ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.270.2018:44
sp. zn. 7 Azs 270/2018 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) O. S., b) nezl. S. D. S., zast.
JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Prvního pluku 621/8, Praha 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.
5. 2017, č. j. OAM-691/ZA-ZA11-K10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 42 Az 7/2017 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017,
č. j. OAM-691/ZA-ZA11-K10-2016, zamítlo žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobci napadli rozhodnutí
žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“), který ji zamítl
rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 42 Az 7/2017 - 51.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Žalobci (dále „stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). V té zrekapitulovali, že stěžovatelka a) čelila ze strany manžela
fyzickému i psychickému násilí odpovídajícímu pronásledování. Pronásledováním podle §12 zákona
o azylu může být také jednání soukromých osob, pokud stát není schopen či ochoten zajistit
ochranu před takovým jednáním. Právě o takovou situaci se jednalo v případě stěžovatelky a), neboť
ta se opakovaně obracela na policejní orgány, které jí však nebyly schopny poskytnout pomoc.
Krajský soud ani žalovaný zároveň nepřihlédli ke zprávě obsažené ve správním spisu, podle které
se na Ukrajině orgány nezabývají stížnostmi na postup příslušníků policie. Předpoklady pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu proto byly dány. Pokud žalovaný a krajský
soud měli za to, že nikoliv, byly podle stěžovatelů splněny alespoň podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný se dále nevypořádal se všemi důkazy, které
stěžovatelé na podporu svých tvrzení předložili, a rovněž krajský soud postupoval chybně, pokud
odmítl provést doplňující důkazy navrhované stěžovateli. Tyto důkazy přitom měly dokládat,
že domácí násilí je na Ukrajině skutečným problémem, který není orgány veřejné moci řešen. Jiné
možnosti ochrany, například v podobě azylových domů, jsou na Ukrajině rovněž zcela nedostatečné.
III. Vyjádření žalovaného
[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu
a má za to, že v průběhu správního řízení nedošlo k žádnému pochybení.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Není-li tomu tak, NSS takovou
kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro
potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[6] Soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů ani zásadní pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně
jednotná judikatura totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatelé
ve své argumentaci nevyložili žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[7] Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že jednání manžela stěžovatelky a) odůvodňovalo přiznání
mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu, případně doplňkové ochrany podle §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře konstatoval, že „domácí násilí
je bezesporu celospolečenským jevem, který nelze podceňovat a který vyvěrá z podhoubí sociální diskriminace
a který je zpravidla determinovaný příslušností k určitému pohlaví. Jako takový přitom může být za určitých
okolností také azylově relevantním důvodem a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi původu, jejích
právních, sociálních či kulturních normách a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat, zda je příslušný stát schopen
či ochoten zajistit oběti domácího násilí potřebnou ochranu nebo zda je na místě poskytnutí mezinárodní
ochrany, a to na základě příslušnosti k určité sociální skupině.“ (rozsudek ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007 - 68, viz také rozsudek ze dne 29. 7. 2009, č. j. 4 Azs 31/2009 - 93). Domácí
násilí tudíž může naplňovat znaky pronásledování nebo nebezpečí vážné újmy, a to v závislosti
na tom, zda je stát původu žadatele schopen a ochoten poskytnout ochranu proti tomuto
jednání (k nestátním původcům pronásledování viz rozsudek ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, nebo ze dne 5. 10. 2006,
č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS).
[8] Krajský soud i žalovaný postupovali v souladu s citovanou judikaturou. Ani žalovaný,
ani krajský soud nečinili sporným, že jednání manžela stěžovatelky a) se odehrálo tak, jak jej popsala.
Z rozhodnutí žalovaného naopak vyplývá, že ani jedna z forem ochrany jí nebyla udělena proto,
že nebyla naplněna druhá ze zmiňovaných podmínek, tedy podmínka, že stát původu žadatele není
schopen či ochoten poskytnout ochranu proti pronásledování či nebezpečí vážné újmy. Závěry
žalovaného a krajského soudu jsou přezkoumatelné, logické a souladné s obsahem správního spisu.
Jak žalovaný, tak krajský soud totiž uvedli, že stěžovatelka sice v minulosti při ošetření některých
ze zranění způsobených manželem nahlásila, jakým způsobem k nim přišla, a že v reakci
na to se v jednom případě do bydliště dostavil policista a manžel stěžovatelky a) byl následně vyzván
k podání vysvětlení. Stěžovatelka a) se však za celou dobu, kdy mělo závadné chování ze strany
jejího manžela trvat, nepokusila toto chování se státními orgány dále řešit a ani nepodala stížnost
na jednání či pasivitu policejních orgánů. Stěžovatelka a) se nadto jednání manžela nepokoušela řešit
ani s příslušnými orgány České republiky, ačkoliv závadné jednání manžela mělo podle jejích tvrzení
pokračovat také na území České republiky; to učinila teprve po podání žádosti o mezinárodní
ochranu. Jak přitom uvedl žalovaný s odkazem na zprávu z roku 2017 zaměřenou na domácí násilí
na Ukrajině, nelze obecně konstatovat, že v dané zemi ve vztahu k domácímu násilí neexistují žádné
účinné prostředky ochrany. Aniž by tedy Nejvyšší správní soud bagatelizoval závažnost jednání
manžela stěžovatelky a), musí uzavřít, že pokud se stěžovatelka a) jednání svého manžela
nepokoušela v zemi původu aktivně řešit, žalovaný a krajský soud posoudili otázku naplnění důvodů
pro udělení azylu a doplňkové ochrany v souladu se zákonem a judikaturou.
[9] Stěžovatelé dále namítli, že žalovaný a krajský soud odmítli provést některé důkazy,
které navrhovali na podporu svých tvrzení. Z rozhodnutí žalovaného nicméně vyplývá,
že při rozhodování zohlednil mimo jiné podklady zabývající se domácím násilím na Ukrajině,
a to konkrétně Informaci OAMP: Ukrajina - Domácí násilí: Aktuální situace, legislativa, státní
a nestátní ochrana, azylové domy ze dne 13. 2. 2017, či Zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2016 ze dne 3. 3. 2017. Podle těchto podkladů situace
ve vztahu k domácímu násilí na Ukrajině bezpochyby není ideální, avšak v posledních letech byla
přijata celá řada opatření, která mají postavení obětí domácího násilí zlepšit. S ohledem na to nelze
konstatovat, že by žalovaný vycházel z nedostatečných podkladů, a jeho závěr o tom, že nelze bez
dalšího konstatovat, že ukrajinský stát není schopen či ochoten poskytnout ochranu před domácím
násilím, je správný.
[10] Stěžovatelé také namítli, že krajský soud pochybil, pokud neprovedl důkazy výslechem dcery
stěžovatelky a), ředitelky bývalého zaměstnavatele stěžovatelky a) a předchozího pronajímatele bytu
užívaného stěžovatelkou a). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ani žalovaný, ani krajský soud
nečinili sporným, že ze strany manžela stěžovatelky a) opakovaně docházelo k takovému jednání,
jak je stěžovatelka a) popsala. Stěžejním důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany a doplňkové
ochrany naopak bylo již zmíněné nenaplnění podmínky využití dostupných prostředků ochrany.
Soudy zároveň nemají povinnost provádět důkazy, jsou-li nadbytečné (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb.
NSS). Ani v tomto ohledu proto krajský soud nepochybil a postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou.
V. Závěr a náklady řízení
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené
v kasační stížnosti a soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Proto kasační stížnost jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[12] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu