ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.398.2017:37
sp. zn. 7 As 398/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Artur Collina, s. r. o.,
se sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem
Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem
Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 8. 11. 2017, č. j. 29 A 173/2015 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Židlochovice (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne
30. 9. 2014, č. j. OD/66473/2014-5, uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle
§125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Deliktu
se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky X nezajistil, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích. Blíže neustanovený řidič vozidla provozovaného žalobcem překročil
dne 15. 7. 2014 v 13.51 hod., v obci Židlochovice, na ulici Nádražní, nejvyšší povolenou rychlost
v obci; v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h
po odečtení toleranční odchylky. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost
uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 29. 9. 2015, č. j. JMK 125253/2015, sp. zn. S – JMK 118335/2014/ODOS/Ib, zamítl
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský
soud žalobu zamítl. Uvedl, že podle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá
právnická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud hledal, že v daném případě bylo měření
provedeno právě takovým zařízením (rychloměrem značky Ramer AD9T). Soud neshledal
důvodnou ani námitku poukazující na nesrozumitelnost výroku rozhodnutí z důvodu
nedostatečné identifikace místa měření. Podle krajského soudu výrok prvostupňového
rozhodnutí splnil požadavky vyplývající ze zákona a z judikatury správních soudů. Z výroku
lze jasně seznat, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti v daném místě platila (50 km/hod.),
že delikt byl spáchán v obci Židlochovice, resp. na jakém konkrétném místě (ul. Nádražní). Takto
vymezený skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem spáchaným žalobcem. Není tedy pochyb
o totožnosti skutku.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Žalovanému a krajskému soudu vytýkal, že neprovedli řádný výklad pojmu automatizovaný
technický prostředek, čímž se dopustili nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
Krajský soud nadto nesprávně konstatoval, že předmětný rychloměr (Ramer AD9T) lze za takový
automatizovaný technický prostředek považovat. Polemizoval s argumentací krajského soudu
ve vztahu k pojmu automatizovaný technický prostředek a dovozoval nesprávné právní
hodnocení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel dále namítal, že místo protiprávního
jednání nebylo vymezeno dostatečně určitě. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že není
pochyb o totožnosti skutku. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (na rozsudky
ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42, a ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28). Navrhl
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že „jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.“
[9] Podle §125f odst. 2 zákona o silničním provozu „právnická nebo fyzická osoba za správní
delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná
o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních
komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní
nehodu.“
[10] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla, „pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale a) nezahájil
řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě,
nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.“
[11] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 110/2015 - 46, smyslem
uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo postihnout taková deliktní jednání,
u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele vozidla
identifikovat konkrétního pachatele přestupku. V těchto případech totiž správní orgány často
zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení
podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení
s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu
důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo
vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby.
[12] Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu
vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., rovněž v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 - 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu
dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně
zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních
komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní
formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti -
z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[13] Proporcionalita přijatého řešení je zajištěna v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu,
podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud
nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45).
[14] Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud nebude jednoznačně zjištěn řidič vozidla v době
spáchání přestupku, může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu podle §125f
a násl. zákona o silničním provozu. Provozovatel vozidla může zabránit zahájení tohoto řízení,
pokud správnímu orgánu na výzvu podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu sdělí
údaje o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku. Tuto možnost však nelze redukovat
na pouhou formalitu, případně na způsob, jak řízení bez jakékoli sankce neúměrně protahovat
uváděním nepravdivých či neaktuálních údajů (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As
126/2017 - 35).
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti netvrdil, že by ze strany správního orgánu nebyly učiněny
dostatečné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku, resp. že by byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Namítal, že rozhodnutí žalovaného
a krajského soudu jsou nepřezkoumatelná, dále brojil proti výkladu pojmu „automatizovaný
technický prostředek“ a konečně poukazoval na neurčitost výroku prvostupňového rozhodnutí.
[16] Po důkladném posouzení obou správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu
dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak i rozsudek
krajského soudu odpovídají požadavkům přezkoumatelného správního a soudního rozhodnutí
formulovaným v rozsáhlé judikatuře Nejvyššího správního soudu k pojmu nepřezkoumatelnosti
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ.
pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS). Ostatně z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel obsahu
správních rozhodnutí i rozsudku krajského soudu dostatečným způsobem porozuměl.
Již ze samotné formulace stěžovatelových kasačních námitek je zřejmé, že se ani on sám
nedomnívá, že by rozsudek krajského soudu trpěl nedostatkem důvodů. Jejím skutečným
obsahem je nesouhlas se způsobem vypořádání jeho žalobních námitek, nikoliv tvrzení,
že by tak soud neučinil. Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud vypořádal se všemi
žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry.
Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[17] Pokud pak stěžovatel vytýkal žalovanému, že se ve svém rozhodnutí nezabýval výkladem
pojmu „automatizovaný technický prostředek“, konstatuje zdejší soud, že stěžovatel podal proti
prvostupňovému rozhodnutí pouze blanketní odvolání, které nedoplnil ani na výzvu. I přesto
se žalovaný zabýval všemi podmínkami uvedenými v §125f odst. 2 zákona o silničním provozu.
Teprve v žalobě začal stěžovatel namítat, že rychlost vozidla nebyla měřena automatizovaným
technickým přístrojem, jak to požaduje §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.
Tuto námitku krajský soud neshledal důvodnou.
[18] Mj. uvedl, že podle §125f odst. 2 písm. a) zák ona o silničním provozu odpovídá
právnická nebo fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno
prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy
při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné
zastavení nebo stání. Z uvedeného plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla
sankcionován za překročení povolené rychlosti, musí dojít ke změření rychlosti vozidla
automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy. Co se rozumí
automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, žádný právní předpis
neupravuje. Podle názoru soudu se bude jednat především o technické prostředky trvale
nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost
obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně
spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení
ovládala. Z dokumentace obsažené ve správním spise vyplývá, že měření bylo provedeno
silničním radarovým rychloměrem značky Ramer AD9T. Soud nerozporuje, že dle záznamu
o přestupku byl předmětný rychloměr nastaven konkrétní osobou, jejíž jméno je v záznamu
uvedeno. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že by se nejednalo o automatizovaný
technický prostředek používaný bez obsluhy při samotném měření (právě automatika
při měření je v daném případě podstatná). Ze správního spisu vyplývá, že měření proběhlo
v automatizovaném režimu. Na záznamu o přestupku je mimo fotografie měřeného vozidla
uveden také údaj o směru, dnu, přesném času a místu měření. Výklad stěžovatele by vedl k tomu,
že za automatizovaný technický prostředek by bylo možno ad absurdum považovat pouze takový
rychloměr, který se sám nastaví, ustaví do správné polohy a dokonce si vybere samostatně měřící
stanoviště, což ani při současném technologickém pokroku není reálně představitelné.
[19] Nejvyšší správní soud se s uvedenou argumentací krajského soudu plně ztotožňuje
a neshledává tedy polemiku stěžovatele s touto argumentací důvodnou. Argumentace
krajského soudu k uvedenému zařízení je logická a má oporu v judikatuře zdejšího soudu,
která se zabývala měřením rychlosti právě uvedeným měřícím zařízením - Ramer AD9T
nadto v obci Židlochovice (viz např. rozsudky ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 As 172/2016 - 36,
a ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38).
[20] Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu je nesrozumitelné z důvodu
nedostatečné identifikace místa měření.
[21] I při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud z judikatury tohoto soudu,
v níž se otázkou vymezení místa spáchání přestupku při překročení nejvyšší dovolené rychlosti
ve výroku správního rozhodnutí již opakovaně zabýval.
[22] V prvé řadě je třeba poukázat na rozsudek ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39,
v němž soud vyslovil, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí
o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není
možné. (…) V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný
ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně
konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“
[23] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52,
je pak uvedeno: „Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení
okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat
odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány.“ V témže rozsudku je dále uvedeno:
„Při posuzování konkrétního případu je podstatné posoudit, zda je přesné určení místa rozhodné pro posouzení
toho, zda došlo ke spáchání přestupku.“
[24] V rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 33, pak zdejší soud na uvedené navázal
a dále uvedl, že je nutné rozlišovat mezi vymezením, resp. zachováním skutku, což je otázka
právní, a specifikací místa spáchání deliktu, což je otázka skutková. Proto není možné
paušalizovat nároky na vymezení místa spáchání deliktu, neboť každý skutek je individuální
s rozličnými skutkovými okolnostmi. Rozdílné nároky na obsah výroku pak budou rovněž
kladeny u deliktů s rozdílnou právní kvalifikací (např. rozdílné skutkové podstaty, mnohost
deliktů, jejich trvání, aj.). Pro zachování práva na obhajobu osob stíhaných za správní delikt,
neporušení překážky věci rozhodnuté a respektování zásady ne bis in idem, je nutné zachovat
totožnost skutku, pro který správní orgán zahájil správní řízení. Je nezbytné, aby byla zachována
totožnost jednání či totožnost následku po celou dobu vedení řízení o deliktu. Pokud dochází
v průběhu řízení k úpravě vymezení místa či času spáchání deliktu, nemusí se jednat o změnu
skutku, pokud je zachována totožnost jednání nebo následku. Podstatné je, aby na základě
skutkových zjištění nemohl být stíhaný skutek zaměněn s jiným.
[25] V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně ve výrokové části mj. uvedl, že „ dne
15. 7. 2014 v 13:51 hodin v Židlochovicích, na ul. Nádražní blíže neustanovený řidič vozidla r. z.: X,
provozovaného společností Artur Collina, s. r. o., IČ: 26446294, Příkop 843/4, 602 00 Brno, překročil
nejvyšší povolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně
než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., jel rychlostí 62 km/hod.,
resp. 59 km/hod. (dle toleranční odchylky měření 3 km/hod., viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákon
č. 505/1990 Sb., o metrologii).“
[26] Z takto formulovaného výroku lze jasně seznat, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti
v daném místě platila (50 km/hod.), že delikt byl spáchán v obci („v Židlochovicích“) a v jakém
místě (ul. Nádražní). Uvedené vymezení skutku ve výroku rozhodnuté plně postačuje
pro zachování práva na obhajobu, neporušení překážky věci rozhodnutí a respektování zásady
ne bis in idem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65 atp.). To platí tím spíše, když i další listiny založené
ve správním spisu jednoznačně identifikují místo spáchání předmětného deliktu.
Viz např. fotodokumentaci z měřícího zařízení, z níž vyplývá, že ke změření předmětného vozidla
došlo (v automatizovaném režimu) dne 15. 7. 2014, v 13:51:55 hodin v zastavěné části obce
Židlochovice (na fotografii je zobrazeno měřené vozidlo a domy, u kterých bylo měření
prováděno), přičemž se jednalo o část obce, ve které je dovolena maximální rychlost 50 km/h.
[27] Lze si samozřejmě představit ještě podrobnější konkretizaci místa spáchání deliktu,
v daném konkrétním případě se však jedná o konkretizaci dostatečnou. K tomu lze vedle výše
uvedeného vyjít i z judikatury vztahující se přímo k měření rychlosti v obci Židlochovice
předmětným automatizovaným měřícím zařízením. Viz např. rozsudek ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 1 As 31/2017 - 33, ve kterém se mj. uvádí, že: „V nyní posuzované věci městský úřad vymezil skutek
ve výroku rozhodnutí následovně: „[…] bylo zjištěno, že dne 7. 6. 2014 v 18:19 hodin v Židlochovicích,
na ul. Nádražní blíže neustanovený řidič vozidla r. z.: X provozovaného O. K., […], překročil nejvyšší
povolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o více než 20 km/h,
kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod, jel rychlostí 81 km/hod, resp. 78 km/hod […]”.
Z takto formulovaného výroku lze jasně seznat, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti v daném místě platila (50
km/hod), že delikt byl spáchán v obci („v Židlochovicích“) a v jakém místě (ul. Nádražní). Uvedené vymezení
skutku ve výroku rozhodnutí plně postačuje pro zachování práva na obhajobu, neporušení překážky věci
rozhodnutí a respektování zásady ne bis in idem. Ze všech okolností obsažených ve výroku (místo, čas, datum,
osoba, platná regulace rychlosti) bez pochyb vyplývá, že takto vymezený skutek nemohl být zaměněn s jiným
skutkem spáchaným stěžovatelem.“ Stejně tak lze poukázat na rozsudek ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As
282/2016 - 38, který považoval za dostačující, pokud byla ve výroku rozhodnutí uvedena pouze
ulice v obci Židlochovice bez bližší specifikace. Obdobně lze poukázat i na rozsudek ze dne
25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 - 36, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že
vymezení místa skutku „na ulici Nádražní v Pardubicích“ je dostatečné.
[28] Pokud pak stěžovatel poukazoval na rozsudek ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28,
konstatuje zdejší soud předně, že tento rozsudek se nezabýval skutkově identickou situací,
přičemž jak již bylo výše uvedeno, „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku
rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti
ani objektivně není možné. (…) V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek
komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku
vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39). Měřením rychlosti v obci Židlochovice
se zdejší soud již opakovaně zabýval (viz rozsudky ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 As 172/2016 - 36,
ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38, a ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 33).
Např. posledně uvedený rozsudek považoval za dostačující, pokud bylo místo spáchání deliktu
vymezeno pouze ulicí „Nádražní“ v obci Židlochovice. Jak již bylo nadto uvedeno, měřeno bylo
stacionárním měřícím zařízením (u kterého lze snáze identifikovat místo měření), místo měření
je patrné z přiložené fotodokumentace, přičemž ani v odvolání stěžovatel nenamítal, že správní
orgán I. stupě provedl nedostatečnou konkretizaci místa měření, resp. spáchání deliktu. Ostatně
v uvedeném rozsudku ze dne 12. 4. 2017 zdejší soud vytknul správnímu orgánu
i to, že „v rozhodnutí neuvedl, že měření bylo provedeno „stacionárním radarem v Pohořelicích.“ Taková
informace „není uvedena ve správním rozhodnutí ani jeho v podkladech. Nejvyšší správní soud tedy s ohledem
na vše shora uvedené konstatuje, že z žádného podkladu pro vydání rozhodnutí ani z rozhodnutí samotného není
dostatečně zřejmé, kde měl být delikt spáchán.“ V dané věci to však pravdou není, viz výše. Pokud
se pak stěžovatel dovolával aplikace závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 9. 2015, č. j. 2 As 11/2015 - 42, konstatuje zdejší soud, že ten se nezabýval identickou
skutkovou a právní situací. Odlišný je již v tom, že se zabýval vymezením místa spáchání deliktu
s jinou právní kvalifikací (nedovolené stání), u kterého jsou již z povahy věci jiné nároky
na vymezení místa spáchání deliktu. Již z tohoto důvodu jej nebylo možno na danou věc
aplikovat.
[29] Lze tedy uzavřít, že krajský soud se nedopustil nezákonnosti či vad, pro něž by bylo třeba
jeho rozsudek zrušit. Nejvyšší správní soud se s rozsudkem krajského soudu plně ztotožňuje
a v podrobnostech na něj odkazuje.
[30] S poukazem na všechny shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu