ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.28.2017:47
sp. zn. 8 Afs 28/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Š., zast. JUDr. Jaromírem
Hanušem, advokátem, se sídlem Kosmova 961/20, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu a na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2017, č. j. 22 A 134/2016 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále také „správce daně“ nebo „správní orgán
prvního stupně“) vydal dne 25. 3. 2015 celkem 23 platebních výměrů, jimiž žalobci dodatečně
stanovil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců ledna až prosince roku 2011, června
až prosince roku 2012 a ledna až dubna roku 2013. Odvolání proti těmto platebním výměrům
správní orgán prvního stupně pro opožděnost zamítl a odvolací řízení zastavil. Žalobce
na to navrhl obnovu uvedených řízení, kterou odůvodnil skutečností, že Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 45 Afs 13/2013 – 152, rozhodl o zrušení rozhodnutí
Finančního ředitelství v Praze v totožné věci. Správní orgán prvního stupně návrh na obnovu
řízení zamítl a obnovu řízení nepovolil. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Dne 8. 6. 2016 podal žalobce u Generálního finančního
ředitelství jako nadřízeného správního orgánu žalovaného podle §38 daňového řádu podnět
na ochranu před nečinností spočívající v nenařízení přezkoumání rozhodnutí podle §121
a násl. daňového řádu (dále také jen „přezkumné řízení“), na nějž uvedený správní orgán reagoval
dne 30. 6. 2016 vyrozuměním č. j. 98536/16/7700-10124-204230 tak, že neshledal námitku
nečinnosti důvodnou a podnět odložil.
II.
[2] Žalobce se tudíž žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhal ochrany proti nečinnosti
správního orgánu a ochrany proti nezákonnému zásahu správního orgánu s požadavkem,
aby žalovanému byla uložena povinnost do 60 dnů nařídit přezkoumání 23 dodatečných
platebních výměrů, a pokud by soud dospěl k závěru, že se ze strany žalovaného jedná
o nezákonný zásah, aby určil, že nečinnost žalovaného byla nezákonným zásahem a zakázal mu
v tomto zásahu pokračovat.
[3] Krajský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti i na ochranu proti nezákonnému zásahu
správního orgánu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Předně zdůraznil,
že v daném případě žalobce uplatnil v jedné písemnosti dvě žalobní žádání vymezená dvěma
žalobními petity. Soud je proto posuzoval samostatně jako žalobu podle §79 a násl. s. ř. s.,
resp. podle §82 a násl. s. ř. s. Přitom shledal, že na uplatnění dozorčího prostředku (přezkoumání
rozhodnutí podle §121 daňového řádu) není právní nárok, neboť neslouží k realizaci veřejných
subjektivních práv jednotlivců, ale k ochraně veřejného zájmu na zákonnosti výkonu veřejné
správy. K tomu poukázal jak na historickou, tak i na navazující aktuální judikaturu správních
soudů, která shodně vychází z toho, že „[n]evyužije-li správní orgán svého dozorčího práva, sloužícího
výlučně k ochraně veřejného zájmu, nemůže tento jeho postup mít z povahy věci vliv na veřejná subjektivní práva
žalobce, a není proti němu přípustná ochrana ve správním soudnictví, a to formou jakéhokoli žalobního typu.“
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se proti napadenému rozsudku bránil kasační stížností,
v níž uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal tedy nezákonnost
napadeného rozsudku z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, konkrétně spočívající v nedostatku důvodů.
[5] Stěžovatel ve veskrze obecné kasační stížnosti namítá, že napadený rozsudek odporuje
zásadám, jež vyplývají z ústavního pořádku o tom, že občan smí činit vše, co mu zákon výslovně
nezakazuje a orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje. S poukazem
na §108 daňového řádu stěžovatel shrnuje systém přezkumných prostředků rozhodnutí
vydaných při správě daní a současně obecně poukazuje na možnosti soudní ochrany vyplývající
z §65 s. ř. s., resp. též §79 s. ř. s.
[6] Stěžovatel má za to, že nynější judikatura, navazující na historickou judikaturu správních
soudů zmiňovanou v napadeném rozsudku, nemá oporu v právních předpisech upravujících
obranu proti úkonům správních orgánů vůči občanům. Podle stěžovatele „[z] žádného ustanovení
daňového řádu nelze vyčíst, že osoba zúčastněná na řízení má či nemá na konkrétní druh opravného prostředku
nárok. Tato procesní norma upravuje ‘pouze‘ podmínky, za kterých lze užít ten či onen opravný prostředek.
Obdobně i správní řád soudní.“
[7] Stěžovatel vyslovuje domněnku, že „napadená rozhodnutí správce daně byla vydána v rozporu
s právními předpisy“, kterou dovozuje z toho, že „[z]e současné dostupné judikatury plyne, že výsledky
zjištění správce daně u stěžovatele jsou posuzovány správními soudy odlišně, než správcem daně.“ Usuzuje tedy,
že v daném případě jsou splněny předpoklady k nařízení přezkoumání rozhodnutí podle §121
a násl. daňového řádu, avšak správce daně je v tomto směru nečinný, čímž dochází
k nezákonnosti. Nesouhlasí se závěrem, že soudy ve správním soudnictví jsou prvořadě povolány
k ochraně veřejných subjektivních práv jednotlivců a nikoliv ke kontrole nad bezvadným
výkonem veřejné správy. Doplňuje, že tím, že krajský soud v daném případě žaloby zamítl,
neposkytl ochranu jeho subjektivním veřejným právům. Tímto jeho postupem mizí
vymahatelnost práva jako jeden z principů právního státu. Podle stěžovatele neobstojí
ani argument, že řádný opravný prostředek uplatnil opožděně. Může totiž nastat případ,
kdy jeden ze soudů určitý případ rozhodl a následně bylo jeho rozhodnutí korigováno nadřízenou
autoritou s následkem závaznosti pro všechny obdobné případy. Právě v takovém případě
je na místě použít dozorčí prostředky. Není-li na ně právní nárok, jak dovodil krajský soud,
nelze hovořit o vymahatelnosti práv. Stěžovatel z uvedených důvodů navrhuje napadený
rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozsudkem. Zopakoval, že přezkumné řízení podle
§121 a násl. daňového řádu je svou povahou prostředkem dozorčím, nikoliv opravným
(nárokovým). Podnětem není přezkumné řízení zahájeno a na zahájení přezkumného řízení nemá
osoba zúčastněná na správě daní, jež činí uvedený podnět, právní nárok. Ve shodě s krajským
soudem též uvedl, že v dané věci to byl především stěžovatel, který byl nečinný, jelikož proti
dodatečným platebním výměrům nepodal včasné odvolání. Podle žalovaného obsah
stěžovatelova podání ze dne 9. 7. 2015, jímž žádal o povolení obnovy řízení, nebylo možno jako
podnět k přezkoumání rozhodnutí podle §121 daňového řádu posoudit, neboť obsah uvedeného
podání byl jednoznačný po formální i obsahové stránce. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[9] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného dovozuje, že z jeho obsahu plyne,
že se žalovaný předběžně dodatečnými platebními výměry zabýval se závěrem, že nebyly
vydány v rozporu s právními předpisy. Přitom poukázal na rozsudky sp. zn. 5 Afs 77/2015
a sp. zn. 4 Afs 22/2015, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl k odlišnému závěru než žalovaný.
Z toho usuzuje na porušení §5 odst. 1 daňového řádu a §8 odst. 2 téhož zákona. Stěžovatel
setrvává na podané kasační stížnosti.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Nejprve se kasační soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku;
vlastní přezkum je totiž z povahy věci možný pouze za předpokladu, že rozsudek touto vadou
netrpí.
[12] Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho, že se krajský soud
nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Ani v kasační stížnosti (podané jako blanketní),
ani v jejím pozdějším doplnění či v replice k vyjádření žalovaného však stěžovatel konkrétně
neuvedl, která z jeho žalobních námitek nebyla vypořádána. Přestože nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je vadou, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední
povinnosti, v posuzované věci tento soud neshledal, že by se krajský soud dopustil vytčeného
pochybení.
[13] Z obsahu žaloby, která je v převážené míře shrnutím průběhu řízení před správními
orgány a popisem úkonů, jež v této souvislosti činil stěžovatel, je zřejmé, že zásadní a jedinou
spornou otázkou bylo, zda měl správce daně, nebo následně žalovaný posoudit obsah
stěžovatelova podání ze dne 9. 7. 2015, v němž učinil návrh na obnovu řízení, též jako podnět
k nařízení přezkoumání rozhodnutí a pokud tak neučinil a zůstal nečinný, bylo na místě bránit
se této nečinnosti žalobou u soudu.
[14] Jak plyne již z rekapitulace řízení o žalobě (srov. odst. [2] a [3]), krajský soud se touto
spornou otázkou zabýval a o důvodnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
ale i žaloby zásahové v napadeném rozsudku pojednal. Skutečnost, že s jeho závěry stěžovatel
nesouhlasí a zastává odlišný právní názor na posuzovanou otázku, nečiní napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Ostatně stěžovatelova polemika (byť uplatněná
v obecné rovině) se závěry obsaženými v napadeném rozsudku nasvědčuje tomu, že důvody
napadeného rozsudku nechybí a odpověď na stěžejní právní otázku krajský soud v napadeném
rozsudku poskytl, třebaže s odlišným závěrem, než si představoval stěžovatel. Uvedená námitka
není opodstatněná.
[15] Ač stěžovatel v blanketní kasační stížnosti uplatnil také kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s, v doplnění kasační stížnosti žádná konkrétní tvrzení, jež by k naplnění tohoto
kasačního důvodu směřovala, neuvedl. S ohledem na dispoziční zásadu, jež nachází své uplatnění
i v soudním řízení správním, však není povinností kasačního soudu za účastníka řízení doplňovat
či domýšlet jeho stížní argumentaci. Tudíž neuvedení konkrétních tvrzení, jež by směřovala
k nedostatkům naplňujícím tento kasační důvod, jde plně k tíži stěžovatele. Nejvyšší správní soud
se proto nemá k čemu v tomto směru vyjádřit (viz také závěry obsažené v rozsudku ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, jež jsou plně použitelné i pro řízení o kasační stížnosti
v projednávané věci).
[16] Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k posouzení, zda krajský soud pochybil při výkladu
použitých právních norem a je tak naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
I v souvislosti s tímto důvodem je kasační soud nucen zopakovat, že kasační stížnost je poměrně
obecná, pojednávající převážně o obecných zásadách a principech právního státu a možnostech
vymahatelnosti práva, jakož i o významu historické judikatury, na niž odkázal krajský soud
v napadeném rozsudku.
[17] Z kasační stížnosti tak v konkrétnostech lze toliko seznat, že stěžovatel polemizuje
s tím, zda lze z použité právní úpravy dovodit, zda „osoba zúčastněná na řízení má či nemá na konkrétní
druh opravného prostředku nárok“. Podle něj procesní normy (daňový řád a soudní řád správní)
upravují pouze podmínky, za nichž lze ten který opravný prostředek použít a nikoliv, zda na jeho
použití je či není právní nárok. Z toho dále stěžovatel dovozuje, že pokud správce daně
v souzené věci zastával (z hlediska merita věci, tj. při doměření daně z přidané hodnoty) odlišný
názor, než správní soudy ve stejných případech, lze se domnívat, že rozhodnutí správce daně
(dodatečné platební výměry) byla vydána v rozporu s právními předpisy. Stěžovatel proto
usuzuje, že jsou dány předpoklady k nařízení jejich přezkoumání postupem podle §121
a násl. daňového řádu. S ohledem na nečinnost správních orgánů v tomto směru byla důvodná
podaná žaloba a jejím zamítnutím krajský soud odebral stěžovateli možnost domoci se ochrany
jeho práv.
[18] Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, co správně uvedl v napadeném rozsudku
s poukazem na judikaturu i krajský soud. Žalobcovo opomenutí při hájení práv v řádném
instančním postupu nelze nahrazovat tím, že by mu byl následně přiznán nárok na zahájení
přezkumného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013,
č. j. 1 Afs 35/2013 - 30). Byl to totiž prvořadě stěžovatel, který se opožděně bránil dodatečným
platebním výměrům, tedy nestřežil dostatečně svoje práva a toto svoje pochybení se následně
snažil zhojit jinými „náhradními“ cestami (žádostí o navrácení lhůty k podání odvolání proti
dodatečným platebním výměrům, jež byla v konečném důsledku předmětem soudního přezkumu
kasačním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Afs 136/2016 s negativním závěrem
pro stěžovatele, či návrhem na obnovu řízení, potažmo v souzené věci uplatněnou argumentací
o povinnosti správních orgánů zahájit přezkumné řízení - k této otázce viz dále).
[19] Nejednou se již Nejvyšší správní soud vyslovil k povaze přezkumného řízení
a podmínkám, za nichž lze toto přezkumné řízení (při správě daní) zahájit. Judikatura je ustálena
v závěru, který v napadeném rozsudku správně vyslovil i krajský soud, že přezkumné řízení
je tradičním dozorčím prostředkem sloužícím k ochraně objektivního práva (objektivní
zákonnosti rozhodnutí správních orgánů), jehož prostřednictvím dochází k nápravě zásadních
právních vad způsobujících nezákonnost rozhodnutí, a to i na újmu účastníkům řízení (obdobně
viz již citovaný rozsudek č. j. 1 Afs 35/2013 - 30). Na přezkumné řízení tudíž není právní nárok,
osoba zúčastněná na správě daní (tedy i stěžovatel v dané věci) tak sice může učinit podnět
k jeho zahájení, správní orgány však nejsou povinny každému takovému podnětu vyhovět
a nařízení přezkoumání rozhodnutí je na jejich úvaze.
[20] Jakkoliv tedy stěžovatel s uvedenými závěry v obecné rovině nesouhlasí
a má za to, že obdobný přístup vylučuje vymahatelnost jeho práv, neznamená to, že tyto závěry
jsou nesprávné. Vyplývají z aplikovaných norem daňového řádu (srov. §108 a §121) a jsou
potvrzeny setrvalou judikaturou, na níž Nejvyšší správní soud nehodlá ničeho měnit
ani v souzené věci. Je tak na místě opět připomenout výše uvedené, že právě stěžovatel svým
liknavým postupem v řádném pořadu práva podal opožděné odvolání proti dodatečným
platebním výměrům. Toto jeho pochybení však nyní nelze úspěšně napravit ani cestou
mimořádných opravných prostředků, natož prostředků dozorčích, tj. v přezkumném řízení podle
§121 a násl. daňového řádu.
[21] Ostatně jak správně ve shodě se správními orgány upozornil krajský soud, stěžovatelův
návrh na obnovu řízení ze dne 9. 7. 2015 byl svým obsahem jednoznačný (srov. §70 odst. 2
daňového řádu) a nebylo jej tedy možno posoudit jinak, tj. jako podnět k nařízení přezkoumání
rozhodnutí ve smyslu §121 odst. 3 daňového řádu. Pokud správce daně v rámci rozhodování
o návrhu na obnovu řízení „nepřekvalifikoval“ stěžovatelovo podání ze dne 9. 7. 2015 na podnět
k nařízení přezkoumání rozhodnutí, nikterak nepochybil. Tudíž zde nebyl žádný podnět
ve smyslu §121 odst. 3 daňového řádu, a správním orgánům proto nesvědčila ani povinnost
vyplývající z §121 odst. 4 věty druhé daňového řádu (sdělit, zda podnět shledaly důvodným
či nikoliv).
[22] Stěžovatel se tak mýlí v názoru, že pokud by jeho podání s návrhem na obnovu řízení,
popř. odvolání proti rozhodnutí správce daně o tomto návrhu, bylo možno považovat za podnět
k nařízení přezkoumání rozhodnutí, svědčila by příslušnému správnímu orgánu povinnost nařídit
přezkumné řízení. Jak již shora uvedeno, na tento postup stěžovatel nemá právní nárok.
[23] Nejvyšší správní soud na tomto místě doplňuje, že s ohledem na závěry, jež správní orgán
prvního stupně přijal v rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení (že obnova řízení slouží k nápravě
nedostatků ve zjištěném skutkovém stavu, nikoliv k nápravě chybného právního hodnocení
skutkového stavu a že na rozsudky je třeba nahlížet nikoliv jako na důkazy či nové skutečnosti
představující důvod pro povolení obnovy řízení, ale na rozhodnutí, jež obsahují právní úvahy),
bylo vhodnější stručně vyložit, proč neshledal důvody pro nařízení přezkoumání rozhodnutí
(sloužící k nápravě nezákonnosti či podstatných vad řízení) z moci úřední podle §121 odst. 1
daňového řádu. Implicitně však tento závěr lze z jeho rozhodnutí nepochybně dovodit,
jak ostatně naznačil v kasační stížnosti samotný stěžovatel (srov. odst. [9]). Shledal-li
by podmínky pro postup podle §121 daňového řádu, správce daně by přezkum vydaných
platebních výměrů nařídil.
[24] Namítal-li následně stěžovatel v odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí,
že v něm chybí úvaha o možnostech postupovat podle §121 a násl. daňového řádu, pročež
žalovaný i správce daně porušili §5 odst. 1 a §8 odst. 2 daňového řádu, nemohlo to mít jakýkoliv
vliv na výsledek řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, o němž na základě odvolání
žalovaný rozhodoval. V tomto svém rozhodnutí totiž reagoval na námitky týkající
se možnosti „překvalifikace“ návrhu na obnovu řízení na podnět k nařízení přezkoumání
rozhodnutí (viz odstavce [22] až [26] rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2016,
č. j. 18067/16/5300-22443-701728). Jistě bylo vhodnější i v tomto rozhodnutí výslovně uvést,
že ani předpoklady k nařízení přezkoumání rozhodnutí z úřední povinnosti žalovaný neshledal.
Tento závěr však opět implicitně plyne z toho, že se k postupu podle §121 odst. 1 daňového
řádu žalovaný neuchýlil.
[25] Nehledě na právě uvedené zůstává v souzené věci zásadní, že stěžovatel vůbec neměl
právní nárok na to, aby přezkoumání dodatečných platebních výměrů příslušný správní orgán
podle §121 a násl. daňového řádu nařídil.
[26] Tvrzeným „nekonáním“ žalovaného tedy nebyla zasažena práva ani povinnosti
stěžovatele, na jeho právním postavení se ničeho nezměnilo; dodatečné platební výměry
nedoznaly žádných změn a byly v právní moci. Krajský soud proto správně shledal, že v případě
stěžovatele zcela absentuje podmínka vyplývající z §2 s. ř. s., že vůbec byla dotčena stěžovatelova
veřejná subjektivní práva (v souzené věci mu žádná nesvědčí), jimž je třeba ve správním
soudnictví poskytnout soudní ochranu. Není tak splněn esenciální předpoklad pro zahájení řízení
o jakémkoli žalobním typu upraveném soudním řádem správním podle §4 s. ř. s., tedy
ani o stěžovatelem uplatněné žalobě na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s.
Je vhodné dodat, že tento žalobní typ nesměřuje k uložení povinnosti zahájit určité správní řízení,
jak uplatňoval stěžovatel, nýbrž k povinnosti vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Uvedenou žalobou se proto nelze účinně domáhat zahájení řízení, na jehož zahájení není právní
nárok.
[27] Stěžovatel nemohl být úspěšný ani se svojí žalobou na ochranu proti nezákonnému
zásahu. Ta je subsidiárním prostředkem ochrany v případech, kdy se nelze ochrany veřejných
subjektivních práv domoci cestou jiných žalobních typů (žalobou proti rozhodnutí a na ochranu
proti nečinnosti). To však pouze za předpokladu, že úkon, který je za nezákonný zásah označen,
vůbec pojem zásahu ve smyslu §82 s. ř. s. naplňuje. V posuzovaném případě se však již z povahy
věci a prima facie o takový zásah nejedná a jednat nemůže, není-li zde veřejné subjektivní právo,
které je třeba chránit. Ani v případě tohoto žalobního typu nebyla v dané věci splněna podmínka
plynoucí z §2 s. ř. s. ve spojení s §4 s. ř. s., jež je prvořadým předpokladem pro aktivaci soudní
ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob podle soudního řádu
správního.
[28] Stěžovatel dovozoval povinnost žalovaného zahájit přezkumné řízení podle §121
daňového řádu ze skutečnosti, že správce daně meritum věci (tj. předpoklady pro doměření daně
z přidané hodnoty) posoudil ve stěžovatelově věci odlišně od jiných případů, které posuzovaly
správní soudy (zde konkrétně odchylně, než Krajský soud v Praze dovodil v rozsudku
ze dne 25. 3. 2015, č. j. 45 Af 13/2013 - 152, a Nejvyšší správní soud v navazujícím rozsudku
ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 - 43, resp. též v dalším rozsudku ze dne 7. 1. 2016,
č. j. 4 Afs 22/2015 - 104). Nejvyšší správní soud, stejně jako i Ústavní soud, však již v minulosti
vysvětlil, že pozdější judikatura není dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných
prostředků ve věcech týkajících se stejného právního problému (viz např. rozsudek ze dne
30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009 - 76, nebo také nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 792/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03). Jak bylo vysvětleno shora,
nemůže ani založit subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení. Ze strany správních orgánů
nedošlo tudíž ani k porušení §5 odst. 1 a §8 odst. 2 daňového řádu, jak dovozuje stěžovatel.
[29] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepřehlédl, že zmíněný rozsudek Krajského
soudu v Praze, jehož se stěžovatel dovolává, byl vydán ve stejný den jako dodatečné platební
výměry správce daně. Stěžovatel tudíž mohl veškerou argumentaci, o niž opíral návrh na obnovu
řízení či již uplatňoval v souvislosti s požadavkem na postup podle §121 a násl. daňového řádu,
uplatnit v odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům, tedy v řádném opravném
prostředku, který mu prvořadě svědčil podle pořadu práva. Svou pasivitou tuto možnost
promeškal. Nezbývá než odkázat na závěry vyslovené výše v odst. [18] a [20].
[30] Z právě uvedeného plyne, že žaloby stěžovatele (na ochranu proti nečinnosti
a na ochranu před nezákonným zásahem), nemohly být vůbec úspěšné, neboť stěžovatel neměl
právní nárok na nařízení přezkoumání rozhodnutí, tedy mu nesvědčilo veřejné subjektivní právo,
které mohlo být dotčeno ve smyslu §2 s. ř. s.
[31] Závěr krajského soudu vyřčený na straně 5 ve druhém odstavci napadeného rozsudku,
že „nevyužije-li správní orgán svého dozorčího práva, sloužícího výlučně k ochraně veřejného zájmu, nemůže tento
jeho postup mít z podstaty věci vliv na veřejná subjektivní práva žalobce a není proti němu přípustná ochrana
ve správním soudnictví, a to formou jakéhokoliv žalobního typu“, je tak věcně správný. Tvrzené
nezákonnosti se tudíž krajský soud nedopustil.
VI.
[32] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasačním námitkám nepřisvědčil. Proto
ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu