ECLI:CZ:NSS:2018:NAD.70.2018:16
sp. zn. Nad 70/2018 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Z. H., proti žalovanému:
Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, o návrhu na přikázání věci jinému než
místně příslušnému soudu,
takto:
Návrh Krajského soudu v Brně na přikázání věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 62 Af 22/2018, jinému než místně příslušnému krajskému soudu se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 22. 2. 2018 domáhá
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2018, spis. zn. EP 61 T 23/2010, kterým
žalovaný nevyhověl návrhu žalobce na zastavení daňové exekuce pro částku 64 796,44 Kč (včetně
nákladů za nařízení daňové exekuce ve výši 1 200,00 Kč). Daňová exekuce byla žalovaným
nařízena pro uspokojení pohledávky státu spočívající v odměně ustanoveného advokáta
v trestním řízení a náhradě hotových výdajů v celkové výši 63 776,44 Kč. Žalobci vznikla
povinnost uhradit tuto částku na základě pravomocného a vykonatelného usnesení Krajského
soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 10. 2013, č. j. 61 T 23/2010.
[2] Žaloba byla u Krajského soudu v Brně zapsána pod sp. zn. 62 Af 22/2018. Krajský soud
v Brně dne 8. 3. 2018 předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci
jinému soudu podle §9 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Předseda senátu krajského soudu, který měl uvedenou věc podle rozvrhu
práce rozhodovat, návrh odůvodnil tím, že žaloba směřuje proti Krajskému soudu v Brně a tato
skutečnost zavdává objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů
správního úseku Krajského soudu v Brně. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud přikázal věc
jinému soudu podle §9 odst. 1 s. ř. s.
[3] Žalovaný k návrhu na přikázání věci jinému soudu uvedl, že vyhodnocení naplnění
podmínek §9 odst. 1 s. ř. s., jakož i určení soudu, jemuž by věc měla být případně přikázána,
nechává plně na Nejvyšším správním soudu. Podotkl však, že pouhá skutečnost, že je žalovaným
krajský soud, neznamená automatické vyloučení všech soudců specializovaných senátů tohoto
soudu z projednávání a rozhodnutí takovéto věci s odkazem na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. Nad 35/2006 - 12.
[4] Žalobce se k návrhu na přikázání věci nevyjádřil.
[5] V projednávané věci se jedná o situaci, kdy krajský soud navrhuje přikázání věci jinému
krajskému soudu z důvodu, že by měl rozhodovat o věci, v níž mu byla trestním řádem svěřena
úloha správce daně za účelem vymožení pohledávky státu spočívající v náhradě nákladů trestního
řízení.
[6] Nejvyšší správní soud se identickou situací již zabýval. Viz nedávné usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. Nad 250/2017 - 16, v němž se mj. uvádí, že „návrh
na tzv. delegaci nutnou podle §9 odst. 1 s. ř. s. (…) byl ze strany krajského soudu podán předčasně (…).
V projednávaném případě nebyla Nejvyššímu správnímu soudu před podáním návrhu na přikázání
věc předložena k rozhodnutí o námitce podjatosti soudců, včetně např. jejich vyjádření. Jak přitom vyplývá
z výše uvedeného (jedná se o závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 8. 2006, č. j. Nad 35/2006 - 12, ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70, a ze dne
30. 11. 2009, č. j. Nad 23/2009 - 32, pozn. soudu), jejich vyloučení není v dané věci s ohledem na okolnosti
případu jednoznačně předurčeno, neboť žalobce ve své žalobě z dubna 2017 brojí proti rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové, které tento orgán veřejné moci vydal v pozici správce daně při rozhodování o návrhu
na zastavení exekuce, přičemž toto rozhodnutí nebylo vydáno funkcionářem tohoto soudu, vůči němuž by soudci
správního úseku byli podřízeni ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nelze tedy dovodit, že by soudci
správního úseku krajského soudu byli z projednávání věci automaticky vyloučeni pro systémovou podjatost
a že je proto nutné věc automaticky delegovat jinému správnímu soudu bez případného konkrétního rozhodnutí
o vyloučení všech soudců tohoto soudu – srov. opačnou situaci popsanou v usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 2. 2017, č. j. Nad 54/2017 - 19. Za situace, která nastala v projednávané věci, tedy že nelze
bez dalšího říct, že všichni soudci krajského soudu jsou podjatí a že nelze sestavit senát, není návrh na delegaci
nutnou podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. důvodný.“
[7] Optikou výše citovaného usnesení, které zcela dopadá i na nyní projednávanou věc,
nebylo možno návrhu na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu vyhovět. Návrh
na tzv. delegaci nutnou podle §9 odst. 1 s. ř. s. byl ze strany krajského soudu podán předčasně.
Nejvyšší správní soud proto návrh na přikázání věci zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu