku závazně nevyjádřil ke všem
sporným otázkám. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo
odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V intencích výše uvedeného nelze námitky uplatněné
v kasační stížnosti považovat za nepřípustné. Nejvyšší správní soud se proto zabýval jejich
důvodností.
[10] Nejvyšší správní soud se primárně zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné.
[11] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
[12] Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými
úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru
na jejich základě dospěl. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že by se městský soud v rozsudku
nezabýval tím, že orgány finanční správy část požadovaných dokumentů již zveřejnily
na internetových stránkách. K uvedené skutečnosti se městský soud explicitně vyjádřil v odstavci
30 rozsudku (k věcné správnosti jeho závěru viz níže). Městský soud přezkoumatelně vypořádal
i další vznesené námitky. Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem
nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek
odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené
rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Ačkoliv si jistě lze
představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek, nezakládá způsob zvolený
městským soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup městského soudu odpovídá konstantní
judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument
uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace
a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl,
že „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že správní orgány nepostupovaly správně,
pokud jeho žádost o informace ve vztahu k požadovaným dokumentům jako celek odmítly.
K tomu poukázal mj. na to, že orgány finanční správy některé části požadovaných dokumentů
zpřístupnily na internetových stránkách finanční správy. Nemůže proto platit tvrzení správních
orgánů, že mu nemohly poskytnout ani části požadovaných informací z důvodu ohrožení
efektivity kontrolní a analytické činnosti. Požadované dokumenty mu nadto měly být poskytnuty
bez dalšího. Obsahují totiž výkladová a aplikační pravidla týkající se konkrétních hmotněprávních
ustanovení, a zasahují tak do práv třetích osob a upravují výkon veřejné správy navenek.
[14] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel se podle zákona o svobodném přístupu
k informacím domáhal poskytnutí 3 dokumentů (Taktické a operativní postupy při aplikaci zvláštního
zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň podle §103 zákona č. 235/2014 Sb.; Metodická
pomůcka č. 1/2013 Sb. k aplikaci §106a zákona č. 235/2004 Sb.; Metodická pomůcka k postupu
při aplikaci ručení podle zákona č. 235/2004 Sb.).
[15] Správní orgány tyto dokumenty jako celek neposkytly s odkazem na §11 odst. 1 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedly, že se jedná o vnitřní pokyny, jejichž
poskytnutí by ohrozilo kontrolní a analytickou činnost finanční správy, resp. ohrozilo boj
s daňovými úniky.
[16] Podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím: Povinný subjekt
může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům
povinného subjektu.
[17] Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Mj. uvedl,
že zákon o svobodném přístupu k informacím vnitřní akty nedefinuje, jedná se o tzv. neurčitý
právní pojem. Ten je třeba vykládat autonomně, s přihlédnutím k ustálenému chápání tohoto
pojmu v právní doktríně a rozličnosti charakteru jednotlivých povinných subjektů a jejich
činností. Správní právo rozeznává dvě skupiny aktů, které jsou zaměřeny dovnitř veřejné správy,
a nevyvolávají účinky navenek vůči adresátům veřejnosprávního působení. Jde jednak o vnitřní
akty normativní, označované též jako interní normativní instrukce nebo normativní akty řízení
či vnitřní předpisy, jednak o vnitřní individuální pokyny, které doktrína označuje též jako
individuální služební akty. Obě tyto skupiny interních aktů mají společné, že se obrací dovnitř
veřejné správy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013,
č. j. 1 As 70/2013 - 58).
[18] Z uvedeného rozsudku, jakož i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 - 89 (č. 1532/2008 Sb. NSS), pak vyplývá, že za vnitřní pokyn
nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah
konkrétního pokynu nebo jiného aktu. Vnitřní předpis ve veřejné správě představuje souhrnné
označení pro akty abstraktní povahy, které slouží k uspořádání poměrů uvnitř jedné nebo více
organizačních jednotek nebo zařízení veřejné správy a jejichž vydání se opírá o právně zakotvený
vztah podřízenosti k vydavateli aktu (viz Hendrych. D.: Správní právo, C. H. BECK, Praha 2003,
str. 113).
[19] Z další judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že i v případě podřazení
určité informace pod §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím lze
poskytnutí požadovaných informací odepřít jen, jestliže je pro takový postup dán dostatečně
legitimní důvod (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013,
č. j. 1 As 70/2013 - 58, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 As 105/2010 - 73, ze dne 24. 4. 2015,
č. j. 8 As 108/2014 - 54, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014,
č. j. 8 A 167/2010 - 92). K tomu viz i odbornou literaturu (např. FUREK, Adam, ROTHANZL,
Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 262).
[20] V souvislosti s právě uvedeným lze, a to přímo ve vztahu k souzené věci (ve které správní
orgány neposkytnutí dokumentů založily na tom, že tyto obsahují informace, jejichž zveřejnění by
ohrozilo efektivitu kontrolní a analytické činnosti finanční správy a ohrozilo by boj proti
daňovým únikům), zmínit i rozsudek ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 70/2013 - 58, ve kterém
Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Pouhá skutečnost, že se metodická pomůcka věcně týká postupů Finanční
správy, kterými rozhoduje o právech a povinnostech adresátů veřejnosprávního působení, neznamená, že se nemůže
jednat o vnitřní pokyn. Takový restriktivní výklad pojmu vnitřní pokyn by ad absurdum vedl k tomu, že např.
metodický pokyn popisující taktiku při provádění kontrolní činnosti zaměřenou na odhalování podezřelých
obchodů, operací, transakcí by musel být vždy poskytnut na základě žádosti o informace, ačkoliv by jeho
zpřístupnění výrazně oslabilo efektivitu kontrolní činnosti. Ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím je totiž v takových případech jediným ustanovením, které umožňuje povinné osobě odepřít
požadovanou informaci. Aplikace ostatních výluk nepřichází zpravidla v úvahu (výjimkou mohou být případy,
kdy taktický dokument by byl utajovanou informací).“ Z citovaného rozsudku tedy plyne, že informací
vztahující se výlučně k vnitřním pokynům, kterou nejsou povinné subjekty povinny poskytnout,
může být i informace mající vliv na práva a povinnosti adresátů právních norem, a to pokud by
poskytnutí takové informace výrazně oslabilo efektivitu kontrolní činnosti finanční správy
(srov. obdobně formulovanou výjimku pro orgány činné v trestním řízení zakotvenou v §11
odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím).
[21] Judikatura zdejšího soudu dále dovodila, že pokud žádost o poskytnutí informací směřuje
k poskytnutí listiny (nosiče informace), pak takto formulovanou žádost lze považovat
za přípustnou s tím, že žadatel se de facto domáhá poskytnutí veškerých informací v dokumentu
zachycených (viz rozsudek ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 - 67, č. 1627/2008 Sb. NSS).
V takové situaci jsou povinné subjekty vždy povinny zkoumat, zda lze poskytnout žadateli
alespoň části požadovaných informací (dokumentů). K tomu viz např. rozsudky ze dne
31. 5. 2010, č. j. 4 As 13/2010 - 75, ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 180/2014 - 37, atp. Obdobně
srov. i odbornou literaturu, která přímo ve vztahu k §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím uvádí, že v případech, kdy požadovaný dokument obsahuje informace
vztahující se k vnitřním pokynům pouze z části, „se uplatní identické pravidlo jako u jiných důvodů
pro neposkytnutí informace (dokumentu) – omezení podle §11 odst. 1 písm. a) je možné užít jen vůči té části
dokumentu majícího formální charakter vnitřního předpisu, která obsahuje informace „výlučně vnitřní“. Jinak
řečeno, splnění znaků „výlučně vnitřní informace“ je nutné opírat nikoli o formální název dokumentu či o jeho
obecnou charakteristiku, ale vždy o jeho konkrétní obsah.“ (viz FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš,
JIROVEC, Tomáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím: komentář. Praha: C.H. Beck, 2016.
Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-273-1).
[22] Jak již přitom Nejvyšší správní soud uvedl v předchozím zrušujícím rozsudku (ze dne
26. 7. 2018, č. j. 7 As 105/2018 - 40), části předmětných neposkytnutých dokumentů týkající se
ručení a institutu nespolehlivého plátce jsou veřejně přístupné na internetových stránkách
finanční správy. To, že uvedené informace byly zveřejněny, ostatně nezpochybňuje ani žalovaný
v kasační stížnosti.
[23] Stran těchto informací tak logicky nemůže platit tvrzení správních orgánů ohledně
ohrožení kontrolní a analytické činnosti finanční správy. Důvod, na kterém stojí správní
rozhodnutí (ohrožení efektivity kontrolní a analytické činnosti finanční správy) tedy jako obecný
důvod pro odmítnutí požadovaných informací en bloc neobstojí. Již z tohoto důvodu měl městský
soud rozhodnutí správních orgánů bez dalšího zrušit a věc jim vrátit s tím, aby náležitě
odůvodnily, z jakého (relevantního) důvodu nemohly veškeré požadované informace
(popř. alespoň jejich části) poskytnout (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84,
ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne
28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25,
ze dne 14. 4. 2016, č. j. 9 Azs 28/2016 - 31, ze dne 19. 5. 2016, č. j. 9 Azs 12/2016 - 28, či ze dne
12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78, publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS).
[24] V této souvislosti se nelze nepozastavit ani nad argumentací žalovaného v jeho vyjádření
ke kasační stížnosti. Ten totiž připouští, že části dokumentů (které stěžovateli odmítl poskytnout)
by mohly být stěžovateli poskytnuty ve formě „výtahu“. Konkrétně žalovaný uvádí,
že dokumenty uveřejněné na internetových stránkách finanční správy představují určitý „výtah“,
který by stěžovatel byl obdržel, pokud by z žádaných dokumentů byly odstraněny části týkající
se pokynů pro podřízené správce daně. Nevysvětluje již však, z jakého důvodu tento „výtah“
stěžovateli neposkytl, a namísto toho potvrdil postup správního orgánů I. stupně spočívající
v neposkytnutí celých požadovaných dokumentů (resp. všech v nich obsažených informací).
Přehlédnout v této souvislosti nelze ani skutečnost, že jeden z těchto „výtahů“ (konkrétně
informace Generálního finančního ředitelství č. j. 3308/13/7001-21002-012287) byl již
stěžovateli povinným subjektem poskytnut (viz písemnosti povinného subjektu ze dne 6. 3. 2017,
č. j. 28284/17/7500-20080-202098, založená ve správním spise).
[25] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že správní orgány neposkytnutí požadovaných
informací postavily na důvodech, které nemohou obstát. Z rozhodnutí žalovaného
a z předcházejícího rozhodnutí povinného subjektu vyplývá, že stěžovateli nelze poskytnout
žádné z požadovaných informací, přičemž se však ukázalo, že samy orgány finanční správy části
informací bez dalšího zveřejnily, resp. poskytly (viz výše). Jinak řečeno, správní orgány zcela
popírají důvody, na kterých stojí jejich rozhodnutí o nemožnosti poskytnout veškeré požadované
informace (celé požadované dokumenty).
[26] Městský soud i přesto neshledal důvod ke zrušení jejich rozhodnutí. Městský soud nadto
v rozporu se shora uvedenou judikaturou dovodil, že nelze poskytnout ani část požadovaných
dokumentů, neboť tyto obsahují mj. i části, které poskytnuty být nemají. Takový závěr nemůže
obstát. Jsou-li požadované dokumenty tvořeny jak poskytnutelnými, tak neposkytnutelnými
informacemi, správní orgány nemohou žádost o jejich poskytnutí odmítnout jako celek, nýbrž
mají této částečně vyhovět (zda tak učiní formou poskytnutí celých dokumentů se znečitelněnými
částmi, či formou poskytnutí samostatných informací, pak závisí na okolnostech případu
a hospodárnosti řízení). Výklad městského soudu by vedl ke stavu, kdy by nebylo možno podle
zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout celý dokument pouze z toho důvodu,
že tento obsahuje jedinou informaci, jejíž poskytnutí je zapovězeno. Takový výklad odporuje
i smyslu a účelu zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. ústavně zaručenému právu
na informace.
[27] Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož již v řízení před městským
soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů, zdejší soud zrušil
i rozhodnutí žalovaného a současně i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení [§78 odst. 3 a 4 v návaznosti na §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 6 As 172/2018 - 44].
[28] S ohledem na uvedené zásadní vady, resp. nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí
se nemohl Nejvyšší správní soud zabývat navazující argumentací stěžovatele, jakož ani využít §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím (vedle výše uvedené judikatury k vadám
řízení před správními orgány viz i rozsudky zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73,
publ. pod č. 1469/2008 Sb. NSS, ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 - 65, či ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 3 As 38/2018 - 29). Aplikace uvedeného ustanovení je možná pouze v situacích, kdy zde
nejsou prima facie žádné pochybnosti ohledně neexistence jakéhokoliv důvodu pro odepření
informací (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 - 86), a nadto
toto ustanovení představuje „výjimku z obecně kasačního způsobu rozhodování správních soudů“ a jako
takové je „třeba vykládat jej restriktivně“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006,
č. j. A 2/2003 - 73, č. 1469/2008 Sb. NSS).
[29] Správní orgány jsou v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 s. ř. s.). Budou se proto v souladu s právní úpravou a shora citovanou judikaturou
znovu důkladně zabývat otázkou, zda lze stěžovateli požadované informace, popř. alespoň jejich
části poskytnout, přičemž jejich závěry naleznou pravdivý a přezkoumatelný odraz v odůvodnění
jejich rozhodnutí, tak aby soud v příp. soudním přezkumu mohl řádně přezkoumat správnost
jejich argumentace.
[30] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí správních orgánů, rozhodl také o náhradě nákladů řízení (§110 odst. 3 věta druhá
s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s. (ve spojení
s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[31] Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch,
má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti.
[33] Náklady řízení o žalobě se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
a dále z náhrady nákladů zastoupení za 3 úkony zástupce zastupujícího stěžovatele: 1) převzetí
a příprava zastoupení, 2) podání žaloby, 3) podání repliky k vyjádření žalovaného. Za tyto úkony
[§11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.]
náleží stěžovateli odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bod 5 advokátního tarifu], tj. 9 300 Kč. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů jeho
zástupce za tyto úkony ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
zástupce za řízení před městským soudem činí 10 200 Kč. Zástupce stěžovatele v řízení před
městským soudem je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku
odpovídající této dani (§57 odst. 2 s. ř. s.), tj. o 2 142 Kč. Celkem má tedy stěžovatel právo
na náhradu nákladů řízení o žalobě v částce 15 342 Kč.
[34] Náklady řízení o kasační stížnosti se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za dva úkony zástupce stěžovatele, kterým
je podání kasační stížnosti ze dne 7. 3. 2018 a kasační stížnosti ze dne 1. 10. 2018. Za tyto úkony
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] náleží zástupci stěžovatele odměna ve výši 6 200 Kč.
Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů jeho zástupce za tyto dva úkony
ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů
zástupce za řízení před Nejvyšším správním soudem činí 6 800 Kč. Zástupce stěžovatele je
plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této
dani (§57 odst. 2 s. ř. s.), tj. o 1 428 Kč. Celkem má tedy stěžovatel právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti v částce 13 228 Kč.
[35] Dohromady za řízení o žalobě a za řízení o kasační stížnosti má tedy stěžovatel právo
na náhradu nákladů řízení v částce 28 570 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu