ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.406.2017:29
sp. zn. 9 Azs 406/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: a) I. G., b)
nezl. A. H., zast. zákonnou zástupkyní žalobkyní a), obě zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou,
advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2016, č. j. OAM-
28/ZA-ZA11-LE23-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2017, č. j. 32 Az 39/2016 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátu se sídlem Šafaříkova 666/9,
Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 6 365 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se obě žalobkyně (dále také stěžovatelky“) domáhají zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým
byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jejich žádostech o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatelka a) podala jménem svým a své nezletilé
dcery [stěžovatelka b)] dne 13. 1. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
V doplnění žádosti a následném pohovoru uvedla, že obě jsou státními občankami Ukrajiny,
ukrajinské národnosti, poslední bydliště měly v Rovenské oblasti. Stěžovatelka
a) je pravoslavného náboženského vyznání, nebyla nikdy členkou žádné politické stany
či organizace. Je rozvedená a má problémy s bývalým manželem. Do České republiky obě
přicestovaly autobusem přes Polsko dne 3. 12. 2015, neboť stěžovatelka a) má v tuzemsku
matku, která zde žije již 12 let. Uvedla, že o mezinárodní ochranu žádá proto, že by v ČR chtěla
žít se svou matkou a pomáhat jí, přičemž na Ukrajině nikoho nemá a nechce se tam vracet
do špatných podmínek.
[3] Žalovaný se po nastínění skutkového stavu věci následně v žalobou napadeném
rozhodnutí zabýval důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 - §14b zákona
o azylu. Při svém rozhodování vycházel z výpovědí stěžovatelky a) a informací, které shromáždil
v průběhu správního řízení o situaci na Ukrajině, zejména ve vztahu k situaci politické,
bezpečnostní a stavu dodržování lidských práv. Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že není
dán žádný z důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Snahu o legalizaci
pobytu, ekonomickou nouzi a nedostatek sociálního zázemí v zemi původu nelze zákonným
důvodům pro udělení jakékoliv formy mezinárodní ochrany podřadit.
[4] Krajský soudu neshledal vadu nedostatečného zjištění skutkového stavu věci ve smyslu
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Stěžovatelka a) neuvedla žádné relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo možné učinit
závěr o tom, že ona nebo její dcera byly v zemi původu pronásledovány ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu nebo že by mohly mít důvodnou obavu z pronásledování pro
některý z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, jejichž výčet je taxativní a nelze
je rozšiřovat o důvody další.
[5] Skutečnosti, že se na Ukrajině nemá kam vrátit a nemá tam žádné ekonomické ani sociální
zázemí, nelze podřadit taxativně uvedeným důvodům pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu
§12 zákona o azylu.
[6] Při výjezdu ze země původu a návratu do ní neměla stěžovatelka a) žádné potíže
se státními orgány, bez problémů získala vízum pro sebe i dceru. Žádost o mezinárodní ochranu
nepodala ihned po svém příjezdu do ČR, ale až poté co si s matkou společně „užijí vánoční
svátky“. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu krajský soud odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81 a ze dne
9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 – 51, v nichž se uvádí, že „[o]azyl je nutno žádat bezprostředně poté,
co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně
o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání
žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“
(srov. také rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004 – 50).
[7] Za správné a zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné,
krajský soud považoval i neudělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu. K udělení azylu dle §13
zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby,
ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl
v posuzovaném případě shledán zákonný podklad, neboť stěžovatelky nejsou rodinnými
příslušnicemi azylanta, jemuž byl udělen azyl dle §12 nebo §14 zákona o azylu.
[8] Obdobně nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele pro udělení azylu
z humanitárního důvodu. Mezinárodní ochrana není a nikdy nebyla univerzálním nástrojem
k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí
nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem
vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo
nehumánní azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 4 Azs 34/2005-60).
[9] Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí
o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování
podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žalovaný přezkoumatelným
způsobem odůvodnil, že rodinná, sociální, ekonomická situace a zdravotní stav stěžovatelek
(uvedené skutečnosti zhodnotil na straně 7 napadeného rozhodnutí) nenaplňují důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu.
[10] Krajský soud také odkázal na rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
z něhož vyplývá, že: „[S]mysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá
žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
[11] Neshledal žádné skutečnosti, které by žalovaný v rámci své volné úvahy nezhodnotil,
či pochybil v takovém rozsahu, že by soud vedly ke zrušení výroku o neudělení humanitárního
azylu.
[12] Stěžovatelky nesplnily ani předpoklady pro udělení tzv. doplňkové ochrany
§14a a §14b zákona o azylu. Pokud jde o bezpečnostní situaci, žalovaný uvedl, že v době
rozhodování o jejich žádosti na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky
by bylo možno pokládat ve vztahu ke stěžovatelkám za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu. Konstatoval, že zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké
a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě Ukrajiny, ve zbytku země je bezpečnostní situace klidná
a stabilní. Vyhodnotil, že stěžovatelky pocházejí ze západní části Ukrajiny, z Rovenské oblasti,
která je od těchto dvou oblastí velmi vzdálená a není uvedenými lokálními střety bezprostředně
zasažena. Ostatně stěžovatelka a) sama uvedla, že jejich obce se válka netýká, je tam klid, utrpěla
pouze ekonomika.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[13] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelky kasační stížností, jejíž důvody
podřazují pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Namítají, že žalovaný jejich žádostem o mezinárodní ochranu nevyhověl mimo jiné,
proto, že stěžovatelka a) může po svém bývalém manželovi vymáhat vyživovací povinnost soudní
cestou. Žalovaný však neuvedl, na jakém právním základě tento závěr učinil, a tím zatížil své
rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[15] Ve spojení se skutečností, že pro nezletilou stěžovatelku b) není možno zajistit
dostatečnou obživu v zemi původu, to znamená ohrožení jejího života a zdraví, tedy nárok
na humanitární azyl. I v případě existence vyživovací povinnosti otce nezletilé v zemi původu,
by stěžovatelka a) musela vydat nemalé náklady na domožení se práva cestou soudní, na což
prostředky nemá. S ohledem na výkon práce otce v jiné zemi je zřejmé, že nedojde k faktickému
plnění tvrzené vyživovací povinnosti.
[16] Správní orgán v souvislosti s probíhajícím ozbrojeným konfliktem v zemi původu
dostatečně nezvážil, že v daném případě se jedná o situaci hodnou zvláštního zřetele, neboť
posuzovanými osobami jsou dvě ženy (matka s nezletilou dcerou), tedy osoby zvlášť zranitelné.
[17] Popsanou problematikou se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře ještě nezabýval
a kasační stížnost proto přesahuje vlastní zájmy obou stěžovatelek. Závěry správního orgánu
o vyživovací povinnosti v jiné zemi je nutno podložit alespoň odkazem na zahraniční právní
normu. V opačném případě nemají závěry správního orgánu oporu a jejich rozhodnutí nelze
přezkoumat.
[18] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soud k dalšímu řízení.
[19] K jediné kasační námitce spočívají v nesprávném hodnocení možnosti udělit humanitární
azyl, žalovaný ve vyjádření konstatuje, že tvrzení o existenci vyživovací povinnosti otce
k nezletilému dítěti nebylo pro napadenou úvahou stěžejní skutečností.
[20] Tvrzení o existenci vyživovací povinnosti v zemi původu vychází nejen z informací
správnímu orgánu obecně známých z jeho úřední činnosti, ale také z výpovědi samotné
stěžovatelky. Ta při pohovoru na otázku „[ž]ádala jste o stanovení výživného na dceru u soudu?“
odpověděla „[n]e, na soud jsem se neobrátila, i když vím, že nějaké peníze má, které by mi mohl platit.
Neobrátila jsem se na soud kvůli tomu, že jsem měla strach, že mi nedá souhlas s vycestováním dcery do zahraničí.
Trvalo mi dva roky, než jsem od něj tento souhlas dostala, abych mohla s dcerou odjet. Také z toho důvodu bývalý
manžel má stále v mém domě popisku. Nejdříve jsem si myslela, že když bude pracovat v Polsku, bude nám
finančně pomáhat, a když jsem viděla, že nemá zájem a peníze neplatí, nejdříve jsem ho chtěla odhlásit. Ale pak
jsem si to rozmyslela, protože jsem si říkala, že když se k němu budu špatně chovat, tak on mi také bude dělat
zle a nemusel by mi vyhovět s tím souhlasem pro vycestování dcery.“
[21] Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má nejen o existenci vyživovací povinnosti rodičů
k nezletilému dítěti, ale i o existenci dalších rodičovských práv a povinností, poměrně konkrétní
povědomí. Za této situace je absurdní správnímu orgánu vytýkat, že svoji úvahu o vyživovací
povinnosti otce nezletilé žadatelce neopřel o konkrétní normy ukrajinského právního řádu.
Stěžovatelka a) o vyživovací povinnosti otce otevřeně hovoří, avšak ve snaze vyhnout se dalším
konfliktům s ním ji neuplatňuje.
[22] Závěr správního orgánu, že je pouze rozhodnutím žadatelky po svém bývalém manželovi
tuto povinnost nevymáhat soudní cestou, je tak správným a logickým vyústěním toho,
co stěžovatelka a) při pohovoru sama tvrdila.
[23] Soud se neudělením humanitárního azylu zabýval a žádné pochybení neshledal,
což podrobně odůvodnil v napadeném rozsudku. Humanitární azyl slouží pro mimořádné
situace, například humanitární katastrofu způsobenou ať už lidskými či přírodními faktory.
Ani případná neexistence vyživovací povinnosti, ať už se pojí s nedostatkem pracovních
příležitostí na Ukrajině či ve spojení s jinými obavami, takovým důvodem není.
[24] Navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně jako nedůvodnou
zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[26] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[27] V projednávané věci stěžovatelky nepředestřely žádnou otázku, jež by mohla mít obecný
dopad na rozhodovací činnost krajských soudů, a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit
za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl soud ani z úřední povinnosti
z obsahu spisů, resp. ani z popisu skutečnosti samotnou stěžovatelkou a). Veškeré azylově
relevantní důvody, a to včetně možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů, pojednal krajský
soud v odůvodnění svého rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých
skutkových okolností vyšel, které právní předpisy aplikoval, a jaké právní závěry vyvodil. Samotný
nesouhlas s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní argumentaci,
ještě přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí
žalovaného jsou náležitě odůvodněna.
[28] Dle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto soud
dále stručně uvede, proč věc stěžovatelek nepřesahuje jejich zájmy natolik, aby se jí soud
podrobně věcně zabýval.
[29] Zpochybňuje-li stěžovatelka a) postup žalovaného, resp. krajského soudu,
že se nedostatečně zabývaly otázkou neudělení azylu z humanitárního důvodu, nelze
s ní souhlasit.
[30] Není pravdou, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí opřel neudělení humanitárního
azylu výhradně o skutečnost, že stěžovatelka může vymáhat vyživovací povinnost k nezletilé dceři
na bývalém manželovi soudní cestou. Stěžovatelka a) z okrajového tvrzení správního orgánu,
dle kterého je pouze jejím rozhodnutím tuto povinnost po bývalém manželovi nevymáhat [navíc
vycházejícího zcela z jejích vlastních tvrzení, (srov. protokol o pohovoru ze dne 18. 1. 2016,
založený na l. č. 17 správního spisu) ] účelově vytváří nosné důvody pro neudělení humanitárního
azylu.
[31] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný jednak poukázal na nenárokový
charakter humanitárního azylu (viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 36/2005 - 48) a více než půl strany textu věnoval podrobnému objasnění
skutkové situace stěžovatelek, včetně jejich zdravotního stavu, situaci v zemi původu a rodinných
vazeb. Jak z rozhodnutí správních orgánů, tak ze spisového materiálu vyplývá, že nezletilá navíc
není odkázána pouze na vyživovací povinnost otce, její matka stěžovatelka a) je zdravá a práce
schopná (sama v pohovoru uváděla, že pracovala v Polsku, všechny úvěry splatila), finančně
ji pomáhala i matka. Kromě otce nezletilé žije v zemi původu i babička nezletilé (z otcovy strany),
která s péči o nezletilou stěžovatelce a) v době její nepřítomnosti také vypomáhala.
[32] Dle konstantní judikatury je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělit,
či nikoli; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována zákazem libovůle. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud
oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek
NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48).
[33] Žádné takové deficity Nejvyšší správní soud nenalezl. Pro udělení humanitárního azylu
totiž nejsou ekonomické obtíže v zemi původu vůbec relevantní (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, rozsudek ze dne 21. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, nebo rozsudek ze
dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2005 – 65).
[34] Tvrzení, dle kterého správní orgány, potažmo krajský soud, pominuly, že ozbrojený
konflikt na Ukrajině se týká zvlášť zranitelných osob, se míjí se zjištěným skutkovým stavem
i rozhodovacími důvody. Je totiž zcela nesporné, že stěžovatelky pocházejí ze západní části
Ukrajiny, z Rovenské oblasti, která je od oblastí zasažených ozbrojeným konfliktem velmi
vzdálená a není uvedenými lokálními střety bezprostředně zasažena.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Za těchto okolností soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[37] Stěžovatelkám byl usnesením krajského soudu ze dne 27. 9. 2016,
č. j. 32 Az 39/2016 - 17, ustanoven zástupcem pro řízení před krajským soudem
JUDr. Ing. Jiří Špelda, advokát se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové. Dle §35
odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím
advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle první věty téhož ustanovení,
ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho
práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[38] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby náleží zástupci stěžovatelek mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu].
V dané věci se jednalo o zastoupení dvou osob, proto byla odměna za jeden úkon pro jednu
osobu původně ve výši 3100 Kč upravena podle §12 odst. 4 advokátního tarifu (tzn. snížena
o 20 %) a činí tak 2 480 Kč za jeden úkon pro jednu zastupovanou osobu (dikce citovaného
ustanovení je jednoznačná v tom, že advokátovi náleží při společných úkonech zastupování více
osob odměna za každou takto zastupovanou osobu, celkem tedy 2 x 2480 Kč). Tato odměna
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy zástupci stěžovatelek náleží 5 260 Kč. S ohledem na skutečnost, že JUDr. Ing. Šalda
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny dle §35
odst. 9, věty druhé, s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 1105 Kč. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce činí 6 365 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu