ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.302.2018:69
sp. zn. 7 Azs 302/2018 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: T. K., zastoupena JUDr.
Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2018, č. j. 32 Az 9/2017 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Karlu Kavalírovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím
ze dne 9. 1. 2017, č. j. OAM-100/LE-BE02-BE04-2016, zamítlo žádost žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů.
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Rozsudek krajského soudu
(stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatelky jsou závěry žalovaného
a krajského soudu nepřezkoumatelné a vychází z nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci.
Žalovaný se nedostatečně zabýval situací v zemi původu, resp. možností obrany před jednáním
soukromých osob, které stěžovatelku přepadly a vyhrožovaly jí. Ukrajinské orgány nejsou
schopny poskytnout stěžovatelce účinnou ochranu. Krajský soud pak závěry žalovaného bez
dalšího převzal. Podle stěžovatelky dále došlo k nesprávnému posouzení vážné újmy v případě
jejího návratu na Ukrajinu. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského soudu.
Žalovaný trvá na zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, popř. zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatelky.
Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní
soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu,
tak i rozhodnutí krajského soudu požadavkům této judikatury dostála. Nesouhlas stěžovatelky
se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[10] Stěžovatelka dále poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav v řízení před
žalovaným, tedy na stížní důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Otázkou zjišťování
skutkového stavu věci se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne
27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66. Žalovaný postupoval v souladu s touto judikaturou.
Žalovaný se na podkladě relevantních podkladů zabýval i situací v zemi původu stěžovatelky,
resp. možností obrany před jednáním soukromých osob, jichž se stěžovatelka obává.
Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že pronásledování ze strany soukromých osob
nemůže být až na výjimky azylovým důvodem. Např. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Obdobně viz i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 - 68, podle něhož, že skutečnost,
že „žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Z další
judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití
všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr,
že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 - 44). V této souvislosti
lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu,
musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ V souladu s touto judikaturou
nahlíželi na daný případ i žalovaný a krajský soud. Situací na Ukrajině se přitom Nejvyšší správní
soud rovněž opakovaně zabýval, viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2017, č. j. 5 Azs 134/2017 - 24,
ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 226/2017 - 31, nebo ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 112/2017 - 42,
ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Azs 363/2017 - 35, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27 atp.).
Podle právní úpravy a relevantní judikatury správních soudů postupovali žalovaný i krajský soud
i ve vztahu k tvrzení stěžovatelky o hrozbě vážné újmy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011,
č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68 atp.). Předmětem soudního přezkumu přitom není rozhodnutí
o neudělení azylu synovi stěžovatelky, a proto se Nejvyšší správní soud nemůže vyjadřovat
k otázce udělení azylu této osobě.
[11] V souladu s krajským soudem lze akcentovat i to, že stěžovatelka o mezinárodní ochranu
požádala až po udělení správního vyhoštění (a nikoliv bezprostředně poté, co mělo dojít
k tvrzeným problémům se soukromými osobami). V jejím jednání tak lze spatřovat i účelovost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 8. 2017,
č. j. 7 Azs 204/2017 - 22).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby
spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 advokátního tarifu],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Nejvyšší správní soud dodává, že zástupci stěžovatelky nepřiznal požadovanou odměnu za úkon
ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť soudu nedoložil (a to i přes výslovné
upozornění soudu obsažené v přípisu ze dne 23. 8. 2018) jeho uskutečnění. V takovém
případě nelze odměnu přiznat. K tomu srov. rozhodnutí zdejšího soudu ve věcech
č. j. 7 Azs 125/2005 - 37, č. j. 2 Afs 165/2005 - 78, č. j. 7 Azs 4/2010 - 50,
č. j. 4 Ads 116/2010 - 113, č. j. 1 As 98/2012 - 21, č. j. 8 Azs 124/2014 - 59,
č. j. 7 Afs 128/2015 - 28, č. j. 9 Azs 229/2015 - 55, č. j. 8 Azs 18/2016 - 52,
č. j. 7 Azs 38/2017 - 73 atp., jakož i judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle
citovaného zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu