ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.313.2017:52
sp. zn. 7 Azs 313/2017 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. A. A., zastoupen
Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Vyšehradská 702/12, Karlovy Vary,
proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Kaplanova 2055/4,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 9. 2017, č. j. 2 A 99/2017 – 25,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2017, č. j. KRPA-293138-21/ČJ-2017-000022.
Tímto rozhodnutím byl žalobce zajištěn podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání podle Nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,
do Spolkové republiky Německo. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne
omezení osobní svobody.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, která
byla doručena soudu dne 25. 9. 2017 (k poštovní přepravě předána dne 22. 9. 2017). K jejímu
věcnému projednání nicméně Nejvyšší správní soud nepřistoupil, neboť zjistil, že jsou splněny
podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti.
[3] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017 „[v] případě,
že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince,
o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění
ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud,
který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.“
[4] V projednávané věci se stěžovatel žalobou bránil proti rozhodnutí žalované, kterým byl
zajištěn. Nejvyšší správní soud však ze spisu zjistil, že stěžovatel byl již propuštěn ze zařízení
pro zajištění cizinců; dne 5. 10. 2017 byl podle dublinského nařízení předán do Spolkové
republiky Německo. Jak přitom vyplývá z výše uvedeného, městský soud se jeho věcí meritorně
zabýval a žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 9. 2017. Stěžovatel napadl rozsudek shora
identifikovanou kasační stížností podanou po nabytí účinnosti zákona č. 222/2017 Sb., kterým
byl do §172 zákona o pobytu cizinců vložen výše citovaný nový odst. 6. Všechny podmínky
pro aplikaci tohoto ustanovení jsou tedy splněny (viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 303/2017 - 36, či ze dne 25. 9. 2017, č. j. 3 Azs 243/2017 - 24).
[5] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že usnesením ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, položil zdejší soud Soudnímu dvoru Evropské unie následující
předběžnou otázku: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst.
L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní
právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění
cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ Nejvyšší správní soud se nicméně domnívá,
že položení této předběžné otázky není důvodem pro přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Podle něj platí: „Předseda senátu
řízení usnesením může přerušit, jestliže (…) zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv
na rozhodování soudu o věci samé, nebo takové řízení sám vyvolá.“ Jde tedy pouze o přerušení fakultativní,
nikoli obligatorní. Zároveň nejsou splněny ani podmínky pro obligatorní přerušení řízení podle
§48 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť ten dopadá pouze na přerušení toho konkrétního řízení,
v němž byla předběžná otázka položena.
[6] Nejvyšší správní soud ostatně o zastavení řízení podle této nové úpravy rozhodl
po položení předběžné otázky již i v jiných řízeních (viz usnesení ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 6 Azs 26/2017 - 24, ze dne 30. 11. 2017, č. j. 3 Azs 301/2017 - 25, ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 9 Azs 261/2017 - 58, ze dne 7. 3. 2 018, č. j. 3 Azs 361/2017 - 28 atp.). Např. v posledně
citovaném usnesení zdejší soud mj. uvedl, že zastavení řízení o kasační stížnosti (po meritorním
přezkumu zajištění ze strany krajského soudu) neodporuje čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních
práv a svobod, ani právu EU. K problémům nastíněným v předběžné otázce ve vztahu k zajištění
podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pak uvedl: „Omezení možnosti sjednocovat judikaturu Nejvyššího
správního soudu je dle názoru senátu především problémem vnitrostátním a souvisí s právem na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Citované články procedurální směrnice i Listiny
základních práv EU však směřují primárně k ochraně práva na osobní svobodu zajištěných osob a nelze z nich
nikterak dovodit, jaké procesní prostředky by tyto osoby měly mít na úrovni vnitrostátního práva k dispozici
pro účely ochrany souvisejících práv po propuštění, tím méně pak z nich lze vyčíst nárok na nějaký procesní
prostředek ke sjednocování judikatury členského státu k uvedeným otázkám. Takový požadavek by ostatně
při rozdílností právních systémů jednotlivých zemí Evropské unie bylo sotva možné realizovat.“ Uvedené
usnesení se vypořádalo i s n ávrhem senátorů na zrušení §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců,
který je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Ani tato skutečnost mu však
nebránila v zastavení řízení. Podrobněji viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 3. 2018, č. j. 3 Azs 361/2017 - 28.
[7] Stejně tak lze poukázat na nedávné usnesení 6. senátu zdejšího soudu (ze dne 7. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 416/2017 - 25), kterým bylo rovněž zastaveno řízení o kasační stížnosti z důvodu,
že zajištění stěžovatele bylo před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ukončeno. Soud
v něm mj. uvedl, že byla naplněna hypotéza §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, neboť
„zajištění stěžovatele bylo před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ukončeno. Rozhodnutí o prodloužení
zajištění stěžovatele věcně přezkoumal městský soud, byl tedy zároveň naplněn požadavek vyplývající z čl. 5
odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Kasační stížnost je koncipována jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví. Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání rozhodnout v souladu s §47 písm.
c) s. ř. s., aplikovaným na základě §120 s. ř. s., ve spojení s §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců o zastavení
řízení o kasační stížnosti.“ Dále 6. senát uvedl, že „zvažoval, zda není na místě přerušit řízení a vyčkat
rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (návrh skupiny senátorů na zrušení §172 odst. 6
zákona o pobytu cizinců) či rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ohledně souladu §46a odst. 9 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (který obsahuje stejné podmínky pro zastavení řízení
jako §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců), s unijním právem, předložené mu Nejvyšším správním soudem
v usnesení ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43.“ Dospěl však k závěru, že „pochybnosti
skupiny senátorů ani desátého senátu o souladu nyní aplikované právní úpravy s ústavním pořádkem či unijním
právem nesdílí.“
[8] S ohledem na výše uvedené Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než řízení o kasační
stížnosti podle §47 písm. c) s. ř. s. (v návaznosti na ustanovení §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců) zastavit.
[9] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno.
[10] Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud určil odměnu ve výši 3 400 Kč [jeden úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím
k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (doplnění kasační stížnosti), a jeden režijní paušál
po 300 Kč za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 3 téže vyhlášky]. Z důvodu, že advokát
sdělil, že se nemohla konat porada se stěžovatelem, neboť byl předán do Spolkové republiky
Německo, nebyla advokátovi přiznána odměna za „první poradu s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení nebo obhajoby“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 11. 2015, č. j. 7 Azs 218/2015 - 65). Celková částka 3 400 Kč bude k rukám advokáta
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu