ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.360.2018:39
sp. zn. 7 Azs 360/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. N., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2018, č. j. CPR-33685-7/ČJ-2017-930310-V244, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 2 A
58/2018 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
6. 11. 2017, č. j. KRPA-344833-8/ČJ-2017-000022, byla žalobci dle §120a odst. 5 ve spojení
s §118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena
nová lhůta k vycestování z území ČR. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím do rozhodnutí
správního orgánu I. stupně doplnila informaci o návaznosti tohoto rozhodnutí na rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 22. 4. 2017, č. j. KRPA-147140-16/ČJ-2017-000022, a informaci
o vydání nového závazného stanoviska k možnosti vycestování ze dne 25. 9. 2017; ve zbytku
prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), v níž namítl, že správní orgán I. stupně v rozporu s §174a zákona o pobytu
cizinců nehodnotil přiměřenost dopadu rozhodnutí ve věci stanovení nové lhůty k vycestování
do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl.
Uvedl, že z §174a zákona o pobytu cizinců nevyplývá povinnost správních orgánů zkoumat
přiměřenost dopadu všech rozhodnutí vydávaných podle téhož zákona. Ustanovení §120a odst.
5 zákona o pobytu cizinců bylo novelizováno zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností
od 15. 8. 2017; zatímco podle předchozí úpravy bylo po odpadnutí překážek vycestování
vydáváno nové rozhodnutí o správním vyhoštění, které zahrnovalo také posouzení ve smyslu
§174a zákona o pobytu cizinců, podle nové úpravy je vydáváno pouze rozhodnutí o stanovení
nové lhůty k vycestování. Správní orgán proto nemá povinnost vést znovu celé řízení o správním
vyhoštění, ani posuzovat otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty
k vycestování do soukromého a rodinného života cizince. Žalobce nadto nepřiměřenost zásahu
rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života nenamítal ani v řízení o stanovení nové
lhůty k vycestování, ani v řízení o správním vyhoštění, byť v rozhodnutí o správním vyhoštění
se správní orgán touto otázkou z úřední povinnosti zabýval.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V rozhodnutí podle §120a odst. 5
zákona o pobytu cizinců je nutné zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života; výklad městského soudu a správních orgánů je v rozporu se smyslem zákona
a mezinárodními závazky, zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění do vydání rozhodnutí o stanovení nové lhůty
k vycestování totiž uplynula poměrně dlouhá doba, během níž si stěžovatel vybudoval v České
republice pevné vazby a legalizoval si pobyt prostřednictvím víza za účelem strpění. Není proto
možné, aby při vypracovávání závazného stanoviska k možnosti vycestování nebyl stěžovatel
vyslechnut. Městský soud se náležitě nevypořádal ani s rozsudkem NSS ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 5 Azs 46/2016 - 53, neboť ten se sice týkal řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu,
avšak dopady takového rozhodnutí jsou obdobné jako v případě rozhodnutí o stanovení nové
lhůty k vycestování.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na spisový materiál a navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[1] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Jádrem stěžovatelovy argumentace je otázka, zda měly správní orgány podle §174a
zákona o pobytu cizinců povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové
lhůty k vycestování podle §120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého
a rodinného života.
[7] Výkladem §174a zákona o pobytu cizinců se NSS zabýval v rozsudku ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, v němž konstatoval, že toto ustanovení pouze vymezuje okolnosti,
kterými se má správní orgán zabývat v těch případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost
dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, avšak nevyplývá z něj, u kterých rozhodnutí
má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. V případě rušení povolení k trvalému
pobytu podle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jenž byl aplikován v uvedeném
rozsudku, taková povinnost zákonem stanovena není, přičemž „[s]kutečnost, že zákonodárce
do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud
za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy,
že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců.“ Obdobně,
jak soud uvedl v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 338/2016 - 39, není nutné dopad
rozhodnutí zkoumat ani v případech spadajících pod §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců, neboť u cizince pobývajícího mimo území ČR déle než 6 let „nelze takový zásah
ani legitimně předpokládat.“ Důvody pro zrušení platnosti povolení k pobytu jsou tudíž v §77
zákona o pobytu cizinců záměrně systematicky rozděleny do odst. 1 a 2 s ohledem na nezbytnost
posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, přičemž v §77
odst. 1 zákona o pobytu cizinců „jsou vyjmenovány důvody, při jejichž splnění je zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince prakticky vyloučen.“
[8] Na výše uvedenou argumentaci soud navázal v rozsudku ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 422/2017 - 29, podle kterého „[s]kutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje
posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého
života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce
typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné.
Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému
a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv
tak vyplývá přímo z Úmluvy.“ Konečně v rozsudku č. j. 5 Azs 46/2016 - 53 soud konstatoval,
že „ve většině případů [spadajících pod §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]
lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému
zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy; takovou situaci však nelze a priori
vyloučit. Čl. 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Uvedené znamená, že pokud
stěžovatel v řízení o zrušení svého povolení k trvalému pobytu namítá nepřiměřenost zásahu do svého soukromého
a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy, musí se správní orgány s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to,
zda zákon o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje, nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu §174a
zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru nic nemění ani nový odstavec 3 §174a zákona o pobytu cizinců,
jenž byl do tohoto ustanovení doplněn s účinností od 15. 8. 2017.“
[9] Městský soud považoval stěžovatelův odkaz na rozsudek č. j. 5 Azs 46/2016 - 53
za nepřiléhavý, neboť se vztahoval ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle §77
odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. S tímto dílčím závěrem však NSS nesouhlasí. Výše
citovaná judikatura se sice zabývala konkrétními případy spadajícími pod jednotlivá ustanovení
§77 zákona o pobytu cizinců, a nikoliv případy spadajícími pod §120a odst. 5 téhož zákona,
avšak úvahy o posuzování dopadu rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců v nich
obsažené jsou obecné povahy a lze je přiměřeně vztáhnout také na rozhodnutí vydaná podle
jiných ustanovení zákona o pobytu cizinců, než je §77. Z citované judikatury především vyplývá,
že za určitých podmínek je namístě přistoupit k posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života, i pokud to zákon o pobytu cizinců výslovně nevyžaduje, a to zejména tehdy,
namítá-li cizinec nepřiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života
ve správním řízení.
[10] Obdobně jako je tomu u §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v případě rozhodnutí
o stanovení nové lhůty k vycestování podle §120a odst. 5 zákon o pobytu cizinců nestanovuje
povinnost zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Je tomu tak zejména
proto, že toto rozhodnutí navazuje na již vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, v rámci
něhož byla přiměřenost dopadu zkoumána obligatorně (viz §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců), a proto by opětovné zkoumání dopadu do soukromého a rodinného života bylo
zpravidla nadbytečné. Jak ovšem správně uvedl stěžovatel, nelze vyloučit, že mezi vydáním
rozhodnutí o správním vyhoštění a vydáním rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování
může uplynout poměrně dlouhá doba, během které může dojít k podstatné změně okolností
vyžadující nové posouzení zásahu do soukromého a rodinného života také v rámci rozhodnutí
o stanovení nové lhůty k vycestování. Stejně jako v případech spadajících pod §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců však taková povinnost správním orgánům výslovně ze zákona nevyplývá,
a proto budou povinny přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování
do soukromého a rodinného života posoudit zpravidla pouze k výslovné námitce cizince.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že v nyní posuzované
věci se o takový případ nejedná a správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a výše
citovanou judikaturou. Správní orgán I. stupně stěžovatele náležitě informoval o zahájení řízení
a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí; stěžovatel se v řízení dokonce
nechal zastoupit advokátem, avšak nepřiměřenost dopadu případného rozhodnutí do svého
soukromého a rodinného života vůbec nenamítal a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
nevyužil. V rámci odvolání pak stěžovatel namítl pouze to, že správní orgán I. stupně se měl
dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty vycestování do soukromého a rodinného života
zabývat z úřední povinnosti, avšak opět neuvedl, jaký konkrétní dopad by dané rozhodnutí mělo
mít, a spokojil se s obecným konstatováním, že došlo ke změně podstatných okolností, ze kterých
správní orgány vycházely v řízení o správním vyhoštění. Žalovaný v reakci na tuto námitku, zcela
v souladu s výše uvedenými úvahami, konstatoval, že zákon o pobytu cizinců správnímu orgánu
I. stupně nestanovil povinnost zabývat se bez dalšího dopadem rozhodnutí o stanovení nové
lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života stěžovatele. Podstatné okolnosti
se od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění skutečně mohly změnit, nicméně stěžovatel
v rámci správního řízení nic takového netvrdil ani nedoložil, a proto správní orgány nepochybily,
pokud se dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty vycestování do soukromého a rodinného
života nezabývaly, a městský soud v souladu se zákonem stěžovatelovu žalobu zamítl.
[12] Závěrem soud podotýká, že nepřehlédl stěžovatelovu námitku, podle které správní orgán
I. stupně porušil §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť v řízení vedeném z moci úřední
nezjistil všechny rozhodné okolnosti případu. Tato námitka je nicméně formulována zcela obecně
a bez jakékoliv návaznosti na skutkové okolnosti projednávaného případu. V dané části kasační
stížnosti se nadto vyjma „stěžovatele“ hovoří také o „oprávněných zájmech účastnice řízení“,
je proto zřejmé, že se jedná o text pouze překopírovaný z jiného či jiných podání, nikoliv
o originální a individualizovanou kasační námitku. S ohledem na uvedené a na to, že kvalita
kasačních námitek předurčuje kvalitu jejich vypořádání (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS), se soud touto námitkou dále
nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[2] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu